Druhý dech Frumušiky

Besarábie
Lidé
24 April 2018 3:24
214

Besarábské stepi, které se prostírají mezi Dněstrem, Dunajem a Černým mořem, jsou po staletí místem kulturní a etnické rozmanitostí. V místních vesnicích je dost multinárodních rodin, kde, například, máma je Bulharka, a táta je Moldavan. Všichni výborně rozuměli nejen ukrajinštině, ale i moldavštině, bulharštině a ruštině. Během expedice jsme navštívili jednu z takových vesnic, kde jsme se setkali s rodinou Palarijevých. Více než 10 let pracuje tato rodina moldavského původu na obrození vesnice Frumušika, která byla založena v 18. století a byla zničena za sovětské doby.

Frumušika-Nová je novodobou kopií té Frumušiky, která jako by prožila znovuzrozeni po 60. letech.

Stromy místo tanků

V roce 1946, kdy druhá světová válka už skončila, sovětská armáda se připravovala na další válku. Proto se rozhodlo vybudovat v stepi tankovou střelnici.

Kvůli tomu obytalé pěti vesnic byly násilně vystěhovaní: Kantemyr, Zurum, Kofrumstal, Rošij i Frumušika. Andrij Palarijev a jeho rodina byli vystěhovaní za 30 km od Frumušiky do vesnice Saracyka.

V roce 1946, kdy druhá světová válka už skončila, sovětská armáda se připravovala na další válku. Proto se rozhodlo vybudovat v stepi tankovou střelnici. Kvůli tomu obytalé pěti vesnic byly násilně vystěhovaní: Kantemyr, Zurum, Kofrumstal, Rošij i Frumušika.

V roce 1946, kdy druhá světová válka už skončila, sovětská armáda se připravovala na další válku. Proto se rozhodlo vybudovat v stepi tankovou střelnici.

Kvůli tomu obytalé pěti vesnic byly násilně vystěhovaní: Kantemyr, Zurum, Kofrumstal, Rošij i Frumušika.

Andrij Palarijev a jeho rodina byli vystěhovaní za 30 km od Frumušiky do vesnice Saracyka. Pak se vrátil do sousedního Borodina. Jeho syn Olexandr se narodil a strávil dětství s těchto stepích. Andrij ukazuje nám na osamělý kmen stromu na obzoru a dělí se o vzpomínky:

— Vzpomínám si, když mi bylo deset let, tak jsme pásli ovce za tím stromem, v tomto jezeře jsme chytali hrouzky a karasy a vařili je.

Olexandr vyrostl a chtěl by tátovi navrátit místo, kde ten strávil své mládí. Tak se na jaře roku 2006 pustil Olexander oživovat Frumušiku. Rozhodl se začít s výsadbou stromů:

— Když přišla komise přidělovat pozemek a uviděla, že jsem začal plánování: jeden kolík znamenal strom, další znamenal dům, tak si mysleli, že jsou to vše fantazie. Mezitím přijel traktor a vykopal jámy pro stromy. Za půl hodiny na motorce dorazily sazenice a pak i sud s vodou. Členové ty komise nám nakonec začali pomáhat. Za dvě hodiny jsme skončili.

_DSC6131

Žádný velký strom nebyl vykácen, vesnice byla dostavěna podle kartografických záznamů nalezených v archivech. Na starých mapách byla zachována i řeka Frumušika. Když v těchto zemích ještě stále protékala, v obci bylo 540 domů, 5 mlýnů, dvě školy, učiliště a kostel.

Na území Frumušiky-Nové vybudoval Olexandr společně se syny rodinný statek. Byla to typická moldavská chata: lidé bydleli v hlavní budově, vařili v letní kuchyni, v obývacím pokoji se vítaly návštěvy, byl tam taky i dětský pokoj:

— Když přišel dědeček sem poprvé, začal brečet. Ponořil se do atmosféry toho baráku, ve kterém vyrostl a ze kterého byl kdysi vystěhován, — vypráví Olexandrův mladší syn.

Za doby Sovětského svazu Andrij Palarijev byl potlačován za to, že mluvil moldavsky. Proto se musel přepnout na ruštinu. Na rodný jazyk si začal vzpomínat až v 75 letech.

Besarábská vesnice

Později se vedle statku  Palarievych objevily další tematické chaty: ukrajinská, německá, židovská, moldavská, bulharská, gagauzská a ruská. Tím vytvořila rodina muzeum pod širým nebem Besarábská vesnice. Chaty byly budovány přímo ve vesnici, sháněli materiál a stavěli z vepřovice — směsi hlíny, slámy a hnoje.

Podle Mychajla nejzajímavějšími chatami jsou moldavská a židovská. V té druhé pozoruhodným je to, že jsou tam dva vchody a dva východy: dá se vstoupit v jednom místě, a vystoupit v jiném. Toto uspořádání určitým způsobem připomíná staršímu synovi současné byty, kde je chodba a několik místností. V těchto muzejních budovách se dá žít, jsou tu i toalety.

— Vzpomínám si, když můj dědeček viděl jednu z nich za dveřmi svého domu, tak se urazil, proč tahle toaleta je dvakrát tak velká jako ložnice jeho rodičů.

Ubytovávat turisty v muzeu se nejdřív zdálo být dobrým nápadem, do té doby než ti začali přesouvat vystavené předměty. Majitelům se to samozřejmě nelíbilo. Teď se návštěvníci Frumušiky-Nové můžou ubytovat v speciálních domečcích pro hosty:

—V každém domě jsou ještě boty pro případ špatného počasí, deště. Obuješ si je a jdeš.

V chatách s národním koloritem kdysi zůstali na nocleh konzuly Rumunska a Moldovy.

Ovce

Všechno je zde dobře vybavené, jsou všechny potřebné komunikace. Od chaty k chatě vedou žulové cestičky, rostou borovice. O počátcích, před 11 lety, nebyla tu ani voda, ani světlo, jen holá step.

Olexandr a jeho otec vždy chtěli chovat ovce na tomto místě. Postavili první farmu. První čtyři roky bylo hrozné sucho. Když je na povrchu země puklina asi centimetr široká, tak dosáhne metr do hloubky. A tenkrát byly pukliny až 10 až 15 centimetrů:

— Nejprvé jsme nevěděli, čím napájet ovce, a pak začalo silně pršet. Příroda nás zkoušela. Možná nám tímto způsobem napověděla, že bychom měli vybudovat rezervní nádrže, — říká Mychajlo.

Teď hospodářství počítá blízko 6 tisíc ovcí, bývalo ale i přes 12 tisíc. Říká se, že to je největší farma ve východní Evropě, kde se chovají karakulské ovce. Zachovat takové stádo nebylo jednoduché:

— Vzpomínám si, jak za jeden den zahynulo 1452 oveček. V létě se za jeden den teplota snížila z 35 do 15 stupňů. Silně pršelo. Voda odnášela ovce, jedny ovce ušlapávaly jiné a kopyty rozřezávali srst.

Kromě zvířat na území vesnice je také k vidění 50 ovčích soch. Malíři, kteří tady byly, vymalovaly je podle vlastní kultury.

S ovcemi je spojený taky jeden místní příběh. Palarijevi postavili v stepi největší na světě pomník ovčáku. Olexandr ujišťuje, že všechny doklady pro Gynnesovu knihu rekordů jsou připravené. Vedle toho chtějí ještě postavit pomník psíku:

— Ukrajinci jsou chudým národem, ale mělo by být něco, čím by se dalo chlubit. Tak vezmem našeho křížence, pojedem do sousední vesnice, vyfotíme ho. Udělamé taaaak velké uši!, — raduje se Olexandr. Tak bychom se mohli dostat na seznam, kde by byly dva největší pomníky na jednom místě.

Oleksandr

Do pomníku byly vloženy obrovské prostředky. Olexandr se dokonce směje, že nechce ani znát celkovou částku. Na druhou stranu přiznává, že on jako podnikatel cítí peníze:

— Ještě v třetím ročníku jsem si uvědomoval, že moje mzda po promoci bude 80 až 90 rublů. A já jsem vždy dostával víc, — vzpomíná Olexandr.

Studentská léta trávil aktivně: v osmnácti v Ťumeni na stavbách tahal železniční koleje váhou 400 kg.  Krvácel mu nos od těžké práce, měl teplotu 39 až 40. Býl pak na stavbách na Ukrajině či v Bulharsku:

— Ještě když jsem byl studentem, uvědomil jsem si, že chci do zahraničí. Viděl jsem, že ti, kdo se odtamtud vrací, kupují si auta.

Lavice a sochy s beranem a ovcemi vedle pomníku ovčáku.

Lavice a sochy s beranem a ovcemi vedle pomníku ovčáku.

Mimochodem, vybudování pomníku ovčáku má jasný ekonomický základ:

— Jeho hodnota se rovná hodnotě kilometru silničního povrchu, a my potřebujeme 18 km. Nebylo by lepší postavit něco, k čemu by museli vybudovat pak silnici? — směje se Olexandr.

Z důvodu, že v Kyjevském institutu národního hospodářství(teď Kyjevská národní ekonomická univerzita – pozn.), kde studoval, nebyla vojenská katedra, musel Olexandr po promoci na vojnu. Dostal se do jižní skupiny vojsk, do Budapešti. Byl písařem ve finančním oddělení štábu skupiny, pak se stal praporčíkem, později dostal funkci:

— Divil jsem se dokonce, že za rok v Budapešti vrátili do rozpočtu ministerstva obrany 980 tisíc nevyužitých rublů. Pak v štábu oděského okresu, kde jsem sloužil 8 let, vrátil jsem 18 rublů. Měl jsem na sobě uniformu praporčíka, ale měl jsem výborné vztahy s důstojníky, generály a veliteli. Nějak mě všichni respektovali.

V devadesátých letech, abych mohl uživit rodinu, vozil Palarijev známé kostkované tašky do Polska, Jugoslávie, Rumunska. Pak pracoval na farmě, kde ovládl stavebnictví. Olexandr říká, že když pracoval na někoho, vždy to vnímal jako svoje vlastní. Jeho manželka si pamatuje, že od roku 1992 do roku 1997 manžel nikdy neslavil svoje narozeniny se svou rodinou. Ani svoje vlastní, ani jeho manželky, ani jeho synů.

_DSC6277

Když byznys je tvým koníčkem

Olexandr tvrdí, že Frumušika-Nová je pro něj spíš byznys než koníček. Když byznys nebude přinášet peníze, tak nepřežije:

— Pokud se se mnou něco stane a já opustím život, kdo bude v tom pokračovat? Možná si budou pamatovat rok nebo dva. Dále by se kluci měli tomu věnovat a vydělávat peníze.

Své syny Oleksandr vychovával tvrdě:

— Já jsem je neučil ale trestal. Manželka plakala, když jsem jim nadával. Ale myslím, že dnes tomu rozumí.

_DSC6605

Nechal si děti vedle sebe, ponoukal je k rozvoji vlastního podnikání. Teď synové bydlí mezi Oděsou a Frumušikou-Novou. Oba mají podnikání v Oděse. Mychajlo se stárá o salon kožešinových výrobků. Každý rok jezdí s manželkou do Španělska, Číny, Singapuru, kupují si tam modely kožešinových výrobku a vyrábí podobné v Německu. Starší syn Volodymyr vlastní síť restaurací.

Ve Frumušice vyrábí Palarijovi také vino. Vybavili si tu vinný sklípek, kde dozrává víno různých odrůd. Nejpopulárnějším je tu aligoté:

— Nestačí jen postavit sklípek, je potřeba se o to stárat a obsluhovat. Je to stejně jako vychovávat dítě.

První přípitek je vždy na Frumušiku, druhý na tvůrce Frumušiky, a třetí je na hosty.

Na dosaženém se  Palarijevovi nemají v úmyslu zastavit:

— Chceme postavit dalších 200 míst. A ne hotel, ale takové domy, lodžie, bungalovy, jako v Jižní Africe, v Namibii. Proto plánujeme taky několik “inteligentních domů” z ekologických materiálů, s tepelnými čerpadly a solárními panely, automatizací, aby se lidé cítili dobře — přijedou a odpočívají si.

Muzeum sovětské minulosti

Turisté přijíždí do Frumušiky-Nové, aby navštívili další jedinečný pro Ukrajinu objekt. Je to muzeum socialistického realismu pod širým nebem. Jen uprostřed stepi je více než sto soch, které zobrazují vůdce sovětské éry. Ve slavných věčných pózách Lenin, Brežněv, Stalin, Čkalov, Kirov a Čapajev vítají úsvity a pozorují západy slunce, které jsou v tomto regionu neuvěřitelně hezké.

Busty a plastiky celých postav nejsou oplocený ostnatým drátem, jako, řekněme, v parku Grutas, který se nachází nedaleko litevského města Druskininkai. I když návštěva pravě tohoto muzea inspirovala Olexandra Palarijeva vytvořit něco takového na Ukrajině. V roce 2010 navštívil Olexandr Litvu a byl inspirován soukromou iniciativou místního podnikatele Vilumase Malinauskase. Jeho skanzen připomíná obyvatelům Litvy a hostům země o reáliích SSSR. Na území o rozloze okolo 20 ha jsou shromažďovány nejen pomníky Lenina a Dzeržinského, ale i litevského komunisty Mickeviciuse-Kapsukase, vojenských vůdců Baltushisu-Zemaitise, Uboreviche a litevsko-sovětské partýzanky Marie Melnikaitové. Kromě 86 podstavců a bust demontovaných po celé země v 90. letech, jsou shromážděné v Grutasi propagandistické plakáty, vlajky, vojenská technika. Jsou tam také i strážní věže, což jsou symboly táborů gulagu a Sibiře.

Музей радянського минулого у Будапешті

Музей радянського минулого у Будапешті

Музей радянського минулого у Будапешті

Po pádu Sovětského svazu se podobná muzea objevila v Maďarsku a Bulharsku. V Budapešti se takové muzeum pod širým nebem nazývá Memento. Jeho vytvoření se věnoval architekt Ákos Eleőd. Jeho projekt zvítězil ve výběrovém řízení budapešťského valného shromáždění. Celkem v parku o rozloze 2,5 ha je 42 objektů z dob komunistického Maďarska. Kromě vůdců proletariátu jsou tady k vidění i maďarští komunisté jako Béla Kun, Endre Sángvári, Árpád Szakasits.

V Sofie pomníky sovětské éry jsou shromážděny v muzejním středisku, které zahrnuje park, uměleckou galerii a videosál. Na rozloze 7,5 tis. m² se nachází 77 soch a bust sovětských a bulharských komunistů. Další sochy jsou postavy dělníků a kolchozníků, partyzánů a vojáků Rudé armády.

Nejdříve rodina Palarijevých musela hledat exponáty pro muzeum sama. Hodně soch byly v opuštěných továrnách bez dozoru.

— Pokud chcete tu sochu odtamtud vyvézt, potřebujete peníze. Musíte najmout auto, jeřáb a demontovat to, nebo zaměstnat člověka s vrtačkou, který by to rozbil. Teď hodně lidí ví, že máme muzeum. Lidé volají a říkají: ”Máme Lenina, odvezte si ho.” Dříve, když se sochy ještě nesundavaly, platili jsme sami za to peníze. Metr pomníku stál 700 hřiven(cca 700 Kč – pozn.)

Největší Lenin v muzeum pochází z Kolikova pole:

— Během bourání někteří byli proti tomu, — vysvětluje Mychajlo původ černých fleků na šedivém kabátě vůdce. Byl přilepen německým lepidlem a proto jsme ho dlouho nemohli odtrhnout.

Pro zachování paměti o vesnicích, které byli zničeny pro stavbu vojenské střelnice, podle iniciativy Pararijových byla vytvořena výstava střel, které byly nalezeny v okolí:

— Udělali jsme to proto, aby si lidi pamatovali, co se na tomto území během 60 let odehrávalo. Kvůli této hromadě zrezavělých střel byly zničeny celé vesnice. K vojenské technice se připoutávalo  lano a tím se bourala chata, — říká Mychajlo.

Dalším odkazem na sovětskou dobu je suchý strom se ze všech stran zapíchnutými úlomky střel. Palarijovi posbírali hodně těchto kdysi i smrtících úlomků během prvních pěti let života ve Frumušice.  Mychajlo říká, že je jich po celé střenici spousta:

— Když se půjdete projít po okolních polích, tak uvidíte hodně neodpálených střel. Obzvlášť je to vidět po každé zimě. Země vytlačuje tento plech.

Олександр Паларієв із синами і знімальною групою Ukraїnera

Ministerstvo obrany Ukrajiny se rozhodlo vrátit do soukromého vlastnictví část těchto pozemků. Rozorali 1700 ha půdy státní přírodní rezervace Tarutinská step. Tento status nadaly těmto zemím místní úřady. Od dalšího devastování zachránil besarábskou step Ivan Rusjev, ředitel v zastoupení Národního přírodního parku Tuzlovský liman. Rodina Palarijových, které se již podařilo vytvořit malou oázu uprostřed divoké stepi, je i dále připravená pokračovat v soudním řízení s ministerstvy kvůli těmto zemím.

— Peníze, které jsme sem vložili nemají žádný význam. Můžeme je jednoduše vyškrtnout. Co je opravdu důležité, tak je to 11 let života, které můj otec věnoval Frumušice.

AutořiAutor:Oleksand PortyanAutor:Bogdan LogvynenkoRedaktorka:Evgenia SapozhnikovaFotograf:Sergey KorovaynyFotograf:Oleksand KhomenkoKameraman:Pavlo PashkoKameramanka:Maria TerebusStřihačka:Maria TerebusStřihač:Mykola NosokRežisér:Mykola NosokFotoeditor:Oleksand KhomenkoPřeklad:Stanislav Bielyi

24 April 2018 3:24