Slyšte hlas Mariupolu je série příběhů lidí, kterým se podařilo opustit město pod ruskou blokádou. Začínáme úryvkem z telefonického rozhovoru s Mášou, místní obyvatelkou, která se 16. března spolu se svou rodinou evakuovala .
Máša žije celý život v Mariupolu. Její okna směřují na porodnici postiženou leteckými údery ruských okupantů 9. března. Máša žije s manželem Slávou. Mají tři syny a psa. Během obléhání Mariupolu trávila její rodina spolu s dalšími 40 obyvateli domu většinu času v krytu, kde se schovávali před ostřelováním. Zároveň bylo město odříznuto od dodávek plynu a elektřiny. Byl také nedostatek potravin a pitné vody. Dne 16. března se jim podařilo opustit město v sousedově autě směrem na Jaltu, vesnici vzdálenou 33 kilometrů od Mariupolu.
„Nejdřív vypnuli vodu, pak elektřinu, pak plyn. První den bez plynu byli lidé stále plni . Všichni vyšli na dvůr, aby si usmažili brambory. Připomínalo to květnové svátky. Zatím nebyla cítit žádná úzkost, protože se nestřílelo.
Nádvoří je u nás malé. Čtyři vchody, všichni se znají. Někdo už bydlel ve sklepě, někdo v přízemí, někdo se nedávno nastěhoval k příbuzným. Všichni se seznámili, ale upřímně řečeno, na zapamatování jmen nebylo moc času.
Bydlíme ve čtvrtém patře. Bála jsem se tam s dětmi zůstat, tak jsme se rozhodli, že půjdeme bydlet k sousedce do prvního patra. Od první noci jsme často scházelido krytu. Můj manžel Sláva tam zavedl světlo a vodu. Sousedé přinesli matraci. A začali jsme tam pomalu snášet věci. A když to zasáhlo porodnici, snesli jsme do krytu dvě dětské matrace a už jsme tam začali zůstávat přes noc každý den.
V krytu měli všichni svítilny a svíčky. Všichni se snažili nějak se rozptýlit, jak jen to šlo. Hráli jsme karty, dámu a s dětmi jsme četli knížky. Vzala jsem s sebou Harryho Pottera, četli jsme si se svítilnou. Vzájemně jsme se podporovali. V krytu nás bylo asi 40.
Každý den jsme začínali vařením. Muži vycházeli kolem sedmé ráno rozdělat před vchodem oheň. Přinášeli jsme rošty z trouby, hrnce a pánve. Všechno bylo černé. Vařili jsme jídlo na ohni. Vodu jsme brali z hydrantu. Zpočátku ji tam rozlévali, jak užitkovou, tak pitnou. Dřevo jsme sháněli, kde se dalo. Nedaleko nás byla stavba — vyhořelá radnice, kterou začali rekonstruovat, aby se v září otevřela. Zůstala tam spousta palet. Lidé vynášeli starý nábytek, lámali a donášeli větve.
Když začalo rabování, místní vyrabovali obchod u našeho domu “Vaňuškiny sladkosti”. Odnesli veškeré sušenky, těmihle sušenkami jsme živili i my. Sláva šel do lékárny – z lékáren vybrali všechno. Vlastně všechno, co si vzal, byly vitamíny. Jedli jsme je, protože nám nic jiného nezbývalo.
V den náletu na nemocnici jsme byli v kuchyni. Sousedka Vika přinesla zvenku konvici, rozhodli jsme se dát si čaj. Když to bouchlo, stála jsem v kuchyni. Jaryk a nejmladší Vladik (Mášiny děti – red.) seděli na gauči společně s Vikou. Jediné, co jsem periferně zahlédla, byl záblesk. Stačila jsem jen vykřiknout „K zemi!“, ale nikdo to nestihl. Prostě nás srazila tlaková vlna.
Sklo vyletělo ven, protože jsme okna dobře zalepili. Proto nebyly žádné střepy. Spadli jsme na zem: devítiměsíční syn, nahoře Jaryk, pak sousedka a já. Ani mě nenapadlo, že to byl nálet. Myslela jsem si, že to byly Grady (salvové raketomety – překl.), které dopadly někde poblíž. Rozhodla jsem se utéct do úkrytu v bytě, do malé spíže u nosné zdi.
Děti byly vycvičeny dávno předtím, protože jakmile se zjistilo, že se ozbrojené síly stahují k hranicím, začala jsem je učit. Ze zkušeností z roku 2014 vím, co dělat: padat, zakrývat si hlavu rukama a otvírat ústa, abyste nedostali otřes mozku. Děti to vědí – okamžitě padnou k zemi a zakryjí si hlavu rukama.
Do spíže jako první vběhl Žeňa. Za ním běžel Jaryk. Vzala jsem nejmenšího syna do náruče a mou chybou bylo, že jsem se postavila. Při druhém ostřelování mě tlaková vlna odhodila ke zdi. Škrábla jsem se na ruce, dítě se uhodilo do hlavy, ale do měkkého, protože zeď byla ze sádrokartonu, takže to byla spíš moje ruka, která mě trápila. Na nohou jako z olova jsem doběhla do spíže a celým tělem jsem zalehla děti. Ležela jsem tak asi dvacet minut, dokud všechno neutichlo.
Když začnou ostřelování, jdou po sobě, interval mezi nimi je malý. Jsou-li to Grady, pak je zvuk podobný sypání hrachu – pam-pam-pam-pam-pam-pam-pam – tedy je zde určitý interval. A pokud jde o nálety, je slyšet pískot. Tentokrát však žádný pískot nebyl.
Poté, co v bytě sousedky vyletěla okna, teplota vzduchu v něm byla stejně nízká jako venku. Proto jsme bydleli ve sklepě. Tam se teplota pohybovala od 9 °C do 12 °C, maximálně bylo 12,9 °C, protože tam bylo hodně lidí, dýchalo se, zavíraly se dveře přes noc (ty mezi úkryty). Abychom se zahřáli, nosili jsme teplé oblečení a na matrace jsme si dávali lahve s horkou vodou.
Spali jsme – od ostřelování do ostřelování. Jakmile to bylo možné, šla jsem okamžitě spát. Bylo pro mě velmi důležité spát, protože kojím nejmenšího syna. Ve spánku mléka přibývá. Snažila jsem se tam zabavit, uklidňovala jsem se, jak jsem mohla. Když se někde poblíž střílelo, bylo to hrozně děsivé.
Jediné, co mě v těchto dnech drželo, byly myšlenky na mé děti. Přemýšlela jsem, jak si v budoucnu zařídit život tak, aby se jim to už nikdy nestalo. Bylo období, kdy jsem si vyčítala, že jsem neodjela 24. února (začátek celoúzemní války s RF – překl.), třeba do Dněpru, že jsem se bála. Měla jsem možnost. Ale do poslední chvíle jsem stejně jako všichni v mém okolí nevěřila, že to bude takový masakr. Nikdo si to nedokázal představit. Myslela jsem, že to bude jako v roce 2014. Myslela jsem, že je to otázka několika dnů. A že budou nějaké dohody, které se budou dodržovat, že se válečný konflikt nějak vyřeší. Ale tohle je prostě obrovská genocida. Jinak to pojmenovat nemohu.
Vyjeli jsme z města po velmi hlučné noci. Tehdy se všechno třáslo. Zdálo se, že nás ostřelují každé dvě minuty. Hodina ticha, pak zase střelba. Dvě hodiny ticha a pak znovu. Spíte a nevíte, co bude dál. Stěny se třesou, na hlavu se sype prach. Všechny děti jsou špinavé. Nacpali jsme se do sousedova auta v deset ráno: devět lidí, pes a kočka. Jeli jsme asi hodinu. Nikdo po nás nestřílel. Ulice, ve které žijeme, byla zablokována ukrajinskou armádou. 20 km od Mariupolu, u vjezdu do vesnice Manguš, stálo improvizované kontrolní stanoviště s ukrajinskými vojáky. Měli samopaly a gesty nám ukázali, že můžeme projet.
Děti měly spoustu otázek: „Mami, proč to tak je a proč se střílí a s čím měli problém a kdy to skončí…“ Přiznám se, že na mnoho otázek nemám odpověď.
Když jsem ležela v krytu, opakovaně jsem si představovala, jak se po nějaké době vracím domů. Přemýšlela jsem o tom, co cítím: bezmoc, touhu plakat, pouhé pozorování zvenčí. Nevím, jak dlouho potrvá, než se to všechno obnoví. Ani rok, ani dva. Teď je těžké něco předvídat. Ale mám děti. Hlavní prioritou jsou děti a já.
Bojím se jet do Záporoží poté, co se objevila informace, že evakuující se kolona byla rozstřílena – byla zasažena Grady. Ale dokud to nezkusíme, nedozvíme se to. Když je třebas jenom jedna šance odejít, musíme ji využít. Protože věci jsou jen věci, byt je prostě byt. Ale život je jen jeden. A jak ho prožijeme, záleží jen na nás.“
V době nahrávání tohoto rozhovoru hledali Máša a Sláva dopravní prostředek k odjezdu do Záporižžja. Nakonec se jim to podařilo. Po krátké zastávce se opět vydali na cestu. Nyní míří Máša se svou rodinou na západ Ukrajiny.
