Co je Dovženko-Centrum?

Národní centrum Oleksandra Dovženka nebo Dovženko-Centrum je státní fond kinematografie a největší filmový archiv na Ukrajině, který byl založen v roce 1994. Je zde uloženo více než šest tisíc ukrajinských a zahraničních filmů. Za sovětských dob se nacházel v prostorech jediné ukrajinské a největší svého druhu v Evropě — Kyjevské fabriky na rozmnožování filmů. Dnes jsou součástí centra filmový depozitář, muzeum kinematografie, laboratoř pro rozmnožování filmů, filmový archiv, multimediální knihovna a jeviště. Hlavním úkolem Dovženko-Centra je uchování a popularizace národní kinematografie. V roce 2015 se budova Centra začala proměňovat směrem do veřejného prostoru. Nyní je to místo konání akcí a kulturní hub.

Art-cluster. Ivan

Ivan Kozlenko zaujímá pozici ředitele od roku 2014. Během této doby se mu podařilo splnit svůj sen: dokázal proměnit státní filmový fond na prostor pro současné umění. Dnes je to opravdový art-cluster, který už dávno překročil hranice filmového archivu. Nachází se zde středisko Divokého divadla (NNO Šostyj poverch), hudební laboratoř KoRa, umělecká dílna Instituce nepevných myšlenek, knihkupectví Dovženko.knihy.káva.kino, choreografické studio Ruban Production ITP a kavárna Éter.

Teď pracuje v Dovženko-Centru 50 lidí. Když Ivan Kozlenko shromažďoval nový tým, musel dát pracovníkům výpověď a nově zaměstnat skoro stejný počet lidí. Noví lidé ale museli mít jiný typ přemýšlení. Zůstali ti pracovníci, kteří rozuměli globálním úkolům a nepohrdali jinými druhy práce. Té bylo opravdu hodně: byla potřeba vyklidit nepořádek v místnostech, vyvézt odpad. Někdo považoval takovou práci za ponižující, proto zde zůstali lidé, kteří mysleli jinak a šli k novému společnému cíli.

Bylo těžké se loučit s lidmi, kteří v Centru pracovali třeba 50 let a plakali, protože neměli kam jít. Ivan vysvětluje, že neměl na vybranou a veřejně prohlásil:

„Buď všichni zahyneme nebo část zůstane. Ti, kdo jsou připraveni jít se mnou, musí chápat, že už nebudou moct sedět u studeného radiátoru, pít čaj a myslet si, že si vydělávají peníze, když vstoupí do instituce.“

S novými lidmi začal Ivan Kozlenko všechno měnit. Filmový archiv Centra byl dříve pouze odvozenou částí laboratoře, kde se ukládaly originální dokumenty k filmům. Teď se archiv rozrůstá a laboratoř nyní slouží naopak jemu. Filmový depozitář se od roku 2017 nezabývá tiskem nákladů filmů, ale tiskne jen takzvané referenční kopie pro celoživotní uchování filmů. Nový tým vystěhoval z areálu Dovženko-Centra skladiště, autoškolu, obchody a kanceláře, které tu měly pronajaté prostory. Pro Kozlenka bylo zásadní to, že se tady bude nacházet právě kulturní instituce, která bude tvořit nové projekty a nový obsah. Dříve všechny dopisy v cizích jazycích, které byly doručeny na adresu Centra, zaměstnanci prostě vyhazovali, ale obnovené mezinárodní oddělení dokázalo přijmout i tuto výzvu.

Nyní Dovženko-Centrum aktivně popularizuje ukrajinskou kinematografii na mezinárodní úrovni. Zúčastnilo se organizace ukrajinského stánku na filmovém trhu Berlínského mezinárodního filmového festivalu, Retrospektivy Kiry Muratovové v Austrálii, Argentině a na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, ukrajinských retrospektiv ve Francii, Německu, Velké Británii a na Slovensku. Ivan vypráví o každoročním stoupání počtu takových akcí a promítání ukrajinských filmů:

„Promítání filmů v zahraničí jsou teď pravidelná. Děláme 30 vlastních projektů ročně a poskytujeme filmy ještě pro šedesát nebo sedmdesát promítání (dalším organizacím. — ed.). Je to obrovské pokrytí ukrajinských archivních filmů v rámci mezinárodních iniciativ.“

Podle Ivana je hlavní výzvou instituce vytvořit rutinu tvůrčí i emotivní, tak aby pořád mohla zaujmout pracovníky:

„Dělat to, čím se člověk zabývá nejen v práci: pokaždé se nově hledat a nalézt. Potřebujeme nechat lidi zvyknout si, že Dovženko-Centrum je částí kulturní trasy města, kde lze vždy najít rozumnou zábavu.“

Rozmnožovací laboratoř. Oleksandr

Laboratoř rozmnožování filmů v Dovženko-Centru je jediná na Ukrajině. Zde se filmy skenují a vytváří se jejich digitální kopie. Když například archiv obdrží film ze zahraničí, který nemají v depozitáři, film naskenují a udělají digitální kopii, kterou pak lze přenést na filmovou pásku.

Vedoucí filmové laboratoře, Oleksandr Bertman, vypráví, že práce na filmu spočívá nejen ve skenování, ale také v korekci barev, zvuku, v čištění a v restaurování. Proto může celý proces trvat několik týdnů až několik let. Ročně se dá naskenovat přibližně deset celovečerních filmů.

„Nejdříve skenujeme obraz, potom zvlášť zvukový záznam. Když spojíme digitální obraz a zvuk, ve výsledku dostaneme tento „jednotný balíček“, totiž film.“

Film v digitálním formátu je výchozím materiálem. Ten se dá tisknout na filmovou pásku, transformovat do jiných formátů například pro promítání v kinech a na festivalech. Filmová páska se zpracovává v místnosti pro vyvolávání pomocí tří strojů. Samotný proces je na všech strojích stejný, rozdíl spočívá jen v objemu a složení chemických roztoků.

Na prvním stroji, negativním, se vyvolává negativní film, který se pak stříhá. Poté se s ním nesmí nic nedělat, protože kdyby se poškodil, celý materiál by byl ztracen. Proto se z tohoto negativu dělá internegativ, se kterým se pak pracuje.

Druhý stroj pracuje se zvukovým záznamem. Na něm se vyvolává černobílé zobrazení a optický záznam zvuk.

Poslední etapu tvoří práce na pozitivním stroji. Ten vyvolává materiál s hotovým barevným obrazem a zvukem. Poté se na film už dá dívat v kině.

V laboratoři převážně skenují materiály pro archiv, ale občas dochází i k výjimkám:

„Zde skenujeme archivní negativní filmy, místy se objeví i moderní filmy. Například poslední ukrajinské filmy naskenované pro kina byly Kiborgové a Ivan Silný (Strong Ivan — pozn. překl.).“

Občas Dovženko-Centrum dostává i komerční požadavky na vyvolávání filmů, k tomu ale dochází jen zřídka, protože tento proces je drahý. Naplnit stroje chemickými roztoky stojí kolem 60 tisíc hřiven nepočítaje zpracovávání materiálu. Mimo to, je proces velmi zdlouhavý:

„Když sečteme čas od okamžiku přípravy stroje do samotného vyvolávání, vychází to přibližně na 16 hodin. Pokud jde o větší náklad, všechno se děje nonstop, vždyť když vyvolávání začalo, je lepší, aby se nezastavovalo. Dříve bývalo obvyklé, že fabrika (rozmnožovací. — ed.) měla provoz dokonce na tři směny nepřetržitě a vydávala až 2 mil. kopií ročně.“

Roztoky pro stroje vyrábějí odborníci Dovženko-Centra sami, kupují jenom speciální roztoky pro prvotní zaplnění stroju.

Kontrola filmu probíhá jednou za čtyři až pět let. Jestli jsou během ní nalezena nějaká poškození, film se opravuje. Největším nebezpečím pro filmy je plíseň. Bojovat s ní pomáhá činidlo Paraformaldehyd. Dává se dovnitř krabice s filmem a nechává se tam na dva týdny, dokud se nevypaří. Poté se film očišťuje a schraňuje se zvlášť. Veškeré informace o filmu se zapisují na identifikačním listu filmu, který zahrnuje střihový list (zápis filmu dle záběrů a plánů), hudební poznámky, anotace na film, vyznačení kontrolorů.

V laboratoři s filmy pracují unikátní odborníci, kteří nemají, komu by předali své znalosti. Vedoucí filmového depozitáře Dovženko-Centra, Nina Stepanova, vypráví, že se mládež nerada učí řemeslu.Tomuto oboru se už není kde učit:

„Máme jedinou mladou odbornici, Olju. Zbytek lidí tu pracuje třeba 40 nebo 50 let, ještě z dob filmové fabriky. Dobře vědí, jak se s filmem nakládá. A to je problém, protože filmový depozitář je a bude, potřebnost tohoto oboru nikam nezmizí. Stát by se měl o tento problém nějak starat.“

Filmový depozitář. Nina

Filmový depozitář (ukr: filmofond) Dovženko-Centra umisťuje 56 jednotek výchozích materiálů (negativ, internegativ, zvukový záznam a referenční kopie. — ed.). Je to celkem 6 tisíc filmů. Největší pozorností se těší práve ukrajinský výrobce. Avšak kolem 4,5 tisíc jednotek jsou od cizích výrobců: jsou to třeba americké, mongolské či litevské filmy.

Za dodržení všech nutných podmínek se film může uchovávat až 500 let. Tak v depozitáři Centra máme film z roku 1909. Na trvanlivost filmů mají vliv dva faktory: vlhkost a teplota vzduchu v místnosti. Každý pracovní den v depozitáři proto začíná zapínáním germicidních lamp a fixací teploty a úrovně vlhkosti vzduchu.

Nina Stepanova pracuje s filmem již 50 let:

„No, objevují se nové technologie, možná všechno převedou do jiného formátu. Pro mě je ale film bližší a srozumitelnější než „digitál“, i když ho nevylučuju. Je to jako s osvětlením: dříve všichni používali svíčky. Dnes jsou používány spíš pro dekoraci a náladu. Ale přece existují!“

Hlavním úkolem filmového depozitáře je uchovat materiál na jakýchkoliv nosičích, aby se vždy dalo vytisknout kopii a pak ji digitalizovat. Filmy z ateliérů, Odeského či Dovženkova, dostáváme ve všelijakém stavu. Nejdřív proto s filmy pracují odborníci laboratoře: kontrolují, opravují, očišťují, vkládají paraformaldehyd. Potom materiál prochází opakovanou kontrolou.

Nina Stepanova nastoupila na pozici kontrolorky do Centru v roce 1969. Své práci vedoucí depozitáře říká „opačná strana kina“ a nadšeně vzpomíná:

„Když je člověku 18-19 let, je zajímavé mít přístup k tolika filmům. Finanční stránka tu vůbec nehrála žádnou roli. Nějak jsem k tomu přilnula, toť vše. Jakpak? Je těžké to vysvětlit. Jednou člověk do kina přijde a pak ho už nemůže opustit.“

Avšak pochopení pravé hodnoty takové práce přichází později:

„Je to potřebná práce, často ale není úplně oceněna. Tohle snad ocení jen filmaři a režiséři, kteří zde najdou svůj film: „Ach! Uchoval se”, a to je všechno. V určité fázi pak přichází uvědomění, že dělám něco, co tu bude pro vás, mládež a další.“

Muzeum kina. Olena

První muzeum kina v Kyjevě se budovalo 4 roky. Bylo zapotřebí pracovat na dvou hlavních úkolech, které jsou typické pro většinu ukrajinských muzeí: zajistit komfortní služby a vytvářet kvalitní obsah. Nejdříve bylo vyklizeno přízemí Centra pro expozici a byly postaveny toalety — infrastruktura se musela stavět od nuly. Nyní má muzeum kina pohodlnou zónu pro přijetí hostů, přednáškový sál a dětský koutek.

Současně se pracovníci zabývali koncepcí muzea. Vždyť moderní muzeum má umět pracovat se svou náplní zajímavým způsobem: nejen pořádat workshopy a akce, ale také je spojovat s muzejní kolekcí.

Odborníci Centra zároveň pracovali na expozici věnované Celoukrajinské foto a kino správě. Byla to kinematografická organizace, která působila v letech 1922 až 1930. Právě proto byl tento projekt zvolen jako premiérový pro muzeum kina, které začalo fungovat v září 2019. Exponáty z Dovženko-Centra a jiných muzeí byly tenkrát spojeny do výstavy o dědictví ukrajinské kinematografie. Návštěvníci mohli vidět vzácné snímky, filmové vybavení a videokroniku. Vedoucí muzea, Olena Hončaruk, míní, že jev Celoukrajinské foto a kino správy je v ukrajinské kultuře jen málo známý:

„Na vysokých školách o něm málo mluví, na středních se o tom vůbec neučí. Známe jen jednotlivá jména jako je Dovženko, Kaufman (nebo Dzyga Vertov), nikoli ale dopodrobna. Proto se Správa dá považovat za částečně ztracenou jako jev, ale i ve fyzickém smyslu: ztratili jsme kolem 54 % hraných filmů, natočených v tu dobu.“

Za necelých 8 let fungování foto a kino správy bylo natočeno víc než 120 filmů. Úsek Lost and Found v muzeu kina začíná zdí vylepenou plakáty. Podle Oleny jsou tyto plakáty skvělé vzory designu, typografie a zároveň nesou historické sdělení:

„Plakáty demonstrují nejen filmový materiál v názvech, ze kterého lze začít proces obnovení informací o filmu. Občas nás název filmu přivedl k nalezení [ukrajinského] filmu v nějakém zahraničním filmovém archivu: třeba v Německu, Japonsku či ve státním filmovém fondu v Rusku.“

Správě říkají velký filmový ateliér, protože její ateliéry a kanceláře se nacházely na Jaltě, v Charkově a Kyjevě. Olena Hončaruk ukazuje na mapu osobností vysící na zdi: jsou tam herci a také ti, kdo pracovali na natáčecím procesu a scénáři. Správa se převážně skládala z lidí, kteří nebyli odborně vzdělaní, učili se ale řemeslu takzvaně za pochodu. Byli to sochaři, architekti, inženýři a vynálezci. Za dobu existence Správy vytvořili i své nakladatelství, časopis Kino a školu pro přípravu odborníků.

„Ukrajinský film vyrostl z literatury a pracoval s texty známých spisovatelů 20. let, mezi něž patřili Mychajl Semenko, Heo Škurupij, Mykola Bažan. Dokonce i Majakovskij poskytl Správě několik scénářů. Ne všechny se dochovaly, stejně jako i mnoho filmů, které nebyly dovedeny do natáčecího procesu.“

Olena Hončaruk vypráví, že na výstavě bylo důležité ukázat aktualitu těchto textů i nyní. Pro tento účel se zapojili současní ukrajinští spisovatelé Iryna Cilyk, Anton Sančenko, Oleksandr Irvanec, Oleksij Nikitin. Vytvořili libreto, ve kterém adaptovali umělecké texty a scénáře 20. let k současným reáliím. Libreta ve 20. Letech doprovázela promítání filmů, aby diváci správně pochopili, co se jim demonstruje. Dostávali lísteček s vysvětlením toho, co se ve filmu děje a jak se na něj mají dívat. Na průhledných deskách je rozmístěno 6 takových adaptovaných úryvků:

„Mně přijde, že už někdo z nich [spisovatelů] začal přemýšlet, že z toho vytvoří opravdu moderní film. Navíc, například Iryna Cilyk je režisérkou a cítí tento filmový materiál a jeho potenciál.“

V důsledku politiky ukrajinizace měla Správa docela privilegovaný status. Proto měli její účastníci právo úplného uměleckého vyjádření. V podmínkách Sovětského Svazu to ale nemohlo trvat dlouho, nakonec vláda začala omezovat svobodné vyjádření umělců. Kvůli totální kontrole ze strany vlády a utlumování jakýchkoliv uměleckých procesů přestala Správa v roce 1930 existovat:

„Správa byla rozpuštěna a předána do instituce Ukrajinafilm, která se úplně podřídila Moskvě. Všechny filmy, natočené ve 20. letech, byly předány do Moskvy. Teď máme velký a složitý úkol: vrátit je na Ukrajinu, protože právo na ně patří nám.“

V jednom ze sálů muzea kina je digitální instalace Antona Prychoďka: video projekce na zdi. Když v tomto sále nejsou diváci, zobrazení na obrazovce se zkresluje a je těžké jej rozeznat. Pokud ale do této zóny přijde alespoň jeden člověk, zobrazení se stabilizuje a film se může promítat. Tento projekt naráží na to, že kinematografie potřebuje diváka. Olena Hončaruk říká, že film vždy pracuje pro diváka a jejich interakce je nesmírně důležitá:

„Když tu není divák a o filmu se neví, film neexistuje. Když se ale objeví alespoň jedna postava projevující zájem, film začíná působit. Protože je to vzájemný proces, nikoliv jen práce režiséra, kameramana a štábu. Je to také přínos toho, kdo se na film dívá.“