Hrnčířský rod, který změnil Opišné

Muzejnictví
Poltavščina
Řemesla
Tradice
2 August 2017 18:31
636

Na Ukrajině je asi deset hrnčířských středisek. Opišné v Poltavské oblasti je největším z nich. Je to starobylé kozácké městečko (nyní má status sídla městského typu), které je bohaté na naleziště hlíny, a kde se na přelomu 19. a 20. století každá třetí rodina věnovala hrnčířství. V Opišném se nachází Národní muzeum ukrajinského hrnčířství – je to unikátní instituce, kde se zkoumá, zachovává a popularizuje hrnčířské dědictví Ukrajinců. Ohledně názvu obce existují určité rozpory: na značce při vjezdu do městečka je napsáno “Opišňa”. Místní ho ale nazývají Opišňe či Opišné. O tomto rozporu v názvu, o hrnčířských tradicích a o vývoji muzea hrnčířství nám vypráví Oles Pošyvajlo, ředitel muzea:

— Opišňe je etnografickým názvem městečka. Jinak první doložený název byl Opočyňské. Původně je to rodové vlastnictví polského knížete Wiśniowieckého. Proto na prvních mapách i plánech se objevuje právě městečko Opočyňské. Ale již tenkrát místní obyvatele mu říkali Opišňe, protože bylo to krajní obcí tehdejšího Kozáckého hetmanátu. Za ním se prostíralo neobývané, divoké pole. V běloruštině “apošní” znamená krajní, poslední. Pravděpodobně právě odsud i pochází název městečka. Existují dokumenty z druhé poloviny 19. století, kde se objevuje tento název městečka. Na mapách Ruské říše je uveden název Opošňa, je to ale rusifikovaný název, který vynalezli ruští úředníci, protože “Opišné” pro ně bylo těžce vyslovitelné. Takže v 19. století se šířil název “Opošňa”. My se ale snažíme stvrdit starý název a přejeme si, aby ukrajinský parlament toto vyjasnil, a na mapách se již neobjeví Opišňa, ale Opišné či Opišňe.

ПPo staletí se obyvatele Opišného věnovali domácím řemeslům, mezi kterými na popředí bylo právě hrnčířství. Na konci 19. st. v obci byla založená první na levém břehu Ukrajiny zemská hrnčířská cvičná dílna. Tímto způsobem se usilovalo nejen o zachovávání hrnčířství, ale i o jeho modernizaci a posílení konkurenceschopnosti. Již v tu dobu totiž v obci Budy (Charkivská oblast) fungovala továrna na porcelán Matyáše Kuzněcova. Každým rokem nádobí průmyslové výroby se zlevňovalo a bylo čím dále cenově dostupnější.
Jednalo se o vážnou výzvu pro tradiční hrnčířství. Pro udržení pozic hrnčířství v rozvíjejícím se světě pro umělce bylo lepší se věnovat výrobě a výzdobě hlavně umělecké keramiky. Na začátku 20. století se do toho zapojovali známí ukrajinští malíři, jako například krajinář Serhij Vasylkivskyj, malíř, architekt i grafik Vasyl Kryčevskyj, animalista Mykola Samokyš.

Олесь Пошивайло, засновник та директор музею гончарства

Během tohoto období v Opišném vzniká nový styl výzdoby hliněných výrobků, který vynikal barokním zdobením. Toto i určilo vzhled keramiky z Opišného na celé století a přineslo jí celosvětové uznání.

Rozvoj muzeí a první snahy zachovat hrnčířské dědictví vznikly v Opišném na začátku minulého století, když tenkrát známý keramik-technolog Petro Vaulin založil tady první na Ukrajině muzeum starobylých hrnčířských výrobků. Jeho sbírka byla za několik let předána poltavskému muzeu.

Na počátku sedmdesátých let 20. století Havrylo a Javdocha Pošyvajlovi založili ve svém domě v Opišném první na Ukrajině domácí muzeum keramiky. Toto rodinné muzeum se stalo základem pro další rozvoj muzea hrnčířství jejich vnukem.

Každý, kdo chtěl, mohl přijít do muzea založeného rodinou Pošyvajlových a prozhlížet si hrnčířské výrobky, rušniky (vyšívané ručníky – pozn.) a ubrusy. Navštěvovaly ho i cizí delegace. Na žádné jiné podobné nápady, kdy obyčejná žena z vesnice založila muzeum, si vnuk Javdochy nevzpomíná:

— Nevím, kde se vzala tahle babiččina touha po založení muzea. Asi je to z lásky k rodnému řemeslu, protože hrnčířství milovala úplně nejvíc.

Muzeum hrnčířství

Nejdříve to mělo být muzeem Opišného, které se pak proměnilo v muzeum keramiky Poltavské oblasti, a nakonec se vyvinulo do celostátní úrovni.

Oles Pošyvajlo si pamatuje, že když v roce 1985 místní továrnu na keramiku přestěhovali do jiných prostorů, tak se uvolnila budova, kde se plánovalo založit ubytovnu pro zaměstnance:

— Tenkrát i já, i umělci Opišného si uvědomili, že pokud hned nezachráníme tuto budovu, která byla jedna z nejstarších v obci a která byla postavena dle projektu Vasylja Kryčevského, bude navždy ztracená pro hrnčířskou kulturu Ukrajiny. Tak jsme přišli s nápadem založit muzeum hrnčířství v Opišném.

Dnes muzejní fond počítá 50 tisíc vystavených předmětů. Je to největší na Ukrajině sbírka tradiční keramiky, a návštěvníci vidí jen zlomek z toho. Oles vypráví o tom, jak se tvořila sbírka:

— První exponáty jsem přivezl z výprav po okolních vesnicích. A když nebyly žádné prostředky na nákup nových exponátů, začali jsme organizovávat sympózia pro umělce-keramiky. Zvali jsme hrnčíře z celé země. Během měsíce oni vytvářeli sochy, které pak nechávali v muzeu. Tak tu vznikl park monumentálních soch. Na rozdíl od tradičních výkladních skříní, návštěvníci tohoto muzea můžou se procházet živým parkem a fotit se se sochami.

Dnes pracuje v muzeu 108 stálých zaměstnanců a tato organizace se dále rozvijí a potřebuje další odborníky. Ale existuje nařízení vlády o zákazu navýšení počtu pracovníků státních institucí. A takto se uměle omezuje vývoj kulturních institucí.

— Pro nás jsou podobné překážky představují motivaci k hledání nových způsobů přežití, nových způsobů práce. Kdyby na Ukrajině nebyl takový počet různých krizí, nemohli bychom ani vybudovat podobné muzeum. Po Revoluci důstojnosti nehledě na krizi počet návštěvníků se zdvojnásobil. I přesto, že cena vstupenky na všechny naše objekty činí až 50 hřiven (cca 50 Kč – pozn.). Všechno, co se dneska v muzeu děje, financuje se výhradně penězi, které nadchází z prohlídek. Budovateli našeho muzea jsou v podstatě obyvatelé Ukrajiny, kteří si platí vstupenku. Od státu dostáváme prostředky jen na výplatu mezd zaměstnancům a pokrytí veřejných služeb.

Pan Oles říká, že zaměstnanci muzea rozvíjí ho tak, jak cítí za potřebné:

— Žádný nadřízený státní orgán, buď to místní orgán nebo ministerstvo kultury, do tohoto procesu nezasahují.

Pošyvajlův rod hrnčířů

Za nápad na založení muzea a za první zkušenosti se správou muzea vděčí pan Oles své babičce Javdosi. Dle babiččiných poučení se začal věnovat vědě. Doktorem historických věd se stal i Olesův bratranec Ihor Pošyvajlo, který pracuje v Národním centru lidové kultury “Muzeum Ivana Hončara”, které je pojmenované dle sběratele jeho kolekce, ukrajinského sochaře a etnografa Ivana Hončara.

Rodina Pošyvajlových se věnuje hrnčířství od druhé půlky 18. st. až dodnes:

— Náš rod hrnčířů je nejstarším rodem, který funguje dodnes. V literatuře nenajdete žádné další jméno nějakého hrnčíře, které by se zmiňovalo i v 18. století, i na začátku 21. století. Často rody hrnčířů přestávali existovat kvůli společenským katastrofám. Hrnčířská tradice hynula obzvlášť během represí či hladomorů. Teď se snažíme kultivovat na Ukrajině dynastické hrnčířské tradice a podporovat hrnčíře, přitahovat je k umění. Aby hrnčířské rody nikdy nezanikaly.

Olesův dědeček – Havrylo Pošyvajlo – se narodil v Opišném v rodině hrnčíře Nyčypora Pošyvajla a hrnčířky Hanny Pošyvajlové. Jehož dědeček Taras během poslední čtvrti 19. století vyráběl glazované nádobí, a babička Kylyna lepila dětské hračky.

Havrylo vyráběl nádobí, dekorativní sochy, dětské hračky. Jeho manželka Javdocha byla nadanou hrnčířskou malířkou, vyzdobovala díla svého muže rostlinnými a zoomorfními kompozicemi. Základními barvami pro malbu na keramice byly a do teď jsou červená, zelená, černá a modrá.

V díle svých rodičů pokračuje i Mykola Pošyvajlo. Nadaný hrnčíř, dříve umělecký odborník na továrně “Umělecký keramik”, i na 87. roce svého života pracuje pro své potěšení a pořádá školení pro návštěvníky muzea.

Pan Mykola se začal věnovat hrnčířství již od svých patnácti let. Tvrdí, že pro rozvoj hrnčíře je důležitá podpora starších mistrů, obzvlášť na začátcích. Vzpomíná, že s vytvářením nového muzea pomáhali i rodiče:
— Má máma říkala, že dokud žije, měl bych postavět muzeum. Jeho stihli postavět i za jejího života, ale ne všechny budovy.

V roce 1999 jako zvláštní pobočka národního muzea hrnčířství se v Opišném otevřelo pamětní muzeum-statek hrnčířské rodiny Pošyvajlových. V muzeu se zaschovávají díla tří generací rodiny hrnčířů Pošyvajlových a jiných mistrů z přelomu 19. a 20. století, poltavská tradiční výšivka, lidové malby a starobylé ikony. V roce 2016 ulici, v níž se nachází muzeum-statek, pojmenovali na počest Havryla a Jevdochy Pošyvojalových.

Současnost muzea

Za posledních 100 let se počet hrnčířů na Ukrajině mnohonásobně zmenšil. Skutečných mistrů pracujících v kruhu hrnčířů v Opišném je kolem deseti.

Zatímco dříve vozili hrnčíři svoje výrobky na trhy sami, teď místo ně to dělají překupníci. A tak, vysvětluje Oles Pošyvajlo, se ztrácí vztahy mezi mistrem i odběratelem:

— Tento vztah je mimořádně důležitý, protože když hrnčíř byl na trhu, tak mohl zkoumat vkus lidí, i tím se snažit jim vyhovět. Mistr dělal vše proto, aby výrobky měly jakostní vzhled, dobrou malbu. Tímto se vytvářelo po staletí dokonalá forma lidových výrobků z Opišného.

V muzeu mají velkou popularitu školení. Lidé je navštěvují, protože chtějí vyrobit něco sami. V rámci odezvy říkají, že díky muzeu se cítí jako Ukrajinci. Právě v tomto spočívá mise podobných institucí:
— Není to sklad starožitností, ale živý organizmus, který podněcuje k přehodnocení sebe jako části svého národa.

— Muzeum nejen změnilo Opišné, ale i nadále ho přeměňuje. Kdyby nebylo muzeum, hrnčířství by tady taky nebylo. Zaniklo by stejně, jako zaniká v mnoha dalších hrnčířských střediskách.

Tady dost dávno se rozvijí turismus. Obec Staryj Chutir, například, je celým turistickým objevením, kde se nyní pořádají festivaly, dá se tam najíst i přenocovat. Vznikají i další objekty. Nicméně naše výprava do Opišného se uskutečnila v zimě, proto naplno vidět ten rozvoj se nám nepodařilo.

V polovině 90. let, vypráví Oles Pošyvajlo, ministerstvo kultury zpracovalo novou strategii rozvoje kultury na Ukrajině, čímž podporuje inovativní pracovní nástroje:

— Byli jsme tenkrát jediným muzeem na Ukrajině, které zahrnovalo do své struktury místní dům kultury, knihovnu, hudební školu i střední školu. Na základě střední školy se vytvořila odborná škola, kde dětí počínaje 1. třídou studovali hrnčířství. Toto všechno existovalo do roku 2003.

Dnes muzeum roste i nadále. Ročně se tady konají hrnčířská sympozia, pořádají se konference, festivaly a rezidence pro umělce:

— Koupili jsme dům v roce 1902, ve kterém bydlel hrnčíř vedle muzea. Plánujeme udělat tady rezidenci pro malíře-keramiky. Rezidence v podstatě funguje již 4 roky, ale v jiných prostorech. Zveme malíře, kteří mají vše potřebné pro práci a kteří pak během několika měsíců pracují a vytvářejí svá díla. Pracují za takových podmínek, že půlku svých děl si odváží s sebou, a půlku předávají muzeu.

Jak jsme natáčeli

Na příhody našeho týmu během výpravy do Opišného a především na cestu do Opišného dívejte se v našem video-blogu:

AutořiText:Natalia PonedilokText:Bogdan LogvynenkoEditor:Evgenia SapozhnikovaFoto:Sergey KorovaynyOperator:Dmytro OchrimenkoOperator:Pavlo PashkoVideo:Maria TerebusVideo:Oleksandr LegostaevŘeditel:Mykola NosokKoordinátor:Natalia KursykKoordinátor:Natalia PanchenkoPodpora:Nazar OmelyanovychPodpora:Maks KenigBild-editor:Sergey KorovaynyPřeklad:Stanislav Bielyi

2 August 2017 18:31