Jak zahraniční média pomáhají Rusku

Rusko diskredituje Ukrajinu v mediálním prostoru již desítky let. Narativ, který se stal již klasickým: Ukrajina je nezpůsobilá země, nezdařený stát. Tento mýtus, „zaobalený“ do různých formulací, šířilo Rusko mezi akademiky, kulturní činitele, politiky, v médiích nebo na sociálních sítích. „Ukrajinský jazyk je dialektem ruštiny“, „ukrajinská ekonomika se rozpadá“, „v ukrajinské armádě jsou alkoholici a zkorumpovaní úředníci“ atd. Všechna tato sdělení jsou takřka odnože téhož narativu, jehož cílem je zdiskreditovat Ukrajinu v očích mezinárodního společenství, a tedy odradit od úzké víceúrovňové spolupráce.

Diskreditace je obzvláště patrná od roku 2014, tedy po Revoluci důstojnosti, ruské invazi na východ Ukrajiny a dočasné okupaci Krymského poloostrova. Nejhorší však je, že tyto kremelské narativy přebírala světová média, což významně napomáhalo k jejich šíření. Mnozí z nich se totiž ani neobtěžovali se základním ověřením faktů. Avšak tímto se problém zdaleka neomezuje, jelikož existuje nespočet dalších způsobů, jak podpořit Rusko na informační frontě.

Ruské falešné zprávy v zahraničních médiích

Nejvýraznějším příkladem šíření ruských zpráv pochybné kvality v čelných světových médiích je bezesporu britská tisková agentura Reuters a platforma Reuters Connect, která poskytuje předplatitelům zprávy z více než sedmdesáti zpravodajských agentur z celého světa.

V roce 2020 podepsala agentura Reuters Connect smlouvu s největší ruskou státní tiskovou agenturou TASS, která pravidelně šíří propagandu a dezinformace ruské vlády. V roce 2015 zveřejnilo americké vydání deníku The Washington Post materiál, ve kterém uvádí příklady vazeb agentury TASS na ruské špiony v New Yorku. Americká federální prokuratura vznesla obvinění ze špionáže proti třem Rusům, kteří kromě vazeb na ruské zahraniční zpravodajské služby, byli spojeni s „jakousi ruskou novinářskou organizací“. V materiálu se píše, že podle amerických vládních představitelů je touto organizací TASS, která kvůli spolupráci s KGB je známá již od dob studené války. Mimochodem, několik dní po začátku totální invaze Ruska do Ukrajiny členství agentury TASS v Evropské alianci tiskových agentur (EANA) bylo pozastaveno kvůli domněnce, že ruská tisková agentura šíří neobjektivní a tendenční zprávy.

Partnerství mezi Reuters Connect a TASS trvalo do konce března 2022. Teprve po publikaci materiálu amerického vydání Politico, které uvádí anonymní citace zaměstnanců agentury Reuters, a kritizuje platformu za spolupráci s kremelskou tiskovou agenturou, britská tisková agentura toto mediální přátelství ukončila.

Ukončení spolupráce s agenturou TASS však neznamenalo konec ruských falešných zpráv v materiálech agentury Reuters. Britská zpravodajská agentura nadále čas od času spoléhá ve svých zprávách na kremelské zdroje.

Jeden z nejvíce alarmujících materiálů agentury Reuters byl zveřejněn 30. května 2022 pod názvem „Promoskevská Chersonská oblast začíná vyvážet obilí do Ruska – TASS“ (zde a dále – volný překlad z anglického jazyka). V tomto materiálu se autoři opírají o informace z kremelské tiskové agentury, aniž by to skrývali. Titulek byl téhož dne změněn na „Ruskem kontrolovaná Chersonská oblast Ukrajiny začíná vyvážet obilí do Ruska – TASS“. Tímto krokem se však v podstatě nic nezměnilo , protože zdroj informace zůstal stejný, a čtenáři Reuters se z této zprávy nedozvěděli, že ruská armáda vyvážela obilí z dočasně okupovaných území Ukrajiny násilím. 3. července zveřejnila agentura Reuters článek s názvem „Lukašenko tvrdí, že Bělorusko odrazilopokusy Ukrajiny o raketový útok“. Jedná se o zjevnou dezinformaci, protože Ukrajina nemá ani záměr, ani důvod napadat Bělorusko.Jedná se o clickbaitovou zprávu, jejíž hodnota je sporná přinejmenším kvůli následující větě, kterou obsahuje: „Lukašenko nepředložil důkazy pro své prohlášení“.

V médiu The Fix zanalyzovali činnost agentury Reuters v souvislosti se zveřejňováním událostí týkajících se rusko-ukrajinské války. Autorka materiálu Sofia Padalka vypráví o spolupráci mezi zpravodajskými agenturami a uvádí příklady, které dokazují, že agentura Reuters disponuje materiály, které hrají do karet Rusku, zejména co se týče plnohodnotné války. The Fix upozorňují na slovní zásobu v materiálech agentury Reuters, jež vede ke zkreslení v popisu válečné reality. Novináři citují vyjádření polského akademika Jana Smolenského o již zmíněném článku, který popisuje situaci v dočasně okupovaném Chersonu:

— Název materiálu patrně normalizuje okupaci a může vyvolat dojem, že je nějakým způsobem oprávněná. Pokud je region promoskevský, co je špatného na tom, že ho kontroluje Rusko? Takto (tato formulace) legitimizuje skutečnost (okupaci).

Kromě příběhu o Chersonu analyzují novináři The Fix dalších deset článků z webu agentury Reuters, které se týkají Ukrajiny a obsahují klíčová slova „ukradené obilí“ Pouze ve čtyřech z nich se používá tato formulace v titulku, v ostatních je uvedeno „exportované obilí“, což není pravda. Rovněž pokud jde o ukrajinské území, místo formulace „Ruskem okupované“ se v názvech článků často používá „Ruskem podporované“ a „Moskvou podporované“. Vytváří se tak iluze, že v Ukrajině probíhá občanská válka, nikoliv válka plnohodnotná, kterou proti ní rozpoutalo Rusko.

10. října, po masivním bombardování ukrajinské civilní infrastruktury Ruskem, zveřejnila agentura Reuters zprávu s názvem „Červený kříž pozastavuje práci v Ukrajině kvůli obavám o bezpečnost“, kterou následně přejmenovali na „Eskalace násilí v Ukrajině narušuje humanitární práci“. Ve svém článku Reuters šíří lež, jelikož Mezinárodní červený kříž Ukrajinu neopustil. Navíc „citují Moskvu“, aniž by uvedli zdroj anebo kontext citátu. Toto zcela neodpovídá novinářským standardům a stává se spíše jakýmsi škůdcovstvím v době plnohodnotné války:
— Moskva tvrdí, že útoky měly za cíl energetické, velitelské a komunikační cíle a byly reakcí na to, co označuje za teroristické činy (jedná se o zničení krymského mostu – pozn. red.).

Podle LOOQME tuto zprávu s úvodním titulkem jen během prvního dne citovalo 366 publikací z celého světa, takže jakékoli následné vyvracení nebo změna titulku již nemají smysl. Podobné případy jsou velkým problémem, protože jen webové stránky agentury Reuters navštěvuje měsíčně více než 65 milionů uživatelů.
Kromě agentury Reuters existují samozřejmě i další vlivná média, která situaci v Ukrajině ukazují v pokřiveném zrcadle. Materiály mezinárodních médií o rusko-ukrajinské válce často postrádají kontext, novináři neznají dějiny a specifika vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem, nevnímají Rusko jako teroristickou zemi s imperiálními ambicemi a Rusy jako účastníky velké války. Výsledkem této neschopnosti jsou tendenční nebo dokonce manipulativní materiály, které jsou ve prospěch Ruska.

Kupříkladu zahraniční média stále aktivně používají termín „separatisté“, kterým označují obyvatele samozvaných LLR, DLR a dočasně okupovaného Krymského poloostrova. Vzhledem k tomu, že se nezdůrazňuje ruské financování a jiné formy podpory těchto zločineckých organizací, stejně tak jako skutečnost, že Rusko posílá svá vojska a munici na území Ukrajiny, veřejnost s omezeným povědomím o rusko-ukrajinských vztazích, a zejména ohledně války, ji vnímá jako občanskou válku. Takové chyby lze vidět v materiálech mnoha zpravodajských agentur a médií. Například publikaci tiskové agentury AFP z 2. července o „ukrajinských separatistech“ zcela převzala mezinárodní média s blízkovýchodními kořeny – Al Arabia a Al Jazeera, zatímco francouzský denník Le Monde a německé Deutsche Welle z „separatistů“ udělali „proruské vzbouřence“.

Samozřejmě, že mnoho zahraničních novinářů přijíždí natáčet své materiály o plnohodnotné válce přímo do Ukrajiny Zde se dozvídají pravdu a na vlastní oči vidí válečné zločiny, které páchá Rusko. To však stále nestačí k tomu, aby se mediální prostor vyčistil od kremelských narativů. Rovněž reakce Ukrajinců na manipulativní formulace a neověřené informace jsou od doby rozsáhlé invaze mnohem aktivnější, konstruktivnější a někdy i okamžité, čímž se jim daří ovlivňovat globální informační agendu. Například na titulek tiskové agentury AFP „Ukrajinští separatisté tvrdí, že obklíčili Lysyčansk“ rychle reagoval představitel ukrajinského ministerstva zahraničí Oleh Nikolenko ve svém tweetu. A materiály agentury Reuters jsou nyní pod drobnohledem ukrajinských aktivistů a médií.

Diskreditace Ukrajiny a ukrajinské armády

Absurdní příběh se odehrál ve Spojených státech, týkal se samostatné jednotky speciálních sil Národní gardy Ukrajiny Azov. Historik a odborník na pravicový radikalismus Vjačeslav Lichačov o tom vypráví ve svém materiálu pro blog The Ukrainian View na internetové platformě Medium:

— Před několika lety Spojené státy projednávaly iniciativu uznání pluku Azov za zahraniční teroristickou organizaci. Dříve byli na tomto seznamu pouze islamisté, některá národní separatistická hnutí a levicoví radikálové. Nicméně iniciátoři, vedeni falešným mediálním obrazem, ani nepochopili, že se jedná o jednotku státního orgánu, nikoliv o neformální polovojenskou formaci.

Azov nakonec do tohoto seznamu zařazen nebyl. Pozornost médií se však nadále upíná na ukrajinskou armádu, rovněž i narativ o pluku Azov jako o „domobraně“ nebo „paramilitantní skupině“ přetrvává dodnes. Ve skutečnosti je Azov od samého počátku oficiální organizací, nejprve fungoval jako prapor speciální policejní hlídkové služby ministerstva vnitra a později jako součást Národní gardy.

Ruská vláda a propagandisté už léta démonizují Azov a prezentují je jako neonacisty. Média a sociální sítě jsou plné falešných informací ohledně jejich symbolů a role v Ukrajině. Když do ukrajinského vyhledávače zadáte slovo „Azov“, Google vám s největší pravděpodobností nabídne doplnit slovo „nacisté“, přičemž v ruštině. Tato skutečnost nejenže poškozuje pověst speciální jednotky Národní gardy, ale také má velmi špatné důsledky pro její vojáky. Kvůli předsudkům a stereotypům o Azovu mohly totiž vlády západních zemí odmítat vojenskou pomoc a výcvik právě této jednotce. A ti, kteří chtěli vstoupit do řad obránců Ukrajiny, si někdy raději vybírali jiné jednotky.

Ruští propagandisté aktivně pracovali na agendě ukrajinského neonacismu již v roce 2013, a když pro ni našli ideální terč, pluk Azov, tak ji zesílili ještě více. Historie zakladatele pluku, Andrije Bileckého, je spojena s pravicově radikálními skupinami a nacionalistickou stranou. Právě na tomto postavili kremelští mediální poskoci svůj absurdní mýtus. Ostatní objektivní informace se pro Rusy staly nedůležitými, jelikož „sežrali“ to, co jim předložila jejich média, aniž by se snažili informace nezávisle ověřit v otevřených zdrojích. Ruští propagandisté naprosto opomíjeli např. důvod založení Azovu (dobrovolnický prapor vytvořený ve městě Berdjansk pro účely boje proti ruským okupantům v roce 2014), fakta o jeho zakladatelích a členech (tvoří jej lidé různých národností – Rusové, Židé, krymští Tataři atd.) a jejich činnost obecně (oficiální vojenská služba).

Materiály o Azovu jako neoficiální paramilitantní organizaci byly šířeny v mnoha mezinárodních tiskovinách. Zde je jen několik názorných příkladů, ve kterých jsou použité pojmy „neonacisté“ a „fašisté“ jako stabilní charakteristika ukrajinského pluku:

— materiál britského deníku The Guardian (2018), kde Azov označují za „nechvalně proslulou ukrajinskou fašistickou milici“;
— článek v britském týdeníku The Week (2018), kde Azov vystupuje jako „domobrana“ a Andrij Bileckij je nazýván velitelem, ačkoli jím není od roku 2014;
— článek v deníku Times (2021), který nerozlišuje mezi oficiálním plukem Azov a hnutím Azov (to nemá nic společného s Národní gardou Ukrajiny) a uvádí, že Azov je celý systém složený z politické strany, „domobrany“, dětských táborů a náboru zahraničních pravicových radikálů.

Mýtus vytvořený ruskými propagandisty, že Národní sbor (ukrajinská nacionalistická strana – pozn. red.) je politickým křídlem Azovu, přetrvává v zahraničních médiích dodnes. Například britské noviny The Times 21. března 2022 stále odkazují na „neonacistické kořeny pluku“ a používají fotografii shromáždění příznivců politické strany Národní sbor s popiskem „dobrovolníci pravicové paramilitantní formace Azov, shromáždění v roce 2018“. Celý tento popisek je dezinformací, obsahem počínaje a tvrzením, že Národní sbor je totožný s Azovem konče.
Jak vysvětluje historik Vjačeslav Lichačov, zakladatel Azova – Andrij Bileckij – pouze využívá věhlas získaný plukem ve svém politickém životě:
– Bileckij se snaží využít „obchodní značku“ Azov pro politické zisky. Po návratu do veřejného života v říjnu 2014 (po službě v Azovu) založil politický projekt s názvem “Azovský občanský sbor”. Andrij Bileckij nabral veterány pluku do strany Národní sbor a dalších organizací působících kolem strany, kterou nazval Hnutí Azov.

Jedním z novinářů, kteří aktivně šířili propagandu o neonacismu a Azovu, byl Christopher Miller, novinář amerických redakcí Politico a BuzzFeed. Od okamžiku rozsáhlé invaze Ruska své původní postoje změnil, a stal se z něj obránce Ukrajinců. Jak se však říká, screenshoty nehoří (aluze na „rukopisy nehoří“ – pozn. překl.). Na svém Twitteru aktivně šířil zprávy o Azovu a pravicově radikálním hnutí, například v jednom z twitterových vláken s vlastními novinářskými materiály na toto téma napsal:

— Azov je známý tím, že má ve svých řadách neonacisty a krajně pravicové extremisty. Pluk a širší hnutí Azov přitahují pozornost západních extremistů, kteří přijíždějí do Ukrajiny za účelem společného výcviku. Novináři, včetně mě, o Azovu hodně informovali.

Christopher Miller aktivně psal pro BuzzFeed o ukrajinském pravicovém radikálním hnutí a značně přeháněl jeho význam. V některých jeho článcích najdete například následující výroky: „země (Ukrajina) se stala důležitým centrem transnacionální sítě bělošského extremismu“. Nerozlišoval také mezi plukem Azov a Národním sborem, například v článku pro Rádio Svobodná Evropa psal o propojení amerických zločinců s Azovem, aniž by upřesnil, že pluk je oficiální strukturou v rámci Národní gardy, nikoli paramilitantní organizací. Takto spolu s dalšími novináři podporuje jednu z hlavních agend ruské propagandy – o tzv. nacistech v Ukrajině.

Některá zahraniční média zachází ještě dál: zpochybňují existenci Ukrajinců jako národa a vyzývají Spojené státy, aby nezasahovaly do „územního sporu“ mezi Ukrajinou a Ruskem. Jedná se o Tuckera Carlsona z Fox News, postoje vůči kterému se ve Spojených státech neustále pohybují na hranici lásky a nenávisti. Začínal jako publicista a novinář, dlouho působil v televizi a od roku 2009 je jedním z hlavních hlasů Fox News. Jeho přístup se nazývá „politika stížností“ a je založen spíše na rozhořčení a rozporu s určitými skupinami lidí než na objektivní analýze faktů. Vše kolem Tuckera Carlsona je velmi zmatené, konspirativní a na hranici fanatismu. V jeho projevech se objevuje jeden z klíčových prvků propagandy, o němž Orwell hovořil ve své eseji Politika a anglický jazyk, konkrétně se jedná o používání chudého jazyka a velmi jednoduchých výrazů, které zanechávají pachuť, že vše je zcela srozumitelné, i když nic není srozumitelné. Takto široký záběr mu umožňuje manévrovat a přimět lidi, aby uvěřili populistickým myšlenkám.

Každopádně to média nezbavuje odpovědnosti. Kontexty, které vytvářejí a replikují v médiích nebo na sociálních sítích, živí ruskou propagandu, čímž nepřímo pomáhají Rusům zabíjet Ukrajince.

Ruská perspektiva zpravodajství

Od začátku Revoluce důstojnosti a dočasné okupace Krymu vysílala některá zahraniční média svůj obsah z ruských kanceláří nebo zaměstnávala novináře napojené na Rusko. Šéfové těchto médií to neviděli jako problém.
Mezi zahraničními médii, která přímo či nepřímo podporují agresorskou zemi, jsou i taková, jejichž pověst se zdá být dokonalá. Například jeden z nejstarších a nejuznávanějších amerických deníků The New York Times (dále jen NYT) se zhruba 120 miliony unikátních čtenářů, jehož webové stránky navštíví každý měsíc přibližně 500 milionů lidí. Tento deník získal 132 Pulitzerovy ceny, nejvíce ze všech vydavatelství (všem ukrajinským novinářům tuto cenu udělili kolektivně). Avšak již od počátku 20. století jsou tyto noviny spojovány s mnoha kontroverzními příběhy.

Vydavatelství bylo mnohokrát obviněno židovskými organizacemi, jelikož během druhé světové války NYT velmi málo informovaly o holocaustu. „V letech 1939-1945 zveřejnil deník The New York Times na titulní straně více než 23 000 příběhů. 11 500 z nich se zaměřovaly na druhou světovou válku. Pouze šestadvacet byly věnovány holocaustu,“ napsalo americké vydání deníku The Daily Beast.

Před druhou světovou válkou NYT také tvrdili, že „Hitlerův antisemitismus nebyl tak krutý a upřímný, jak se zdálo“. Této dějinné etapě redakce se věnuje kniha „Pohřbené Times: holocaust a nejdůležitější noviny Ameriky“, kde profesorka žurnalistiky Lauren Leffová kritizuje reportáže deníku o válečné a meziválečné Evropě.

Angloamerický novinář Walter Duranty, jenž 14 let (1922-1936) vedl moskevskou redakci NYT a v roce 1932 získal Pulitzerovu cenu za reportáže ze Sovětského svazu, popíral Hladomor Tvrdil, že se jedná o potravinovou krizi, zatímco Ukrajinci hromadně umírali (úmělé vyvolaným hladem – pozn. red.). Rovněž kritizoval velšského novináře Garetha Jonese, který jako první odhalil pravdu o Holodomoru a následně byl zlikvidován NKVD. Poté, co ukrajinsko-americké organizace požádaly výbor Pulitzerovy ceny o posmrtné odebrání Durantyho ceny, výbor to v roce 2003 oficiálně odmítl. Holodomor označili „hladem“:

— Hlad v letech 1932-1933 byl strašlivý a nedostalo se mu dostatečné mezinárodní pozornosti. Výbor svým rozhodnutím v žádném případě nechce snižovat závažnost této ztráty. Výbor vyjadřuje soustrast Ukrajincům a dalším lidem ve Spojených státech a na celém světě, kteří stále truchlí nad utrpením a smrtí způsobenou Josifem Stalinem.

Postoj a obsah NYT od počátku rozsahlé invaze rozzlobil mnoho Ukrajinců. Například novinářka ruského původu Jana Dlugi má na starosti každodenní rubriku s názvem „Brífink o rusko-ukrajinské válce“. Byla jmenována v květnu tohoto roku, tedy ve chvíli, kdy velká válka již trvala téměř tři měsíce. Jana Dlugi pochází z Moskvy, kde pracovala v různých médiích, zejména vedla tamní kancelář Agence France-Presse, a poté kancelář téže agentury v Kyjivě. Proč ovšem pracovat s ukrajinskými novináři, když je tu Ruska, která „v dětství trávila prázdniny v Odese“? Takto se Jana Dlugi představila poté, co byla jmenována do této funkce v NYT. V jejích materiálech se objevují úvahy o diplomatickém řešení války a věty jako „mezi Ukrajinci se šíří pocit rezignace“. Je to poetické, ale rozchází se to s novinářskou objektivitou. Jana Dlugi vedla rubriku do 1. října 2022, poté ji nahradila Carole Landry. Nic moc k lepšímu se však nezměnilo, nová autorka zpravodaje totiž také nějakou dobu pracovala v Moskvě.

V květnu letošního roku napsal anglicky psaný ukrajinský deník Kyiv Independent oficiální dopis redakci NYT v reakci na jejich článek „Válka v Ukrajině se prohlubuje a Amerika není připravena“. Američtí novináři v něm zpochybnili vítězství Ukrajiny a vylíčili situaci tak, že správným „bolestivým kompromisem“ pro Ukrajinu by bylo vzdát se části svého území ve prospěch Ruska. „Nyní New York Times vyzývá Západ, aby se vzdal, čímž by se naplnílo očekávání Putina. Pokud však nadržujete diktátorovi, jehož vojáci pravidelně páchají válečné zločiny, bezpochyby to povede ke katastrofálním geopolitickým změnám,“ uvedl Kyiv Independent.

Dříve měl deník Times kancelář v Moskvě, v Ukrajině byla otevřena teprve koncem července 2022, a to pod vedením Andrewa Kramera. Mezi Ukrajinci to vyvolalo vlnu pobouření, protože Kramer předtím více než deset let žil a pracoval v Rusku a je známý svými kontroverzními reportážemi o dočasné ruské okupaci východní Ukrajiny a Krymu. V roce 2017 označil válku na východě Ukrajiny za „občanskou“ (titulek byl opraven z „Ukrajinská občanská válka se zostřuje, zatímco USA se snaží vylepšit vztahy s Ruskem“ na „Boje v Ukrajině mohou zkomplikovat vztahy USA s Ruskem“). O rok později označil Doněck a Jižní Osetii za „separatistické zóny“, a nikoliv za území okupované Ruskem. Rovněž se snažil získat akreditaci jako novinář v takzvané DLR, aby tam mohl sbírat materiály pro své publikace.

Dva týdny před rozsáhlou invazí napsal Andrew Kramer pro NYT článek „Ozbrojení nacionalisté v Ukrajině představují hrozbu nejen pro Rusko“. Vyprávěl o straně Demokratyčna Sokyra (česky: demokratická sekera – pozn. red.), zejména o jejím zástupci Juriji Hudymenkovi, který byl zraněn v boji s ruskými okupanty. Andrew Kramer ve svém článku vypráví příběh Jurije Hudymenka, který je připraven se ozbrojit a postavit se na odpor vládě, pokud ta se rozhodne jednat s Ruskem. Novinář NYT spekuluje na téma nacionalistů v Ukrajině, kteří zřejmě komplikují jakákoli diplomatická řešení. Podle oficiálního prohlášení NYT však „není nikdo lepší pro vedení The Times“ v Kyjivě, než Andrew Kramer.

Na jaře 2022 otevřel v Kyjivě svou kancelář další uznáváný deník, The Washington Post.Ředitelkou byla zvolena Isabel Churšudjanová, která dříve působila jako zpravodajka v moskevské redakci. Ani tato redakce se zřejmě neobtěžovala hledáním ukrajinských nebo zahraničních novinářů, kteří po roce 2014 nepracovali nebo nežili v Moskvě.

Někdo by mohl namítnout, že je skvělé, že se novináři přesouvají z moskevské redakce do kyjivské, přičemž opouštějí území, které je naskrz prosáklé kremelskou propagandou a úroveň svobody slova je velmi diskutabilní. Nicméně relokace bohužel nezaručuje změnu osobních a profesních hodnot, a tak Rusové nadále protlačují svou pozici v zahraničních médiích, což znamená jednostranné pokrytí rusko-ukrajinských vztahů a zejména průběhu současné plnohodnotné války.

Dalším projevem ruské perspektivy v zahraničních médiích je přehlížení a opomíjení ukrajinských mluvčích ve prospěch zaujatých expertů, kteří jsou přímo či nepřímo spjatí s Ruskem nebo ho podporují. Díky rozsahlé invazi se však situace poněkud změnila, mediální pozornost se více zaměřila na Ukrajinu a rusko-ukrajinská válka se na dlouhou dobu stala hlavním tématem. Ukrajinské hlasy zazněly v mnoha světových médiích, a to především díky ukrajinským dobrovolníkům, kteří pracují na informační frontě a doporučují ukrajinské odborníky a svědky. Nicméně ještě před totální invazí bylo zcela normální diskutovat o situaci v Ukrajině s nějakým badatelem ruských dějin. Nebo dokonce zvát Rusy a ignorovat mluvčí z Ukrajiny. O konstruktivní diskusi v tomto případě nemá cenu hovořit, argumenty většinou končí obhajobou „obyčejných Rusů“ a obviňováním Spojených států ze všech potíží.

Komentáře či příspěvky proruských hlasatelů o rozsáhlé válce jsou bohužel v západních médiích běžnou praxí. Mezi takové „odborníky“ patří americký lingvista běloruského původu Noam Chomsky, americký politolog John Mearsheimer, americký historik Stephen F. Cohen a další. Posledně zmíněný se například nedožil plné invaze, ale přesto několik let aktivně hájil myšlenku, že v Rusku není autoritářský režim a že válka na východě Ukrajiny začala kvůli Spojeným státům.

Angloamerický novinář Christopher Hitchens napsal knihu „Soudní proces s Henry Kissingerem“ (volný překlad z anglického jazyka), která se věnuje dalšímu známému „odborníkovi“ na ukrajinskou problematiku – Henrymu Kissingerovi- bývalému politikovi a poradci pro národní bezpečnost USA za prezidentů Forda a Nixona. Hitchens ho obvinil z válečných zločinů během války ve Vietnamu a z podpory vpádu Indonésie do Východního Timoru.

Jak se bránit ruské propagandě ve světových médiích?

Lidé, kteří pracují v redakcích světových médií nebo přicházejí do styku s jejich obsahem na dálku, připomínají, že angličtina nebo jiný cizí jazyk mediálních materiálů není měřítkem jejich kvality nebo objektivity. Všichni se dopouští chyb a novináři mohou být ovlivněni osobními předsudky a stereotypy, které v jejich společnosti jsou převládající. Ovšem v době války diskuse o novinářské etice a kompetenci přesahuje hranice univerzit nebo odborných debat, protože obsah vytvářený médii tak či onak ovlivňuje národní bezpečnost Ukrajiny a dalších demokratických zemí.

Je možné snadno vysledovat logiku a specifika propagandy šířené v Rusku, avšak je mnohem obtížnější rozpoznat kremelské narativy a zamezit jejích šíření na Západě. Někdy se ruské dezinformace a falešné zprávy dostanou do novin kvůli novinářské ukvapenosti, nedostatečně pečlivé redakci nebo hodnotovému posouzení určitého reportéra či novináře, jehož názor nemusí redakce sdílet. Bylo by proto nerozumné na základě jednoho či dvou diskutabilních materiálů označovat média za propagandistická, ale je vhodné na takové problémy redakci upozornit, např. napsat do komentářů, poslat redakci e-mail, apod.

Nina Kulčevičová, koordinátorka protidezinformačního týmu ogranizace Ukrainian PR Army, uvádí:

— New York Times, FOX a další velká média mají jak pravdivé materiály, tak materiály se zkreslenými fakty a manipulativními formulacemi. Často je třeba hodnotit nejen média jako instituci, ale celý holding nebo naopak jednotlivé novináře či redaktory, úroveň svobody slova v dané zemi a to, co se tímto konceptem rozumí.

Všem, kdo pracuje nebo plánuje pracovat se zahraničními médii, ukrajinští odborníci na komunikaci, kteří ještě před válkou hájili reputaci Ukrajiny na světovém mediálním poli, radí:

1. Zkontrolujte postoj redakce (redakční politiku) a materiály o Ukrajině. Pokud zaznamenáte nepochopení ukrajinského kontextu nebo zkreslení reality, můžete buď odmítnout spolupráci, nebo poskytnout ověřenou informaci, doporučit kvalifikované odborníky, kteří se k dané tématice mohou jasně vyjádřit a poskytnout ověřené informace. Hodně zahraničních novinářů ochotně reaguje na návrh doplnit kontext rusko-ukrajinské války a obecně rozšířit své znalosti v této oblasti. Mnohdy stačí jen zdvořile vysvětlit, proč je nebezpečné šířit ruské poselství bez jakéhokoli kontextu a vysvětlení.

2. Pokud novináři a/nebo redaktoři médií nereagují na vaše veřejné připomínky a komentáře, odmítají kompetentní pomoc, měli byste se obrátit na organizace, které bojují proti falešným zprávám a dezinformacím: například Detector Media, StopFake, GIS (Global Information Space).

3. V případě kritiky zavádějících materiálů a vytváření protiargumentů se nedoporučuje vystupovat z pozice autority (např. „Jsem Ukrajinec, vím to lépe“). Spoléhejte se na prověřené údaje a zapojte odborníky ze země, o které připravujete materiál. Tímto způsobem bude materiál přesnější a diskuse vyváženější. Veřejnost bude takovému materiálu více důvěřovat.

4. Nebojte se hájit svůj vlastní postoj, i když se ta nejvlivnější světová média pletou. Ukrajinští odborníci a představitelé informační fronty často slýchají od mezinárodních médií, že postoj Ukrajinců je příliš zaujatý, plný emocí nebo že křivdí jednotlivcům a jejich názorům. Velká mezinárodní média často uplatňují desítky let staré standardy, které však často nejsou přizpůsobeny současné informační válce, což znamená, že tato média nejsou ve všech tématech spolehlivá.

V moderních technologických válkách se vítězí nejen na válečné frontě, ale i na informační a kulturní. Může to být vyčerpávající maraton, takže musíme zůstat bdělí, být emocionálně a profesně flexibilní a pamatovat si, že boj proti ruským narativům ve světových médiích je důležitý. Každý se může do tohoto boje zapojit. Demokratický svět si musí uvědomit, že jsme všichni účastníky informační války, jejíž zákony a pravidla ještě nebyly sepsány. Mezinárodní média nejsou jen vnější pozorovatelé, ale jsou také účastníky této rozsáhlé války. Každé jejich slovo ovlivňuje průběh války a následně životy statisíců lidí v různých zemích.