Kdo jsou ukrajinští Korejci?

Podle různých údajů teď na Ukrajině žije od 20 do 40 tisíc Korejců. Většinou se zabydleli na jihu země. Přesto, že sovětská vláda vedla asimilační politiku vůči národním komunitám, Korejci se snaží zachovat vlastní jazyk a kulturu.

Korejada je jediný festival korejské kultury na Ukrajině. Během více než 20 let se pořádá na podzim v různých ukrajinských městech. Většinou se koná ve velkých městech, ale letos se uskuteční v malém krajském městě Apostolovu. Nachází se blízko města Kryvyj Rih a žije zde největší počet Korejců v regionu Podněpří a Záporoží.

Maryna Li. Tanec.

— Když jsme začínali, neměli jsme pro lekce vlastní místnost. Dokonce jsme ani nevěděli jak tančit správně. První tance jsme se učili z videokazet a náhodně nasbíraných zdrojů. Později nám Korejské velvyslanectví poslalo dobrovolníci, která nás učila základy korejských tanců.

Od té doby je taneční skupina Toradi každoročním hostem festivalu. Maryna říká, že ačkoli se složení souboru několikrát změnilo, mnoho bývalých i současných členů se stále schází a pokračuje v tanci.

— Nehledě na to, že stárneme, stále se snažíme o zachování našich tradic. Máme motivaci usilovat o to, aby se naše skupina rozvíjela.

Maryna Li se narodila na Ukrajině. Její prarodiče byli deportováni z východní Asie do Kazachstánu v letech 1936-1937. Poté Marynin otec odjel studovat na Ukrajinu, kde potkal její matku. Doma se korejsky nemluví. Otec už zapomněl rodný jazyk. Maryna prozrazuje, že korejsky nemluví moc dobře, ovšem ukrajinsky mluví plynule.

Kromě vedení taneční skupiny pracuje Maryna Li v kyjevském divadle “Podivný zámek” a přednáší divadelní vědu na soukromém gymnáziu.

Toradi je v současné době považován za jediný soubor na Ukrajině, který prezentuje tak rozmanitý seznam tradičních korejských tanců. Mezi nimi je řada tanců, ve kterých se používají tradiční korejské bubny. Tato tradice pochází z dávných časů, kdy byly praktikovány šamanské rituály a každý pohyb a zvuk měi rituální význam. S postupem času se bubny staly nedílnou součástí buddhistických chrámů. Maryna vypraví:

— Říká se, že zvuk bubnů může vyléčit člověka. Například jestli byl člověk nemocný, obklopili ho bubny a jejich zvuk mu zvyšoval životní energii.

Členové skupiny Toradi se jezdili učit do Jižní Koreje nové tance. Například Janggu Chum (장구춤), což je tanec s bubny ve tvaru přesýpacích hodin, a Chaesang Sogochum (채상 소고춤), kde se používá jiný druh bubnu. Dívky se snaží doplnit svůj repertoár novými inscenacemi, ve kterých propojují tradice a současnost.Například tanec se svítilnami již není považován za tradiční, nýbrž moderní vycházející z tradice.

Kostýmy pro představení skupiny Toradi si buď vyrábějí členové sami, nebo si je nechávají přivézt ze zahraničí.

Korejský tradiční kroj se nazývá hanbok. Dámská varianta kroje se skládá ze sukně (Chima) a krátké blůzy (Jeogori). Jiné druhy jsou jenom variace tohoto kroje. Například pro tanec s rukávy se používá bohatší kroj symbolizující krásu a vznešenost královského dvora. Pro šamanský tanec se používá klobouk a růženec. Pro tanec s bubny ve tvaru přesýpacích hodin je pás zabalen látkou, aby bylo pohodlné skákat a dělat prudké pohyby.

Ačkoli Maryna řídí soubor jako dobrovolnice, je to pro ni velký koníček. takovým způsobem totiž zachovává tradice své rodiny a lidu:

— Každý člověk musí zachovat své kořeny. A umění je něco, co vychází z hlubin duše. Z historie. Pokud to podporujeme, pokud to ukážeme jiným lidem, pak na své kořeny nezapomeneme.

Nejen tanec pomáhá zachovat kulturu komunity, ale také oslava tradičních svátků v rodinném kruhu. Podle Maryny každá korejská rodina oslavuje první narozeniny dítěte, kdy si dítě musí zvolit svůj osud. Velkou událostí je také 60. výročí členů rodiny.

Předpokládá se, že do 60 let člověk projde pěti životními cykly. Rodina Maryny Li se každoročně schází na oslavu korejského Nového roku podle lunárního kalendáře. Při této příležitosti se připravují tradiční korejská jídla.

Korejci na Ukrajině

Trojúhelník Korea-Japonsko-Sachalin se objevil na mapě světa v roce 1905. Japonská říše v té době vedla aktivní kolonizaci a Korea se dostala pod její nadvládu, která definitivně skončila v roce 1910.

A brzy, během ruské občanské války, se ruská jižní část ostrova Sachalin dostala pod japonskou okupaci. Japonsko začalo aktivně přemisťovat Korejce ze severu země za účelem výstavby letišť, dolů atd.

Vše se změnilo během druhé světové války, když vláda SSSR v září 1937 vydala dekret “O vystěhování korejského obyvatelstva z pohraničních oblastí Dálného východu (Východní Asie — pozn. red.)”.

172 tisíc etnických Korejců bylo vystěhováno do opuštěných a neobydlených oblastí Kazachstánu a Střední Asie. Podle jedné verze byli Korejce podezřelí ze špionáže a kolaborace s Japonskem, i když Korejci sami zažili japonskou okupaci.

Po porážce Japonska ve druhé světové válce se stal celý Sachalin v roce 1945 součástí SSSR a Korea byla obsazena dvěma státy, které bojovaly proti Japonsku: Sovětský svaz obsadil severní část země a USA jižní. Deportovaní Korejci se ale domů nevrátili. To nebylo možné.

Vzhledem k tomu, že Korejci jsou již odpradávna zemědělci, v Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu v zemědělské činnosti pokračovali. Jinými slovy, pozvedli zemědělství v kolchozech.

Podle sčítání lidu v roce 1983 žilo nejvíce Korejců v Uzbekistánu. Kvůli tomu, že tam nebyl přijat zákon o násilně přesídlených národech (což znamenalo nedostatek práv na vzdělání či práci), část Korejců emigrovala do jiných republik SSSR, především do Ruska a Kazachstánu.

Na Ukrajinu se Korejci začali stěhovat v roce 1967. Jezdili tam na sezónní zemědělské práce. Vybírali si jižní oblasti Ukrajiny: Cherson, Mykolajiv, Dnipropetrovsk, někdy Odesu a Krym. Organizovali brigády, na kterých sázeli cibuli a melouny.

Kan Den Sik. Jazyk a komunita

Po chruščovovském tání, kdy již bylo možné se volně pohybovat mezi republikami Sovětského svazu, přijel Kang Den Sic do Kyjeva studovat Institut polytechniky. Dnes je prezidentem Asociace Korejců Ukrajiny a ředitel Korejského kulturního centra. Po studiích zůstal na Ukrajině.

V roce 1995 založil oddělení koreanistiky na Kyjevské národní lingvistické univerzitě. Z oddělení se v roce 2017 stala Katedra korejské filologie, která existuje dodnes.

Také z jeho iniciativy vzniklo v roce 2010 Korejské kulturní centrum v Kyjevě, kde se stal ředitelem:

— Musel jsem to udělat (založit Kulturní centrum. – pozn. red.). Někdo to udělat musel.

Kan Den Sik vypráví, že poměrně dlouhou dobu vůbec nemluvil korejsky. Mluvil více japonsky. Ale od té doby, co Korea a Ukrajina navázaly v roce 1992 diplomatické vztahy, byli velmi potřební lidé znalí korejštiny. A zde se jeho znalosti hodily:

— Umím perfektně korejsky a dobře znám i kulturu, protože pocházím z druhé generace Korejců. Moji rodiče byli Korejci, kteří se přestěhovali na Sachalin ještě v dobách japonské okupace ostrova. Uměli ale pouze korejsky. Já jsem tady ale dokončil střední školu.

Nyní se korejský jazyk stal velmi populárním a vyhledávaným, dokonce patří mezi deset nejpoužívanějších. Stalo se to díky ekonomickému úspěchu Korejské republiky a popularitě tamní moderní kultury: korejská filmová a seriálová tvorba nebo například hudební styl k-pop. Dnes jsou příjmy z dovozu korejské kultury ve světě mnohem vyšší než zisky světoznámé korejské společnosti Samsung.

Přesto je na Ukrajině stále málo lidí, kteří umí dobře korejsky. I v týmu Kang den Sika jich je málo. Vysvětluje to tím, že zde žije převážně čtvrtá a pátá generace Korejců — potomci přistěhovalců ze Sachalinu a bývalých sovětských republik. Korejštinu nepodporovalo ani Japonsko, ani Sovětský svaz. Proto ji současní ukrajinští Korejci téměř neznají. Komunikují většinou rusky, občas ukrajinsky:

— Naučit se korejsky je problém. To je náš největší problém, který se snažíme řešit. A také nejdůležitější úkol.

Podle Den Sika to ale nestačí k udržení kvalitního jazykového vzdělávání. Chybí organizátoři, učitelé s dobrou znalostí jazyka a metodiky výuky. Pozvat učitele z Koreje je zatím finančně náročné, kvůli velkým platovým rozdílům.

Korejskou komunitu podporuje především Velvyslanectví Korejské republiky. Podle Kan Den Sika funguje asociace z velké míry na dobrovolnických principech:

— Naše sdružení je součástí Rady národních komunit Ukrajiny. Léta žádáme o to, aby nám stát alespoň vyčlenil nějaké místo, něco jako dům národnostních menšin. Bohužel tato otázka není vyřešena a zatím nemáme místo, kde by se mohly různé komunity setkávat. Samozřejmě se scházíme, ale vždy musíme řešit otázku prostoru. Máme také noviny, které sami vydáváme.

— Ukrajina je pro mě druhou vlastí. Většinu života jsem strávil tady. Moje žena je Ukrajinka a celá moje rodina taky. V podstatě mi Ukrajina dala všechno: zformovala moji osobnost, získal jsem doktorát a stal se profesorem. Všeho, čeho jsem dosáhl, jsem dosáhl zde.

Svitlana a Ernest. Kuchyně

Rodina Svitlany Khan a Ernesta Kima z města Apostolovo se připravuje na tento ročník korejského festivalu Korejada, konkrétně na jeho gastronomickou sekci. Jejich úkolem je připravit tradiční korejské pokrmy pro účastníky a hosty festivalu.
Svitlana dokončuje vaření a sdílí recepty hlavních jídel.

Korejský lilkový salát se nazývá gaji he. Lilek se uvaří, nakrájí, opláchne, osolí a přidá se koření. Okurkový salát se nazývá okurky choi. Musíte je nakrájet, osolit, nechat uležet, okořenit a potom jen přidat smažené maso a cibuli. V salátu mrkev choi je proces úplně stejný. Můžete tam přidat i maso. Kimči je obdobné, pouze s pekingským zelím. Můžete také přidat mrkev a mouku.

Korejci mají tradiční polévku siriaktimuri. Ta se připravuje z jemně nakrájeného čerstvého pekingského zelí a masa, většinou vepřového. Jeho nezbytnou ingrediencí je národní koření tyai.

Světlana a Ernest se narodili a dlouho žili v Taškentu (Hlavní město Uzbekistánu — pozn. red.). Rodiče Svitlany se zde narodili také a prarodiče pocházejí z Přímořského kraje (pobřeží Ochotského moře), stejně jako rodiče Ernesta.

Svitlana s Ernestem nějakou dobu jezdili výdělávat do Koreje. A v osmdesátých letech pak na Ukrajinu. Ernestova sestra se tu provdala za Ukrajince. Když k ní Ernest se Svitlanou v roce 1996 přijel, zůstali tady v Apostolovu.

Kromě korejských pokrmů připravuje Svitlana Khanová také ty ukrajinské. Manželé přiznávají, že nejchutnější brambory ochutnali právě na Ukrajině:

— Náš vnuk je Ukrajinec. Miluje brambory, těstoviny a ukrajinský boršč. Dokonce jsem se naučila vařit boršč od babičky jeho kamaráda.

Tři z jejich dětí nyní pracují v Koreji. Jak říká Svitlana, v každé rodině ukrajinských Korejců je alespoň jeden člověk, který jezdí na dočasné výdělky do Koreje. Přiznávají, že když jeli děti navštívit a ochutnali korejské jídlo, ukrajinská kuchyně jim chyběla:

— Na Ukrajině bylo všechno tak dobré, ale v Koreji nám nic nechutnalo. Byly to pro nás neobvyklé chutě, jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Všechno bylo jiné.

Jsou to sice etničtí Korejci, ale na Ukrajině žijí už více než dvacet let. Jejich sousedé jsou Ukrajinci. Zde v Apostolovu se narodil i jejich syn a následně vnuk:

— Náš syn je v prvé řadě Ukrajinec. Spojuje nás. Je to jeho i naše vlast. Potřebuje mluvit svým jazykem. A jak ho o to mohu připravit? Náš vnuk má více kořenů: prababička je čistokrevná Turkyně, pradědeček je Osetinec (nebo Čečenec), babička je Osetinka a Turkyně a dědeček je ze západu. A my jsme Korejci. Podívejte se, kolik má kořenů! Ale příjmení má Tkachuk.

Jižní Korea je několikanásobně menší než Ukrajina. A na tak malém území žije zhruba 52 milionů lidí! Dalších zhruba 8 milionů Korejců dnes žije po celém světě.

Aby se ukrajinští Korejci mohli podívat do Koreje, potřebují víza. Ale není těžké je získat. Etničtí Korejci mohou jet do Koreje na pět let na pracovní vízum. Proto tam teď hodně ukrajinských Korejců, zejména těch mladších, jezdí za výdělkem.