Co je Dovženko-Centrum?

8. listopadu 2020
Share this...
Facebook
Twitter

Do roku 2006 se skoro všechny filmy v ukrajinských kinech dabovaly výhradně rusky. Jen málokdo si mohl tenkrát představit, že je dabing v ukrajinštině vůbec možný. Do roku 2014 ukrajinské filmy byly v kinech spíše výjimkou. Teď jsou ale ve filmové distribuci jedny z těch nejúspěšnějších. Před několika lety totiž začala aktivně působit instituce, jejímž cílem je uchování a popularizace ukrajinského filmu: Dovženko-Centrum.

Národní centrum Oleksandra Dovženka nebo Dovženko-Centrum je státní fond kinematografie a největší filmový archiv na Ukrajině, který byl založen v roce 1994. Je zde uloženo více než šest tisíc ukrajinských a zahraničních filmů. Za sovětských dob se nacházel v prostorech jediné ukrajinské a největší svého druhu v Evropě — Kyjevské fabriky na rozmnožování filmů. Dnes jsou součástí centra filmový depozitář, muzeum kinematografie, laboratoř pro rozmnožování filmů, filmový archiv, multimediální knihovna a jeviště. Hlavním úkolem Dovženko-Centra je uchování a popularizace národní kinematografie. V roce 2015 se budova Centra začala proměňovat směrem do veřejného prostoru. Nyní je to místo konání akcí a kulturní hub.

Art-cluster. Ivan

Ivan Kozlenko zaujímá pozici ředitele od roku 2014. Během této doby se mu podařilo splnit svůj sen: dokázal proměnit státní filmový fond na prostor pro současné umění. Dnes je to opravdový art-cluster, který už dávno překročil hranice filmového archivu. Nachází se zde středisko Divokého divadla (NNO Šostyj poverch), hudební laboratoř KoRa, umělecká dílna Instituce nepevných myšlenek, knihkupectví Dovženko.knihy.káva.kino, choreografické studio Ruban Production ITP a kavárna Éter.

První budova Kyjevské fabriky rozmnožování filmů byla postavena již v 30. letech 20. století, následně ale byla zničena během Druhé světové války. V letech 1947-1948 ji znovu postavili váleční zajatci a později se stala částí areálu Dovženko-Centra. Veškeré prostory fabriky byly postaveny podle typického sovětského vzoru. Ten se odrazil nejen na architektonickém plánování prostoru, ale také na jeho účelu. Industriální budova s velkými dílnami byla vytvořena se zaměřením jenom na rozmnožování, tisk a uchování filmů. Nebyla ovšem veřejná, přístup k ní byl pouze omezený. Ivan chtěl proměnit formát těchto prostorů tak, aby působily otevřeně, průhledně a měly rozvinutou infrastrukturu pro návštěvníky:

„Našim úkolem bylo, aby k archivu měli přístup všichni, obzvlášť lidé s handicapem. Také jsme chtěli zajistit rampy a výtahy, aby se všichni lidé mohli dostat do různých křídel vícepatrové budovy.“

Ivan Kozlenko nastoupil do práce v Centru na pozici zástupce ředitele v roce 2011. Po změnách ve vedení předložil kandidaturu na pozici generálního ředitele. Ivan se narodil v Oděse, vystudoval filozofii. Tři roky pracoval v oboru na Hrekově střední škole umělecko-divadelní v Oděse. V roce 2002 založil časopis Kvadrát art-projektů Nervometr, v roce 2010 pak organizoval největší festival němého filmu ve Východní Evropě Němé noci.

Spolu s novým ředitelem přehodnotili úkoly instituce. Do té doby depozitář nepřekročil rámce vžité světové praxe: věčně uchovával filmy, rozmnožoval je a vydělával na tom. Do roku 2011, stejně jako za sovětských časů, si kopie objednával především stát, aby si zajistil distribuci: do roku 1991 tomu tak bylo na Ukrajině, v Moldavsku a Bělorusku, po získání nezávislosti pak pouze na Ukrajině. Kopie se také tiskly pro ukrajinské soukromé filmové výrobce a distributory. Nicméně kvůli přechodu na digitální technologie filmový depozitář ztratil své hlavní poslání a příjem.

Nově vzniklou situaci bylo důležité objasnit všem pracovníkům a vysvětlit jim potřebu nových rolí v instituci. Proto Ivan Kozlenko začal se změnami a reformami, a to nejdříve v myšlení pracovníků fabriky:

„Bylo to celé městečko! A pak (pracovníci — ed.) viděli, že to tady neustále selhává. Co považovali za řešení? Že přece někdo nový musí přijít a zastavit to. Chápete to? Je to psychologie, mentalita, kterou je potřeba měnit. Nikdo ale kromě nás to neudělá. V tomto smyslu jsme si uvědomili, že to je naše poslání.“

Teď pracuje v Dovženko-Centru 50 lidí. Když Ivan Kozlenko shromažďoval nový tým, musel dát pracovníkům výpověď a nově zaměstnat skoro stejný počet lidí. Noví lidé ale museli mít jiný typ přemýšlení. Zůstali ti pracovníci, kteří rozuměli globálním úkolům a nepohrdali jinými druhy práce. Té bylo opravdu hodně: byla potřeba vyklidit nepořádek v místnostech, vyvézt odpad. Někdo považoval takovou práci za ponižující, proto zde zůstali lidé, kteří mysleli jinak a šli k novému společnému cíli.

Bylo těžké se loučit s lidmi, kteří v Centru pracovali třeba 50 let a plakali, protože neměli kam jít. Ivan vysvětluje, že neměl na vybranou a veřejně prohlásil:

„Buď všichni zahyneme nebo část zůstane. Ti, kdo jsou připraveni jít se mnou, musí chápat, že už nebudou moct sedět u studeného radiátoru, pít čaj a myslet si, že si vydělávají peníze, když vstoupí do instituce.“

S novými lidmi začal Ivan Kozlenko všechno měnit. Filmový archiv Centra byl dříve pouze odvozenou částí laboratoře, kde se ukládaly originální dokumenty k filmům. Teď se archiv rozrůstá a laboratoř nyní slouží naopak jemu. Filmový depozitář se od roku 2017 nezabývá tiskem nákladů filmů, ale tiskne jen takzvané referenční kopie pro celoživotní uchování filmů. Nový tým vystěhoval z areálu Dovženko-Centra skladiště, autoškolu, obchody a kanceláře, které tu měly pronajaté prostory. Pro Kozlenka bylo zásadní to, že se tady bude nacházet právě kulturní instituce, která bude tvořit nové projekty a nový obsah. Dříve všechny dopisy v cizích jazycích, které byly doručeny na adresu Centra, zaměstnanci prostě vyhazovali, ale obnovené mezinárodní oddělení dokázalo přijmout i tuto výzvu.

Nyní Dovženko-Centrum aktivně popularizuje ukrajinskou kinematografii na mezinárodní úrovni. Zúčastnilo se organizace ukrajinského stánku na filmovém trhu Berlínského mezinárodního filmového festivalu, Retrospektivy Kiry Muratovové v Austrálii, Argentině a na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, ukrajinských retrospektiv ve Francii, Německu, Velké Británii a na Slovensku. Ivan vypráví o každoročním stoupání počtu takových akcí a promítání ukrajinských filmů:

„Promítání filmů v zahraničí jsou teď pravidelná. Děláme 30 vlastních projektů ročně a poskytujeme filmy ještě pro šedesát nebo sedmdesát promítání (dalším organizacím. — ed.). Je to obrovské pokrytí ukrajinských archivních filmů v rámci mezinárodních iniciativ.“

Podle Ivana je hlavní výzvou instituce vytvořit rutinu tvůrčí i emotivní, tak aby pořád mohla zaujmout pracovníky:

„Dělat to, čím se člověk zabývá nejen v práci: pokaždé se nově hledat a nalézt. Potřebujeme nechat lidi zvyknout si, že Dovženko-Centrum je částí kulturní trasy města, kde lze vždy najít rozumnou zábavu.“

Rozmnožovací laboratoř. Oleksandr

Laboratoř rozmnožování filmů v Dovženko-Centru je jediná na Ukrajině. Zde se filmy skenují a vytváří se jejich digitální kopie. Když například archiv obdrží film ze zahraničí, který nemají v depozitáři, film naskenují a udělají digitální kopii, kterou pak lze přenést na filmovou pásku.

Vedoucí filmové laboratoře, Oleksandr Bertman, vypráví, že práce na filmu spočívá nejen ve skenování, ale také v korekci barev, zvuku, v čištění a v restaurování. Proto může celý proces trvat několik týdnů až několik let. Ročně se dá naskenovat přibližně deset celovečerních filmů.

„Nejdříve skenujeme obraz, potom zvlášť zvukový záznam. Když spojíme digitální obraz a zvuk, ve výsledku dostaneme tento „jednotný balíček“, totiž film.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Film v digitálním formátu je výchozím materiálem. Ten se dá tisknout na filmovou pásku, transformovat do jiných formátů například pro promítání v kinech a na festivalech. Filmová páska se zpracovává v místnosti pro vyvolávání pomocí tří strojů. Samotný proces je na všech strojích stejný, rozdíl spočívá jen v objemu a složení chemických roztoků.

Na prvním stroji, negativním, se vyvolává negativní film, který se pak stříhá. Poté se s ním nesmí nic nedělat, protože kdyby se poškodil, celý materiál by byl ztracen. Proto se z tohoto negativu dělá internegativ, se kterým se pak pracuje.

Internegativ
Duplikát negativního filmu slouží pro vytvoření dalších kopií, které se dělají právě z něj, nikoliv z originálního negativu.

Druhý stroj pracuje se zvukovým záznamem. Na něm se vyvolává černobílé zobrazení a optický záznam zvuk.

Optický záznam zvuku
Zvukový záznam, který je nezbytnou součástí filmu.

Poslední etapu tvoří práce na pozitivním stroji. Ten vyvolává materiál s hotovým barevným obrazem a zvukem. Poté se na film už dá dívat v kině.

V laboratoři převážně skenují materiály pro archiv, ale občas dochází i k výjimkám:

„Zde skenujeme archivní negativní filmy, místy se objeví i moderní filmy. Například poslední ukrajinské filmy naskenované pro kina byly Kiborgové a Ivan Silný (Strong Ivan — pozn. překl.).“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Občas Dovženko-Centrum dostává i komerční požadavky na vyvolávání filmů, k tomu ale dochází jen zřídka, protože tento proces je drahý. Naplnit stroje chemickými roztoky stojí kolem 60 tisíc hřiven nepočítaje zpracovávání materiálu. Mimo to, je proces velmi zdlouhavý:

„Když sečteme čas od okamžiku přípravy stroje do samotného vyvolávání, vychází to přibližně na 16 hodin. Pokud jde o větší náklad, všechno se děje nonstop, vždyť když vyvolávání začalo, je lepší, aby se nezastavovalo. Dříve bývalo obvyklé, že fabrika (rozmnožovací. — ed.) měla provoz dokonce na tři směny nepřetržitě a vydávala až 2 mil. kopií ročně.“

Roztoky pro stroje vyrábějí odborníci Dovženko-Centra sami, kupují jenom speciální roztoky pro prvotní zaplnění stroju.

Kontrola filmu probíhá jednou za čtyři až pět let. Jestli jsou během ní nalezena nějaká poškození, film se opravuje. Největším nebezpečím pro filmy je plíseň. Bojovat s ní pomáhá činidlo Paraformaldehyd. Dává se dovnitř krabice s filmem a nechává se tam na dva týdny, dokud se nevypaří. Poté se film očišťuje a schraňuje se zvlášť. Veškeré informace o filmu se zapisují na identifikačním listu filmu, který zahrnuje střihový list (zápis filmu dle záběrů a plánů), hudební poznámky, anotace na film, vyznačení kontrolorů.

V laboratoři s filmy pracují unikátní odborníci, kteří nemají, komu by předali své znalosti. Vedoucí filmového depozitáře Dovženko-Centra, Nina Stepanova, vypráví, že se mládež nerada učí řemeslu.Tomuto oboru se už není kde učit:

„Máme jedinou mladou odbornici, Olju. Zbytek lidí tu pracuje třeba 40 nebo 50 let, ještě z dob filmové fabriky. Dobře vědí, jak se s filmem nakládá. A to je problém, protože filmový depozitář je a bude, potřebnost tohoto oboru nikam nezmizí. Stát by se měl o tento problém nějak starat.“

Filmový depozitář. Nina

Filmový depozitář (ukr: filmofond) Dovženko-Centra umisťuje 56 jednotek výchozích materiálů (negativ, internegativ, zvukový záznam a referenční kopie. — ed.). Je to celkem 6 tisíc filmů. Největší pozorností se těší práve ukrajinský výrobce. Avšak kolem 4,5 tisíc jednotek jsou od cizích výrobců: jsou to třeba americké, mongolské či litevské filmy.

Referenční kopie
Pozitivní vyhotovení, které se nepoužívá pro distribuci.

Za dodržení všech nutných podmínek se film může uchovávat až 500 let. Tak v depozitáři Centra máme film z roku 1909. Na trvanlivost filmů mají vliv dva faktory: vlhkost a teplota vzduchu v místnosti. Každý pracovní den v depozitáři proto začíná zapínáním germicidních lamp a fixací teploty a úrovně vlhkosti vzduchu.

Nina Stepanova pracuje s filmem již 50 let:

„No, objevují se nové technologie, možná všechno převedou do jiného formátu. Pro mě je ale film bližší a srozumitelnější než „digitál“, i když ho nevylučuju. Je to jako s osvětlením: dříve všichni používali svíčky. Dnes jsou používány spíš pro dekoraci a náladu. Ale přece existují!“

Hlavním úkolem filmového depozitáře je uchovat materiál na jakýchkoliv nosičích, aby se vždy dalo vytisknout kopii a pak ji digitalizovat. Filmy z ateliérů, Odeského či Dovženkova, dostáváme ve všelijakém stavu. Nejdřív proto s filmy pracují odborníci laboratoře: kontrolují, opravují, očišťují, vkládají paraformaldehyd. Potom materiál prochází opakovanou kontrolou.

Nina Stepanova nastoupila na pozici kontrolorky do Centru v roce 1969. Své práci vedoucí depozitáře říká „opačná strana kina“ a nadšeně vzpomíná:

„Když je člověku 18-19 let, je zajímavé mít přístup k tolika filmům. Finanční stránka tu vůbec nehrála žádnou roli. Nějak jsem k tomu přilnula, toť vše. Jakpak? Je těžké to vysvětlit. Jednou člověk do kina přijde a pak ho už nemůže opustit.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Avšak pochopení pravé hodnoty takové práce přichází později:

„Je to potřebná práce, často ale není úplně oceněna. Tohle snad ocení jen filmaři a režiséři, kteří zde najdou svůj film: „Ach! Uchoval se”, a to je všechno. V určité fázi pak přichází uvědomění, že dělám něco, co tu bude pro vás, mládež a další.“

Muzeum kina. Olena

První muzeum kina v Kyjevě se budovalo 4 roky. Bylo zapotřebí pracovat na dvou hlavních úkolech, které jsou typické pro většinu ukrajinských muzeí: zajistit komfortní služby a vytvářet kvalitní obsah. Nejdříve bylo vyklizeno přízemí Centra pro expozici a byly postaveny toalety — infrastruktura se musela stavět od nuly. Nyní má muzeum kina pohodlnou zónu pro přijetí hostů, přednáškový sál a dětský koutek.

Současně se pracovníci zabývali koncepcí muzea. Vždyť moderní muzeum má umět pracovat se svou náplní zajímavým způsobem: nejen pořádat workshopy a akce, ale také je spojovat s muzejní kolekcí.

Odborníci Centra zároveň pracovali na expozici věnované Celoukrajinské foto a kino správě. Byla to kinematografická organizace, která působila v letech 1922 až 1930. Právě proto byl tento projekt zvolen jako premiérový pro muzeum kina, které začalo fungovat v září 2019. Exponáty z Dovženko-Centra a jiných muzeí byly tenkrát spojeny do výstavy o dědictví ukrajinské kinematografie. Návštěvníci mohli vidět vzácné snímky, filmové vybavení a videokroniku. Vedoucí muzea, Olena Hončaruk, míní, že jev Celoukrajinské foto a kino správy je v ukrajinské kultuře jen málo známý:

„Na vysokých školách o něm málo mluví, na středních se o tom vůbec neučí. Známe jen jednotlivá jména jako je Dovženko, Kaufman (nebo Dzyga Vertov), nikoli ale dopodrobna. Proto se Správa dá považovat za částečně ztracenou jako jev, ale i ve fyzickém smyslu: ztratili jsme kolem 54 % hraných filmů, natočených v tu dobu.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Za necelých 8 let fungování foto a kino správy bylo natočeno víc než 120 filmů. Úsek Lost and Found v muzeu kina začíná zdí vylepenou plakáty. Podle Oleny jsou tyto plakáty skvělé vzory designu, typografie a zároveň nesou historické sdělení:

„Plakáty demonstrují nejen filmový materiál v názvech, ze kterého lze začít proces obnovení informací o filmu. Občas nás název filmu přivedl k nalezení [ukrajinského] filmu v nějakém zahraničním filmovém archivu: třeba v Německu, Japonsku či ve státním filmovém fondu v Rusku.“

Správě říkají velký filmový ateliér, protože její ateliéry a kanceláře se nacházely na Jaltě, v Charkově a Kyjevě. Olena Hončaruk ukazuje na mapu osobností vysící na zdi: jsou tam herci a také ti, kdo pracovali na natáčecím procesu a scénáři. Správa se převážně skládala z lidí, kteří nebyli odborně vzdělaní, učili se ale řemeslu takzvaně za pochodu. Byli to sochaři, architekti, inženýři a vynálezci. Za dobu existence Správy vytvořili i své nakladatelství, časopis Kino a školu pro přípravu odborníků.

„Ukrajinský film vyrostl z literatury a pracoval s texty známých spisovatelů 20. let, mezi něž patřili Mychajl Semenko, Heo Škurupij, Mykola Bažan. Dokonce i Majakovskij poskytl Správě několik scénářů. Ne všechny se dochovaly, stejně jako i mnoho filmů, které nebyly dovedeny do natáčecího procesu.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Olena Hončaruk vypráví, že na výstavě bylo důležité ukázat aktualitu těchto textů i nyní. Pro tento účel se zapojili současní ukrajinští spisovatelé Iryna Cilyk, Anton Sančenko, Oleksandr Irvanec, Oleksij Nikitin. Vytvořili libreto, ve kterém adaptovali umělecké texty a scénáře 20. let k současným reáliím. Libreta ve 20. Letech doprovázela promítání filmů, aby diváci správně pochopili, co se jim demonstruje. Dostávali lísteček s vysvětlením toho, co se ve filmu děje a jak se na něj mají dívat. Na průhledných deskách je rozmístěno 6 takových adaptovaných úryvků:

„Mně přijde, že už někdo z nich [spisovatelů] začal přemýšlet, že z toho vytvoří opravdu moderní film. Navíc, například Iryna Cilyk je režisérkou a cítí tento filmový materiál a jeho potenciál.“

V důsledku politiky ukrajinizace měla Správa docela privilegovaný status. Proto měli její účastníci právo úplného uměleckého vyjádření. V podmínkách Sovětského Svazu to ale nemohlo trvat dlouho, nakonec vláda začala omezovat svobodné vyjádření umělců. Kvůli totální kontrole ze strany vlády a utlumování jakýchkoliv uměleckých procesů přestala Správa v roce 1930 existovat:

Ukrajinizace
Vytvoření příznivých podmínek pro rozšíření ukrajinského jazyka a kultury na etnickém ukrajinském území sovětskou vládou ve 20. letech.

„Správa byla rozpuštěna a předána do instituce Ukrajinafilm, která se úplně podřídila Moskvě. Všechny filmy, natočené ve 20. letech, byly předány do Moskvy. Teď máme velký a složitý úkol: vrátit je na Ukrajinu, protože právo na ně patří nám.“

V jednom ze sálů muzea kina je digitální instalace Antona Prychoďka: video projekce na zdi. Když v tomto sále nejsou diváci, zobrazení na obrazovce se zkresluje a je těžké jej rozeznat. Pokud ale do této zóny přijde alespoň jeden člověk, zobrazení se stabilizuje a film se může promítat. Tento projekt naráží na to, že kinematografie potřebuje diváka. Olena Hončaruk říká, že film vždy pracuje pro diváka a jejich interakce je nesmírně důležitá:

„Když tu není divák a o filmu se neví, film neexistuje. Když se ale objeví alespoň jedna postava projevující zájem, film začíná působit. Protože je to vzájemný proces, nikoliv jen práce režiséra, kameramana a štábu. Je to také přínos toho, kdo se na film dívá.“

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Autorka:

Daryna Kyryčok

Redaktorka:

Marija Horbač

Koordinátorka:

Natalija Ponedilok

Producent,

Tazatelka:

Karina Piljuhina

Fotograf:

Taras Kovalčuk

Oleksandr Chomenko

Jurij Stefaňak

Kameraman:

Mychajlo Šelest

Oleh Solohub

Pavlo Paško

Mykola Nosok

Maksym Zavallja

Kameramanka:

Olha Oborina

Kameramanka,

Režisérka montáže:

Marija Terebus

Režisér:

Mykola Nosok

Grafický návrhář:

Sofija Kravčenko

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Přepis dialogů:

Nazarij Paňkiv

Serhij Marceňuk

Přepis dialogů:

Maryna Rjabykina

Daryna Salo

Olja Stulij

Překladatelka:

Marta Burdiak

Redaktor překladu:

Radek Smolka

Ukrainer podporují

Stát se partnerem

Sleduj Expedici