Čajové tradice se vracejí do Karpat

Jídlo
Podnikání
Zakarpatt’a
24 April 2017 11:05
1031

Na vrcholku Hemba, v Ukrajinských Karpatech se v roce 2013 objevilo místo, které začalo působit jako magnet a přitahovalo cestovatele. Místní nemohli dlouho zjistit, v čem je to kouzlo a tajemství, o této čajovně ještě není ani jedna publikace v médiích, a my jsme nesehnali ani jednu fotografii z dob stavby. Tady se absolutně nehoní za dalšími návštěvníky, reklamou a vědí, že vždy se najdou “svý”, ti kteří sem budou přicházet i kdyby měli projít všechny sněhy Karpat nebo letní bouře a slejváky a otevřou si domácí atmosféru na horském vrcholku.

Rok 1949. Stalin poslal vědce, aby začali pracovat nad tím, aby se dali pěstovat jižní tropické rostliny na severu a severní rostliny na jihu. Na Zakarpatské Ukrajině je vědec Viktor Sočava, který se zabývá pěstováním citrusu, čaje a eukalyptu. Ze všeho označeného se zde chytne jen čaj. Čajové plantáže na Červené hoře blízko Mukačeva se rozléhali na 50-ti hektarech, plánovalo se 1000 hektarů ale pak se zde místo čaje objevili vinice.

Nyní jediná v Ukrajině čajová plantáž je na hraně vyhynutí. V 60. letech 20. století zde z jednoho hektaru sbírali 1 300kg čajových listu a nyní, dvakrát do roka sbírají sotva půl kilogramu. Ještě nedávno tato plantáž měla status jediné v Evropě a nejsevernější plantáže na černý čaj ve světě. A když začali čajové plantáže sázet i v Anglii, Skotsku a Německu tak se status Zakarpatské plantáže snížil, říkají v turisticko-informačním středisku v centru Mukačeva.

V náš čas zkušení cestovatelé radí těm, kdo jede na Zakarpatskou Ukrajinu poprvé a doporučují místa k návštěvě – vodopád Šipot, festival Šipot, lanovou dráhu v obci Pylypec, návštěvu obce Volovec a také čajovnu Surije. Originálnost této čajovny je už prý v tom, že zde neotevřeli klasickou horskou chatu, kde prodávají oříšky, pivo a čokoládu. Nevaří zde ani pelmeně (rozšířené jako v ČR svíčková nebo knedlo-vepřo). Mají tu jen domácí pečivo, palačinky a horké nápoje. Mléko a sýr přiváží z obce Pylypec, jahody a houby sbírají v lese. V čajovně to voní dřevem, v peci je oheň. Hlavní perla tohoto místa je výhled za oknem.

© Oleg Finger

Dětství. Začátek.

Toto je Julie Omelčenko. Je to ještě dítě. Její babička sbírá čaj, a ona aby babičce pomohla, lepí pro babiččin čaj papírové sáčky. Uběhne mnoho let a zeptá se samá sebe: “Co chceš dělat?” A samá si odpoví, jediné co může je dělat místo s atmosférou.

Dlouhou dobu Julie jezdí s cestovatelskou čajovnou po etno-festivalech a má svůj dramatický bufet – střecha. Její čaj se stává již běžným doplněním každého velkého hudebního festivalu. Julie ale hledá stále něco nové, v čem se může projevit její dětská láska k čaji.

Plastový kelímek, který inspiroval

V dospělých letech přijíždí Julie do hor, aby si odpočinula od města, jako všichni, a aby pocítila čerstvý vzduch. Stojí na vrcholku a pije černý – sáčkový čaj v plastovém kelímku, který si zrovna koupila v místním bufetu. A tak ji hlavou prolítla myšlenka. “A co kdybych na tomto místě, kde právě stojím, udělala něco, kde by se pil čaj z hezkého hrníčku, aby si lidé vychutnali chuť pravého zeleného, nebo jahodového čaje, který zde roste přímo pod nohama, a ne dovážený druhořadý. Neuběhne moc času, a myšlenka s platovým kelímkem se stává skutečnou a nyní si můžete na vrcholku vychutnat dobrý čaj s výhledem a podnikem s atmosférou.”

Julie říká, že když se konečně rozhodla čajovnu postavit, tak do společnosti pozvala dva svý kamarády.

– Řekla jsem jim, že mám nápad, nevím ale jak to skončí, nevím co bude a zeptala jsem se zda do toho jdou semnou. Řekli že ano, ale mysleli si že si dělá srandu. Hned ráno Julie šla hledat lidi, kterým pozemek patřil. Dohodla se na pronájmu.

Otevřeni jsme naplánovali na 1. ledna 2014, takže jsme měli přesně měsíc. Byla hrozná zima, bála jsem se ale při tom jsem si to náramně užívala a bylo to zajímavé.

– Když chodili chlapi domu a ukazovali videa, jak se to staví, vypadalo to jak nějaký GULAG. Pořád sněžilo, a chlapi, si v tom sněhu podávali jeden druhému desky. Foukal takový vítr, že ani hřebík 200 to neudržel. Vítr vytrhával prkna a nesl je kam se mu chtělo. Bylo to těžký. A dodatkem jsem měli trochu napětí mezi námi a administrací lanové dráhy. Ne vždycky se jim chtělo nás tam pouštět. Občas jsme chodili ten kopec nahoru pěšky. Šla jsem se svým synem na rukách do kopce a ptala se samá sebe: “Co se to děje? Proč tam vůbec jdu? A rozuměla jsem, že to musím udělat a že od toho mám obrovský příliv energie a síly a vím co dělám.”

Do 31. prosince jsme to vše stihly. Překvapení ale neskončilo:

– Nemohli jsme ve vesnici najít auto, kterým bychom všechno nádobí a přístroje vyvezli nahoru. Povedlo se a když jsem tam stála, říkala jsem si co to je, když jsem viděla všechny ty krabice, suť, bordel. Do půlnoci 31. prosince jsme to ale vše zvládli a když jsem viděla ten interiér pak, vypadalo to pohádkově a říkala jsem si že to tam znám celý život. Stáli jsme u okna, dole ve vesnici Pylypec začínal ohňostroj, a my stáli na vrcholku a koukali na hvězdy. Byla jsem nadšena a říkala si, že veškeré síly a investice jsem ochotná dát jen kvůli té jedné noci. Se super náladou jsme si tam ustlali a šli spát. Hned ráno, 1. ledna se nám do dveří vlila, jako vlna tsunami, kupa turistu. To bylo něco, museli jsme roztopit pec, naučit se kde co stojí, jelikož to ještě nevíš.

– Vše se připravuje na dřevě. Pecník Dima měl technický úkol, se kterým si moc nevěděl rady. Ale našel v sobě sílu a šel do toho. Chtěla jsem aby tam byl písek, na kterém by se dělala káva. Aby byla odděleně pec, která by byla jako topení, na výzdobu. A aby tam bylo místo, kde se bude sušit nádobí, u pece. Tak se s tím popral. Jediné co neudělal, tak jsem chtěla by se dalo na peci spát, bohužel.

Mimochodem, první písek na vaření kávy přivezla Julie z Gruzie v krosně. Nyní už z úsměvem na tváři vypráví, jak musela vysvětlovat na celnici, proč to veze, a jelikož to byl černý magnetový písek, tak na něj všechny přístroje také reagují. Nyní se káva pro návštěvníky připravuje na dvou píscích, jeden z Gruzie a druhý z Gangy. Je to taková černo-bíla směs.

Po novornoční noci, kdy davy turistů opadly tak tým z čajovny nebyl dole ve vesnici další týden, rozkoukávali se, hledali systém. Nejpříjemnější moment byl, říká Julie, když se k ním nahoru začali dostávat místní, jim neznámý a nabízeli svojí pomoc

– Za tyto tři roky u nás bylo už hodně zaměstnanců, ale také hodně takových, kteří tu pracují stále. Občas se stane že jeden nahradí druhého. Jsou to ale fantastický lidé. Nevím jak mám motivovat lidi, pokud se tady něco stane a ona se rozhoduje samá za sebe, a rozhoduje se tak, jak to vyžaduje vrchol. Lidé po 10. hodinové směně jdou dolu a pak jdou zase pěšky nahoru. A nebo jak mám motivovat člověka, když ten má jít ve sněhu pro vodu. Když člověk stojí u dveří, a počítá: “tři, dva, jedna a jdu. Nene, tak ještě jednou.” A pak se otevřou dveře a vítr člověka přimáčkne k dveřím. V prosinci jsou zde hodně silný větry. A člověk právě v takových podmínkách jde a nese vodu. Máme ji z nedalekého pramene. A tak každý den. Minimum 100-200 litrů denně. Je to těžké, sníh je tu vždy velký, a každým krokem je to horší a horší.

Julie vysvětluje, jak se každý den mění čajovna, a také se každý den mění ti, kdo v ní pracuje. Nejzajímavější je to, že čajovna přinutila přecenit možnosti místních obchodníků.

– Když jsme sem přišli, místní tady prodávali Lipton a čokolády. Když jsme přišli, přijali nás hodně nepřátelsky, protože přijeli nějací lidé, ne místní. Nemohli si nás přečíst, nevěděli co budeme dělat. Snažili se intrikovat, snažili se vyprávět turistům divný věci o nás. Ale všechno bylo v pohodě, a ani jsme na ně nikdy nebyli zlý. Vždy jsem u nich něco kupovala, snažila se komunikovat. Říkala, že spalovat plast, je nic moc a že by se to nemělo. Ale se všemi se musí mluvit jejích řečí. Tak jsem jim říkala: “Prosím vás, když u Vás visí Ježíš Kristus na zdi, nepalte ten plast.”

Interakce s místními

Nyní se už nikdo nediví, že když jedeš nahoru, promrzlý na kost, tak tě uvítá chatička na vrcholku, kde tě nakrmí a dají napít, vypadá to, jak kdyby tam byla pořád. Ale kdysi si musela čajovna vybít své “místo pod sluncem”.

– Zajímavostí je, že ještě na začátku zde lidé prodávali v sezóně borůvky a brusinky. Tak když přijede turista, tak chce to nejlepší. A oni si říkali, koho zajímají jahody, tak prodávali Lipton. A teď tam májí čaj s jahodama, čaj s brusinkama, čaj s tímhle, čaj s takovým sirupem atd. Když jsem přijela, tak tam měli borůvkový koláč, dala jsem si ho a když jsem přišla další den, už ho neměli a řekli mi, že když je málo lidí, tak nepečou. Dneska pečou každý den 5 koláčů, a to je skvělý! Konkurence mě posouvá dál. Dřív tam měli prostě dřevěný stůl, a dnes už tam dávají ubrusy, koukají na nás, a aby to u nich taky vypadalo dobře. To je skvělý.

Přes všechny vnější mechanismy, který charakterizují čajovnu – tak Julie o ní mluví v první řadě jako o něčem duchovním. “Když přicházím do čajovny, a když vidím jak sem vlétne skupinka turistů, kteří mají v plánu navštívit za ten den ještě 10 lokací, s nimi je průvodce, který neustále připomíná čas. A pak si člověk bere do ruky čaj, nebo ani nebere, a jde k oknu. Kouká na ten výhled a ztichne, ale ztichne takovým způsobem, že nevnímá nic, jen ten výhled. A to mě inspiruje, tak pak vím, proč to dělám.”

Ze začátku jsme zde dělali i boršč, své likéry a svařák. A postupem času jsme se zřekli masa a pak i alkoholu. “Místní byli v šoku několik měsíců”. Dlouho nechápali, že se můžeme zříct takové zlaté žíly, chodili k nám, kontrolovali, posílali agenty.

Julie říká, že obec Pylypec se pro ní ještě celkově neotevřela, je to takové pohádkové místo, mystické. Lidé jsou zvyklí nic nedělat a mít peníze, jen za to že tu je čistý vzduch. Všechno kupují v Mukačevu protože s místními je těžká domluva na výrobcích: “V průběhu nějakého obchodu tu mění cenu, termíny, nebo dokonce odmítají cokoliv přivézt, o čem se dozvíte jen tak, že tam zavoláte, protože je dnes svátek “Petra, Pavla, Ivana, Ilji…” nebo že nestihli udělat sýr, protože přijeli děti. Slova nic neznamenají, dnes je za pár dní, zítra je několik týdnu, a někdy možná znamená že vůbec.”

Lidé si často neuvědomují že spolupráce, nové nápady přináší stálý příjem. Ve vesnici často žijí dnešním dnem, nic neplánují a nehledají zdroj příjmů.

– Byla tu jedna historka. Nabídla jsem dodavateli mléka aby nám ho vozil každý den lanovkou, aby zavolal a řekl kterou sedačkou s jakým číslem jede. Ani jsem nechtěla slevu, jako stálý zákazník, ještě naopak jsem mu nabídka příplatek za to, že je to na vrchol, a on mi řekl tohle: “Já mám Life (Operátor) a vy máte Kyivstar (také operátor) – telefonování je drahý.” Říkala jsem mu, že mu připlatím i za volání, ale bylo by to prý složité. Tak mi pak řekli: “Buď berte samá, nebo to budeme lejt prasatům.” A dodavatele brynzy přichází na vánoční svátky a chtějí 3x vyšší cenu a odůvodňují to tím, že jsou svátky.

Bohužel, komunikujíc s místními v okolí Pylypce se zdá, že čajovnu tady nikdo nemá rád, protože nejsme svý a přišli jsme do jejích krmítka. Málo kdo z místních to asi kdy pochopí, že taková místa jako čajovna jsou magnetem pro turisty. Jezdí sem posedět s čajem nebo kávou k tomu “okénku”. Po cestě samozřejmě zajdou i k místním do jejích tradičních chat na boršč a varenyky. Historie čajovny je taková, že každý den překvapuje její existence přicházející, a když ne čajovna tak personál udivuje lidi.

Jak prováděl kněz mši v čajovně

– Byl únor, vylezla skupinka lidí z lanovky, šli s vlajkou a přišli k nám. “Můžeme tady udělat mši? Ano, proč by ne.” Stojím za barem, koukám se. Chlapi si sundávají lyžařské bundy, čepice, vyndávají jiné oblečení, zlaté ozdoby, kadidla a začíná mše!

Електрика до чайовні йде від сонця.

– Byla to Pravoslavná křesťanská organizace, sbírají děti a lidi a pak jim čtou z bible na vrcholcích hor. Bylo to něco úžasného. Kněz chodí s kadidlem, přicházejí turisti, kteří byli někde dlouho na větrů, jsou vevnitř a nechápu co se to děje. Koukají se na dům zvenčí, a zvenčí je čajovna úplně jinačí než uvnitř. Je to vždy šok pro lidi, dokonce při pěkném počasí. Prochází přeměna, z chladného venku do teplá domova. A ještě k tomu přicházejí lidi dovnitř, a vevnitř je kněz s kadidlem a čte modlitby. Nechápou kde jsou, jestli v chrámu, a při tom vidí plnou čajovnu lidí, vidí bar, a pak ten kněz. Kněz čte o tom, jak se nesmí mrhat časem, že čas není, a je potřeba vše dělat včas. Bylo tam mnoho filozofických myšlenek. Tohle se odehrálo na začátku, kdy jsme ještě neměli systém, zvykali jsme si na všechno, a tak říkám klukům, že i kněz nám řekl, že vše má svůj čas. Druhý den ráno jsem šla do Volovce na nádraží pro svojí mámu, stojím na nástupišti a koukám že tam leží taška, říkám si že ji vyhodím, a jak jsem ji vzala, tak v ní byla krabice a v krabici byli nové hodiny.

– Hodiny byli zabalené, s logem. Asi nějaký firemní jsem si pomyslela. A bylo to logo Pravoslavné Organizace, jak šli na vlak, tak to asi ztratili. Furt u nás visí.

Čtyřicet zpěváku

– Bylo krásný letní ráno. Jen jsme se připravovali k otevření. Přijela skupinka lidí a ptají se zda u nás mohou chvíli pobýt, málo tu fouká, my jsme sbor a klidně bychom Vám zazpívali. Na vrcholku, 40 chlapů, soubor. Ty jak začali – slzy, krásná chvíle. Tady se pořád něco děje.

 1 km, 164m, 50cm a 5mm nad úrovní moře

– Ještě jedna zajimavá historka. Byla studená zima, lanovka nepracovala, a u nás, i když lanovka nepracuje tak někdo furt je, protože občas se někdo dostává z hřebene dolu a často čajovna zachraňovala, když byla hrozná zima, nebo byla noc, nebo se ztratili. V noci někdo ťuká do dveří. Dovnitř jde 7 chlapů, dezorientovaní, ani nemluvili. Zmrzli byli na kost, tak jsme jim dali čaj. Koukám že měli takový zajímavý oranžový krabičky, možná kvůli nim, možná ne, ale pomyslela jsem si jaká tu je asi výška, tak jsem se jich zeptala. Dva chlapci vytáhli nějaké přístroje a zapojili to. Vyměřili mi výšku na milimetr přesně. Takže jsme si je zapsali, tak to máme potvrzené od vědců.

Udělat továrnu čaje jak na Sri-Lance

– Teď kdy už máme svůj systém v čajovně, chci jít na další úroveň. Chci aby to bylo bezchybné, na všech úrovních. Sběr, přepracování, balení a rozvoz. Teď studuji fermentaci čaje, tlakováni, sušení. Chci ho zkusit udělat lepším. Také pracuji nad značkou. Je to zatím v plenách. Vlastně bych chtěla udělat fabriku, jak na Sri-Lance, s velkými hezkými halami, kde je vidět proces, kde je vidět každý detail. Kde by byli lidé, kteří to opravdu dělají, ne stroje, protože si myslím že lidé to udělají lépe. Nyní to děvčata třou ručně, do fermentace. Všechno se to dělá rukama. Chtěla bych být někde, v takové lokaci, kde se da vyzkoušet víc druhů čaje, zapojit se do procesu, něco se naučit.

Všechny recepty na nápoje Julie nehledá speciálně, spíš se dá říct, že je nachází v procesu, nebo že oni nacházejí ji. Tak se stalo s Ivan-čajem, který objevila, když byla druhý rok na vrcholku, a tak to bylo se Sbitnem. “Byla jsem v Petrohradu, a ochutnala jsem “Sbiten”. Byla jsem ohromená. Tak hrozně se mi líbila ta kombinace chutí. Kyselina, koření, něco sladké a med. Jak jsem se vrátila v Ukrajinu, tak jsem se začala zajímat víc, víc o tom číst. Zkusila jsem to onovit.”

Není třeba přemýšlet o obohacení, prostě žij v procesu...

Julie říká, že už nezáleží kde postavíš svůj podnik, nejsi už připoután k velkému městu, kde máš vše. Velké město už není zárukou toho, že se podnik rozjede.

– Já si myslím že nyní přišel čas takového podnikání, které se musí postavit někde na křižovatce, kde procházejí lidé. Pokud něco opravdu děláš dobře, s láskou, tak pro obohacení vůbec přemýšlet nemusíš, prostě to přijde. Prostě dělej to co děláš, nejlíp jak to umíš a užívej si proces. Každý nový vynález ti přinese radost, budeš se cítit jako dítě, je to skvělé. Já nepřemýšlím o výdělku, prostě si užívám průběh.

“…lokace nám také nedovolí zde vše zrealizovat”

Boržavský hřeben je jedním z hlavních hikingových low-cost míst v Ukrajině, je zde nejlehčí začít s hikingem v celých Karpatech. Louky jsou posety borůvkami, brusinkami a krokusy, zakarpatské vesnice, které jsou rozseté u podnoží hor jsou mystické a pohádkové, zdejší rytmus života sem láká tisíce a tisíce turistů každý rok.

Místo je specifické, vysvětluje Julie, plánovali mnoho projektů pro toto místo, ale všechny jsou na papíře. “Asi se ještě nenašli lidé, kteří by to brali vážně, nebo dokonce i místo to nedovolí zrealizovat. Z počátku jsem se přece ptala tohoto místa, zda tady můžu vůbec něco zrealizovat, pocítila jsem že ano, a až pak jsem se šla ptát vlastníků pozemku.”

Snad jen jediná Julie spolu s kamarády si přeje vrátit čajové tradice tam, odkud je vykořenila kolektivizace, plast, zanedbání a zoufalství. Chce to vrátit s novým obalem, s novým smyslem. Jedna jediná čajovna na vrcholku dokázala změnit představu mnohá místních cestujících o tom, jak může vypadat krásné místo s domácí atmosférou a fungovat bez vody, beze světla, v tvrdých podmínkách.

AutořiText:Marichka AleksevychText:Bogdan LogvynenkoVideo:Mykola NosokVideo:Dmytro OchrimenkoVideo:Dmytro KoshevyyFoto:Valentyn KuzanFoto:Sergiy PolezhakaPodpora:Dmytro ChernenkoPodpora:Sergii GuzenkovPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

24 April 2017 11:05