Kdo je Ivan Marčuk?

Ivan Marčuk — jeden z nejikoničtějších zástupců kohorty ukrajinských malířů, kteří měli v sovětských dobách odvahu popřít kánony socialistického realismu, který byl vnucený úřady všem umělcům.

Formace Marčuka jako umělce — je dlouhý a stále nedokončený proces. Táhne se od pokusů najít své místo v sovětském systému, až po putování světem kvůli neustálému učení a zdokonalování techniky kreslení.

Narodil se v roce 1936 ve vesnici Moskalivka na Haliči v rodině tkalců. Ivan Marčuk v průběhu času, vyšel za hranici nejen své rodné vesnice a stal se slavným ve světě, dostal se také za hranici většiny uměleckých stylů a kánonů.

Marčuk začal malovat již v dětství, a zdokonaloval svůj talent v dospívání. Tehdy jasně pochopil, že se chce stát umělcem.

„Poprvé jsem se už vážně uvědomil (jako umělec) v sedmé třídě. Předtím jsem si hrál jako všechny děti. Ale neměl jsem čím malovat: žádné tužky, žádné vodovky, nic. Byly květiny. Jestli si chtěl malovat něco barevně, tak jedině těmito květinami a jejich okvětními lístky.“

Ještě ve škole se Marčuk rozhodl, že chce získat umělecké vzdělání. Nejprve studoval na oddělení dekorativní malby na Uměleckoprůmyslové škole Ivana Trusha ve Lvově, později — na oddělení keramiky vysoké školy užitého umění ve Lvově.

Vznik umělce

Na období studia na vysoké škole Marčuk vzpomíná jako na kritickou změnu světonázoru. Zde díky progresivním učitelům, kteří znali světové umění a přemýšleli mnohem obsáhleji, než socialistické kánony, vystoupil za hranici peredvižnicího vnímání umění.

Marčuk byl členem ilegální školy, kterou vytvořil jeho učitel, malíř Karl Zvirynský, který představil mladým lidem úspěchy světové kultury a nepublikované stránky ukrajinské historie. Setkávání mladých umělců Zvirynskeho školy začalo v roce 1959 a trvalo v tomto formátu téměř deset let. Ve škole kromě malby, kompozice a historie studovali světovou literaturu, hudbu, náboženství.

„Na univerzitě mě vedl a hodně kritizoval Karlo Zvirynský. On měl skupinu svych lidi,několika kluků, kteří se chodili vzdělávat k němu domů, později mi řekl, že litoval, že se celý svůj život věnoval vzdělávání a málo co namaloval.“

V raných pracích, se Ivan Marchuk obracel k naivním motivům, ale později se seznámil s avantgardními a modernistickými díly a započal svou vlastní „cestu v umění”.

„Byl jsem starší než moji kolegové, kteří mě předháněli v té moderní době, měl se ze mě z peredvižnika stát moderní umělec. Jaký to byl val, to byl šílený val, který bylo nutné překonat a jít na druhou stranu.“

Po studiu, v druhé polovině šedesátých let, se Marčuk přestěhoval ze Lvova do Kyjeva. Dostal práci jako umělec na Institutu supertvrdých materiálů Národní akademie věd Ukrajiny. Potom pracoval v Kyjevskemu kombinátu monumentálního a dekorativního umění, kde převažovala ideologie sovětské umělecké jednotvárnost a kam západní technologie vůbec nemohly proniknout, nebo byly filtrovány. Marčuk rychle plnil výrobní objednávky a u toho paralelně maloval to, co ho opravdu zajímalo a šlo ze srdce. Během tohoto období, odešel od grafických kreseb a vzal vážně práci s řasenkou a temperou. Jak sám říká, pracoval nepřetržitě pod sloganem „Ja jsem”.

Pod zákazem

To, jak Ivan Marčuk pracoval na dvou frontách — oficiálních a ilegálních aktivit — bylo charakteristické pro většinu umělců té doby. Podle výzkumníků ukrajinského umění, takove rozdvojení, kdy umělci existovali jakoby ve dvou světech, bylo způsobeno zvláštnostmi struktury sovětského uměleckého života. Všechno, co nebylo součástí kánonu socialistického realismu, se nazývalo ideologicky škodlivé. Takovým bylo chápáno všechno figurativní a abstraktní, tematické, náladové a jakékoliv hledání volné formy.

Protože Marčukova práce popírala kánon konvenčního sorela umění, Sovětské úřady se snažili zničit ho osobně jako uměleckou jednotku nejen ignorováním a přehlušením, ale také přímými útoky a hrozbami ze strany KGB. Tento stav trval roky a dosáhl svého vrcholu v roce 1970. Celkově jeho umělecká tvorba byla zakázaná více než 17 let.

„Byl jsem 17 nebo 18 let přes palubu. Od 75. roku už jsem snil o útěku z tohoto pekla. Bylo to peklo. Co já, chápete, protože jsem přijel ze Lvova, už jsem nacionalista. A moc děsivé zprávy, že jsem zasáhl do svatosti svatých — do sorely — a začal jsem ji ničit. V průběhu celé své práce.“

Aby bylo možné přežít v sovětském systému, umělec musel kreslit jednoduché ilustrace pro sovětské časopisy „Ukrajina”, „Vitčizna”, „Kyiv”. Na druhou stranu byla tato jednoduchá práce dobře placená: za výkres, u kterého Marchuk strávil asi 10 minut, dostal téměř třicet karbovanců, v době, kdy letenka z Ternopilu do Lvova stála patnáct.

Nemožnost realizace umělce v podmínkách sovětského totalitarismu a neustálé pronásledování ze strany KGB způsobily jeho touhu uprchnout z SSSR co nejdále. Marčuk opustil Sovětský svaz na konci 80. let. Od té doby umělec stihl bydlet v Austrálii, Kanadě a USA, odkud se nakonec vrátil na Ukrajinu v roce 2011.

Na rozdíl od mnoha emigrantských umělců ze SSSR, kteří byli nuceni v zahraničí z různých důvodů změnit svůj obor, Marčuk nejenže neopustil kreslení, ale naopak získal uznání i v zahraničí. Četné výstavy ukazovaly na úctu k umělci, které se mu doma, stejně jako jiným umělcům, nedostávalo. Marčuk v exilu dosáhl neuvěřitelného: realizoval se a hlasitě o sobě dal říct. Dokázal, že „Vaňka z Moskalivky” se může dostat tak vysoko.

„Moje jméno se rozšířilo po celém světě. Splnilo se mi to, o čem jsem snil. Snil jsem o tom.“

Plontanizm

Každá, dokonce i mala, životní událost měla významný dopad na to, kdo je Marchuk jako umělec dnes. Neustálá změna bydliště výrazně ovlivňovala tvorbu a tvůrčí metody. Například, když přijel z USA, umělec začal používat husté, jako pasty, americké barvy. Ty jsou odolnější a trvá déle, než zaschnou. A tady jsou obrazy, které umělec vytvořil sovětskými barvami — stále si zachovávají mikroreliéf kvůli speciální technice, která oživuje krajinomalbu. V posledním případě je umělec hyperrealistický, ačkoli nerad stlačujet své dílo do jasně definovaných stylistických hranic.

„Čím bych se nezabýval, jakou „modernou”, jako teď ten poslední vzhled bez hranic, surrealismus doslovně. Ale když přijíždím do klidné ukrajinské země — na každém kusu vidím zázrak. To znamená: lidé se dívají a umělec vidí.“

Tvůrčí genezi Marčuka opravdu nelze najít v žádném kanonickém uměleckém směru. Jeho metoda je naskrz synkretická a to je její hodnota. Umělec naznačuje, že může a rád pracuje intuitivně a podvědomě: taková je, například, první série „Hlas mé duše”, kde ještě jako velmi mladý umělec Marčuk experimentoval se svou metodou, kterou kritik nemůže přiřadit k impresionismu nebo expresionismu.

Umělec přiznává, že s každým dílem vede „válku“, a existují plátna, která není schopen „překonat“. Další válku pak vede o to, jak pojmenovat své dílo. Autor připomíná, že si v mládí hrál se slovy, psal básně, ale že namalovat je pro něho mnohem jednodušší, než pojmenovat to, co je na plátně.

Ivan Marčuk pracuje se svou vlastní jedinečnou technikou: plontanizmem (z ukrajinského dialektického slova plést, proplétat): to jsou malé propletené čáry, které se sloučí do neuvěřitelně detailního, nastíněného obrazu. Marčuk tvoří se skoro dětskou zvědavosti ke světu a jeho obrazy jsou velmi hyper detailni, „taktilní“. Na plátnech se často vytváří iluze doplňkového osvětlení, zvláště v noční krajině, kde je hlavní umělecké zaměření na odraz Měsíce. Tento přístup je poněkud podobný technice Archipa Kuindži a stal se Marčukovou vizitkou.

Umělec má více než čtyři tisíce děl, polovina z nich je nyní mimo Ukrajinu, jako dárky a umělecké vizitky (v sovětských časech umělec často maloval malé obrazy, aby je bylo možné skrýt a převézt do zahraničí). Všechny výtvory se nevměstnají do jeho dílny, avšak Marčuk sní jen o velkých formátech.

Filozofie domu

Marčuk je člověk světu, ale je připoutaný k Ukrajině — především ve smyslu území, ne státu. Odtud máme hyperrealismus, podle slov umělce, v každém jím znázorněným kousku půdy, ve výrazné anatomii stromu nebo v jakémkoli jiném prvku krajiny. To zvláštní pociťování rodné krajiny, tělesná paměť země, kde se narodil, povzbudila Ivana Marčuka k návratu na Ukrajinu.

„Tam kde byl můj dům, když jsem měl rodinu, to byl můj domov. Moje vesnice, — to byla moje nejbližší malá vlast. Poté, když jsem rozšířil své obzory, pak se tato země stala mou vlastí, — ne stát, ale země.“

Ve svém uctivém věku umělec stále sní a tvoří, a taky sleduje umělecké zpravy a novinky. Má rád práci současníků, zejména Lubomyra Medvida, zemřelých Oleha Miňka, Borysa Plaksia a Mychajla Dmytrenka.

Ivan Marčuk si myslí, že Ukrajina, ztělesněná v jeho obrazech, má čím překvapit. A opravdu, jeho četné výstavy v zahraničí naznačují zájem o Ukrajinu, a o samotného umělce také. Marčuk je známý nejen v USA. V posledních letech byly jeho obrazy vystaveny v různých zemích: v Litvě, Německu, Polsku, Belgii, Maďarsku, Česku, Slovensku, Turecku, Lucembursku, Thajsku a Tunisku.

„Každý chce vidět něco, co ještě neviděl. Dal jsem tedy možnost lidstvu podívat se a obdivovat. Thajsko nebo Turecko nevidělo sníh. Do Jordánska jsem přivezl tolik sněhu, který na výstavách obdivovali.“

Umělecké sdělení

Asi nejdůležitějším prvkem jakekoliv tvůrčí činnosti je pochopení o tom, co děláš a co přinášíš na svět. V tomto smyslu je tvořivost Ivana Marčuka překvapivě plná významů a archetypů. Kromě toho, on jasně rozumí své roli umělce:

„Být umělcem — to znamená být člověkem. Človek existuje proto, aby po sobě nechal stopu. Jestli jsi opravdu nadaný umělec, pak po sobě zanecháš hlubokou stopu. Protože život je krátký a umění je věčné.“

Asketismus domácnosti, pracovitost spolu s ideou vrozeného talentu k práci obecně vlastní umělcům, ale Marčuk to přivedl k filozofickému maximu. Umělec si je jistý, že by mohl přežít v zahraničí, bez přátel, bez jazyka, jenom se štětcem v ruce.

„Chtěl jsem jednou byt jako Skovoroda, když studoval. Říkám: „Půjdu s hůlkou, jako Skovoroda, budu po světě učit, učit lidi dobra”. Díky bohu, rozmluvili, upustil jsem od toho. Místo toho jsem si řekl: „Aha, pojedu po učilišti studovat do Leningradu historii umění”, no, díky bohu jsem tuto myšlenku nerozvinul. Nějaký osud mě vedl. Proto říkám, kdo koho vede: já svůj osud nebo on mě. Ale, myslím si, že on mě vede.“

Marčuk přiznává, že v poslední době pracuje mnohem méně. Avšak, přes svůj věk stále vede poměrně aktivní život: hodně chodí pěšky, hraje šachy a rád plavá v Dnipru. Až donedávna pan Ivan často experimentoval s různými fyzickými a duchovními praktikami, poměrně dlouho cvičil jógu a meditoval.l Dodržoval jasně stanovenou životosprávu.

Marchuk říká, že vždy rád experimentoval a má vzpurnou, nekonformní povahu. Současně má umělec sentiment pro ženy a kočky, ale nemůže si dovolit ani rodinu, ani mazlíčka, protože je „tulák, který se málokdy zdržuje doma”, to je umělec na volné noze.

„Od dětství jsem byl moc vzpurný člověk, moc. Miluji především svobodu, vůli.“

Svou lásku ke zvířatům Marčuk vyjadřuje svou starostlivostí o toulavé kočky a pouliční krkavce.

„Mojí největší útěchou je, když jdu ráno, krmit krkavce, a dostávám spoustu velmi pozitivní energie. Naopak když jdu a cestou kupuji noviny — to je pouze negativ. Pak jdu k malířskému stojanu a všechno se snažím hodit za hlavu. Když jsem soustředěný, tak se obraz maluje sám. Díky tomu, že se vše soustředilo, obraz je velmi rychle hotový.“

Umělcova dílna se stala jeho malým světem, odkud téměř nevychází. Dokonce ani práce na čerstvém vzduchu není pro Marčuka tak atraktivní — všechny krajiny za různého počasí maluje umělec většinou z paměti, nebo spíše zobrazuje z vědomí tak, jak si to zapamatoval.

„V domě nemám žádné obrazy, protože tam odpočívám, a dílna — je to zvláštní místo. Kdo sem přijde, říká: „Aura, jaká úžasná aura!”. Zřídka kdy jím v domě, dokonce i snídám vždy zde. Tuto dílnu mám už od roku 1982.“

Tak tvoří Ivan Marčuk svůj svět, svou alternativní realitu, kterou ochotně sdílí s divákem:

„Jsem, jak psali, „věčný cestovatel, připoután k malířskému stojanu”. Tak jsem žil celý svůj život. Nemohl jsem odpočívat, opravdu nemohl. Pokud ještě fungují oči a ruce, tak maluji. Toto je můj zvyk a režim, a díky tomu se mi podařilo tolik udělat. Nežil jsem, ještě jsem nežil, pouze jsem pracoval.“