Půl století na majáku

Lidé
12 June 2017 14:17
144

Pozorovat lodě na horizontu, kteří vplouvají do přístavů – běžný pohled pro každého obyvatele Berďansk-a. Obrovský jeřáby, kteří připomínají žirafy, vykládají a znovu nakládají zboží do obrovských kontejnerů. Berďanský přístav během roku příjme tisíce lodí, přijímajíc a odesílajíc více než 4 miliony tun nákladu.

Lodě by se těžko dostali na místo určení nebýt majáku. V Azovském moři je celkem lehké narazit na mělčinu, hlavně pro velké nákladní lodě. Berďanská kosa je nejnebezpečnější v celém Azovském moři kvůli své formě. Je jako trojúhelník, zužuje se na jihu doprostřed moře a rozšiřuje se na severozápad. Takže bez signálu z majáku se tady neobejdeme. Majáky ukazují lodím obchvaty, chráníc je před ztroskotáním. Signál posílá člověk, který se o maják stará. Vykonává svou práci za jakéhokoliv počasí. Nejdůležitější to je když je bouře a sníh.

 

5 / 58Dnes je v Ukrajině 58 fungujících majáků, 5 z nich v Azovském moři.

Bez kontroly člověka, od preciznosti kterého záleží na životech námořníku, maják nebude pracovat. Aspoň tak to bylo dřív…. Na pobřeží Černého moře jsou majáky, kteří jsou úplně automatizovaní, ovládají se na dálku.

V Berďansk-u jsou dva fungující majáky: Vrchní a Spodní. Vrchní je umístěn na kopci ve městě. Postavili ho, aby ukazoval cestu do přístavů lodím, které vpluli do Berďanské zátoky. Do samotné zátoky ukazuje cestu Spodní maják, stojí na okraji zátoky, daleko od lidí, tam kde se souš pojí s Azovským mořem.

“Majáky – to je svatyně moří, které náleží všem a jsou nedotknutelné jako velvystanci” – tyto řádky Konstantina Paustovského kdysi zdobili vchod na území Spodního Berďanského majáku.

180 letV roce 2018 bude tomuto majáku 180 let. Je to jeden z nejstarších majáku v Azovském moři.

Historie výstavby majáku začala v roce 1838, kdy byla po příkazu grafa Voroncova postavena 23 metrová kamenná věž. Byla bílé barvy a ozdobená pomerančovou čárou, aby byla dobře vidět z moře. Jako světlo se tehdy používal Kerosin, který se vyměnil na elektrické lampy po 30. letech. Je to druhý maják v Ukrajině, po Odesském, kde byla zavedená elektřina.

Jakiv Fedirko – dohlížející na maják

Obyčejným turistům, a hlavně – cizincům, není lehké se dostat na území, kde se maják nachází, protože je toto území uzavřené. Přes omezený dostup a automatizaci majáku zde pracují lidé. Jaký jsou?

Více než půl století dohlíží za prací Spodního majáku Jakiv Fedirko. Mezi Ukrajinskými dohlížejícími na maják je nejstarší.

Dříve Jakiv dva krát denně šplhal po 99 schodech nahoru, aby tu bylo světlo pro lodě.

Nyní je to pro něj těžké tam chodit. Dělá to za něj mladý pomocník. Jakiv bydlí v domě vedle majáku. Území kolem zná jako svoje boty. Za všechna léta práce na majáku vyjížděl z Berďansk-u jen málo kdy. Říká, že neměl potřebu vyjíždět, a že mu je dobře tady.

Ne spěchá nám vyprávět příběhy, dělit se vzpomínkami. Ale přinesl s sebou pro nás album s fotografiemi a výstřižky z novin, kde se píše o jeho majáku. Je vidět že je to fanda své práce. Ale je těžké z něj dostat aspoň několik slov, mám takový pocit, že za léta práce na majáku ztratil pojem o čase.

Hned po válce otec Jakova, Jefym Fedirko dostal nabídku od velitele jako technik na Spodním majáku. V říjnu roku 1945 se s rodinou přestěhoval z Mariupole do Berďansk-a. Tehdy byl Jakiv ještě malý a vzpomíná si:

—  Otec sloužil na lodi hydrografické služby. Když měl po službě a vrátil se do Mariupole, tak mu velitel nabídl to místo. Přijel, koukl se, líbilo se mu to a tak jsme se přestěhovali.

Od doby, kdy byl Jakiv poprvé na majáku uběhlo už 70 let. Je to pro něj tedy práce celého života. Když mu bylo 16 tak tu pomáhal otci. Pak studoval na vojensko-námořnické škole, na katedře hydrografie, měl praxi na různých majících. Pěl let pracoval v Krymu na Kyz-Aulském majáku, ale stejně se vrátil domu, ke svému Spodnímu majáku.

Od roku 1971 pracuje na Spodním majáku. Tehdy šel předchůdce do penze, tak jsem vzal jeho místo. Vrátil jsem se domu.

Hlídáme námořník na našém území: Mariupol – Berďansk, Berďansk – Kerč. Ve všech zátokach jsou znaky, majáky. I na Bilosarajci i po všem Azovském moři. Dříve byla hydrografická centrála v Kerči, a nyní po Anexi se zodpovídáme Mykolajevu.

Lodi do Berďansk-a vplouvá mnoho, hlavně v létě, když začíná sběr obilí, když se posílá pryč.

Nyní, jak říká Jakiv, už práce není tak těžká, vše je automatizované. Maják se sám zapíná a vypíná v potřebný čas. Kromě světla vysílá i rádiosignál:

Dříve se zapojoval přístroj, bylo třeba přesnosti, aby vysílal. Pokud bude výš nebo níž stření čočky, tak paprsek nebude po horizontu. Nyní se to reguluje samo. Se západem slunce se světlo zapíná, s východem se vypíná. V roce 2005 sem nainstalovali současnou optiku. Do té doby jsme se koukali do tabulek na východ a západ slunce, vše jsme dělali sami.

—  Dřív bylo třeba třicet minut než se maják rozsvítil roztáhnout závěsy. Potom ráno když jsem ho šel vypnout, tak jsem je musel zase zatáhnout, protože se přístroje ničili od slunečního svitu. Ještě jsme myli bouřkové sklo. Nyní ho také myjeme, ale závěsy už nejsou potřeba, nové optice světlo nevadí. Hodinu před zapnutím majáku tam jde osoba, která vše kontroluje, třeba je potřeba něco opravit. Na úklid tam je zase jiný člověk. Mojí práci je také úklid, natírání a obsluha techniky.

Jakiv si nostalgicky vzpomíná na časy, kdy byla práce zajímavější, i když těžší. Ukazuje nám svoje fotografie ze setkání manažeru v Kerči. Dříve k němu chodila návštěva častěji. V jeho osobním archívu si uchovává úryvky z článku a fotografie Berďanských a Odesských novinářů. Jen na těch fotografiích se dají vidět staré přístroje.

20160830_1050

Během války maják skoro zničily. Jakiv nám ukazuje fotografie z roku 1957, kdy proběhla rekonstrukce.

—  Když Němci šli zpět, tak se snažili zničit vše, ale občas se něco nepovedlo, a zrovna tady odstřelili jen střechu věže. V roce 1957 proběhla rekonstrukce. Technickou budovu opravili také. Postavili sem německou zvukosignalizační techniku. Když se viditelnost zmenšila do 60 kilometrů, tak zapínali zvukovou signalizaci, aby si lodě podle zvuku mohli zjistit vzdálenost do přístavu. Tak to bylo do roku 1981, a pak se postavil “majáček odrážeč”, taková americká “cigaretka”.

Nyní je vidět světlo majáku na vzdálenost 15 námořních mil. Do moře jdou signály z světelné věže: 4,5s dlouhé světlo a potom 3s pauza.

S Jakovem zde pracují ještě 3 lidé. Dříve jich bylo v týmu 12. Kvůli přechodu na automatizaci se tato profese pomalu vytrácí. Čím dál víc lodí má nejnovější GPS přístroje, tak se námořnici orientují pomoci satelitů. Většina majáku funguje autonomně, posílajíc rádiosignál malým “majáčkům odražečům” v otevřeném moři.

Majáky se pomalu vytrácí a přeměňují se na historické památky. Čím dal častěji jsou jen jako dekorace nebo jen tak stojí a rozpadají se. Lidský faktor je přes veškerou automatizaci na majáku zásadní. Lidé kontrolují správnost práce a pořádek na území. Nyní už člověk nemusí lézt v mrazivé dny nahoru na maják a opravovat lampy. Stačí mu jednou týdně zkontrolovat lampu.

Než se Jakiv dostane nahoru, tak se mu pěkně těžko dýchá, schod za schodem. Je hrdý na jednu starou fotografii, kde je ještě mladý a ukazuje novinářům, jak funguje optika. Chtěli bychom se vrátit v čase a udělat stejnou fotku ale s nynějším Jakovem.

Ochránci majáku – rodinná věc

V jeho rodině mnoho lidí pracovalo na majáku:

—  Můj bratr zde pracoval, moje dcera a žena. Skoro celá dynastie…

Otec Jakova, jako sám Jakiv zde pracovali dokonce i když byli na penzi. Mladší dcera zde pracuje s otcem jako technik, i když u majáku nebydlí. Nyní leze na věž místo svého bratra, pokračujíc v jeho díle. Každý víkend jezdí s vnoučaty k otci na návštěvu. Opravdová rodinná věc, která se předává od generace ke generaci.

—  Nikdy bych tuto práci nevyměnil za žádné jiné. Je zde neustále slyšet šum moře, kochat se západem a východem slunce, koukat se na bouře a vlny. Je třeba dobře poslouchat. Z majáku jsou ráno vidět delfíni. Nikdy jsem ani nemyslel na to, že bych odsud jel někam jinam.

 

Ve světě se majáky častěji předělávají na mini-hotely a restaurace s možnosti si vylézt nahoru, ale v Ukrajině jsou tyto objekty ještě pod ochranou státu. Profese je zde stále potřeba. Ještě stále máme možnost navštívit takové lidi, jako je Jakiv, kteří půl století bez pauzy poslouchají šum moře a nemyslí na to, že by své místo opustili.

AutořiText:Anna OstroverhaText:Bogdan LogvynenkoEditor:Evgenia GrynOperator:Dmytro OchrimenkoVideo:Mykola NosokFoto:Dmytro BartoshFoto:Sergey KorovaynyPodpora:Tymur PljushchPodpora:Olga SalimonovychPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

12 June 2017 14:17