Mariupol možností

Lidé
Místa
Přiazoví
19 December 2017 22:44
400

Na jihu Ukrajiny u břehu Azovského moře se rozkládá město Mariupol. Do nyní jsou zde rozpory ohledně data, kdy bylo město založeno: zda se to má počítat od doby, kdy zde byla postavená hlídací ves Zaporožských kozáku nebo od doby, kdy se na toto území přestěhovali Řekové z Krymu.

Mariupol je město závodu a moře. Přesně tak, na první místě jsou závody, kde pracuje cca 100 tisíc lidí z celkového půl milionu obyvatel města. Tak nebo tak, život všech Mariupolcu je spojen s závody.

 

Válka dodala městu nový smysl života a čistý vzduch. Mnoho lidí říká, že válka dala městu šanci. Když sem přijeli přistěhovalci, tak se začali aktivně zajímat o veřejnou činnost, začali se otevírat nový směry art-blocku, Quest Room, anticafé a jiné. Nový lidé nadchnuli místních pro život a změny.

„Joy“

„Joy“ — jedno z prvních anticafé v Mariupolu. O tom, jak se založil tento prostor nám vyprávěl jeho zakladatel, přistěhovalec Mykola Petajev:

— Vše začalo tím, že jsem otevřel Quest Room. Jedna Quest Room již v Mariupolu byla u Maxima a Marie Karandinych. Spojili jsme se a vytvořili anticafé. Něco takového ještě v tu dobu v Mariupolu nebylo. To byl začátek února, když jsme začali pracovat v tomto směru. Rozpočet byl minimální, můžeme říct, že žádný. Hodně nám pomáhali kamarádi, někdo fyzicky a někdo materiálem. Začali jsme dělat nábytek z palet. Kamarád nám pomohl tím, že nám jich přivezl hromadu.

Vesnice Sachanka, kde Mykola dříve bydlel, je přímo na dělicí čáře a neustále se bombarduje. Spolu s rodinou se Mykola přestěhoval v první největší město – Mariupol, kde začal stavět svůj život od znova. Spolu se změnami svého života, jako spousta jiných aktivistů, začal měnit i život města.

Spolu s kamarády má Mykola v plánu i nadále rozvíjet anticafé, chce otevřít ještě jeden Quest Room.

Město možností

Jak říká Mykola, jeho hlavní cíl je kvalitně změnit volnočasový život místních:

— Musí Vás bavit to, co děláte. Je třeba organizovat různé akce, bavit se, odpočívat, to je opravdu super. Musí to bavit jak tebe, tak i návštěvníky. Není na škodu z toho mít nějaký peníz navíc, abys mohl normálně žít. Stává se že k nám chodí metalurgove a my jím ukazujeme, jak se můžou snadno zabavit se stolní hrou. Odpočinete si, a zabaví vás to, a vzpomenete si na to i další den.

I obyvatele Mariupole i přistěhovalci nyní nazývají současný Mariupol městem možností:

Nyní má město převahu. Je v centru dění. Ještě před rokem to bylo depresivní město. Opravdu depresivní, protože neustále výbuchy srážely obyvatele na kolena. Nyní je třeba přivážet něco nového, rozvíjet, a jiní sem vkládají peníze, chtějí aby se to tady rozvíjelo.

„Mariupol players“

V nejstarší částí města – v Slobidci, která je dnes marginální částí, dříve po dobu několika desítek let nebylo nic, kam by se lidé mohli jít trochu pobavit. Je zde problém s osvětlením. Část města je nechvalně známa jako jedna z částí, kde je největší zločinnost.

Právě zde se realizoval projekt „Mariupolský hráči/Mariupol players“. Ruiny bývalé školky předělali v artblock, kde se odehrávají výstavy a koncerty. Mykola Petajev spolu s místním aktivistou Vladislavem Zajcevym jsou součástí tohoto projektu a pověděli nám více:

— Je to historická část města. Část je depresivní. Bydlí tam hlavně taková zajímavá odnož obyvatelstva. Udělali jsme scénu, trochu jsme nad těmi ruinami popracovali, udělali hřiště, dělali koncerty pro všechny, kdo chtěl přijít. Bylo to zajímavé.

Vladyslav Zajcev

Владислав Зайцев

Vlad nám povídá, že hlavním iniciátoři byli kluci z Kyjeva – projekt „URBAN curators“. Bylo mnoho lokací, ale museli jsme se od mnoha odpoutat, jelikož nebyla možnost kontaktovat majitele budov nebo parcel:

— Tak jsme se rozhodli trochu experimentovat. Založili jsme projekt a majitel si nás pak našel sám, říká „Kluci, jste úžasní. Takže to dělejte dál.“ Tak jsme se taky tak rozhodli. Ale hledali jsme i další lokace, ale všechno naše snažení najít majitele selhali.

Místní vláda už dávno zapomněla o Slobidce, všechny dřívější kulturní projekty se tomuto místu vyhýbali. Takže když jsme zde začali něco dělat, tak místní se na to koukali trochu s odstupem.

Od bývalé školky zde zůstali jen zdi. Uvnitř rostli stromy, plevel, hromady odpadku. Ze školky byla pomalu skládka. Zakladatele projektu místo vyčistili, vykáceli stromy. Zatím jsou hotový jen dvě místnosti. Udělali novou střechu, rozestavěli fotografie U vchodu do budovy vyrostla scéna:

— Scéna byla tím nejtěžším, nejodpovědnějším momentem. Hlavní materiál nám dál závod. To je pro Mariupol velmi neobvykle, kdy závody se sociálně aktivními lidmi spolupracují. Možná byl jedním z faktoru, že kluci byli z Kyjeva. Takový syndrom SSSR – ukázat se nejlepším před hlavním městem.

Otevření dle slov Vláda bylo skvělé:

— Při otevření k nám přišlo 200 lidí, pokud ne víc. Pak jsme tady měli muzikální pátek. Plánujeme jako minimum mít muzikální pátky i nadále, ale v plánu jsou i mini-festivaly. Našli jsme skvělý místní hudebníky. Muzikanti hráli Jazz přímo na této scéně. Bylo to úžasný.

Projekt „Mariupolský hráči“ skončil. Ale aktivisté chtějí rozvíjet sociální infrastrukturu i dál.

29

„VEZHA“

Nyní Vladislav Zajcev dělá na projektu „VEZHA (Věž) – creative space“. Místo se rozkládá v jedné z nejznámějších budov města – ve vodojemu, který je symbolem města. Postaven byl v roce 1910 po projektu Viktora Nilsena, který kromě této věže projektoval veškerou vodní infrastrukturu města.

Poprvé za desítky let se z vodojemu stalo turistické místo. Pořádají se zde lekce, IT – claster, turistické informační centrum. Plánují rekonstrukci vyhlídky na střeše, odkud jsou vidět všechny části města.

Také zde můžete ve VR brýlích vidět všechny ulice města, jak vypadali asi 100 let zpět, říká Vlad:

— Už máme hotový kus ulice od Divadla do budovy DOSAAF (viz google). Vypadá to tak, jak to vypadalo před 120 lety.

Kromě projektu VR je zde také automobilová aplikace pro turisty a místní obyvatele. Jsou tam vypsaný kavárny, podniky, parky, zajímavý historický a architektonický místa. V plánu je také další aplikace pro chodce.

Vladislav říká, že nyní je Mariupol mnohem zajímavější a aktivnější než před pěti lety. I když ještě v roce 2014 žilo město v stálém nebezpečí kvůli frontě války.

— Je to hrozné, když jdeš večer spát, a vůbec nevíš co bude ráno, nebo dokonce za hodinu. Nebavíme se o týdnech ani o letech, ale o hodinách. A v takovém stavu žilo město 7-8 měsíců, bylo to těžké, město jen přežívalo. Lidé nic nedělali, jen v podstatě, seděli na kufrech a přemýšleli, zda budou muset utíkat nebo ne.

Pak se to stabilizovalo a ve městě se objevili nové iniciativy. Jedním z faktoru byli přistěhovalci, říká Vlad:

— Byl to jeden z velmi silných faktoru, kteří byli především z Doněcka. Doněck byl o mnoho více rozvinutější než Mariupol. Nyní tito lidé, kteří už mají zkušenosti, dělají něco zajímavé i v Mariupolu. Právě to, k čemu se místní nemohli dostat, nebo si jen mysleli, že k tomu město ještě není hotový. Takže svěží pohled nových lidí, jejích sebedůvěra, a pocit že je třeba něco dělat, i když od nuly, tak to nás tady nakoplo.

„TJU“

Jednou z takových přistěhovalek je Diana Berh, zakladatelka art-platformy „TJU“. Než se platforma založila, tak spolu s kamarády dělala další zajímavý věci v Mariupolu.

„TJU“ o sobě dalo vědět jasně. Udělali pevní ve městě „NEmonstraci“ kde bylo hlavní moto „TJU – to je naše vše“, „CO – je naše nic“, „Mír, práce, WIFI“. Organizovali také výstup Sergeje Žadana (Ukrajinský spisovatel). Po otevřeni přivezli do města „Dakh Daughters“, Laris Venediktova z TanzLaboratorium, byla zde výstava „Ševčenko. Únava“.

To vše změnilo kulturu města. Dříve v centru města při svátcích zpívali POP hvězdy Ruské a Ukrajinské scény, ne vždy ty, z prvních řad. Kultovní Ukrajinský skupiny tehdy stačilo jen vidět. Příjezd „Okean Elzy“ byl něco jako Sziged festival nebo Glastonbury: lidé sem jezdili z jiných měst a okupovaného území.

„TJU“ – první art-platforma ve městě. Jeho zakladatele zde pořádají kulturní a sociální akce, které nejsou spojeny jen s uměním. Název je z místního používaného slova, říká Diana:

— V Mariupolu se mluví normálně a pak tu máme „TJU“, neodmyslitelná součást jazyku. Máme zde „tju“, nebo „lja“ a taky „šo“. A to „tju“ je tak jemné, že se ním dá předat ohromné množství pocitu, hlavní je intonace.

Art-platforma je na jedné z hlavních ulic města – Mytropolytska:

— U této budovy je zajímavá historie. Jak říkají staří obyvatele města, tak zde nejdříve bylo něco na způsob Židovské synagogy. Budově je nejspíše přes sto let. Když přišel SSSR, tak zda byla tělocvična, kroužky a pak posilovna. A potom vše se zde udělal art-claster, takové zajímavé místo umění, kde pobývalo mnoho talentovaných lidí.

Svými akcemi skupina „TJU“ zve lidi nejen strávit hezký čas:

— Tyto akce nejsou jen populární, ale mají v sobě nějakou menší sázku:
„ Zapřemýšlíme o tom!“, „Jsme hotový, mluvili jsme o tom?“, „Ptáte se na to kolemjdoucích?“

Skupina „TJU“ dělala akci-experiment „Bariéra“, která měla upoutat na lidi, kteří mají handycap:

— V Mariupolu je jeden podzemní přechod, který jsem uzavřeli vozíčky a nechali jsme volné jen to místo, které počítá s maminkami a kočárky a lidmi na vozíčku. Je tam opravdu těžké se spustit dolu a vyjet nahoru pro maminky i s prázdným vozíčkem, natož s dítětem, a nehledíc na to že člověk na vozíčku tamtudy sám určitě neprojede. Byla v tom určitá filozofie. Lidé tam spokojeně přecházeli, v tom místě, kde je to hodně nekomfortní přecházet. Mezi vozíky byli židle, kde si mohli lide sednout a promluvit si s lidmi na vozíku. Obyčejný otázky se mohli klást, jako například jaké knihy rád čteš, co rád jíš, nebo do jakých restaurací chodíš, protože oni také chodí do restauraci, oni se také zajímají o ty různé věci, co i obyčejní lidé.

Experiment se ale na tomhle nezastavil. Pak jsme měli prohlídku dokumentu, který se během akce točil.

38

Organizátoři představovali svá malá vítězství – publikum se zvětšilo. Přichází k nim lidé, kteří by si dřív ani nepomysleli, že takový art-prostor vůbec někdy navštíví:

— Jsou lidé, co pracují v závodu. Přichází k nám, a jen tak nás poprosí, abychom je nefotili, aby je někdo neviděl v sociálních sítích, že navštěvují taková místa. V práci je mohou nepochopit. Není jich moc, ale nejdůležitější je, že když přijde jeden, tak už za týden přijdou další, protože je ten jeden člověk vezme s sebou.

Plány do budoucna jsou že se musíme zvětšit a obsadit veškeré volné místo v budově:

— Máme ještě sklepní prostory, kde se můžou dělat workshopy. Chtěli bychom se držet nejen díky grantům. Chceme monetizovat své působení. Možná tady uděláme v některé místnosti i co-working. Zatím přemýšlíme.

39

Skupina „TJU“ – to nejsou jen kolegové z práce. Říkají, že se z nich stala rodina:

— Kancelářský tým se hodně liší od našeho týmu, který se zde vytvořil. Po akci jsme si nepodali ruce a nešli jsme si domu odpočinout, ale jdeme všichni spolu pít čaj, a možná i něco silnějšího. Ne říkáme „tak jo, bye bye, uvidíme se zítra“. U nás to není normální, jsme kamarádi.

„Chalabuda“

Art-prostor Chalabuda se otevřel v roce 2016. Zde se pořádají sešlosti, workshopy, meetingy, školení a zábavné besedy, je zde centrum pomoci vojákům, přistěhovalcům a lidem v nesnázích, je zde co-working a bussiness-incubator pro přistěhovalce. Chalabuda začínala z voluntérského centra:

— Nejdřív byla veřejná organizace, která se jmenovala „Východní brána“, dělali jsme volunteering. Ale měsíc co měsíc bylo těžší a těžší platit za prostory, během konfliktu, a tak jsme se rozhodli dělat takový sociální bussiness a nějak vydělávat peníze na to, abychom mohli fungovat. Tak jsme nejdřív otevřeli něco jako „Anticaffe“, kde byli různý akce, workshopy, semináře.

Tým Chalabuda nazývá prostor místem rozvoje. Jejich motto je – „Změny začínají tady“

— Naše akce nejsou nějak rozděleny, jakože tohle je pro vojáky, tohle je pro přistěhovalce, pro děti.. I když máme nějaký akce pro děti, tak se to snažíme udělat tak, aby tam nebyli žádný věkový omezení, protože často tam chodí dospělý lidé. Chodí k nám do volunteer centra mámy co mají mnoho dětí, kteří mají 3, 4 děti. Myslí na budoucnost svých dětí, jak zde mohou žít, jak se mohou rozvíjet. A tato základní část lidí, kteří už chtějí něco změnit, kvůli svým dětem, tak pro ně musíme dělat všechno na maximum. A nyní mají místo, kam mohou chodit a pracovat zde. Je to opravdu důležité.

42

Rok 2014 byl důležitý pro mnohé lidi z týmu Chalabuda. Zakladatel Dmytro Čičera před válkou pracoval hlavním inženýrem na průmyslovém závodu a zajímal se o fotografování + řídil fotoškolu.

— Když přišla válka, a já jako člověk který sloužil na vojně a musel jít válčit, a viděl jsem jak fungovala a existovala první 72-brigáda, tak jsem také kromě dosažení svých cílů musel těmto mužům maximálně pomáhat. Ale dlouho spojovat práci a volunteering jsem nedokázal.

Dmytro dal v práci výpověď. Nyní už řídil jen fotoškolu a dělal volunteering:

— Už pro mě nebylo důležité, zda se vyrábí nebo výroba stojí, zda vyexpedovali nebo ne, zda máme dodávky nebo ne, protože už jsem měl jiné priority. Viděl jsem a pociťoval, co se v zemi děje, tak jsem založil volunteering centrum, které aktivně pomáhalo vojákům a pak i přistěhovalcům. Pomáhali jsme vyvážet lidi, nacházet jim práci, krmit lidi. Pak se objevili i děti: škola-internát, kam přivezli 60 dětí z dětského domova z Mariinky.

Halina Balabanova přišla do týmu náhodou a už neodešla:

—Pamatuji si, že sníh zasypal celou Doněckou dálnici v lednu, na mé narozeniny. A mě zavolal člověk, který mi řekl: „Mám uprostřed dálnice několik aut, lidé tam mrznou a zasypává je sníh a já jsem v Kyjevě. Nevím co dělat, a ty jsi v Mariupolu, jsi blíž.“ A tak jsem do 5. hodin do rána koordinovala tuhle práci. Volali jsme v noci v „Zelenbud“, snažili jsme se tam dovézt člověka s „Uralem“ (automobil), volali jsme Záchranáře. Prostě něco takového. A pak už byli složité situace na frontě.

Budoucnost bez závodu

Budoucnost zde lidé vidí ne v závodech. Dmytro si myslím, že závody přestanou existovat vůbec v budoucnu:

— Dřív či později to přijde, zavřou to, minimum bude aspoň jedna ocelárna. Musíme se k tomu připravit, musíme to pochopit. A jsem si víc než jen jistý, že město kvůli tomu neumře ale právě dostane ekonomickou úlevu, protože ta ocelárna až tak moc toho neprodukuje, a město to ani moc neucítí. Musíme akorát připravit lidi, a lidi si to musí uvědomit, že kromě práce v závodu je mnoho dalších prací, které mohou dělat.

„Chalabuda“ jim ukazuje jak na to. Zakladatele říkají, že se dotují sami. Platí si služby, nájem za 350 metrů čtverečných.

Myslím si, že právě ty fabrikanty, takový ty echt fabrikanty, tak právě ty měníme nejvíc. Chodí sem se svými dětmi, a říkají, že musí někam na 2 hodiny běžet a dítě nám tu nechá, ať se něco naučí. Příště jak sem přijde, tak už tady zůstane 15 minut a kouká, co se už jeho dítě naučilo, ptá se, zajímá se. „Ty jo, kraslice? Jak se to dělá? To je zajímavé!“ Napotřetí tam už zůstává s dítětem a pomáhá mu. Zatím těchto příběhů transformace není moc.

Někteří kamarádi Dmytra z závodu šli válčit, a už na to, aby se vrátili do ocelárny ani nemyslí:

— Šli válčit, a už podepsali druhou smlouvu. To znamená, že si nepoválčili to svoje a šli pryč, ale uvědomili si, že to co dělají, tak je pro zemi nyní důležitější, než to co dělali předtím, a už podepsali další smlouvu. Dřív nic takového nebylo. Byli jiný priority.

Ще один вільний простір Маріуполя - “Хата-Читальня”

Богдан Чабан, підприємець із Донецька, засновник маріупольської “Хати-Читальні”

Změny které se zde dějí nejsou nespatřeny. Město se mění k lepšímu, a s ním se mění i lidé. Nyní už obyvatele města mají mnoho možností, jak strávit volný čas:

— U Mariupol je nyní život, je kultura, literární večery, koncerty, festivaly. Město opět žije a lidé mají kam jít. A mnoho lidí se už také rozmýšlí, kam mohou tento víkend jít, protože akci a míst je zde už celkem hodně a lidé mají na výběr.

Jak jsme točili

O tom, jaký byl náš příjezd do Mariupole, pro MTV, nalezené rarity a místní ekologii se můžete podívat na našem vlogu:

AutořiText:Viktoria SavitskayaText:Bogdan LogvynenkoEditor:Tanya RodionovaEditor:Evgenia SapozhnykovaOperator:Pavlo PashkoFoto:Dmytro BartoshVideo:Mykola NosokŘeditel:Mykola NosokZvukař:Pavlo PashkoEditor:Karina PiliuginaBild editor:Oleksand KhomenkoPodpora:Viktoria Redya, Tetyana Huk, Maryna Ryabykina, Nataliya Lysak, Elyzaveta ChernovaPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

19 December 2017 22:44