Návrat do vyklizené zóny

Prypjať je město ležící v Kyjevské oblasti, nedaleko od ukrajinsko-běloruské hranice, 2 km od Černobylské jaderné elektrárny. Projektovali ho jako satelitní město při elektrárně — deváté „atomové město” v Sovětském svazu.

Město se jmenuje podle řeky, na které je vybudované — Prypjati, pravém přítoku Dněpru. Prypjať založili v roce 1970 a kromě města atomu mělo sloužit jako velký železniční uzel, křižovatka dálnic a přístav říční plavby.

26. dubna 1986 se na čtvrtém boku Černobylské jaderné elektrárny stala veliká havárie. Následující den vyhlásili evakuaci přibližně 47 tisíc obyvatel Prypjati. Město se následkem havárie stalo radiologicky nebezpečné a pro člověka neobyvatelné.

Od té doby je 30kilometrové pásmo okolo elektrárny vyklizenou zónou. V této zóně je samotná jaderná elektrárna, města Prypjať a Černobyl, sever Poleského rajónu Kyjevské oblasti i část Žytomyrské oblasti až po hranici s Běloruskem.

Příběhy měst Prypjať a Černobyl se těsně proplétají a tak si je lidé často pletou, ač se jedná o dvě absolutně různá města. Černobyl se nachází přibližně 12 km od jaderné elektrárny a jeho počet obyvatel do doby před havárii činil přibližně 14 tisíc osob. Se samotnou elektrárnou nebylo toto město přímo spojené. Elektrárnu nazvali Černobylskou, protože se nacházela v Černobylském rajónu.

Oleksandr

Oleksandr Syrota se narodil na Chersonsku a většinu svého dětství prožil v Prypjati spolu s matkou — spisovatelkou, redaktorkou a překladatelkou Ljubov Syrotou (ukrajinská ženská příjmení se nepřechylují; pozn. překlad.). Oleksandrovi bylo 10 let když došlo k havárii. Uplynulo několik let a toto místo jej znovu povolalo k sobě. Dnes Oleksandr píše a natáčí dokumentární filmy zasvěcené Prypjati a Černobylské tragédii; organizuje a provádí exkurze vyklizenou zónou; je vedoucím mezinárodní organizace „Centrum Prypjať.com” a členem Veřejné rady při Státní agentuře pro vyklizenou zónu.

Havárie

K havárii došlo v sobotu, 26. dubna 1986. Tehdy byl systém šestidenní výuky, proto onoho sobotního rána se desetiletý Oleksandr probudil a šel do třídy 3B:

— Učitele svolali na mimořádnou poradu, údajně ohledně události v elektrárně. O přestávce, po druhé hodině, jsme uslyšeli sirény a tak jsme se rozběhli pryč. Uviděli jsme docela velikou skupinu nervózních dospělých a na plácku u polikliniky kolem deseti aut záchranné služby se zapnutými majáky. A my jsme se dospělých začali ptát: „prosím vás, prosím vás, co se stalo?”. Dokud nám kdosi neřekl, že v elektrárně je požár a abychom nepřekáželi a nepletli se pod nohama. Vyrazili jsme k mostku, podívat se na požár elektrárny.

Co Oleksandr uviděl popisuje tak, jak jen to tehdy mohl svýma dětskýma očima pozorovat:

— Hodně se mluví o velikánské záři, až do nebe. Nevylučuji, že to tak bylo, ale určitě ne v ten moment, kdy jsme přišli. Tehdy byla elektrárna zavalená kouřem, jako by byla v mlze. V zásadě jsme ani nic zajímavého neviděli, snad jen vrtulníky, co nám začaly létat nad hlavami.

Z takového dne si člověk zapamatuje nemálo detailů:

— 27 dubna ve 12 hodin z amplionů poprvé zaznělo hlášení o evakuaci. Za dvě hodiny začali přistavovat autobusy. Celou tu dobu jsem trčel u okna, bavil se s kamarády, ale máma byla v práci. Pamatuji si, že před evakuací, když jsme vyšli na ulici, mámu odchytili pracovníci bytového družstva a policie. Šli pečetit byty. Potom jsme nasedli do autobusu, který stál přímo před podjezdem a vyrazili jsme. Tehdy se mělo za to, že evakuace bude přechodná, jen na pár dní. A tak proč s sebou brát nějaké zbytečně veliké věci, když jedete na tři dny? Všichni si balili jen minimum věcí jako oblečení, doklady, nějakou tu svačinu a brali to spíš jako prodloužený víkend

Máma si vybojovala byt v Kyjevě. Přesně na Nový rok 1987. Do té doby jsme pobývali u přátel či známých.

Máma nastoupila do Filmového studia O. Dovženka a pracovala tam prakticky až do důchodu. V roce 1988 natočila spolu s režisérem Rolanem Serhijenkem dokumentární film „Poríh” (“Práh”) — zcela určitě první dokumentární film o Černobylu, který neukazoval tradiční sovětský patos, ale reálné události. Také jim za to Kulturní komise v Moskvě v podstatě vyhrožovala zastřelením, jelikož ukázali nejen vojenské zóny, ale i to, jaké zdravotní problémy po havárii u lidí vznikly.

Návrat

Oleksandr se do Prypjati poprvé vrátil v zimě roku 1992:

— Na ten moment jsem čekal spoustu let, jelikož nezletilým byl vstup do vyklizené zóny zakázán. Prosil jsem mámu, aby mi s tím pomohla. Říkala, ať počkám alespoň do 16 let, pak o tom budeme přemýšlet. Když jsem dosáhl věku 16 let, tak jsem začal na mámu naléhat, říkal jsem, „něco jsi mi slíbila, tak chci vidět činy”. Domluvila se se svým bývalým kolegou z palácu kultury „Enerhetyk”, Saškou Demydovým (toho času byl ředitelem televize města Slavutyč), aby mě vzali s sebou, až pojedou natáčet nějaký materiál.

V zimě roku 1992 jedeme do zóny autobusem přes Slavutyč. Zavezli mě do Prypjati, nechali mě tam a jeli natočit pár záběrů do elektrárny. Téměř pět hodin jsem chodil městem, zcela sám. Procházel jsem místy svého dětství. Většinu času jsem jednoduše řval. Psychicky to byla velice náročná návštěva.

— Teprve po této návštěvě jsem si uvědomil, že už se nemáme kam vracet. Určitě, ta cesta také určila to, čím se teď zabývám. Našel jsem svůj způsob jak se vrátit.

Ve svém pokoji jsem prakticky nic nenašel. Naše čtvrť byla elektrárně nejblíže a tak byla celá vyčištěná. Z oken vyházeli nábytek, chladničky. Vše potom přikryli pískem. Zachovalo se jen velmi málo: nějaké věci které jsem vyráběl a lampa. Vše ostatní vyházeli.

Nějaké zvláštní cennosti u nás nebyly, proto také nic neukradli. Máma se sem vrátila v květnu roku 1986 a podařilo se jí odvézt nějaká fotoalba a několik svých čepic, které jí potom způsobily řadu zdravotních problémů.

Ale alba byla právě ta památka, jaká mi nedávala zapomenout na město a jaká jistým způsobem přispěla k mému návratu sem. Teď jsem tady pořád. Pracuji s novináři, televizí, filmem. Natáčíme Prypjať pro nejrůznější projekty, pracujeme s turisty, kteří se sem chtějí podívat, projít se tu.

Stále cítím, jak právě ten můj dům a ty moje zážitky nikam nemizí. A to je určitě jedna z příčin, proč se ve svém úsilí nemůžu vydat nějakým jiným směrem. Stejně se sem vracím. Ať už bych dělal cokoli, stejně mě to vždy přivede sem.

Prypjať

Oleksandr vypráví, že ještě do roku 2010 fungovalo v Prypjati jen několik málo firem. Dostat se do vyklizené zóny bylo tehdy mnohem složitější a určitě by tam tehdy nikdo nemohl provádět velké skupiny turistů. Infrastruktura byla tenkrát sice v lepším stavu, ale radiologická rizika byla mnohem větší.

V současnosti v Prypjati fungují dva podniky — pracoviště dezaktivace speciálních oděvů a garáž pro automobily na odvoz radioaktivního odpadu.

— Taková zajímavost: 94. rok, přijedeš do města, v zimě, tma, na celé město hulákají tlampače místního rozhlasu, nějaká Alla Puhačová zpívá „Million alych roz” (“Milion růží”; Ruská, původně Lotyšská píseň; pozn. překlad.). Zářivé světlo vychází z plaveckého bazénu „Lazurnyj” (azurový), otevřeného pro personál.

Oleksandr vzpomíná, že do oné návštěvy se mu o Prypjati často zdávalo jako o živém, lidmi obývaném městě. Pak se to ale změnilo:

— O městu se mi zdávalo i nadále, ale už nikdy ne jako o živém. Sny měly různé podoby: že jsme se vrátili, že bylo zpřístupněné nebo že ho rekonstruují.

Domy v Prypjati pomalu chátrají. Nejdříve ty cihlové konstrukce, trochu později stavby železobetonové. To vše je potřeba zvážit, než člověk vejde v tu, či onu budovu:

— Ulice, ve které jsem žil, ulice Družby národů, byla jednou z nejstarších v celé Prypjati. Zdejší zástavba je také v nejvíce havarijním stavu. Ty opadané obkladačky, to je první předzvěst blížícího se zborcení. Tak nějak to začalo i v mojí škole: nejprve opadalo obložení a omítka a za rok-dva spadla i stěna.

— Toto je jedna z budov, která co nevidět spadne. „Zdraví lidu — bohatství země!” — jedno z posledních hesel, která v Prypjati z oněch dob zůstala. Takových byly spousty — celé město jich bylo plné. V podstatě takové mini sovětské Las Vegas — vše bylo neonové, vše blikalo, zářilo. „Strana Lenina — to síla lidu, která nás k vítězství komunismu vede”, „Ať je atom pracovníkem, a ne vojákem!”, „Mírový atom do každého domu”.

Školka

— Škola… Kdyby tu teď přede mnou stála nějaká paní učitelka, řekl bych jí, že tu školu mám rád. Ale já ji nenáviděl. Tehdy jsem si nejspíš říkával: „Kéž by ses zbořila!”. Buďte opatrní se svými přáními. Ony se často splňují.

Oleksandr ukazuje na místo, kde prošel prvními třemi ročníky školní docházky:

— Tohle je křídlo prvního stupně. Pod těmi závaly v prvním podlaží je vchod do mojí třídy. Pod každým schodištěm byl tajný východ. V naší škole ho užívali k tomu, aby se ulívali z výuky. Bylo to velké tajemství. Tak jsem tam byl jednou se svým kamarádem za školou a uprostřed té místnosti jsme našli kožený fotbalový míč. Dnešním klukům budu těžko vysvětlovat, jakou senzací byl kožený míč na konci 80. let v Sovětském svazu. Pro nás to byl opravdový poklad. Hrajem si tak s míčem a najednou ho někdo kopne na střechu kotelny. A je hotovo, přišli jsme o míč.

Po několika dnech si nás o přestávce odchytil majitel míče — o několik let starší chuligán se zlověstnou pověstí. Vzal si nás dva stranou na krátký pohovor, ze kterého vyšlo, že mu máme do několika dní dát buď míč, nebo 10 rublů. Tady je dobré zmínit, že tehdy přijít k 10 rublům bylo ještě těžší, než získat fotbalový míč a tak to nepřipadalo v úvahu. Co se dalo dělat? Samozřejmě, mohli jsme to v klidu říct mámě, ale to se nám nechtělo a tak jsme se prostě schovávali. Uplynuly dva, tři dny a vybuchuje Černobylská jaderná elektrárna a my odjíždíme evakuačním autobusem s pocitem: máme ještě další tři dny navíc do setkání s vyděračem.

Dělali jsme sraz našich, mohlo by se říct, „neabsolventů”. Před pár lety nazpátek se nás sešlo hodně. Pěkně jsme poseděli a zavzpomínali. A kam že se všichni ti Prypjatčané rozutekli? V podstatě po celém bývalém Sovětském svazu a Evropě. Ve skutečnosti bylo tehdy pro Prypjatčany jednodušší se přestěhovat někam dál od Kyjeva, pryč z Ukrajiny, aby lidé o celé věci tolik nevěděli a oni o tom nemuseli mluvit.

Divoká příroda

Za desítky let nepřítomnosti člověka v Černobylské zóně vyrostl na většině jejího území mladý les, ve kterém se zabydlela divoká zvěř. Vrací se sem spoustu chráněných zvířat zapsaných v Červené knize. Narůstá zde počet losů, jelenů, vlků či rysů. Usídlili se tu dokonce i ti, kteří v této oblasti nikdy nežili. A tak se tu usadil dokonce i jeřáb popelavý, medvěd hnědý, orel mořský a další druhy, které se v této oblasti považovaly za vzácné.

Ve vyklizené zóně žije také populace koní Převalského — druhu, jaký byl ve 20. století v přirozeném prostředí vyhuben. V Ukrajině koně Převalského umístili do chráněného území Nová Askánije (více se dozvíte v článku Nová Askánije). Odtud tento druh divokých koní v 90. letech převezli do vyklizené zóny Černobylské jaderné elektrárny, kde místní populace žije zcela samostatně, bez lidského zásahu

Spočítat všechny koně Převalského v Černobylské zóně by bylo těžké. Museli by se všichni nějak označkovat za pomocí speciálních obojků nebo čipů. V současné době není žádná specializovaná organizace, která by se tím zabývala.

Oleksandr Syrota vypráví o prvním, jemu známém případu, kdy koně Převalského opustili Černobylskou zónu a doputovali až do lidských sídel:

— Na podzim roku 2014 dvě divoké kobyly přišly do vesnice, kde jsem už rok žil společně s rodinou (v roce 2013 se Oleksandr s rodinou přestěhovali do obce Dyťatky, nacházející se na hranici zóny — pozn. autora). Usídlily se na poli naproti mému domu, pásly se tam na zbytcích po sklizni a sblížily se s hřebcem ze sousedství. Jistě se tam rozhodly zůstat, protože jim tam bylo dobře a měly dost žrádla.

To ale způsobovalo jisté potíže místním obyvatelům, jelikož jim koně pustošili pole:

— Koně přeci nerozumí tomu, že ti lidé si to tam zasadili ke svému užitku. „Co nesním, to aspoň okoušu” — to je přesně jejich případ. Učinili jsme několik pokusů koně odvést zpět do vyklizené zóny, konkrétně, vedli jsme toho hřebce, do kterého se ony zamilovaly, desítky kilometrů do vyklizené zóny. Šly za ním, ale pak se zase vrátily zpět do Dyťatky.

Když Oleksandr pochopil, že veškeré snahy odvést koně zpět jsou marné, postavil jim ohradu na ploše 50 na 50 metrů, přímo na tom poli, kde se koně pásli. Tato ohrada se pro ně stala přechodným domovem.

Je několik verzí, proč ty divoké kobyly odešly z vyklizené zóny a přidaly se k lidem. Oleksandr říká, že jeho známý, biolog, se přiklání k variantě, že ty koně vyhnali ze stáda:

— U koní Převalského existují jisté druhové vztahy. Jakmile dcery samce dosáhly pohlavní zralosti, samec je vyhání, aby si našly nové stádo. A právě to se pravděpodobně i stalo. Odešly hledat hřebce a na území zóny ho nenašly. Proto ty dvě kobyly šly až za hranice zóny, našly si ve vesnici domácího hřebce Lorda a rozhodly se sním utvořit stádo. Na můj souhlas nečekaly, na Lordův též ne. Prostě nás postavily před holý fakt: budeme tu bydlet.

Do podzimu roku 2016 žily v ohradě. Krmili je a snažili se je někam umístit. Neúspěšně:

— Už jsem ztratil naději, že nám to někdy vyjde, protože nikdo neprojevil ochotu nám pomoct. Ačkoliv se jedná o druh zapsaný v Červené knize a jeho osud by měl zajímat především stát a ne nás.

Za ty dva roky se kobylám narodila dvě hříbata — kříženci od toho samého hřebce, za kterým tehdy přišly. Dvě malé kobylky nazvali Lilo a Stitch, stejně jako postavy známého filmu:

— Jména dalo hříbatům moje dítě, dospělým zvířatům my. Jmenují se kůň číslo 1 a kůň číslo 2 — moc fantazie nemáme.

Vzápětí se s Oleksandrem zkontaktoval koordinátor zoologické zahrady Mežyhirja Serhij Hryhurjev. Navrhl pokusit se zvířata převézt do prostor ohrady v Sucholučí, kde budou mít lepší podmínky:

— Byla to úplná operace. Divoká zvířata, třebaže si na lidi za ty dva roky zvykla, k sobě stejně nikoho nepustila. Nikdy se nepřevážela. Zapojili jsme zoology, veterináře a ti jim dali uklidňující preparáty. Celá ta operace trvala něco kolem dne, koně sem úspěšně převezli a oni tu úspěšně přezimovali.

Lovecký klub „Kedr” či „Sucholučí” — v těchto honitbách chodil na lov také dřívější prezident Viktor Janukovyč a jeho nejbližší. Nyní na tomto území ochránci přírody zakládají „Dniprovsko-Teterivský” národní přírodní park. Věří, že sem budou přijíždět, nejen místní obyvatelé, ale především ekoturisté.

Oleksandr vysvětluje, že pro koně je život v Sucholučí ideální variantou, zejména také proto, že v zóně by byli ve větším nebezpečí:

— Celkem snadno by se mohli stát potravou pro vlky, nebo se navázat na lidi. Divoká zvířata mají tyto rizika: dravci, lidé, nastražené pasti, různé jámy, nestabilní přísun potravy. Po dvou letech soužití s lidmi je jediná možnost — území, kde se koně budou cítit komfortně a nebudou na ně útočit vlci.

Exkurze

Oleksandr organizuje exkurze po vyklizené zóně. K této práci ho přivedlo jednak jeho osobní přesvědčení, tak i celá řada osudových událostí:

— V roce 1997 jsem se do Prypjati dostal zcela nečekaně. Tehdy jsem začal pracovat v oblasti staveb plaveckých bazénů. Šéf mě poslal zhodnotit možnosti rekonstrukce bazénu v jednom objektu. Nevěděl jsem kam pojedu, sedl jsem do auta a probudil se v Prypjati, poblíž bazénu „Lazurnyj”. V té době sloužil pro pracovníky v zóně. Myslím, že to nebyla nějaká přímá iniciativa se záměrem bazén rekonstruovat, spíše někdo zkusmo zavolal do nějaké první, slušně vypadající firmy, aby mu řekli, zda je to vůbec možné udělat. A tak se stalo, že jsem se ocitnul tady a začal se věnovat něčemu docela jinému, než byla moje původní profese. A to nebyl jediný případ, kdy jsem se takto vrátil do města.

Nastal ten čas, kdy jsem si měl vybrat, čím se budu v životě zabývat. V jistém momentě jsem si uvědomil, že Černobylská tématika mi bude bližší a bude mě zajímat. Opustil jsem podnikání a vše jsem předal svému partnerovi. Bylo to v roce 2004. Tehdy bych si vůbec nepomyslel, že se budu stěhovat. Nějaký čas jsem dojížděl, ale pak mě to začalo štvát a tak jsem začal hledat bydlení poblíž práce, abych nemusel nikam jezdit. Tak to je určitě ten hlavní důvod a vše ostatní, to je jen pohádka. Když se budeme bavit o tom, zda jsem se sem chtěl přestěhovat, tak to jsem chtěl jenom do mé první návštěvy. To jsem ještě věřil, že je kam se vracet.

— Ano, já sem chci jezdit a budu dělat tuhle práci. Ale chápu, že žít tady už nebudeme my, ale jeleni, lišák Semen a, dál-li Bůh, i jeho děti. Vyhlídky, že tu budou někdy žít lidi, to je něco, co není v mých silách ovlivnit. Je to fakt, se kterým prostě žijeme po desítky let historie Ukrajiny

Oleksandr vysvětluje, proč je při práci v Černobylské zóně důležité být znalým a zkušeným průvodcem:

— Zónou projde několik desítek tisíc lidí ročně a tendence je vzrůstající. Přijíždějí z celého světa. Z Afriky tu sice ještě nikdo nebyl, ale z většiny ostatních kontinentů a zemí tu lidi byli. Obecně vzato, cesta do zóny nese jisté riziko, a teď nemám na mysli radioaktivní znečištění, i když to je také rizikový faktor. Teďka stojíme na dvoře, ale tam za keřem může být, s jistou pravděpodobností, stádo divokých zvířat a my si jich ani nevšimneme. Vlci, rysi… Občas se na levém břehu řeky Prypjať zjeví stopy medvěda. Jsou tu rizika plynoucí ze stavu konstrukcí. Jak vidíte, tento blok budov je ve velice špatném stavu.

Moje představa, jak by vyklizená zóna mohla vypadat, se asi bude lišit od toho, jak to vidí stát. Chtěl bych, aby tohle území bylo tím, čím už de facto je, ale prostě s právním statusem. Je to unikátní památník pod širým nebem, kde příroda ukazuje, jak navzdory snahám člověka, ona stejně vítězí a vrací se zpět. Prypjať je místo, kde se lidé mohou vžít do situace těch, kteří tu tenkrát skutečně žili — mohou se postavit na jejich místo a prožít to. Na tomto místě si mohou uvědomit a připustit si, že to samé by se mohlo stát i s jejich městem a proto by měli nadále žít tak, aby už více žádných mrtvých měst nebylo.

Opravdu hodně mě rozčilovalo, že vyklizená zóna byla pro lidi jakousi zváštní atrakcí. Především v první roky, kdy jsem se teprve začal zabývat organizováním výprav sem. Bylo mi z toho úplně zle. Ale pak jsem uviděl, jací ti lidé do Prypjati přijíždějí a jací se odtud vrací. Nyní si myslím, že je úplně jedno, jaká byla jejich prvotní motivace přijet právě sem, důležité je to, co si odtud odvezou. Nemám na mysli kapsy plné suvenýrů, ale ranec poznání a zkušeností.

Mnohokrát mi po exkurzi někdo zatelofonoval a říkal: „Víte, to, co jste nám ukázal nám úplně převrátilo náš život”. Pro každého to je osobní věc, se kterou se obyčejně jen tak nesvěřuje.

Ačkoli je Prypjať, jakou Oleksandr Syrota denně ukazuje návštěvníkům, spojená se sovětským děditstvím, sám se cítí být Ukrajincem:

— Byl jsem malý, když se Ukrajina stala nezávislou a pamatuju si, jaký to byl nával emocí a dokonce jakéhosi štěstí. Myslím, že Ukrajina musí být nezávislým státem, nehledě na přání našich sousedů a na to, jak nás oni vidí. Máme právo na sebeurčení. Ukrajina, to je ztracená a znovu navrácená vlast, pokud to budeme brát obecně. Moje rodina po matčině linii byla persekuovaná a vystěhovaná z Ukrajiny do Kyrgystánu. Vrátili se sem před pár lety. Viděl jsem, jak se máma pomalu cítí být Ukrajinkou. A právě tím jsem si i já prošel a stále si tím procházím až do dnešního dne.

Jak jsme natáčeli

Blog o tom, jak jsme jeli do Prypjati, jak jsme se pět dní nemyli a jak jsme se setkali s 91letým spojařem UPA, s jedním z posledních dnes žijících členů této organizace. Dále se dozvíte o novém slově, jaké nás teoreticky i prakticky naučil náš polský fotograf Mateuš během naší cesty.