Brtníci — Sběrači medu, lidé lesa

Jídlo
Lidé
Polesí
10 May 2018 19:33
432

Derevlansko, území nacházející se v ukrajinském Polesí, bylo svého času oblíbeným místem kyjevských bojarů a kněžen. Aby také ne. Byl zde bohatý výskyt lesních včel a proto sem často jezdili za záminkou výběru «komýnovného»* *komýnovné (ukrajinsky подимне / podymne) — daň z dob starodávné Rusi a feudální Ukrajiny, jaká se vyměřovala podle počtu pecí a komínů v hospodářství. Sběračství medu, z oněch dob známé jako brtnictví (brtnictví je staročeské označení pro tento dávný způsob získávání medu od divokých včel, v ukrajinském originále jde o бортництво / bortnyctvo; pozn. překlad), se rozvíjelo především v oblasti mezi řekami Irpiň, Sluč a Prypjať. Místní lesy jsou bohaté na borovice a v borových hájích včely hojně hnízdily. Lidé zde sbírali jejich med a pak, s příchodem jara, jej prodávali zahraničním kupcům, kteří sem přicházeli po obchodních stezkách.

Většina zdrojů říká, že s počínajícím nevolnictvím na území Ukrajiny brtníci postupně zanechávali své činnosti a tak tato dovednost na počátku 18. století téměř zanikla — ale to vůbec není pravda. Tento text bude vyprávět o těch, kteří se tímto řemeslem zajímají doteď.

Historický význam řemesla

Med býval svébytnou valutou až do pozdního středověku, proto lidé mívali zásoby včelího vosku a jiných včelích produktů — ukládali je do komor a lochů, shromažďovali je nebo je různě směňovali. Koloda* *колода / koloda — jednotka objemu sypkých materiálů a medu, rozšířena po ukrajinských zemích ve 14. až 18. století medu byla důležitou měrnou jednotkou, jejíž význam, coby platidla, se přesunul z lokální úrovně na národní, kde vydržela v oběhu ne jedno století.

V dávných dobách lidé jednoduše vystopovali hnízdo, a když včely dokončily sběr snůšky* *snůška — to, co včely posbíraly z květů a přinesly do hnízda, tak z něj vybrali sladký med, často při tom zničili jak včely, tak dutinu, kde hnízdily. Takové hony měly značný vliv na počty divokých včel, což lidi přimělo postupovat hlouběji do lesa a tím osidlovat nová území.

1

Včely se nejčastěji zabydlovaly v dutinách borovic, někdy ve starých stromech s již vyhnilým středem, jindy v dutinách po zásahu bleskem. To vše byly ideální podmínky pro „bydlení” divokých včel — stačilo jim jen utěsnit nežádoucí díry propolisem, aby se tak lépe bránily před ostatním hmyzem, pach pryskyřice přispíval aktivitě včel a borovicové dřevo, které je bohaté na smolu, v zimě hnízdo skvěle zateplovalo. Takoví obyvatelé přinášeli jisté výhody i samotným stromům — ubývalo hnití a jiných poškození kmene, neboť vosk a propolis, jaký včely vyráběly, působil na prostředí dezinfekčním účinkem.

Později lidé při vybírání medu včely vykuřovali — mírnili jejich agresi kouřem. Celý proces byl skutečně chaotický a ne moc promyšlený, ale později se vyvinuly praktičtější způsoby dobývání medu. Zpočátku se brtě* *brť (ukrajinsky борть / borť) — dávné označení pro dutinu, v jaké žijí včely prostě přivlastňovaly: ten, kdo hnízdo našel první, udělal na stromě značku a podle zvykového práva mu na tuto brť nikdo nemohl chodit a dále se o ni mohl starat jen její «majitel».

2

Důležité podotknout, že výrobky z vosku (především svíčky) provázely různé obřady, proto rostla potřeba produktů včelího původu a tak není divu, že vyvstala otázka, jak zvýšit počty včelích hnízd. Tak začaly vznikat první umělé brtě — člověkem vytvořené dutiny, vhodné pro uhnízdění včel.
S nástupem 17. století se zjevila ještě jedna forma obstarávání medu — kláty* *”klát. Ze stromu povaleného bouří vyjmuli včelí hnízdo. V lese jej umístili do nějakého jiného stromu nebo jej vkládali v již připravené a opracované klády na lesní paseky. Později lidé začali špalky pro uhnízdění včel rovnou vyrábět a právě tyto špalky, kláty, pak byly dlouho považovány za nejpraktičtější a vůbec nejlepší způsob získávání medu, dokonce i po vynalezení rámečkového úlu.

Brtnictví vyžadovalo odvahu a pro značný «temperament» bodavého hmyzu tuto práci nechtěl dělat každý. K tomu se ještě přidával požadavek zručnosti při lezení na stromy, ale produkt byl natolik ceněný, že není divu, že brtníci byli vždy chováni ve velké úctě.

Moderní-tradiční řemeslo

Bez ohledu na to, že veškeré prameny potvrzují, že brtnictví již zaniklo, v ukrajinském Polesí je i dnes možné potkat lidi, kteří se tomuto řemeslu věnují — ač moderním způsobem, neopouštějí při tom tradiční postupy svých dědů.

Serhij Žyla je moderní brtník ze Selezivky. Přes veškerý rozvoj tohoto odvětví je většina jeho brtí stále ještě vydlabaných sekyrou, jelikož je má ještě po svém dědovi, ale i pradědovi:

—Brť je cosi podobného živému organizmu: matka, trubci a dělnice se chovají jako by byli buňkami jediného živočicha. Teoreticky mohou brtě žít nekonečně dlouho. Hlavní podmínkou je, aby na ně nepršelo, aby byly v suchu.

Za asi nejlepší variantu vůbec pan Serhij pokládá borovicové dřevo porostlé houbami a lišejníky. Takové dřevo se chová jako tkanina — jeho vnitřní struktura je pórovitá, proto je na jednu stranu teplé, na druhou stranu krásně odvádí vlhkost na povrch:
— A v těch brtích, s příčným řezem na koncích, se vlhkost dostává na povrch lehce, což je pro život včel docela komfortní, jelikož tam nemají tak vlhko, a tak neztrácejí tolik času, aby z medu odpařily vodu.

Brtě nastojato i naležato

Dnes se nejvíce používají brtě klátového typu. Přikryté stříškou, brání včelstvo před vlhkostí a srážkami. Takové kláty můžeme často potkat v poleských hájích, připevněné na stromech. Za tímto účelem dnešní brtníci vyhledávají takové stromy, jaké mají dostatek větví a stojí na holé pasece. Za dávných časů se k přichycení klátů v korunách stromů používaly ty nejlepší provazy, jaké si sběrači medu sami vyráběli z losí kůže. Aby se dostali na vrchol, používají, až do dnešních časů «ostravy» — dlouhé dřevěné trámy, na kterých jsou ze stran nabité kolíky. Po těchto jednoduchých žebřících pak lezou na strom k bortím.

Existují dva základní typy klátových brtí: stoják (brť je nastojato) a ležák (brť je v šikmé, až ležaté poloze). Brtník Pavlo Ziňkevyč říká, že stoják je lepší, jelikož divoké včely v něm instinktivně vidí dutinu, což je jejich přirozený domov, jejich útočiště. Pro brtníka je důležité, že ve stojáku včely mohou žít spoustu let a med ukládají především ve vrchní části klátu. V takových brtích je pak hodně medu nahoře, kde jej také na podzim sbírají. U ležáků je klát připevněn pod jistým náklonem. I zde včely ukládají med především ve vrchní části a díky sklonu lze sebrat od dvou do pěti kilogramů medu, v závislosti na včelstvu.

Brtě mají vždy jednu stranu postavenou výše. Serhij Žyla vysvětluje, že jedna strana má být vždy výš — je tam tepleji a proto včelstvo bude zimovat právě tam, jelikož v této části se koncentruje teplo vydávané včelami.

Často můžeme nedaleko starých brtí spatřit studnu. Vyhloubili je pro vlastní potřebu samotní brtníci, aby se mohli umýt od sladkého včelího produktu, hned jak se spustí dolů ze stromu.
Na jaře vyřezat nadbytečné plástve, vyčistit brtě od mrtvých včel, zatmelit díry, které přes zimu udělali datli, v létě pochytat roje a na podzim posbírat med.  Mohlo by se zdát, že to je z brtnického řemesla vše, ale sami brtníci se shodují, že jejich práce začíná již od samého jara.

— Jakmile v březnu začne tát sníh, je potřeba vyčistit brtě, aby jsme nevyčistili také larvy, jelikož matka vylétává již s prvními teplými slunečními paprsky a potom již není dobré ji plašit. Před zimou je také dobré včelám pomoct se zateplením jejich příbytků.

Proto se brtníkům dostává odpočínku o dost méně, než klasickým «rámkařům»:

— Oni jen na podzim stočí med, vyčistí úl a hotovo. Ale tady je trochu víc lopoty.

9

Vesnice brtníků — Selezivka

Může se zdát, že brtnictvím se dnes zajímají jen starší lidé, ale mládež se také připojuje k osvojování řemesla. Například, Volodymyrovi Androščovyčovi ještě není ani třicet, ale už s divokými včelami aktivně pracuje a jezdí k brtím na motocyklu.

V Selezivce neradi ukazují svoje brtě. Říkají, že kdyby ukázali obydlené hnízdo, včely by z něj zmizely. Pavlo Ziňkevyč jednou na kameru ukázal, jak sbírá med. A tak se na vlastní kůži přesvědčil, že foto i video technika působí na celou věc zhoubně. Proto nám předvedl jen prázdné brtě v lese.

Pan Pavlo říká, že velikost včel je ovlivněna především přírodním prostředím. Protože hnízdí v dutinách do kterých se dostávají především skrze drobné dírky ve kmeni stromu a právě skrz tyto díry létají stále dovnitř a ven, nemohou vyrůst příliš, jinak by se do brtí nemohly dostat.

Dnes se divoké včely usazují v brtích a třeba že se dodneška říká že jsou agresivní, Pavlo Ziňkevyč se domnívá, že to závisí na konkrétním včelstvu, ačkoli je pravda, že v období rojení je jen máloco zastaví. Tento hmyz vůbec neuznává jakékoli právo na jejich vlastnictví a tak včely kdykoli můžou opustit osídlené brtě či úly. Aby včely při vybírání medu uklidnili, již dávno se brtníci naučili včely vykuřovat a pro tento účel dokonce vymyslely přenosné ruční kuřáky.

11

Drobné a slepé

V Selezivce nám ředitel Poleského přírodního parku Serhij Žyla vysvětluje, že existují dva hlavní typy divokých včel. První jsou včely «šedé chlupaté» nebo, jak je nazývají Polesští, «drobné slepé», které se usidlují daleko od řek; mají velmi drobný sosáček, jaký jim dovoluje sbírat nektar z maličkých květů. V říčních nivách, kde se, mimo jiné, setkáváme s většími květy rostlin, můžeme častěji spatřit jiný druh včel — velké žluté včely s dlouhým sosáčkem.

Tento vysoce organizovaný hmyz se zcela samovolně stěhuje do dutin, které si potahuje voskem. Divoké včely mají matku, trubce, dělnice a i jejich produkty se ničím neliší od běžných «rámečkových»včel, tedy: propolis, vosk, med… Liší se jen kvalita — vše je přírodnější, bez chemikálií.

12

Ce se týče medu, je to asi jediná možnost, jak okusit pravý lesní med. Je posbíraný tradičně na podzim a má fantastické chuťové vlastnosti. Včely ho sbírají od prvních předjarních kvítků: z divoké pšenice, borůvek a brusinek, do posledních podzimních květů — zkrátka vše, co v lese kvete, včely obletují. Med posbíraný brtníky se dnes považuje za užitečnější, přírodnější i chutnější a proto je také dražší. Brtníci jsou přesvědčení, že „rámečkové” včely takový med udělat nedovedou.

Je jasné, že se za touto přírodní sladkostí neženou jen lidé. Brtníci by vám mohli vyjmenovat dlouhý seznam škůdců různých rozměrů: od klíšťat, přes datly a kuny až po medvěda. Ve společnosti roste poptávka po produktech divokých včel, někdy si lidé s medem kupují rovnou i vosk či plástve. Právě v podobě pláství nařezaných na kousky vám tady v Polesí nejčastěji med přinesou na stůl a s voskem jej často i jedí.

Poslední dinastie brtníku z Kňazivky

Kromě Selezivky, kde žijí Serhij Žyla, Volodymyr Andronovyč a Pavlo Ziňkevyč, jsou na Polesí celé rodiny, které se nadále věnují brtnictví. Jurij Starynskyj z Kňazivky na Rivnensku převzal umění brtnictví od svého tchána. Tak jako každý brtník i on našel v tomto řemeslu svou životní motivaci a zálibu:

Je to dobré na nervy. V životě se dějou různé věci, člověk zažívá hodně stresu. Prostě jdu za včelami a sednu si k nim, poblíž úlu: díváš se na včely a na všechno zapomeneš.

Pan Jurij nadšeně vypráví o jeho brtnické práci, se kterou mu významně pomáhá jeho žena Teťana:

— Na začátku května se včely rojí. Vyvedou mladou matku, která spolu s mladými včelami opouští úl a posadí se na nedalekou větev. Sedí tam tak 15 minut. Mám speciální nádobu do které je setřesu a překryju pytlem. Přesypu je v druhou bednu a lovím matku, kterou pak vsadím v matečník, umístím doprostřed a potom tam nasypu i včely.

Když Jurij pracuje s brtěmi v lese, Teťana mu často pomáhá:

— Doma můžu pracovat sám, ale tady je potřeba pomocníka, který vše přiváže.

Celkem drží kolem 40 úlů-brtí, ale říkají, že se hodně změnilo klima, tudíž včely často vylétávají příliš brzy a pak hynou s nástupem prvních mrazů.

Rodina lituje, že již nemá opravdové divoké včely — všechny postupně zdomácněly. Jelikož už pro ně nejsou ty správné stromy, museli několik stromů pokácet a do připravených dutin nastěhovat včely, takže včely teď žijí v člověkem vytvořených brtích.

Jak jsme natáčeli

Podívejte se, jak jsme dorazili k brtníkům, jak nás v každém domě fantasticky uvítali, i jak jsme navštívili muže, jakého jsme náhodou potkali na úzkokolejce (o čem byl náš předchozí příběh z Polesí):

AutořiAutorka:Sofia AngeljukAutor:Bogdan LoghynenkoEditor:Tetiana RodionovaFotograf:Sergey KorovaynyKameraman:Pavlo PashkoKameraman:Oleh SolohubРroducent:Olha SchorStřihač:Oleksiy SobchukStřihač:Mykola NosokRežisér:Mykola NosokVideoeditor:Karyna PiljuhinaZvukař:Pavlo PashkoFotoeditor:Oleksandr KhomenkoPřeklad:Ondřej Černý

10 May 2018 19:33