Share this...
Facebook
Twitter

“Ke komu jdete?”, – ptá se nás vousatý pán, který se hemží kolem svého baráku. “K Michelovi. Němec, co tady chová buvoly, znáte ho?”, – vyptávame se. “Mišu? Jásně že znám! Musíte tamhle…”

Michela zná celé Zakarpatt’a. Poprvé jsme se potkali ve vesnici Čumal’ovo v zimě vedle jeho stáje, stavba která byla dokončena jenom před pár dny. Pro zvířata tam vybudoval obří hangár, a pro sebe – dvě malinkaté komůrky. V jedné z nich stojí dvě lůžka a kamna, na kterých se dá něco uvařit. Vedle leží dříví. Michel sestavuje stůl z prken a cihel. Máme tři hrnky pro pět lidí. Posadíme se a chceme si promluvit o tom, proč tady vlastně je a vypadá to, že se moc těší nám o tom vyprávět. Michel vypadá, jakoby vyzařoval nějakou neuvěřitelně světlou energií. Mluví výborně zakarpatsky, jen občas nerozumíme nějakým slovům, on si toho hned všimne a použije anglickou náhradu. O buvolech a o svém řemesle dokáže říct zakarpatsky uplně všechno, ale o sobě nebo o filozofii ne, chybí mu slovní zásoba a začína mluvit anglicky. Michel se učil ukrajinsky jenom od lidí, většinou to byly starší paní. Od nich se naučil i tradičnímu chovu dobytka. Takhle si povídame…

Michelovi je 33 let. Pochází z města Kiel na severu Německa, mezi Hamburgem a hranicí s Dánskem. Jeho rodiče jsou podnikatelé a mají svojí firmu, bratr si nedávno otevřel vlastní fabriku. Michel si ale výbral jinou cestu. Vystudoval ekologii a lesní hospodářství ve Freiburgu – městě na hranicích s Francií a Švycarskem, ale nechtěl tam zůstat a pracovat v Německu.

— Zdá se mi, že na Ukrajině ještě můžu najít stejné eko-podmínky, co měli naši předchůdci. V Německu už nejsou. Lidé by měli žít blíž k přírodě. Právě tohle chci ukázat svým příkladem.

Michel nejdřív přijel do komunity Longo Maj a pomáhal na vesnici Nyžně Selyšče. Pak se začal zajímat o buvoly. Ukázalo se, že ještě na začátku 20. století jenom ve třech nejblížších vesnicích bylo několik tisíc buvolů. Na káždém nádvoří si lidé držely několik buvolů, jako si dnes drží krávy. Ale pak přišli komunisti a vzali si všechny buvoly do zemědělských družstev. Lidé zůstaly bez jakéhokoliv dobytka. Všechno povinně kolektivizovali. Nikdo si ani neuměl představit, jaký vliv to bude mít na dobytek.

— Přijdete k ní pro mléko a ona vám řekne: “Člověče, co chceš? Jaké mléko? Jsi moje dítě nebo můj kamarád? Proč to mléko potřebuješ?”. Buvoli v družstvech vůbec nedávaly mléko, komunisti je jenom řezali na maso.

V devadesátých letech v okolních vesnicích zbylo kolem sta buvolů. Jejich populace se pořád zmenšovala. Michel sem přijel před sedmi lety a začal hledat buvoly na každém nádvoří. Našel několik charitativních fondů, které mu pomohly. Také mu několik okolních vesnic dalo pozemky, které zbyly od družstev, co už nikomu nepatřily. A Michel dál hledal buvoly v celém okolí.

V Čumal’ovo má už druhou farmu, první má ve Steblivci. Říká, že v Čumal’ovo je lépe, protože je to mnohem dál od lidí a skoro tam není žádný odpad. V létě se buvoli vydávají na poloninu Pereslip v okresu Rachov. Tam jdou z Michelem více než týden, s přestávkami na nocleh v různých místech.

— Když tady podřezají buvola, má v žaludku kolem deseti kila plastu. Právě proto jsou buvoli nemocní. Lidé kontaminují přírodu a ani se nezamyslí nad tím, jak potom vypadá jejich okolí a že tím vlastně zabijí svoje vlastní zvířata.

Chov buvolů není byznys. Michel si může dovolit držet takové hospodářství jenom kvůli výrobě buvolího mléka a sýru. Kilo sýru stojí 200 hřiven. Samotné buvoly nikdo nekupuje. Jsou příliš vzácní.

— Můžu říct jakoukoliv cenu. Vhodná je kolem dvou tisíc euro. Ale nikdo si to nekoupí ani za pět set. Občas si někdo jednoho koupí, půl roku se s nim trápí a pak ho podříznou na maso. Anebo zavolají a řeknou: “Vem si je zpátky ty svoje blbé buvoly”. Během posledních dvou let jsem neprodal žádného. Všichni řikají, že Karpatský buvol je blbý. Ale on není blbý, naopak – je jako člověk. Byznys vám dělat nebude, může pouze pomáhat v hospodářství a nic víc. Z deseti buvolů co mám na téhle farmě, mléko dávají jenom tři. Zbytek mi pořád nevěří.

— Jsou různí buvoli. Tenhle, Karpatský, je hrozně chytrý. Má uplně jiné vědomí než například Bolharský. Karpatský buvol je kamarád. Nesmí se bít. Karpatský buvol je ukrajinský slon. Všechno si pamatuje, má ukrajinský charakter. Nikdy nedá mléko, pokud nejste kamarádi. Musíš s nim komunikovat, není to blbá kráva nebo koza, má svojí povahu.

 

Káždý buvol má vlastní jméno. Býček se jmenuje Romko. Michel s nima mluví zakarpatsky. Blížíme se k pastvině a on nás seznamuje, něco povídá o každé samici, pak nám představí i býka a doporučuje nepřistupovat blízko. Máme docela smíšené pocity. Buvoli si čistí kopyta a těžko dýchají. Vypadá to jako před začátkem koridy. Michel navrhuje se projet na nejklidnější z buvolích krav. Všichni čtyři to odmítáme.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Michel jde na organizaci procesů na farmě moc chytře. Nedávno založil kmenovou knihu, genetickou rezervu v centru Zakarpatt’a – na “Saldoboši”, a také aktivní síť chovných stanic s pěti genetickými liniemi. Michel se snaží ukázat lidem, jak chovat buvoly, co je pro to potřeba, jaké podmínky. Snaží se obnovit historický řetěz. Před pěti lety, když s tím Michel začínal, často pořádal schůze s těma, kdo už má nějakou zkušenost s chovem buvolů.

— Pochopil jsem, že tady vůbec nikdo neví, jak se má starat o buvoly. Jsem němec a na seminářích jsem učil místní obyvatelsto, jak se pečuje o zvířata, co tady žijí už jeden a půl tisíc let.

Nicméně, je tady starší paní, kterou Michel považuje za svojí učitelku. Právě ona mu předala spoustu znalostí o zemědělství a živočišné výrobě.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Michel u sebe neustále přijímá dobrovolníky. Říká, že je to hrozně těžká práce, že s nima je to občas náročnější než se zvířaty. Chování zvířat je víc předvídatelné. Dobrovolníci přijiždí na příliš kratkou dobu. Jenom se ponoří do procesu – a už musí pryč. Někteří z nich začínají chlastat, jakmile Michel jede z farmy pryč na několik dnů. V Čumal’ovo je také stará farma, kde žijí jeho kozy. Má tam ještě huculskou krávu a karpatské chlupaté prase Saško, které se chová jako pes.

Michel také chová místní koně druhu Hutan. Karpatských chlupatých prasat tady zbylo celkem kolem pětiset, z nichž padesát má Michel. O půlce populace Karpatských buvolů, a možná i o více, se stará pravě on.

Silnice jsou hrozné, není tady ani kapka asfaltu. Po dešti se hlína lepí obrovskými kusy do bot, ale Michel v tom vidí pozitivum – lidí sem chodí málokdy. Jediná silnice v okolí farmy vede do kláštěra, a občas se odpadky objevují pravě odtamtud.

Michel pořád hledá někoho, kdo by se k němu chtěl přidat. Bydlel tu pět let bez sprchy a normálních žívotních podmínek. Ted’ už si chce zařídit nějaký komfort, protože k němu každý rok na návštěvu přijiždí rodičě. Mají svůj byznys v Německu a nejsou zvyklí na takovou špínu. Michel má starostí nad hlavu, ale plánů má také spoustu. Němec, bez jakéhokoliv ukrajinského původu, zůstal tady, naučil se místní jazyk a chovu místního dobytka, a podniká v těžkých podmínkach postsovětského systému omezení a zákazu. Překvapila ho lhostejnost místního obyvatelstva, ale věří, že to může být lepší.

— Jasně, chápu, komunisti tady zlikvidovali všechno během chvíle. Všech, kdo by mohl aspon‘ něco udělat hned vyvezly, a nechali jenom pokorné. Takže jdu na vesnici a říkám: “Vemte si to do svých ruku a dělejte!” A oni mi odpoví: “My nemůžeme”. Vždy jim něco chybí, nikdy není čas na práci. Já jim ukazuji, jak velké jsou možnosti. Sám jsem si vybral takový život. Žiju s buvoly v přírodě vedle ohně, jako žili jejich dědové a pradědové, ale lidé si občas myslí, že tady pracuji pro nějaké fondy a že k nim také někdy musí někdo příjit a všechno udělat. Někdo jiný, ne oni.

Michel má tichý, velice příjemný hlas. Když mluví, z jeho očí se řine nějaké neuvěřitelné světlo, a v jeho slovech je cítit obrovské nadšení, podivná motivující energie. Michel nás pohostí mlékem a sýrem. Buvolí mléko chutná neobvykle tučně, ale sýr je opravdu vynikající – velice bohatá chut’.

— Brynzu lidé prodávají za sto hřiven za kilo. Ale má být dvakrát dražší! Přece je to ekologický výrobek ze samého srdce Karpat. Bez žádných přísad.

Tehle léto Michel utekl od plastů a odpadu, které buvoli tak rádi jedí, do okresu Rachov, na planinu Pereslip. Dřív tam každé léto přicházeli pasáci ovcí, ale teď jsou planiny naprosto prázdné. Skoro tam není mobilní sít‘. Po několik měsíců tam Michel bydlí skoro pod širým nebem. Postavil si jenom malou dřevěnou chýši. V létě není potřeba zahánět buvoly do stáje – spí pod širým nebem.

Nedávno se Michelovi stala nepříjemná věc. Nechal si udělat krevní test v privátní laboratoři ve městě Chust a výsledky ukázaly, že má virovou hepatitidu typu B. Když se o tom dozvěděl, napsal: “Brečím a nechávám všechny své buvoly možná až na půl roku být, kvůli léčbě”. Musel odjet domů a zopakovat krevní zkoušku. Až v německé klinice se objevilo, že žádnou hepatitidu nemá. Na jednu stranu to ukazuje úroveň ukrajinské medicíny, na druhou– je skvělé, že Michel byl opravdu zdravý a mohl se rychle vrátit k buvolům, které tady chrání před zánikem a ukrajinskou lhostejností.

— Je velká přírodní rezervace vedle Dunaje. Tam je ostrov, kam chtějí vzít několik mých buvolů, aby tam žili v divočině. Jsem ochotný dát jim tolik buvolů, kolik budou chtít. Už tam mají divoké koně. Spolu s nimi se tam divoké buvoli mohou pást celoročně bez pomoci lidí, protože tam jsou hodně teplé zímy. Mám hodně samic, které se pořád nenaučily dávat mléko, dal bych je do divočiny. To jsem si vždycky přál.

Materiál je připraven

Autor projektu,

Autor:

Bohdan Logvynenko

Kameraman:

Dmytro Ochrimenko

Fotograf:

Trajan Musťace

Fotografka:

Darija Synelnykova

Přepis dialogů:

Serhij Huzenkov

Překladatelka:

Sleduj Expedici