Mustafa Džemiljev a jeho Krym

Share this...
Facebook
Twitter

Rodina Mustafy Džemiljeva, politického a veřejného činitele a jednoho z vůdců národního hnutí krymských Tatarů, přežila rozkurkulení (termin pro označení dekulakizace, který odvozuje od ruského hanlivého slova “kurkulj” označujícího příliš bohatého člověka podle sovětského měřítka — pozn.přek.) ve 30. letech a deportaci ze svého rodného Krymu ve 40. letech. Pro své politické názory byl Mustafa kdysi vyloučen z univerzity a později opakovaně souzen. Ve vězení strávil patnáct let. Ode dnů nezávislosti na Ukrajině se Mustafa Džemiljev aktivně podílí na jejím politickém životě a je autorem desítek návrhů zákonů. Kvůli ruské okupaci se světově proslulý aktivista za lidská práva již několik let nemůže dostat na svůj rodný poloostrov.

V únoru 2014 se na Krymu objevovali ozbrojení muži v uniformě bez identifikace, kteří se zmocnili strategických objektů poloostrova. 16. března 2014 se konalo “všekrymské referendum” o statusu poloostrova, které většina zemí světa neuznala. Ve výsledku tohoto referenda Rusko včlenilo Krym do svého teritoria.

Během tohoto období se krymští Tataři účastnili shromáždění, kde zdůrazňovali potřebu zachování územní celistvosti Ukrajiny a vystupovali proti prohlubování integrace s Ruskem. Kvůli oprávněným obavám z pronásledování od začátku ruské okupace desítky tisíc Krymských Tatarů uprchly z Krymu. Kromě vyvíjení tlaku na odpůrce okupace, Rusko záměrně přesouvá lidi z Ruska na poloostrov, aby změnilo demografické údaje Krymu.

Mezinárodní organizace prohlásily anexi Krymu za protiprávní a odsoudily kroky Ruské federace. Více než 40 zemí uvalilo ekonomické sankce zaměřené na ukončení agresi Ruska proti Ukrajině.

V sérii “Rodný Krym” vytvořené společně s Ukrajinským institutem, postavy pomocí virtuální reality sledují svá kličová místa na Krymu, sdílejí myšlenky a příběhy o svém rodném poloostrově.

Foto: Oleh Perverzjev

Mustafa

Mustafa Džemiljev (krym. Mustafa Cemilev) se narodil v roce 1943 na Krymu, kdy byl poloostrov pod německou okupací. Po příchodu sovětských vojsk na jaře 1944 byli Mustafa a jeho rodina spolu se všemi Krymskými Tatary deportováni do Uzbekistánu.

— Poprvé jsem se vrátil na Krym v roce 1989, v letech perestrojky, kdy už se netrestalo za návrat do vlasti, ale bránili tomu, abych se zaregistroval. Potom na Krymu začala takřka druhá fronta našeho národního hnutí. Lidé si kupovali domy a poté aspirovali na registraci. Shromáždění, protesty, hladovky — takto se upevňovali.

V roce 1991, na Národním kongresu Krymských Tatarů — Kurultaji, který se konal poprvé od roku 1917, byl Mustafa Džemiljev zvolen prvním předsedou Medžlisu Krymských Tatarů. Medžlis je zastupitelským orgánem Krymských Tatarů podobným parlamentu, jehož cílem je překonat důsledky genocidy Krymských Tatarů, obnovit práva a národní územní sebeurčení. Dnes je předsedou Medžlisu Krymských Tatarů Refat Čubarov.

— Podle našeho statutu je předseda volen na pět let, ale moje funkční období bylo pokaždé prodlouženo a vedl jsem Medžlis Krymských Tatarů až do roku 2013. No, a zároveň jsem se účastnil politického života na Ukrajině.

V letech před okupací strávil Mustafa Džemiljev polovinu času jako poslanec v Kyjevě, a když nebyla žádná schůze, vracel se na Krym. Naposledy byl na Krymu 19. dubna 2014, kdy opustil poloostrov na další zasedání Verchovné Rady (ukrajinský parlament — pozn.přek.). Poté na jednom ze stanovišť oddělujících Krym od pevninské Ukrajiny přečetl ruský důstojník Mustafovi rozkaz, který mu zakazoval vstup na území Ruské federace na pět let.

— Nebyl tam podpis ani pečeť, jen vytáhli z tiskárny kus papíru. Zeptal jsem se: “Proč jste se rozhodl mi zakázat vstup do vaší země? I když jsem se po deportaci a návratu na Krym rozhodl, že už do toho vašeho Ruska stejně nikdy nepojedu.” A oni řekli: “Krym je také Rusko.” Řekl jsem: “Pak jste velmi optimističtí, pokud si myslíte, že tu budete pět let.”

Mustafa Džemiljev vzpomíná: v té době si opravdu myslel, že okupace nebude trvat tak dlouho. Sedmý rok se už ale na poloostrov nemůže dostat.

— Tam, na Krymu, — jsou téměř všichni moji příbuzní, obrovské množství přátel, kteří jsou nejen Krymští Tataři. Během těchto šesti let tam zemřelo mnoho mých blízkých a já jsem nemohl přijet na pohřeb. Jsme si jisti, že tato okupace skončí, protože to nemůže být jinak. To je velká výzva pro světový řád obecně, ale je to pravděpodobně otázka času. Myslím, že po návratu se toho bude na Krymu hodně lišit.

Foto: Oleh Perverzjev

Mustafa Džemiljev jako aktivista za lidská práva, disident a politický vězeň dobře zná sovětský represivní stroj a jeho metody. Ačkoli u těch, kteří nesouhlasili s tehdejšími úřady, byly provedeny četné prohlídky a dokonce popravy, metody pronásledování Krymských Tatarů na Krymu, násilně připojeného roku 2014, jsou poněkud drastičtější než dokonce za Stalinových ​​časů: tajné únosy a vraždy, obklíčení domu maskovanými lidmi bez povolení k prohlídce a tak.

— Provádí prohlídku s maximálním poškozením materiálu a ponížením lidské důstojnosti. Všichni naši krajané mají dojem, že záměrně vyvolávají nějaký odpor, aby pak ospravedlnili tvrdší reakci z jejich strany.

Mustafa Džemiljev je přesvědčen, že Krymští Tataři mohou přežít jako etnická skupina pouze na své zemi, proto je spojuje myšlenka návratu do své vlasti bez ohledu na politické názory. A k tomu je nutné se zaprvé zbavit okupantů a za druhé obnovit jeho národní územní autonomii na Ukrajině, kde budou záruky zachování a rozvoje jazyka, kultury a krymských tradic.

— Kdysi byla velká část Ukrajiny součástí Krymského chanátu, nyní jsme součástí Ukrajiny. Čas od času měníme svůj status a pokud se oddělíme, Ukrajina bude pro nás ztracena, takže v každém případě budeme součástí Ukrajiny. My [domorodí obyvatelé] jsme zakladateli, součástí ukrajinského státu, takže na Ukrajině vidíme všechno svoje, naše vlastní.

Mustafa Džemiljev vedle vjezdu do vesnici, Aj-Serez, rok 2005.

Aj-Serez. Otcův dům

Aj-Serez (krym.: Ay Serez, od roku 1945 — Mižričča) je vesnice na jihovýchodě Krymu, nedaleko města Sudak. Toto je rodná vesnice Mustafy Džemiljeva, kde žilo několik generací jeho předků. Ve 30. letech byli jeho rodiče rozkurkuleni a deportováni z domoviny do vesnice na Uralu.

— Měli tam vlastní vinice, pár krav, a to bylo považováno za luxus. Oni [z Uralu] uspěšně unikli, ale nevrátili se okamžitě na Krym, dorazili do Melitopolu. A poté se přestěhovali na Krym, ale ne do své rodné vesnice, protože mohli informovat NKVD (Lidový komisariát pro vnitřní záležitosti v SSSR — pozn. red.). Usadili se ve Freidorfském okresu, na severním Krymu, ve vesnici Bozkoj. A já jsem se tam narodil. A v roce 1944 jsme byli přímo v této vesnici deportováni z Krymu.

Po návratu na Krym v roce 1989 se Mustafa Džemiljev do Aj-Serezu nevrátil. Jako vůdce krymsko-tatarského národního hnutí měl žít v centru Krymu. Proto si nejprve koupil malý dům poblíž Simferopolu a poté se přestěhoval do Bachčisaraje. Rodnou vesnici navštěvoval každý rok:

— Od hromadného návratu Krymských Tatarů na Krym byla zavedena tradice: v každé vesnici, v určitý den (obvykle neděle) se oslavoval den této vesnice. V tento den vesničané a jejich potomci dělali všechno možné pro to, aby přišli do této vesnice slavit společně. Taky jsem téměř každý rok přijížděl do Aj-Serezu, setkával se s krajany a navštěvoval dům svých rodičů.

Mustafa Džemiljev vedle domu svých rodičů, Aj-Serez, 2012.

Share this...
Facebook
Twitter

Otcův dům, Aj-Serez, 2012.

Share this...
Facebook
Twitter

Mustafa Džemiljev chtěl koupit dům, který patřil jeho otci před deportací. Ale protože Džemiljev byl již v té době veřejnou osobností, tehdejší majitel požadoval poměrně vysokou cenu, asi 50 tisíc dolarů. Dům se dlouho nedal koupit, ale nakonec na něj získali prostředky prostřednictvím charitativní organizace “Fond Krym” (Krymská nadace).

— Dům je zcela nenápadný, ale v době rozkurkulení byl pravděpodobně považován za velmi velký, asi jeden a půl patra. Podle sovětských standardů to bylo považováno za velký luxus, proto podléhal rozkurkulení.

Byla plánována obnova rodného domu Džemiljevých a výstavba rekreačního střediska. Ruský okupační úřad však zabavil dům, stejně tak i veškerý majetek charitativní organizace “Fond Krym”.

— Nyní je tento dům v “pozastaveném” stavu. Nemůžeme tam nic dělat a úřady se nějak neodvažují se ho zbavit. Protože zjevně chápou, že může Evropský soud pro lidská práva, který pečlivě sleduje soukromé vlastnictví, udělat rozhodnutí. Totéž platí pro Úřad Medžlis Krymských Tatarů. Zavřeli to, zapečetili, ale nemohou si to nechat. A budova pomalu chátrá.

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Alim Alijev

Projektová manažerka:

Kateryna Polevjanenko

Autorka:

Natalija Ponedilok

Redaktorka:

Jevhenija Sapožnykova

Tazatelka:

Karina Piljuhina

Natáčení 360°,

Režisér montáže:

Serhij Korovajnyj

Kameraman:

Mychajlo Šelest

Oleh Solohub

Režisér:

Mykola Nosok

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Přepis dialogů:

Anna Lukasevyč

Viktorija Sypuchina

Jana Rubaškina

Content manažerka:

Krystyna Kravčenko

Překladatelka:

Sofija Kalaš

Redaktor překladu:

Viktor Kozák

Koordinátorka:

Marharyta Golobrodska

Ukrainer podporují

Stát se partnerem

Sleduj Expedici