Kdo jsou ukrajinští Češi?

První zmínky o Češích na území současné Ukrajiny sahají do 13. století, kdy jejich území postihl hlad a Češi prchali do sousedních zemí. V následujících stoletích Ukrajina opakovaně přijímala české přistěhovalce. Stěhovali se do Lvova v období Haličsko-volyňského knížectví kvůli jeho důležité ekonomické a kulturní roli ve východní Evropě. Další vlna Čechů přišla na západní část Ukrajiny poté, co Habsburkové v 17. století dobyli České země. K podobnému masovému přesídlení došlo, když ruská císařovna Kateřina II. vyzývala Evropany ke koupi krymské půdy a osídlení poloostrova. Zrušení nevolnictví jen zvýšilo zájem Čechů o ukrajinské země, a tak v druhé polovině 19. století na Volyni, Podolí a Krymu vznikly velké české osady, které měly právo — mimo jiné — zakládat samostatné obce a farnosti.

Česká komunita zanechala v historii Ukrajiny významnou stopu. Její představitelé se zúčastnili bitvy u Poltavy, osvobozovali ukrajinská města od nacistické okupace, rozvíjeli zakarpatská města v rámci Československa. Češi Ukrajiny i doteď tvoří historii — historii české národní komunity na Ukrajině. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 bylo na Ukrajině téměř 6 000 Čechů. Podle Velvyslanectví České republiky v Kyjevě však toto číslo dosahuje zhruba 10 000 a třetina z nich považuje český jazyk za svou mateřštinu.

Olha Andrš. Spolek Bohemka

Je pořád zaneprázdněná a s telefonem v ruce. Pěšky nebo na kole — do kostela, do kulturního domu nebo domů. Život v rodné vesnici předsedkyně českého spolku Bohemka Olhy Andršové zkratka vře. Obzvlášť ve čtvrtek.

— Čtvrtek je zvláštní den, hodně rušný. V okresním městě Dobrožanivci jsou trhy. Lidé se snaží jít něco nakoupit, možná i něco prodat. Jdou řešit různé záležitosti do okresního města — úřady se jim dokonce přizpůsobily a upravily své úřední hodiny.

Olha se věnuje vzdělávacímu a kulturnímu vývoji vesnice již od 90. let. Všechno začalo tím, že odjela z tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republiky na kurzy přípravy učitelů do Česka a vrátila se už do samostatné Ukrajiny. O rozpadu Sovětského svazu se dozvěděla v kurzu od profesora. Zpočátku se bála, protože už podobný příběh znala:

— U nás na vesnici povídali: v roce 1948 odešel jeden učitel se sirotky na rehabilitaci do Česka. Byli tam na táboře a pak je učitel přivezl (zpět. — pozn. red.). Jednou se hranice uzavřely a on tam zůstal. Jeho žena a děti jsou zde, sirotci zůstali tam, a jejich sourozenci jsou taky zde. To znamená, že se rodina roztrhla. Když profesor oznámil, že Sovětský svaz již neexistuje, hned mě to vyděsilo: co můj manžel a tři děti doma?

Olha přišla do vesnice, kde dávná kultura, která byla dlouho na hranici přežití, dostala příležitost rozvíjet se navazováním vztahů s Českou republikou. Olha okamžitě požádala okresní radu o povolení pořádat lekce českého jazyka ve vesnické škole:

— Přivezla jsem jim svůj diplom, který jsem dostala v České republice, a oni mi umožnili učit češtinu jako volitelný předmět. Tohle nejdříve financovala okresní rada. Od roku 1991 do současnosti se na naší škole tedy vyučuje čeština.

Olha se narodila v rodině Češky a Ukrajince, takže dobře umí oba jazyky. Čeština v Bohemce se však od spisovné češtiny výrazně liší. I sami Češi říkají, že se ve vesnici mluví spíše bohemsky než česky:

— Mnoho slov přinesli naši předkové. V Česku se některá z těchto slov již nepoužívají, jsou považovány za archaismy. Používáme v naší řeči ruská a ukrajinská slova, ale změňujeme je tak, jako kdyby byla českého původu.

Obyvatelé Bohemky přesouvají přízvuk ukrajinských slov na první slabiku, aby slova zněla česky. Například haličské slovo „rundelyk“ (kbelík s rukojetí) se v Bohemce vyslovuje jako „rúndel“. Ale to je jen jedna cesta slovotvorby. Ukrajinské slovo „palec“ je tady pořád „palec“, i když správně česky je to „prst“.

Olha se kromě jazykových hodin aktivně věnuje ženskému pěveckému sboru Bohemské frajerky. Sbor často cestuje po Ukrajině a Česku po různých festivalech. Jelikož kapela představuje českou komunitu na Ukrajině, byla potřeba mít člověka, který by se staral o organizaci cest a účastnil se různých veřejných akcí.

Český spolek v Bohemce formálně existoval již dříve, ale převážně se věnoval zemědělskému druřstvu a kostelu. Pěvecký sbor se účastnil mezinárodních akcí bez oficiálního představitele, který by reprezentoval Bohemku a její komunitu na konferencích. Na jedné ze zkoušek se proto ženy rozhodly, že je čas řídit spolek nezávisle — Olha byla následně zvolena předsedkyní:

— Mám doma pořádnou podporu, tak jsem se rozhodla nepokračovat se starým spolkem a založit nový. V roce 2007 tak vznikl nový spolek — Český spolek „Bohemka“.

Díky tomuto spolku Češi vědí o svých krajanech v Bohemce. Obec pořádá letní tábor pro děti i dospělé, kde studenti a učitelé z Česka vyučují češtinu, pořádají duchovní kurzy a sdílejí své kulturní zážitky se zahraničními hosty. Děti mají také možnost jezdit na letní tábory do Česka, což je motivuje ke studiu češtiny na volitelných hodinách s Olhou Andršovou.

Bohemské frajerky

„Ahoj holky!“ — zdraví se navzájem účastnice pěveckého sboru na každém setkání. Již po dobu 55 let Bohemské frajerky pořádají své zkoušky v domě kultury. První sbor, který měl název Niva, sbíral staré písně ještě od prvních osídlenců. Olena Hart, členka současného sboru, vypráví, jak se program tvořil dříve:

— Mají tyto zpěvníky. Jsou tam lidové písně a nechybí dokonce různé pověry. A tak se to předávalo, a co nebylo předáno, bylo pak zaznamenáno později.

Repertoár sboru se téměř nemění. Ženy nezpívají moderní písně, ale to, co kdysi přivezli na Ukrajinu Češi. Tímto způsobem uchovávají paměť o české kultuře nejen v rámci vsi, ale také na Ukrajině a v Česku obecně. Tento názor podporuje i Olha Andrš, která obvykle začíná zpívat jako první:

— Kdysi se myslelo, že sbor je vizitkou naší vesnice, protože žádné další informace o vesnici nebyly.

Díky Bohemským frajerkám se o Bohemce ví i v Mykolajivě, Kyjevě, Chersonu, Lucku. Opakovaně vystupovaly na mezinárodních festivalech na Ukrajině a také na českých národních festivalech, kde se schází krajané z celého světa.

Cestování, festivaly, zkoušky několikrát týdně, i přesto členky sboru najdou po práci čas a energii na kulturní akce nebo domácí starosti. I po zpívání ženy utíkají podojit krávy a věnovat se hospodářství. Olena však ujišťuje, že na to nejsou samy:

— Teď je to tak, že když jdu pryč z domu, manžel mě podpoří: věnuje se nějaké práci, a my mezi tím jdeme na zkoušku. Nebo třeba někam jedeme na 2 až 3 dny. Prostě máme podporu ze strany rodiny.

Bohemští muži taky dříve vystupovali. Olha Andrš vzpomíná, že kromě ženského sboru tu byl kdysi i pánský sbor, který se však později rozpadl:

— Většina z nich byli muži, kteří během druhé světové války sloužili v armádě Ludvíka Svobody. Přinesli spoustu písní s osvobozeneckou tématikou.

Osvobozenecké písně „frajerky“ moc nezpívají. Kromě lyrických písní však přece jen pár vlasteneckých mají.

— Máme píseň o tom, jak naši předkové opustili své země a museli hledat štěstí v jiných zemích. Máme i píseň o Janu Husovi — o tom, jak byl upálen.

O předcích a Janu Husovi se zpívá ve významné dny, například, v den založení vsi

Husitské hnutí

V 15. století na území současného Česka vládla monarchie. Království české, které zahrnovalo historické oblasti Čech, Moravy, Slezska a Lužice, bylo podřízeno Svaté říši římské a zejména papeži. Češi chodili do katolického kostela, kde se konaly bohoslužby v němčině, protože v říši vládly velké německé dynastie.

Jan Hus, myslitel a pedagog, nesouhlasil s katolickým dogmatem a prosazoval reformaci církve. Hus našel mezi Čechy hodně přívrženců, kteří se později na jeho počest nazývali husité. Prosazovali skromný život duchovenstva, služby v českém jazyce, oddělení od papeže a nadřazenost bible nad církví. Tak vzniklo nové protestantské náboženské hnutí — evangelická církev Čeští bratři.

Jan Hus byl zatčen a souzen. Nakonec ho církev obvinila z kacířství a světské úřady se rozhodly ho popravit. Proces nad Janem Husem vedl k husitským nepokojům v celém království, které trvaly po dobu tří století. Papež prohlásil husity za kacíře a organizoval proti nim křížové výpravy. V 17. století vypukla mezi katolickými a protestantskými státy celoevropská třicetiletá válka. Poslední kapkou pro husity byla bitva na Bílé hoře (nedaleko od Prahy) v roce 1620, kdy habsburské jednotky dobyly české země a popravily poslední husitské vůdce na náměstí v Praze.

Obyvatelka Bohemky Emilia Andrš dobře zná dějiny husitů, protože její předkové po poslední bitvě uprchli z Čech a usazovali se v sousedních zemích, např. v oblasti současného černomořského pobřeží.

– V Polsku je město Zelów, kde si udělali zastávku. Zdrželi se také na Volyni, někteří tam zůstali. Pár se jich dostalo až sem (na pobřeží Černého moře – pozn. ed.) Zdrželi se tady, protože nájemné za půdu zde bylo nízké. A tak se usadili.

Češi, kteří díky učení Jana Husa vytvořili nové protestantské hnutí, se tedy usadili na neobydlených pozemcích. Konečně se mohli volně shromažďovat a číst Písmo svaté, které si přinesli s sebou, bez katolických učitelů. „Určitě si s sebou brali Písmo svaté: bibli nebo zpěvníky (kancionály). Zdá se mi, že většinou šlo o staroněmecké písně, které byly přeloženy do češtiny,“ vzpomíná Olha Andrš z příběhů starších generací.

Tady začíná příběh vesnice Bohemka.

Ljudmyla Hart. Betlémská kaple

Historie vesnice zůstává nejen v paměti obyvatel, ale také v muzeu, které bylo postaveno při místní betlémské kapli — prvním českém evangelickém kostele na Ukrajině z roku 1995. Mezi exponáty je obraz znázorňující upálení Jana Husa, číše a různé předměty domácnosti obyvatel Bohemky.

V kostele je také knihovna, kde jsou současné knihy v češtině a bible z období třicetileté války. Na zdi v knihovně jsou fotografie, z nichž je možné vysledovat historii bohemského kostela. Když čeští bratří vybudovali obec, začali se shromažďovat v samostatné budově, která sloužila také jako nedělní škola.

Kurátorka kostele Ljudmyla Hart říká, že po druhé světové válce byly bohoslužby v Bohemce zakázány:

— Bylo období po válce, kdy kostel nefungoval, zpívalo se pouze na svatbách na nějakých zábavách. Na pohřbech se zpívalo česky, ale bohoslužby se nekonaly.

Zákaz trval až do roku 1991. Díky Olze Andršové, která ten rok odjela na studia, se tu objevili bratři z Česka.

— Sestra Olja odjela do Česka. Řekli jsme jí, ať tam tam vyřídí, že jsme tady na Ukrajině. Poslali za námi kazatele, podíval se, co se tady děje, jak zde žijeme, a začali s námi udržovat kontakt.

Stavbu navrhl český architekt Petr Pirochta a ukrajinský tým tento projekt zrealizoval. Ljudmylin manžel Josef Hart v té době byl vedoucím místního zemědělského družstva. Organizoval proces stavby, pomohl se všemi dostupnými zdroji a při otevření kostela byl jmenován kurátorem, tj. hlavou kostela. Na stavbě se poté podílela také Ljudmyla, stejně jako většina obyvatel vsi:

— Na takovou pomocnou práci jako nabílení, čištění nebo něco takového, byly lidé z vesnice. Jedu na kole po vesnici a ptám se: „Půjdeš? — Půjdu. Půjdeš? — Půjdu.” S těmi, kteří chtěli, jsme vytvořili tým na jeden den a pustili se do práce.

Dokud se stavěly zdi dlouho očekávaného českobratrského kostela, do Bohemky přijeli čeští faráři a konali bohoslužby v kulturním domě. S tím se pojí vzpomínka jednoho z farářů, Václava Hurta: právě v tomto kulturním domě, mezi portréty Marxe a Lenina pokřtil asi 35 dětí a dospělých.

Do roku 1996 se bohoslužby ve skutečnosti konaly v sále se sovětskými atributy a sloganem „Bránili jsme mír, tak ho zachovejme”. 20. října se věřící sešli naposledy poblíž kulturního domu a zamířili do nového kostela. Uvnitř na ně čekala velká světlá místnost s červenými nápisy na čtyřech stranách.

— Člověk přistoupí a čte: „Bože, smiluj se nade mnou, projasni nás světlem své tváře.“ Pak člověk jde ven už s takovým sebevědomým pocitem, že „Pán bůh je mé světlo a má naděje“. Vlevo je desatero přikázání. Přikázání jsou zkrácena tak, aby se tam vešla a aby byla srozumitelná. Vpravo máme otčenáš.

Každou neděli se v bratrském kostele shromažďovaly desítky farníků. Na Vánoce v kostele bylo tolik lidí, že by jablko nepropadlo. Na vánoční mši přišlo 170 lidí, což bylo nejvíce za celou dobu existence kostela.Postupem času se situace změnila. Ljudmyla si změn v kostele všímá jako nikdo jiný:

— Teď jich máme dvanáct (farníků), maximálně patnáct. A z větší části je to ženský kostel. Muži chodí do práce, nemají čas.

Betlémská kaple již dlouho nemá stálého pastora. Představitelé bratrské církve z Česka často přijíždí do Bohemky, a během několika měsíců pořádají nedělní bohoslužby a duchovní kurzy pro děti i dospělé. V kostele jsou učebny a obývací pokoje pro české hosty, protože kromě pastorů vesnici navštěvují i čeští učitelé s pestrým programem pro děti.

Poté, co Ljudmylin manžel odstoupil jako kurátor, souhlasila s převzetím všech církevních záležitostí na sebe. Církev však podporuje odpovědnost každého, kdo ji navštěvuje, zvláště když se nedělní bohoslužba koná bez pastora:

Můžeme se mezi sebou dohodnout. Ten, kdo chce a může, zodpovídá za jednu až dvě bohoslužby měsíčně. Setkáváme se každou neděli — tuto neděli čte jeden, druhou zase někdo jiný.

Česká církev bratrská přijímá všechny ať už jsou to pravoslavní nebo evangelíci, česky nebo ukrajinsky mluvící. Důležitá je ochota. Přesvědčila se o tom i Ukrajinka Olena Hart, která se do Bohemky přestěhovala ze sousední vesnice.

Olena Hart. Svá mezi Čechy

Ukrajinští Češi se dříve řídili nepsaným pravidlem, podle něhož se ženili pouze s představiteli své národnosti. Mohli tak uchovat kulturu, kterou přivezli ze své vlasti. Sousední vesnice se zajímaly o jazyk a zvyky obyvatel Bohemky, takže mezietnické vztahy byly nevyhnutelné. Olha Andrš, vedoucí spolku Bohemka, například, bydlí vedle jednoho Bulhara:

— Jsou tu Ukrajinci, Moldavané, naproti nám žije jeden Bulhar, byli tu Bělorusové. Dříve bylo ve vesnici až 13 národností a teď jsou tady Češi, Ukrajinci, jeden Bulhar, jedna Ruska, máme tu i Moldavany — celkem pět národností.

Olena Hart slyšela o české komunitě již v dětství, žila totiž poblíž. Zvídavost ji později přivedla do Bohemky, kde se usadila a založila rodinu. Česko-ukrajinskou rodinu.

— Věděli jsme, že tady žijí Češi, protože jsme s nimi studovali. Mám kamarádku z této vesnice, jezdívala jsem sem za ní na návštěvu a slyšela jsem ten jazyk. Tak nějak se stalo, že to bylo od dětství — asi od svých deseti let jsem slyšela češtinu.

Obyvatelé Bohemky mají jednu zvláštnost — bez ohledu na to, jaké národnosti jsou, mluví česky nebo češtině alespoň rozumí. Když se přestěhovala, začala se učit spisovnou češtinu, četla mnoho knih, ke kterým měla přístup, protože pracuje jako knihovnice v českém bratrském kostele. Velmi jí pomohla komunikace s českými pastory a učiteli, kteří učí češtinu na letním táboře. Teď Olena většinou mluví česky:

— Já už teď i přemýšlím jen v češtině. Nejen mluvím… No, už to je… Už je to vevnitř… Přemýšlím v češtině a proto mi to nedělá problém.

Olena dokonce i svým krávám neříká ukrajinsky „Stij!” ale česky „Stůj!”. Jako většina rodin Bohemky i Olenina rodina má malou farmu, zvířata a zahradu. I přesto, že má plnou hlavu starostí o domácnost, lítá Olena na zkoušky Bohemských frajerek. V neděli chodí na mši do bratrského kostela — i když vyznává pravoslaví.

Taková jednoduchá kulturní a jazyková asimilace nepotlačuje ukrajinskou, ani žádnou jinou komunitu, ba naopak. Vyzývá je ke společnému uchování toho, co získaly a obohatily to svou kulturou. Proto se Olena cítí komfortně i když zpívá písně českých předků v ženském sboru:

— Líbí se mi, že, zaprvé, ty písně se zpívají jinak. Ve většině případů jsou to tak poklidné a melodické písně. Ale nic nám nebrání zpívat na zkouškách nebo dokonce někde vystupovat, když zpíváme ukrajinskou píseň. Například před Dnem vyšyvanky můžeme zpívat „Vyšyvanku“ nebo „Moje rodná matka“ ke Dni nezávislosti nebo Dni matek. Cítím se tam i jako Ukrajinka, i jako Češka.

Na otázku, jak se Olena identifikuje, odpovídá: ukrajinská Češka. To se projevuje nejen v jazyce, zpěvu, výchově dětí, které dobře komunikují v obou jazycích, ale také v životě, ve kterém panuje harmonie několika kultur:

— Můžeme připravit stůl jak s českou kuchyní tak i s ukrajinskou. Mimochodem, mám v sobě 25 procent moldavské krve. Proto vaříme i mamalygu. Takže v tomto nejsou vůbec žádné problémy.

Emilia Andrš. Tradice a kuchyně

Rodina Emilie Andršové stojí na počátku historie Bohemky. Obec pojmenovali podle své vlasti — Českého království — odkud kdysi byli nuceni uprchnout. Ale mezi obyvateli Bohemky existují ještě další, fantastičtější verze původu názvu vesnice:

— Kdysi dávno existovala taková legenda. Říkávalo se, že se obec nazývá Bohemka proto, že tady byl Bůh a dívka jménem Emka. Jestli je to pravda, nebo to někdo vymyslel, už nikdo neví. Předává se to takhle z generace na generaci.

Jako potomek prastaré rodiny se Emilia stará o bohemské tradice a snaží se je předávat svým dětem a vnoučatům. Zkušenost ukazuje, říká žena, že se česká kultura dobře vstřebává přes žaludek:

— Vaříme kluski. Naše vnoučata dokonce varenyky tolik nemilují.

Kluski jsou pokrmem z brambor. Existuje mnoho různých variací takových bramborových výrobků a bohemské ženy vaří kluski čtyřmi různými způsoby. Recepty na ně jim přenechaly babičky. Takže množství ingrediencí se stále měří v „polumiskách“ a „půlženicích“:

— Tyto kluski se nazývají „půlženice“. „Lženice“ je lžíce. Protože se nabírají lžící. Říkáme „půlženice“ tj. půl lžíce. Ze syrových brambor.

Další typ klusek se vaří ze směsi vařených a syrových brambor. Emilia říká, že když dříve bývala bohatá úroda brambor, tak zkoušeli různé věci… Teď, když můžou, přidají do brambor škrob. Na samém konci, až jsou kluski hotové, zalévají se šťávou z masa.

V Bohemce jsou kluski považovány za slavnostní jídlo. Češi je vaří každou neděli po bohoslužbě, když děti přijedou k rodičům na oběd. Na stole je vždy kuřecí vývar a domácí nudle. Tato jídla se obvykle podávají hostům na velké slavnosti, jako jsou svatby. Jako dezert Češi nabízí sladke buchty z různými náplněmi:

— Buchty se pečou na Moravě, v Česku. Jsou to takové koláčky s tvarohem, mákem nebo ořechy. Naše babičky nám předaly recept.

Svatba bohemských Čechů se od té ukrajinské liší nejen pokrmy. Nevěsta a ženich si nepokrývají hlavy šátkem, ale mají věnec. Při přípravě svatebního stolu pracují ženy a muži společně: někteří vaří, jiní nosí jídla k stolu. Mají také předsvatební zvyk, kdy se ženy scházejí několik dní před oslavou, aby pomohly rodině uvařit všechna potřebná jídla. Pomocníci nepřicházejí s prázdnýma rukama:

— Kdysi se taková mistička naplnila moukou a nahoru se položila vejce. Vrchovatá miska byla uložena do košíku, do kterého přišlo ještě kuře. Na závěr se to všechno zakrylo šátkem. No, teď už se to nedělá.

Některé zvyky ve vesnici se modernizují a některé se postupně vytrácejí, protože nová generace je nepovažuje za vhodné. Ale Olha, i když má vždy v ruce telefon, předává důležité vzkazy prostřednictvím poznámek na papíře, protože to tak je zavedené.

— Napsali jsme vzkaz, poslali jsme ho na všechny čtyři konce a sousedi si ho pak předávali dále navzájem. Například někdo zabil prase a chtěl prodat maso. Napsali, nechali ten vzkaz kolovat a lidé si ho navzájem předávali. Takové vzkazy se posílaly i v případě, že někdo zemřel a blížil se pohřeb.

Bohemka je naplněna českou tradicí budovanou po staletí – od běžných domácích drobností až po veřejná vystoupení s tradičními písněmi. Obyvatelky obce se obávají, že mladí lidé nebudou pokračovat v udržování tradic a zapomenou na své kořeny. Mnoho mladých rodin odchází do velkých měst nebo do zahraničí — do Česka. Emilia Andrš, i když je rozená Češka a je provdaná za Čecha, stále cítí spojení s Ukrajinou:

— Považuji se za Češku, protože moji rodiče jsou Češi, mluvím česky a žiju v české vesnici. Ale jsem i trochu Ukrajinka, protože stále žijeme na Ukrajině, také podporujeme ukrajinské tradice a učíme se ukrajinsky. To první je pro mě rodné, to druhé pro mě není cizí.