Janek Dřevěný – zachránce Javorníka

Janek Dřevěný vypadá a zároveň tvoří jako rakouský malíř a architekt Hundertwasser, jeho domek a oblečení připomíná hrdiny z knih od Tolkiena, způsob života ho přibližuje Buddhovi, ale je to obyčejný zakarpatský chlap, který v mládí sloužil ve stavební četě ve městě Elektrostal. Na závodě, kde podle plánu Kurčatova stavěli atomovou bombu.

Janek vyrůstal v mnohodětné rodině učitelů, byl mladším dítětem a rád maloval. Stal se “po svém” svobodným člověkem, ale i přes svojí svobodu si 10 let pouze dopisoval se svojí ženou, prožil vojnu, vytvořil rodinu, prožil 35 let v manželském svazku, vychoval dvě děti a uděloval jim tolik času a lásky, kolik jen mohl a podporoval je v každé jejich umělecké sféře.

Jakmile se vrátil na Zakarpatsko, tak ho obyčejný život přestal bavit. Přestěhoval se na Javorník někdy v 70. letech, když tam byla sovětská turistická základna, kam ho pozvali jako malíře a měl se o chatu starat. Ještě v 30. letech tu chatu vedli Češi a Slováci.

Jankův přístřešek

Javorník je unikátní tím, že všechny ty roky tu žije v chatě z kamene člověk, který tu přijímal turisty. Janek zde přijímal turisty a zároveň tu pracoval. Poprvé se zde objevil v roce 1974, od té doby tu hodně změnil a udělal nové projekty v této lokaci: postavil si malou kůlnu a ohniště, s čím mu pomáhali kamarádi a rodina. Vytvořil zde celkem netypický turistický přístřešek.

V Česku a na Slovensku nejsou chaty nic neobvyklého. Vždy se zde můžete zastavit, odpočinout, něco si uvařit nebo koupit jídlo, přečkat nečas a seznámit se s jinými cestovateli. Zmenšují nebezpečná rizika v horách, lidé nemusí bloudit a jsou to často záchranná místa v horách.

– Jednou se tu ztratili dvě holčiny z Kyjeva,- vypráví dcera Janka, Marie. – Jedna z nich byla major Policie, odpočívali na turistické chatě “Dobový háj”, odtud si usmysleli jít na výlet na vrchol Javorník. Najednou se zvedla hrozně hustá mlha a oni se ztratili, po cestě potkali dva starší místní chlapy, kteří jím poradili cestu k Jankovi. Janek tam ale tehdy nebyl, bylo tam ale odemčeno, tak šli dovnitř, aby se zahřáli, zabalili se do dek a přenocovali tam. Táta byl v ten čas doma, nebyl na chatě, a za ten čas, co byl pryč, tak mu volala skoro celá vesnice, že dvě Kyjevské holky bloudí v mlze po Javorníku. Ráno si vzal táta batoh a šel na Javorník, po cestě potkal děvčata, kteří už šli dolu. Hned jim došlo, kdo to asi je, a on je už poznal na dálku. Poděkovali mu za přespání, a když přišel nahoru, tak si všiml, že mu tam nechali i peníze. Další rok holky nejeli už na “Dubový háj” ale přijeli rovnou k tátovi.

Dnes je toto místo celý jeho život, jezdí sem lidé, aby viděli neobyčejné místo a osobně se seznámili s Jankem. Takové jméno mu dali lidé za to, že neustále pracuje se dřevem, a začalo to právě na chatě v “Dobovém Háji”. Lidé zde nacházejí turistické trasy, borůvky, neuvěřitelné krajiny, a také Janka. Na první pohled se může zdát, že je to studený čumák, což opravdu není, v dialogu je to ohromně mystická postava: filozof, který toho ví mnoho o umění, architektuře a také o životě. Vynálezce nové práce se dřevem, pracuje se dřevem které je v jednom kuse, bez hřebíku. Má bujnou představivost, neustále přemýšlí, je opravdu něco víc, než od něj všichni očekávají, a přijít na to můžete pouze, když s ním vedete dialog, který nechcete aby skončil.

Sochařství a architektura Dřevěného

Janek nám ukazuje nábytek, interiérové prvky, budovy a jejích architektonické řešení, převážně na fotografiích. Většina z nich je po celém světě.

Například velká vyřezáváná Roseta – symbol slunce, který k nám přišel ještě z pohanských času – dnes Dánska. Ukrajinští lékaři ji darovali Dánským kolegům. Později doktor, u kterého to visí doma osobně přijel na návštěvu do Janka, říkal, že mu to opravdu připomíná slunce. Janek to začal vytvářet ještě v 80. letech, kdy to bylo zakázané, za bývalého režimu, vytvářet takové věci a skončil s dílem až v roce 1995 za dob nezávislosti.

– Štěstí je pouze ten okamžik, kdy děláš to, co máš rád a v čem vidíš smysl. Je to neustálý experiment.

Některá díla berou dech dokonce na fotografiích: vyřezávaný třímetrový kříž vyřezaný do obrovského kusu dřeva, s kterým se Janek pral 12 let, nyní ten kříž zdobí malý kostelík v městečku Bossano v Itálii.

– Bydlí tam kousek od toho Celentanno, víte? – Říká Janek.

Dokáže pracovat i s vadným kusem dřeva, a takovým, s kterým se jiní sochaři už ani nezahazují: vytváří z toho nábytek, z dřeva, které je zakřivené. Pracuje “na sucho” a nezapomíná na znaky a symboly.

V jeho arsenálu prací jsou také dřevěné mosty arkového typu ale také pilířové. Některé prvky jsou řešeny potřebou díla. Jako například “pavouk”, kterého nám ukazuje na fotce – hlavní element který drží konstrukci a od něj jde celé pokrytí nad dvacetimetrovou terasou.

– Je to udělané na starých stoupačkách. Nechci říct, že jsem autorem, určitě to už předemnou někdo dělal. Já jsem to ale dělal po svých vlastních návrzích. Mými největšími učiteli byli Gaudi a Calatrava.

Janek velmi obdivuje tyto dva autory, inspiruje se nimi. Antonio Gaudi je katalánský umělec a malíř který vyprojektoval nejobdivuhodnější památky v Barceloně. Doplňoval budovy věžemi, netradičním konstrukčním řešením a ozdoboval keramikou. Nebyl považován pouze za průkopníka formy, ale měl 3D představivost a myslel na různé typy práce: angažoval se v umění odlévání a také vyráběl nábytek.

Calvatrava je další španělský architekt, autor mnohá současných futuristických budov, jeho styl pojí architekturu a sochařství. Mezi jeho díly jsou mosty, budovy a silniční křižovatky v Evropě, Asii a USA.

Janek ještě vzpomíná Maďara Breyera, kterého samotní zakarpatci, po jeho slovech, moc v lásce nemají. Pracoval v USA a dělal šílené věci se zdivem a litím betonu. Popis 20ti metrové zvonice z úst Janka nám bere dech, protože sám Janek nikde za hranicemi nikdy nebyl, byl pouze v Moskvě a v Baltských zemích, a byl pouze jednou na plánované cestě do Leningradu. Ale zato má fotografie svých prací, které jsou po celém světě. Na otázku, zda by se nechtěl jet podívat na díla Gaudi jen pokrčí ramena a řekne že stejně to už všechno viděl na fotografiích, co mu přinesl jeho kamarád. Nedokáže si představit jak by mohl na delší dobu opustit Javorník. A Breyera miluje a hodně toho dělal tak jako on, hlavně betonové formy.

Janek i přes přezdívku Dřevěný nepracuje jen se dřevem, ale také s metalem, kamenem a také betonem:

– S betonem jsem se setkal na vojně a mám diplom konstruktéra betonových konstrukci, tam jsem poznal opravdový beton, opravdovou konstrukci a práci protože závod byl fenomenální. Vše se tam vyrábělo pro kosmické účely. Mnoho jsem se tam toho naučil dělat s betonem a kovem. Tam byl ten nejlepší kov, pro zbraně.

Život na Javorníku se rychle mění. Na fotografiích u Janka se můžeme podívat na lanovku, která tam už dávno není, bylo zde “staročeské” lesnictví, “kovova chata” podle projektu Šnajdy. Jezdilo se sem na běžky a také na sjezdovky, protože zde bylo hodně sněhu a taky tu je prosekaná sjezdovka, ale teď tu stojí jen dům Janka. A on nehledě na nic si své místo pomalu zlepšuje, aby bylo víc komfortní pro turisty, nyní se k němu vejde až 20 lidí, ale ani větší skupince tady nebude těsno:

– Je tu několik cest, který vedou na vrchol, dokonce i pro auto. Ale ne každý tam může vyjet, silnice zde nazývají „tyrynkul“. Já znám zkratky a tak jsem na vrcholku rychle, ale turistům to trvá několik hodin.

Samotný pozemek, kde má Janek svojí chatu je ve vlastnictví syna jeho kamarádu.

– Právě ten sem přišel a říká mi “Strejdo Ivane, chtěl bych..” Neřekl mi že si to vzal jen jako pastvinu, a pak jak jsme sem nanosili materiál, tak se to rozrostlo. Já jsem začal, udělal projekt. Bylo to před 8 lety.

Po tom už nebyl pro Janka život na Javorníku tak osamělý, skoro 5 let s ním tu čas od času žili pracovnici, kteří mu pomáhali zde stavět domky pro hosty.

Také zde pracovalo několik lidí, kteří tu měli zvířata. Dole byla konírna, byl tam jeden koník, ten byl fenomenální – jezdili na něm, a také tahal dřevo. Měli zde ovce, kozy a také mongolity, takový míšenci.

Jankovy sousedi

Kromě domácí zvěře je na Javorníku také plno divoké. Většinou to jsou právě divoká zvířata, kdo jsou sousedi Janka, ne lidé. Většinou se zde objevuje lasice, pro kterou je běžné být mezi lidmi. Mimochodem, lasice je nejmenší masožravec na zemi. Většinou loví myši, ale může ulovit i 2x většího než je ona samá zajíce.

– Lasice se vůbec nebojí, můžete si je zandat do podpaží. Jsou více méně čistotné. Chodí mi tady a do všeho strkají, musel jsem z police sundat žehličku, jak tam chodí, tak by mi to hodili na hlavu. A myši, ty jsou hnusný. Všechno koušou. Bývalo, že sem chodili celými skupinami. Když najdou něco k jídlu, tak všechno mizí. A lasice miluje sušenky, prokouše se pytlem a je po ní.

Janek říká, že dokonce kočky se zde stávají divoké a že málokdo vydrží delší čas na Javorníku:

– Musí to být volání duše. Jinak se tu nedá. Kdysi mi sem nosili kluci dřevo, neptali se ani proč a jen tak mi sem nanosili tunu dřeva. Prošlo pár let, byli tu děti a říkali, že jejich táta sem nosil dřevo.

Klima se tu mění hrozně, a s ním i fauna

– Dřív tu byl takový sníh, že pes vcházel dovnitř oknem v druhém patře, vzpomíná Janek. Za poslední 3 roky tady sníh mizí a mizí, a brzy si už nebude možné představit, jak vypadala opravdová zima. Jako malý jsem zde potkával jeleny, teď tu už skoro nejsou. Viděl jsem jak si jelen dává parohy na záda a pak udělá 4 skoky a už tu není. Jsou tu divoká prasata. Kdysi jsem viděl, jak kozel vábí kozu. Bylo mi 14-15. Viděl jsem, jak si kozel kleká, dře hlavou o zem a prosí. Koukal jsem na to půl hodiny.

Dole pod Javorníkem je voda, kam se schází lišky, divočáci a vlci. Ale zvířata mizí nejen kvůli změně klimatu. Pořád je tady moc myslivců, aniž by se ohlíželi že je to chráněná krajinná oblast. Chodí sem na lov z Berezného, z Soli a také z Zabrodí.

Janek si ani nevedé zápis o návštěvnicích, ale vždy je rád, když někdo přijde. Sem na nadmořskou výšku 1017m chodí často i s dětmi, Janek jim nabízí své speciality, vypráví své historky, nabízí vynikající čaje, připravené na ohni z místních trav a bere je na výlety do okolí. Javorník je díky němu živější, Dřevěný neloví své sousedy a oni zase, až na myši, nedělají nic jemu. Janek to vypráví všem, kdo sem za ním přichází.