Celosvětově neznámá Petrykivka

V Petrykivce je kulturně-umělecké zázemí znatelné všude. Vesnice nejen zachránila svou kulturní tradici, ale nadále ji i rozvíjí. Dodnes je středem lidové kultury. Působí zde Centrum lidového umění „Petrykivka“, kam se sjíždějí lidé ze všech koutů, aby se naučili umělecké malbě a setkali se s nositeli tradice — umělci.

Cesta každého umělce k mistrovství petrykivské malby je docela neobvyklá. Někdo měl malíře v rodině, kdosi v tom spatřil své poslání. K těm prvním patří umělec petrykivské malby, ředitel Centra lidového umění „Petrykivka“ Andrij Pikuš. Pochází z rodu umělkyně Tetjany Paty, která naučila petrykivské malbě celou generaci umělců:

„Moje babička, matka mého otce, byla sestřenicí Tetjany Jakymivné Paty. Byla to moje školka — tehdy školky chyběly. Takže když babička šla za svojí sestrou, brala mě s sebou také. Od dvou let jsem viděl tyhle malby a samozřejmě to ve mě vyvolalo nadšení. Vždycky jsem v jejím domě viděl nové práce, obdivoval je a snil o kreslení.“

Natalija Rybak se také seznámila s uměním už v dětství, když spatřila vymalovanou skříňku vyrobenou v továrně petrykivské malby „Družba“ (přátelství — pozn.red.), která v sovětské době masově vyráběla suvenýry:

„Bylo to velmi úchvatné! Byla to skříňka z továrny „Družba“ a mojí reakcí bylo: „ah!“ Byl to tak velký obdiv, jedna báseň! To je neuvěřitelné. Strašně jsem chtěla kreslit už v dětství, nějak se mi to ale nedařilo. Později, ve škole, jsem měla workshopy z výrobního procesu, kde jsem začala kreslit.“

Umělkyně Halyna Nazarenko je za odhalení jejího talentu vděčná své matce:

„Je to zásluha mojí mamky, která snila kreslit, ale nemohla kvůli tomu, že po válce byla chudoba, na kreslení neměla peníze. Takže některé ty svoje sny ztělesnila ve mně. Když jsem byla malá a kreslila pastelkami, seděla vedle mě. Později, když jsem chtěla jít studovat, vždycky mě podporovala. Nyní má 80 let a doteď mě podporuje. Zatímco manžel se občas zlobí a říká: „Zas někam jedeš!“, mamka do dneška říká: „Jed“, je to nutné.“

Tradice

Tradičně se petrykivskou malbou zdobily domovy — stěny uvnitř a z vnějšku chalupy, zejména kolem dveří a oken. Věřilo se, že, stejně jako výšivka na košili, výzdoba chrání před vším špatným. Později ornamenty začaly vznikat na předmětech každodenního života — truhlách a dalším nábytku, hudebních nástrojích. Když se papír stal běžně dostupným všem vesničanům, umělkyně petrykivské malby — byly to především ženy — začaly kreslit obrázky na bílém pozadí, které potom bylo možné přilepit na bílou stěnu.

Nejen motivy, ale také nástroje, s jejichž pomocí vzniká petrykivka, jsou velmi důležité pro záchranu tradičnosti tohoto umění. Nejjednodušší a nejdostupnější je kresba prstem. Květiny, plody kaliny — tohle všechno lze vytvořit pouhým namočením prstu do barvy a zanecháním otisku na papíru. Nástrojem, na něhož jsou mistry pyšní, je štětec ze srsti kočky, „koťačky“. Halyna Nazarenko vysvětluje, že tato srst je velmi elastická, pomocí takového štětce lze nakreslit jak obyčejné, tak i nejtenčí čáry:

„Zkoušeli jsme vytvářet štětce z vlka (srsti vlka — pozn.red.), zajíce, veverky — není to ono. Ale kočka je přesně to, co potřebujete.“

Mimochodem existuje hodně verzí ohledně toho, ze srsti jaké kočky jsou nejlepší štětce (ano, právě kočky, nikoliv kocoura). Natalija Rybak zdůrazňuje, že je velmi důležité vést seriózní diplomatická jednání s kočkou, aby dala souhlas a neškrábala, až potom lze odříznout trochu srstí. Přednost mají obyčejné pouliční kočky. Nejlepší srst pro štětec je pod tlapkami a na krku. Pak se skládá odříznutým konečkem k odříznutému, ostrým k ostrému, obyčejnou šňůrou se připoutává k tyčсe a štětec je hotov! Čím starší je štětec, tím „vypotřebovanější“ je, a proto i vzácnější.

Samotní umělci vidí souvislost mezi petrykivskou malbou a touhou jedince po poznání světa kolem sebe. Andrij Pikuš se domnívá, že v petrykivce se skrývá jakýsi hluboký význam, který dosud zůstává neodhaleným:

„Ještě před vznikem vědy, tedy před tisíci lety lidé rozuměli těm unikátním zákonům života a rozvoji vesmíru, a také těm, jimiž se řídí všechno živé ve světě. A přeměnili je na písmena, znaky, na symboly v lidovém umění. Týká se to jak vyšívání, tak i keramiky, dřevěné řezby či výzdoby. Myslím si, že přijde čas a naše děti a vnoučata budou obhajovat kandidátské a doktorské disertační práce a odhalí význam — nesmírně hluboký, kosmogonický význam tohoto umění.“

Stejnou paralelu mezi harmonií člověka a přírodou v životě a umění provádí i Natalija Rybak:

„Člověk není hlavní, hlavní je příroda. Lidé si myslí, že jsou hlavní a mohou dělat, co se jim zachce. Ne, není to správné.“

Historie

Podle vyprávění místních obyvatel Petrykivka byla založena v 17.století kozákem Petrykem coby kozácké zimoviště. Existuje také verze, že zakladatelem byl sám Petro Kalnyševskyj — poslední náčelník Záporožské Siče.

Natalija Rybak vypraví:

„Tady trávili zimu kozáci, a pokud tady trávili zimu, tak to znamená, že sídlo se velmi rychle rozrůstalo, a proto museli postavit novou církev, jelikož do té staré se fyzicky nemohlo vejít hodně lidí. Velká vesnice začíná pohlcovat vedlejší, a to kvůli své velikosti. Bylo tam velmi hodně umělců. Velmi hodně řemesel. Bohužel tkalcovství tady úplně zmizelo. Tkali jsme. Teď ale nemáme umělce. Pletli jsme z orobince. Je tu řeka, Čaplynka, kde je spousta orobince, umělci ale nejsou. Zbyla nám petrykivská výzdoba, papírové vzory nepoužíváme. Kdysi to bylo naši silnou stránkou.“

V roce 1936 lidový umělec Oleksandr Statyva založil v Petrykivce Školu dekorační výzdoby, kde se zájemci mohli profesionálně naučit petrykivské malbě. V 50. letech 20 století se na území družstva Svobodná vesničanka (ukr. Вільна селянка — pozn.red.) otevřela dílna dekorační výzdoby, která se později proměnila na továrnu „Družba“. V továrně vyráběli suvenýry vyzdobené petrykivskou malbou, které potom exportovali do téměř 40 států světa. Avšak podmínky práce a samotná myšlenka industrializace lidového umění se umělcům nelíbila, vysvětluje Andrij Pikuš:

„Nevyhovovalo mi hlavně to, že se petrykivka vyráběla pro běžící pás.“

V té době se začala ve výzdobě používat černá barva, která pro tradiční paletu tohoto stylu dříve nebyla typická. Prý to bylo plánované uplatnění ruských lidových tradic umělecké výzdoby — chochlomského a žostkivského (ukr. хохломського та жостівського — pozn.red.). Andrij Pikuš provedl vlastní výzkum o původu černé barvy v petrykivce. Podle jeho názoru velkou roli hraje lidský faktor: petrykivské umělkyně převzaly některé prvky podobné těm ruským a začaly je ve svých pracích používat.

Avšak sovětská unifikační politika a bourání ukrajinských kulturních tradic petrykivku nezničily. Halyna Nazarenko má radost z toho, že se její známé vesnici podařilo zachránit svébytný umělecký směr:

„V sovětské době byly zničeny všechny malby. Každý region měl svou malbu, my jsme měli štěstí — naše se zachovala. Vždycky se nacházel někdo, kdo se ji snažil zachránit.“

Současnost

Petrykivská výzdoba, stejně jako jakýkoliv druh umění, nestojí na místě. Rozvíjí se a reaguje na současné dění a potřeby této doby. Málokdo nyní maluje zdi domu barevnými květinami (takové objednávky však dostávají také) — petrykivka postupně získává novou dimenzi. Halyna Nazarenko si myslí, že petrykivská výzdoba má šanci stát se plnohodnotným galerijním uměním mezinárodního měřítka:

„Petrykivka by neměla být taková, jakou byla v dávné minulosti, měla by se rozvíjet a jít dopředu.“

Halyna objezdila s vlastními výstavami téměř celý svět. Pouze během roku 2018 umělkyně měla čtyři výstavy v zahraničí a pátá, v Ukrajinském institutu v New Yorku, proběhla bez její účasti. Vidí v tom akt kulturní diplomacie, kdy se Ukrajina u lidí asociuje s ukrajinským lidovým uměním, nejen s politickými událostmi.

„To je image. Víte, bohužel v zahraničí Ukrajina nikoho nezajímá v kontextu války. Bolí nás to. Je to nebolí. Proto je potřeba starat se o dobrou image Ukrajiny v zahraničí. Petrykivka je tím, co lze ukázat z té dobré, pozitivní strany. Právě tímhle se zabývám.“

Setkání se známým dobrovolníkem ji přivedlo na nápad nového projektu — „Mamaj z nábojnic“ (ukr. Мамай із гільз — pozn.red.), kdy na základě jejího obrazu vznikne nová práce s obrazem folklorního kozáka, materiálem budou bojovnice přivezené dobrovolníky a vojáky z bojové linie:

„Když za mnou z Ameriky přijeli moje známí, kteří sbírají petrykivku, přijel za nimi dobrovolník Jura Fomenko. Ten má blog o Mamajích. Tak jsem se seznámili, ačkoli pochází z Dnipropetrovsku: pak ale šel do války a proto říká: „Haljo, pošli mi prosím svého Mamaje“. Právě tehdy jsem se vrátila z výstavy ve Francii, kde jsem měla menšího Mamaje. Jura se vratil z války a přivezl toho Mamaje, abych mu ho podepsala, a při tom říká: „Předala jsi mi ho, ale nepodepsala. Dokud visel na zdi 43. hraničního kontrolního bodu, ani jeden člověk u nás nezahynul“.“

Andrij Pikuš říká, že umělci Centru lidového umění „Petrykivka“ připravili výstavu obsahující více než 200 děl, která v rámci tohoto projektu objela zhruba 50 zemí světa. Petrykivská malba se však nestává objevem jen v zahraničí. Doma toto umění také nabývá nového významu.

Petrykivská malba v sobě spojuje dějiny, tradici a současnost. Umělci se shodují na tom, že ačkoli petrykivka je symbolem ukrajinského lidového umění, zároveň také má potenciál pro inovační využití. Současné přehodnocování petrykivky probíhá přímo před našima očima: populárním se stavá potisk na tričkách, mikinách a taškách. Petrykivské ornamenty zkrášlují kapoty aut a mobilní telefony a čím dál tím víc se využívají v designu, na nádobí a předmětech každodenního života.

Mistry petrykivské výzdoby náležitě vnímají změny a výzvy současnosti, pokračují v tradici a popularizují ji pomocí vlastní tvorby. Každý z nich vidí svůj úkol v tom, aby zachránit a rozvíjet toto umění, a to hlavně doma, na Ukrajině. Neboť za krásou není potřeba jet daleko, říká Natalija Rybak:

„V roce 1993 jsem měla velmi zajímavou zkušenost: půl roku jsem byla v Kanadě. I když je špatně — budu doma. Já prostě nemůžu, až tak mám ráda svoji zemi, lidi a práci. Je potřeba měnit sám sebe, svoje zvyky, přizpůsobovat se této zemi. Ale proč, když je u nás krásně? Proč to máme měnit? Máme skvělé zvyky, stejně jako lidi.“

Na otázku, čím je pro ně petrykivská výzdoba, jednohlasně odpovídají: „To je můj život“. Natalija Rybak vysvětluje:

„To je můj život, přičemž jeho nedílná součást. Když dlouho nemaluji, začínám být nemocná. Jinak prostě nejde. Práce malíře je velmi zajímavá a podobná kariéře sportovce: pokud cvičíte, budete mít rekordy, pokud necvičíte — nic se vám nedaří.“

Lidové umění je to, co vždycky spojuje, inspiruje a motivuje. Natalija Rybak si myslí, že petrykivka coby umění stojí za šíření mezi lidmi:

„Lidem chybí tato harmonie. Myslím si, že práce je potřebná, to jistě. Náš lid má tuto krásu rád, touží po ní, chce ji vidět. Takže si myslím, že mám ještě hodně práce. Je nutné zapojit do kreslení celou Ukrajinu!“

„Zatím petrykivská malba žije, bojuje, ale dál nikdo nejde. Myslíte si, že petrykivka je jenom o ptácích a květinách? Představte si: ryby, ptáci, koně, lidový obrázek. Je to tak široký demokratický jev, to je hrozné! Všichni si ale myslí, že to je jenom o kytičkách. Celosvětově známá petrykivka je v podstatě celosvětově neznámá jen proto, že ji nikdo detailně nezkoumá. Máte na to zatím všechny možnosti, tak hledejte. Skutečné petrykivky zůstalo jen málo.“

„V zimě, když sedím doma a pracuji, jsou to ty vitamíny, které mi dávají inspiraci a zvedají náladu; taky bych ráda cestovala, miluji cestování a mám velké plány. Pokud je možné nějak mou práci pojmenovat (ne práci, život!) je to jako jazz — úplná improvizace.“