Michelova cesta. Od buvolů po komunitu

Při první expedici Zakarpatím jsme potkali Michela na polonině Pereslip a na jeho farmě v Čumaljově. V té době snil ekolog o přepravě několika buvolů do Besarábie: do vesnice Orlivka a na území dunajské biosférické rezervace, kde by mohli žít ve volné přírodě. Od té doby Michel uskutečnil svůj sen, postavil několik dalších farem, založil organizaci a potkal dívku, s níž mají nové, ještě ambicióznější plány do budoucna.

Michel poprvé viděl Ukrajinu v září 2008 během výletu do zakarpatské vesnice Koločava a okolních hor. Od té doby se tento ekolog rozhodl usadit na Zakarpatí a zapojit se do snah o zachování jeho přírodních bohatství.

Teď se Michel usadil ve vesnici Sokyrnycja poblíž města Chust, kde si koupil malý domek. Plánuje ho opravit a vybudovat malý sklep pro dozrávání a skladování sýrů a také stodolu, protože jeho farma má nyní nejen buvoly, ale také kuřata, koně a krávy. Říká, že mu to bude stačit, protože už toho má hodně: přírodu kolem sebe, zemi, přátele a komunitu, která je na něj zvyklá.

„Společenská stránka mého života se pro mě v posledních letech stává stále důležitější. Jsem velmi rád, že se sbližuju s místními lidmi.“

Video 360

V roce 2009 založil Michel nevládní organizaci „Zachování agrobiodiverzity Karpat“, která se stará o obnovu populace buvolů karpatských a jejich reintrodukci, tj. návrat do volné přírody, stejně jako o rozvoj soběstačného zemědělství na Zakarpatí.

Buvoli

Malé Michelovo stádo se pase na louce a z dálky je slyšet zvuky zvonečků. Mezi buvoly si ale můžete všimnout i několika krav.

Za celou dobu svého farmaření na Ukrajině měl Michel celkem téměř sto buvolů. V jednu chvíli v jeho stádu bývalo kolem čtyřiceti zvířat. Chovat tolik dobytka však bylo velkou výzvou: v zimě bylo jejich jídlo velmi drahé, protože jeden dospělý buvol potřeboval asi tři tuny sena. Kromě toho je tak velké stádo těžší kontrolovat: zvířata mohou utéct a způsobit majiteli a sousedům velké potíže, takže Michel začal používat elektrické ohradníky, tj. speciální ploty, které vysílají elektrické pulzy, když se zvířata snaží opustit pastvinu.

Michel pravidelně redukoval své stádo, prodával zvířata do jiných oblastí nebo je vracel do volné přírody. Nyní ekolog dospěl k závěru, že nejlepší volbou je pro něj malé stádo. Teď chová deset buvolů, devět krav a dva koně.

Michelovy krávy a koně také nejsou obyčejní, jsou to horská plemena: hnědá karpatská kráva a huculský kůň plemena gutan, jehož populaci se ekolog snaží zachovat a obnovit. Říká, že karpatská hnědá kráva je mnohem odolnější než krávy, které jsou obvyklé pro ukrajinskou vesnici.

„Horská zvířata v údolí dávají o něco méně mléka, ale když nastanou potíže, když je situace obtížná, tato zvířata ho stále dávají. Jedí málo a dávají tučné mléko.“

Před sovětskou dobou chovali mnozí rolníci místo krav buvoly, ale tato tradice postupně ustupovala a starší generace si již nepamatuje, jak spolu s těmito zvířaty žila. Michel se musel při komunikaci se zvířaty hodně učit ze své vlastní zkušenosti.

„Lidé byli chudí, ale chytří. Tento buvol táhne vozík jako kůň. Jeho mléko je tučnější než kravské mléko a dá se z něj vyrobit velmi dobré máslo, které je dobré zejména pro děti.“

Buvoli dokonale rozumí tomu, kdo je jejích přítelem a kdo je nepřítelem. Nebudou dávat mléko člověku, který jim hrozí holí. Nějaký výkon lze od nich získat pouze tzv. na požádání, nikoli vymáháním.

Michel nejen chová buvoly, ale také se snaží zabránit inbreedingu, který snižuje celkové zdraví populace zvířat. Michel říká, že pro zdravou populaci je potřeba mít více než 200 zvířat. Chov a výběr buvolů je třeba pečlivě zvažovat hlavně pro snížení rizik:

„Inbreeding je špatný, protože negativně ovlivňuje inteligenci zvířat. Karpatští buvoli mají dobrý genetický materiál, který příroda a člověk vytvářejí posledních šest tisíc let, ale pokud budeme buvoly chovat jen tak ledabyle, všechno bude ztraceno.“

Michel a jeho tým v současné době přehazují chovné buvoly po Ukrajině, ale ekolog připouští, že jde o dočasnou možnost:

„Naše veřejná organizace chová pět buvolů, každý z nich má úplně jinou krev, jiné genové zdroje. Jeden zde oplodní samici a pak ho vyměníme: jede do Buštyna a odtamtud se vrací náš jiný buvol. Stejným způsobem vyměňujeme zvířata v Horinčově. Buvoli putují dokola po Zakarpatí, pak je vyměňujeme s Odesou (Besarábií — pozn. red.). Takže máme velkou populaci.“

Reintrodukce

Před tisíci lety byl divoký buvol běžným obyvatelem dnešní Ukrajiny. Před tisíci lety obývali území jižní Evropy (a zejména Ukrajiny) divocí evropští vodní buvoli. Vyhynuli asi před deseti tisíci lety. Později k nám byl z asijských zemí přivezen jejich příbuzný, indický nebo asijský vodní buvol. Na Ukrajinu se dostal již domestikovaný a široce se rozšířil od Karpat po deltu Dunaje jako hospodářské zvíře. Reintrodukcí asijského buvola se teď zabývá nevládní organizace Rewilding Ukraine.

Karpatští buvoli jsou klidní, ale na svého majitele si dlouho zvykají. Existují však i jedinci s takovou povahou, s nimiž není možné najít společnou řeč.

Je obtížné pečovat o psychologicky traumatizovaná zvířata, jako jsou zvířata chovaná na maso. Michelovi se podařilo zachránit třináct takových buvolů a postupně je odkoupit od jednoho restauratéra z Haliče. Ekolog se s ním setkal v roce 2009 a objevil téměř čtyřicet buvolů, připravených jako pochoutka pro hosty. Pokaždé, když se v restauraci konala svatba, byl zabit jeden buvol.

„Buvoli, kteří se nakonec odvezou pryč z takového masného závodu, jsou psychologicky traumatizovaní. Je třeba si každý den po dobu tří nebo čtyř měsíců najít čas, abyste je pohladili, nakrmili. Teprve potom víceméně začnou lidem znovu důvěřovat. A existují buvoli, kteří na to nezapomínají, a tak navždy přestanou milovat lidi.“

Takové buvoly Michel znovu předává na reintrodukci. Mimochodem, Michel to začal dělat ne s buvoly, ale s huculskými koni. Koně huculů jsou odolnější než jiní koně: dokážou se přizpůsobit drsnějším klimatickým podmínkám, přežít zimu venku, aniž by potřebovali tolik potravy. Dnes již tato zvířata nejsou na farmě potřebná jako tažná síla v důsledku nástupu zemědělských strojů, takže se často dávají na porážku.

Podle Michela jsou gutani ideální pro projekt návratu zvířat do volné přírody. hodné podmínky na to jsou v Dunajské rezervaci v Besarábii. Dva z tamních ostrovů, Malý Tataru a Jermakiv, byly v 60. letech 20. století obklopeny hrázemi a uměle vysušeny, aby mohly být použity pro zemědělské účely.

Situace se změnila v roce 2000: Světový fond na ochranu přírody WWF Ukraine se spolu s partnery zavázal obnovit přirozený stav ostrovů. Hráze byly zbořeny a na ostrov se začaly dovážet druhy zvířat, která tam žila od starověku. Nejsou tam žádní lidé, takže tato místa jsou ideální pro obnovu ekosystémů. Oděská nevládní organizace Rewilding Ukraine se také snaží ostrovy osídlit zvířaty typickými pro jejich faunu.

V rámci projektu obnovy divoké zvěře na těchto ostrovech předal Michel v červenci 2019 této organizaci deset huculských koní, kteří byli převezeni na ostrov Malý Tataru. Ekolog a jeho kolegové z projektu jsou přesvědčeni, že jediným způsobem, jak uchovat tento druh obdivuhodných zvířat, je nechat je být v takových chráněných oblastech, kde mohou být „tvůrci krajiny“.

„Doufáme, že tento projekt v Oděse bude úspěšný, protože existují tak úžasní lidé, kteří přivezli na ostrov koniky z Lotyšska (plemeno koniků nebo polský konik — pozn. red.) a nyní je kříží s našimi huculskými koni, kteří jsou opět volní a stávají se divokými.“

Ve stejném roce, v roce 2019, uskutečnil Michel svůj sen — dal sedmnáct dalších svých buvolů na reintrodukci na ostrov Jermakiv.

„K zachování velkého počtu buvolů je nutné je přenést do jiného ekosystému, kde bude rozmanitost.“

Soběstačné zemědělství

Michel považuje za svůj důležitý úkol podporu a rozvoj malých farem. Podle něj je díky nim mnohem snazší obnovit populace buvolů, koní a jiných zvířat používaných v zemědělství:

„Projekt zemědělství a projekt reintrodukce nám pomáhají znovu diverzifikovat populaci a mít v různých regionech více farmářů, kteří se zabývají ochranou a opětovným chovem tohoto plemene (buvolů — pozn. red.).“

Michel je nejen zapálený do své činnosti, ale také věří v její životaschopnost, protože tak je možné jednak zachránit populaci a zároveň vyrábět přírodní potraviny. Podle ekologa je v moderním světě jídlo bez přísad téměř luxusem.

Dodává však, že ne každý si je vědom potenciálu svého regionu a svých vlastních schopností. Faktem je, že obyvatelé vesnic v Zakarpatí chovají stále méně domácích zvířat. Rychle mizí nejen populace huculských koní , ale klesá i počet ovcí a koz. Michel vysvětluje, že péče o zvířata a zemědělství je náročný úkol, který vyžaduje dobrý fyzický trénink a lásku k přírodě. Ne každý je připraven pokračovat v tradicích předchozích generací a často hledá jednodušší peníze v zahraničí.

Michel ujišťuje, že snížení počtu domácích zvířat ovlivňuje nejen stravu lidí, ale také okolní krajinu, protože ji přirozeně mění právě býložravci:

„Na jedné straně je to velmi smutné, na druhé straně to otevírá mnoho příležitostí, protože se uvolňují zdroje a možná jednou přijdou noví investoři, kteří si nevyužívanou půdu vezmou.“

Dalším důkazem ve prospěch slibných vyhlídek v chovu buvolů je vznik nových farem, které otevírají podnikatelé a mladí downshiftři. V posledních letech Michel pomohl mnohým z nich:

„V Buštynu máme mladé lidi, kteří chovají patnáct buvolů, pár krav. A existují podnikatelé, kteří rozumí tomu, že je potřeba mít své vlastní, domácí a přírodní potraviny. A existují idealisté, kteří říkají: můj dědeček choval buvoly, můj pradědeček choval buvoly a já chci taky chovat buvoly.“

Michel je zastáncem permakultury, tj. metody hospodaření, která je nejméně škodlivá pro přírodu a přitom uspokojuje lidské potřeby. Jeho následovníci upouštějí od zásady „jeden záhonek pro jednu plodinu“, neošetřují pole chemickými látkami a nezryjí ho každý rok. Přívrženci permakultury často pozorují, jak různé rostliny působí navzájem. Minimálními zásahy do těchto procesů se snaží obnovit celou přírodní infrastrukturu.

Michel věří, že přechod k soběstačnému zemědělství a permakultuře je způsob, jak se osamostatnit a udělat něco opravdu dobrého pro sebe a svou zemi:

„Možná si založíte malou zahradu a za dva nebo tři roky uvidíte, že se vám urodily jablka. A nejsou to jablka, která stojí dvacet hřiven za 20 kilogramů. Toto jsou vaše jablka: investovali jste do nich energii a je dobré mít něco takového. Se soběstačnou farmou jste na nejvyšší úrovni kruhu: máte vlastní krávu, která hnojí vaši zeleninu, krmíte své přátele touto zeleninou a vaši přátelé vám pomáhají sázet stromy a tyto stromy dodávají kyslík celé komunitě.“

Michel zdůrazňuje, že není možné provozovat soběstačné zemědělství o samotě. Chce to komunitu, s níž bude možné sdílet výsledky své práce, protože je obtížné zajistit sám sebe vším potřebným a soustředěně vést domácnost.

Jedním ze záměrů Michelovy nevládní organizace je nyní vytvořit určitý druh coworkingu v zemědělství. Se svým kamarádem v Sokyrnyci připravuje malý domek pro lidi, kteří jsou připraveni se přestěhovat z města a jak říká Michel podstoupit downshifting, tj. pokusit se opustit civilizovaná města, aby žili blíže k přírodě a konzumovali vlastní produkty:

„Je to náš nápad a sen — pronajmout některá pole, kde by se naše zvířata mohla pást, a kde bychom mohli postavit něco jako coworking nebo mobilní farmu.“

Michel se svým kamarádem plánují postavit několik takových statků a vytvořit komunitu. Chtějí přijmout ty, kteří jsou ochotní změnit městský způsob života na venkovský. Michel chce vytvořit útulný a pohodlný prostor. Například uvažuje o poskytování vysokorychlostního internetu pro hosty, aby se při pobytu v pohádkovém lese nenudili bez komunikace s lidmi.

Michel sní o sdílení svých permakulturních nápadů s podobně smýšlejícími lidmi, o společném pěstování zeleniny a výrobě vlastních mléčných výrobků pro budoucí komunitu. Plánuje zapojit další lidi do výstavby nových domů, aby jim pomohl stát se součástí zemědělské komunity. Podle Michela není myšlenka takového principu zemědělství nová. Na Zakarpatí jsou některé prvky soběstačnosti stále zachovány, protože život v horách učí být nezávislým na vnějším světě, aby se člověk uživil. To ekologa velmi těší, protože může studovat tyto tradice a přizpůsobovat je současnosti.

Michel si přeje, aby se mladí lidé z měst vrátili do vesnic a pracovali na svých pozemcích. Říká, že díky pokročilým technologiím si můžete vydělat na živobytí kdekoli, takže je to skvělá příležitost udělat něco užitečného pro sebe, komunitu a přírodu. Michel věří, že žít v přírodě je jako vyléčit se z deprese.

„Můžete žít jednodušší a chudší život, ale pokud to budete porovnávat se životem ve městě, pocítíte, že je v tom obrovská hluboká pravda.“

Rike

Němka Rike Feronia de Vries se nyní také zabývá ochranou buvolů a farmářstvím. Dívka se přestěhovala na Zakarpatí z Berlína: dala si pauzu od vysoké školy, kde studovala psychologii, protože opravdu chtěla vidět Karpaty. Dozvěděla se o Michelovi z internetu, před cestou se s ním bavila po telefonu a on hodně vyprávěl o tomto území a o příležitostech, které zde jsou.

„Popravdě řečeno jsem o něm moc nečetla a nevěděla, že je na Ukrajině tak populární. Představovala jsem si tedy, že žije někde sám v horách, takový romantický život se zvířaty. A když jsem sem přijela, byla jsem trochu zklamaná, že žil zde, na vesnici (Sokyrnycja — pozn. red.) s 5 000 obyvateli, a ne v horách, pouze v podhůří.“

Navzdory tomu Rike připouští, že se jí Michel zalíbil od té doby, co se dozvěděla více o něm a jeho životním stylu. A už rok spolu žijí. Dívka říká, že pro ni bylo snadné zvyknout si na nový život, protože od dětství trávila čas na biofarmě v Německu s rodinou svého přítele. Během studia v Berlíně navíc Rike často snila o podobném místě na vesnici, kde by mohla být blíže ke zvířatům a dozvědět se o nich více:

„Jednoduchý život je pro mě normální: někdy bez elektřiny a vody z vodovodu — musíte jít k prameni a přinést vodu odtamtud, bez plynu, tj. bez topení.“

Novinkou pro Rike byl kontakt se zvířaty, která si zpočátku těžko pamatovala podle jména, nemluvě o společném jazyku s nimi a porozumění jejich potřebám. Dívka přiznává, že si musela zvyknout na místní obyvatele, protože jejich životní styl je úplně jiný než v Německu:

„Líbí se mi, že jsou (místní — pozn. red.) tak přátelští a vždy zvou na kávu, dělí se o vlastní zeleninu a ovoce a že toho o zahradnictví vědí tolik a můžu se od nich učit. Skutečně odlišné je, že lidé jsou zde velmi přímočaří: pokud se jim něco nelíbí, prostě to řeknou.“

Dívka se zatím neplánuje vrátit do Německa, protože na Zakarpatí si uvědomila, že ji už nezajímá studium psychologie, takže nyní nemá důvod odejít.

„Zamilovala jsem se do Michela a to byl další důvod, proč zůstat, protože jsem nechtěla vztah na dálku. A stále toho bylo hodně, co jsem ještě neviděla.“

Teď už Rike umí zacházet s buvoly. Michel jí svěřil dohled nad farmou po dobu dvou měsíců, zatímco sám byl pryč. V současné době má Rike na starost kromě pomoci s buvoly i další věci: s Michelem si otevřeli soukromou společnost Kočovná hnědá a o většinu záležitostí se stará ona.

„Pro nás je to příležitost oficiálně prodávat naše živočišné produkty, abychom si vydělali na živobytí.“

Michel a Rike vyrábějí sýry a prodávají je v různých městech na Ukrajině. Naučili se vyrábět sýry sami, přímo v praxi. Neustále experimentují, vyrábějí máslo, smetanu a podobně. Pár plánuje založit vlastní značku sýrů, až se k nim přidá více stejně smýšlejících lidí.

Michelovi nadále pomáhají dobrovolníci, včetně místních obyvatel a nadšenců z jiných měst a zemí, včetně Kanady, Francie a Německa. Ekolog říká, že díky jejich podpoře dosáhl takového úspěchu v ochraně buvolů.

Michel rád zve všechny na svou farmu, ale připouští, že být dobrovolníkem v jejich organizaci není tak jednoduché: musíte vědět, jak pracovat s hospodářskými zvířaty, jak pracovat v terénu, a mít alespoň minimální zkušenosti se soběstačným zemědělstvím. Kromě toho je nutné strávit na farmě dva týdny po sobě a pracovat šest hodin denně. To vše vyžaduje dobrý zdravotní stav a dobrou fyzickou přípravu.

„Je to tady trochu peklo, protože máme hodně práce a stále je to práce se zvířaty, která vždy přináší překvapen. Potřebujeme pomoc, ale ne každý nám může opravdu pomoci. Nejdůležitější věcí je samozřejmě touha.“

Za svůj hlavní úspěch zatím Michel považuje skutečnost, že se mu podařilo zachránit ohrožené plemeno buvolů karpatských. Na Ukrajině nyní existuje mnoho farem, které se vyvíjejí a sjednocují mnoho lidí, například ve vesnicích Zakarpatí (Buštyno, Čumaljovo) a v oblasti Černého moře (Orlivka).

V dubnu 2020 předali Michel a Rike sedm buvolů Karpatské biosférické rezervaci, konkrétně jejímu výzkumnému oddělení Údolí narcisů, vzdálenému čtyři kilometry od města Chust. Údolí narcisů postupně zarostlo vrbami a keři a buvoli je vhodným způsobem spásají. Proto je přítomnost těchto zvířat skvělým řešením pro obnovení rovnováhy ekosystému přirozeným způsobem.

Michel a Rike mají mnohem více plánů:

„Mám úžasnou dívku, můžeme spolu rozvíjet naše nápady. Mám tuto komunitu na internetu — lidi, kteří si přejí mírumilovnou a pozitivní budoucnost, více harmonie s přírodou, více respektování práv žen. Až se nás shromáždí více, všechno se to stane realitou.“