Co mění Berďansk?

Lidé
Místa
Přiazoví
12 November 2017 22:20
521

V roce 2017 patří Berďansk za jedno z nejlepších a nejnavštěvovanějších přímořských letovisek na Ukrajině. Podle dat Google Ukrajina se dotaz „odpočinek v Berďansku“ vyhledává častěji než jiné podobné dotazy. Není se čemu divit. Za prvé, Berďansk je skoro jediný mezi ukrajinskými letovisky v Přiazoví, kam se dá dostat vlakem. Za druhé, teplé moře a mělčina tvoří ideální podmínky pro odpočinek s dětmi. V létě tento resort navštíví až 1,5 milionu turistů, což je na město se 115 000 obyvateli poměrně vysoké číslo.

První výrazné změny přišly do Berďanska s Majdanem a válkou. Fronta se posouvala směrem k městu, v důsledku válečných událostí pak řada místních hotelů a penzionů odmítala ubytovávat turisty z Ruska. Mění se i biochemie Azovského moře. Voda se stává průzračnější a slanější.

Další důležitou změnu pak přináší začátek a konec turistické sezony. Ta trvá přibližně čtyři měsíce. Už v září většina turistické infrastruktury vymizí. Počet turistů i vlaků postupně klesá. Přímé železniční spojení zůstává pouze se Záporožím.

Sezónní úbytek hostů nebrání Oleksandru Velyčkovi maximálně se věnovat své práci. Ten se v rámci svého byznysu pokusil odlišit od ostatních podnikatelů. A to se mu asi podařilo. Rok co rok turisti jedou odpočívat právě k strýčkovi Saši.

Ďaďa Saša

Majiteli penzionu Domeček u moře všichni říkají ďaďa Saša (strýček Saša) už dlouho.

— Proč ďaďa Saša? Penzion je dětský, proto všichni děti mi takhle říkají. Ze setrvačnosti začali takhle říkat i rodiče. Takže i sedmdesátiletí dědové mě nazývají ďaďa Saša. Roku 2014 přijeli demonstranti z Majdanu a ubytovali se tady. Na otázku, jak se jmenuji, jsem jim řekl, ať mě nazývají “ďaďko”. Neboť slovo je naše, rodné. Takhle domácky pak: ďaďa Saša.

Dřív přijížděla většina turistů do Berďanska z Ruska. Místní život tady pro ně byl přímo uzpůsoben: od směnáren na každém kroku až po příjezd sezonních vlaků z Moskvy.

Až potom, co se na jaře roku 2014 v Berďansku objevili první uprchlíci z Východu, došlo místním, že možná budou i zde čelit proruským separatistům. Tehdy mezi obyvateli Berďansku poprvé rezonovala první vlna patriotismu. Třebaže válka město minula, obyvatelé města si uvědomili, že je ve skutečnosti velmi blízko. Od uprchlíků také poprvé slyšeli příběhy o pogromech, drancování a uvědomili si, že toto se může stát i jim. Pak přišlo léto a místo ruských turistů do Berďanska přijeli Ukrajinci. A místní pochopili, že jejich byznys nezávisí pouze na Rusech.

Toto léto se strýček Saša také rozloučil se svými ruskými hosty:
— U mě celých 9 let odpočívala “baba Světa” z Moskvy. V březnu mi zavolala „Saňa, cože? Co tam děláte? Krym náš…“, byl jsem v šoku. Tehdy jsem poprvé narazil na takový výraz „krym náš“.

V létě roku 2014 děti na odpočinek nepřijely. Oleksandr Velyčko působil jako dobrovolník, zajišťoval potřebné zásoby pro batalion Azov, sbíral pro tento účel finance. Zatím tak v penzionu bydleli několik měsíců přesídlenci, vojáci, dobrovolníci. Dvě rodiny z Doněcku tu strávily dokonce celý rok.

K ukrajinským vojákům se Oleksandr opravdu chová, jako jejich vlastní strýc, a nikdy nic neodmítá:

— Když kolem projíždějí kluci směrem na frontu, tak mě občas poprosí, aby se tu mohli okoupat. Nebo si tu mohou vyprat prádlo, vyspat se a ráno pokračovat dál.

Oleksandr se narodil a vyrostl v Berďansku, později se přestěhoval do Charkova, kde prožil 18 let jako podnikatel – obchodník s počítačovou technikou. Rodné město navštěvoval jen čas od času, když vyrážel na ryby k Azovskému moři. Teprve po několika letech se rozhodl si v rodném městě pořídit člun a domek k přespání. Uvědomil si, že se unavil Charkovem, a Berďansk se pro něj stává nejen městem pro odpočinek, ale i městem pro život. Později se rozhodl do Berďansku i se svojí rodinou přestěhovat natrvalo. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval:

— Tady žijou naprosto neuvěřitelní lidé. Jsou to takoví jižané, námořníci, srdeční a upřímní lidé. Občas až moc. Dlouho mě tady nepřijímali. V Charkově jsem mohl 18 let prožít s lidmi v jednom domě a nevědět, jak se jmenují moji sousedé. Tady žiju jako ve vesnici. Už mě ale přijali, jsem jeden z nich a je to v pohodě.

20160902_0273 копія

Broďaha

Během sezony Oleksandr Velyčko vozí své hosty na malém člunku jménem Broďaha (Tulák). Mořské výlety pomáhají hostům odpočinout si a seznámit se mezi sebou.
Člun strýček Saša opravuje a zdokonaluje sám:

— Věk lodi se určuje tím, jak často jste ji opravovali nebo předělávali. Už byla hodně svařována, motor má nový. Kormidlo z Tavrije (vůz ukrajinské výroby z 80. let), čelní sklo pak z GAZu.

Na šálku strýčka Saše je napsáno „Karpaty“.

Na šálku strýčka Saše je napsáno „Karpaty“.

Když potřebuje načerpat nové síly, nalodí se Saša na svoji Broďahu a jede na ostrov Dzendzyk, poblíž Berďanské kosy. Plavba tam mu zabere přibližně pět hodin. Za tento čas si stihne odpočinout a strávit čas o samotě:

— Občas potřebuju být sám. Zvlášť v létě. Přijíždí sem hodně lidí. Jsou fajn. Ale jsou jako oheň v kamnech. U rozžhavených kamen taky dlouho nevydržíš stát. Proto je potřeba si někdy odpočinout i od lidí.

Podle Oleksandra se biochemie Azovského moře postupně mění: voda se stává průhlednější a zároveň slanější. Kvůli tomu zmizel zvláštní druh ryby z řádu cípalových. Ryby tak musí pro sebe hledat potravu někde jinde. Hodně vody se přelévá ze slaného jezera Syvaš do Azovského moře – to může být jednou z příčin takových změn. Tyto změny ovšem mají i pozitivní dopady: rybáři teď míň vyplouvají na moře a už se nesnaží vylovit vše, na co se svými sítěmi narazí. U Berďansku se opět objevily slávky. Nedávno byl zakázán průmyslový lov hlaváče.

Hlaváč se považuje za jeden ze symbolů Berďanska, mají tady i pomník této rybě. Však jeho hromadný lov způsobuje škodu ekosystému:

— Hlaváč, ten má štěstí. Týden byl normální lov, pak byla bouře. A už po 1. květnu vydali zákaz průmyslového lovu. Velmi přísně se to kontrolovalo. To jsem zažil poprvé: nikdo nevyplouval na moře, všichni stali u břehu. Snad je moři líp. Kdyby se podařilo lov ještě víc utlumit, moře by se obnovilo. I teď se ale loví méně, tak doufám, že bude vše v pohodě.

— Berďansk teď je opravdu perlou Azovského pobřeží. Byl a bude. Jen teď je možné tuto perlu očistit, nechat ji vyrůst do krásy. To holt stojí spoustu peněz.

20160902_0308 копія

Domeček u moře

Penzion strýčka Saše se poprvé otevřel v roce 2005. První léto ovšem znamenalo zklamání. Hosté, kteří k Sašovi sem přijížděli, hlavně pili a dělali výtržnosti. Po první sezoně tak Oleksandr svěsil hlavu. Cítil, že Domeček musí cílit na jiné hosty.

— Na konci první sezony jsem byl velice skleslý. Nejde o peníze, které jsem si skoro nevydělal. Myslel jsem: fakt se budu celý život dívat na tu hrůzu? Zima 2005-2006 byla velmi tuhá. V Berďansku bylo -27°С, moře zamrzlo, celá vlhkost ve vzduchu vymrzla. Tehdy jsem přemýšlel, co dál. Vzpomínal jsem si světlé chvilky. Ty nejsvětlejší pro mě byli lidé, kteří přijížděli s dětmi. Jsou tu pro ně ideální podmínky: uzavřený pozemek, malá pláž, mělčina. Pochopil jsem, že je potřeba vytvořit web a dát tam jasný vzkaz. V tom případě nedojde k náhodným, nevítaným hostům. Uvědomil jsem si, že chci cílit především na děti. Ten nápad vlastně vznikl ze zoufalství. Ale teď vím, že je to ono.

Tak začal pracovat na vybudováním penzionu rodinného typu. Už příští léto přijeli k strýčku Sašovi odpočívat první rodiny s dětmi. Každý rok Oleksandr zdokonaloval své služby, aby mohl nabídnout rodinám co nejpohodlnější odpočinek. V penzionu tak nyní pracují vychovatele, tělocvikáři, zdravotní sestry a další obsluhující personál.

Rodiče se před svými dětmi snaží chovat vzorně. Dětský křik je v penzionu vnímán jako cosi zcela přirozeného. Večer se s dětmi hraje vychovatel. Děti tak alespoň na chvíli zapomenou na svoje tablety a chytré telefony a můžou si hrát třeba na schovávanou.

— Hosté si tady často vypomáhají. Je to běžná věc, když tatínek, házející své dítě do vody, hází ještě čtyři-pět cizích. Nebo maminka, hrající si se svým dítětem, se stává animátorkou i pro jiné. Máme tu takovou kolektivní výchovu. Možná je to i tím, že sem jezdí odpočívat typově podobná skupina lidí. Nemyslím si ale, že by to byla náhoda. Lidi zkrátka pochopili, o které hosty máme zájem.

Oleksandrův hlavní úkol je vytvořit pro hosty co nejpříjemnější atmosféru. Každá maličkost je tak důležitá. V blízkosti domu je zakázáno kouřit, u baru hlasitě vykřikovat. Pro hosty je důležitá přítomnost majitele. Třebaže se jedná jen o krátká posezení jako je například hromadný úklid pláže od mořských řas. Hosté přijíždějí k Sašovi jako na svoji chatu, mezi sebou se už většinou znají.

— To je celkem běžné, když pokojská stane na schodech, uklízí a povídá hostům, co stojí za to navštívit v Berďansku.

Díky neúnavné práci strýčka Saše, jehož pracovní sezóna začíná v březnu a končí v říjnu, tak vzniká pocit pravého, bezstarostného odpočinku.

Nejlepší vděk za každodenní práci jsou nejen opakované příjezdy hostů, ale i to, že se spolu začínají hosté navzájem přátelit, později přijíždějí i s rodinami ve stejný čas.

— Některé věci pro jsou pro mě skutečným vyznamenáním. Přijede k nám rozmazlené dítě zvyklé na svůj tablet a návštěvy obchodních center. A už za dva týdny se tady naučí hrát si s jinými, zapomene na mobil a sní o pohybových hrách. Děti u nás najdou opravdové dětství.

AutořiText:Ganna OstroverhaText:Bogdan LogvynenkoEditor:Evgenia SapozhnykovaFoto:Dmytro BartoshOperator:Dmytro BartoshOperator:Dmytro OkhrimenkoVideo:Yuliya RublevskaŘeditel:Mykola NosokBild-editor:Oleksand KhomenkoPodpora:Maks KenigPřeklad:Marta Burďak

12 November 2017 22:20