Při oznámení invaze na Ukrajinu Putin prohlásil „denacifikaci“ za jeden z konečných cílů své „speciální vojenské operace“. Většině lidí po celém světě to znělo jako totální nesmysl, tvrzení založené pouze na Putinově choré fantazii, které nemá s realitou na Ukrajině nic společného. Avšak stejně jako se ruský plán invaze na Ukrajinu připravoval dlouhá léta, tak se Rusko snažilo vybudovat si ospravedlnitelné důvody pro válku v očích ruských občanů a lidí na celém světě. Velkou součástí této snahy bylo vytvoření přesvědčivého příběhu o neonacismu na Ukrajině (což je náročné vymyslet o zemi, kde krajně pravicové strany získávají ve volbách méně než 3 % hlasů a nemají žádnou politickou moc).
Celá ruská historka o nacistech v Ukrajině visí na jediném vlásku, a to na spojitosti s plukem Azov, jednotkou ukrajinské Národní gardy. Tento příběh se stal natolik přesvědčivým, že i po 100 dnech rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu se někteří lidé stále ptali: „Jsou příslušníci pluku Azov skutečně neonacisté?“ Abychom na tuto otázku odpověděli a pochopili, proč tento obraz vojenské jednotky stále koluje v médiích a mezi západní veřejností, musíme se podívat do historie pluku Azov a na to, jak byl v médiích zobrazován před rozsáhlou válkou i během ní.
Historie pluku Azov
Po protizákonné okupaci Krymu v roce 2014 Rusko zorganizovalo separatistické povstání v Doněcku a Luhansku a následně obsadilo východ Ukrajiny. Ozbrojené síly Ukrajiny, podfinancované za tehdejšího proruského prezidenta Janukovyče a strukturálně zkorumpované, nebyly schopny na invazi řádně reagovat. Civilní dobrovolníci, kteří se předtím postavili proruskému režimu během revoluce na Majdanu, se zmobilizovali, aby zaplnili mezeru v obranyschopnosti země. V reakci na ruskou agresi vzniklo mnoho dobrovolnických praporů, včetně Azovu (pojmenovaného podle Azovského moře, které lemuje Doněckou, Záporožskou a Chersonskou oblast na jihu Ukrajiny). Jádro jednotky tvořili fanoušci charkivského fotbalového klubu Metalist, aktivisté Automajdanu (automobilové protestní hnutí během revoluce na Majdanu – pozn. red.) a členové několika charkivských krajně pravicových skupin, jako je Patriot Ukrajiny a také členové Sociálně-nacionalistického shromáždění (SNS). Jak Patriot, tak i SNS vedl Andrij Bileckyj (více o něm později).
Po účasti na osvobození Mariupolu od separatistů a ruských sil v květnu a červnu 2014 si Azov získal mezi ukrajinskou veřejností dobrou pověst a začal přitahovat další dobrovolníky. Jedním z rozšířených mýtů o této jednotce je, že se jedná o domobranu (definovanou jako vojenskou sílu, která působí dočasně a jejíž příslušníci nejsou vojáky stálé armády). To je však nepravdivé. Na podzim roku 2014 byl Azov začleněn do Národní gardy pod velením Ministerstva vnitra Ukrajiny a trvale dislokován v Mariupolu.
prezentace
Když v roce 2022 začala ruská invaze v plném rozsahu, Azov hrál hlavní roli v boji proti ruským silám na jihu Ukrajiny. Po dobu 86 dní vzdorovali okupačním silám po boku příslušníků divize 36. samostatné námořní brigády z Mykolajiva. V posledním měsíci byli ukrajinští bojovníci zatlačeni do areálu obrovského ocelářského závodu Azovstal. Navzdory neustálému bombardování, ostřelování dělostřelectvem a lepším útočným pozicím se ruským silám nikdy nepodařilo závod zcela ovládnout. Kvůli nedostatku potravin, vody a základních zdravotnických potřeb nařídila ukrajinská vláda 19. května vojákům Azovu a námořní pěchoty, aby se vzdali. Dne 29. června se 43 příslušníků Azovu vrátilo na Ukrajinu během výměny zajatců, ale od července 2022 je ukrajinských obránců Mariupolu stále drženo v ruském zajetí.
Vznik neonacistického příběhu
V Ukrajině je význam Azovu přímo spojen s jeho úsilím při obraně Mariupolu v roce 2014 a během rozsáhlé invaze v roce 2022. Kromě jejich vojenské služby, zejména před rokem 2022, se o příslušnících Azovu na veřejnosti hovořilo jen zřídka. Rusko, nespokojené s proevropským a prodemokratickým hnutím na Ukrajině v roce 2014, začalo tvrdit, že legitimní ukrajinská vláda byla svržena „fašistickou“ nebo „neonacistickou juntou“. Mezinárodní média se této zprávy rychle chopila, využila ji a diskutovala o tom, zda má Kreml pro taková prohlášení nějaké důvody. Vjačeslav Lichačev, vedoucí skupiny pro monitorování práv národnostních menšin a člen odborné rady ukrajinského Centra pro občanské svobody, který se zabývá studiem krajně pravicového radikalismu, popisuje rozsáhlé zpravodajství o Azovu jako začarovaný kruh. „Pozornost médií živí sama sebe: média píší o Azovu právě a z velké části jen proto, že média píší o Azovu. Je to prostě posedlost, na kterou nemá cenu reagovat.“ Lichačev psal o Azovu v jednom ze svých článků. Existují však nějaké důvody pro obvinění členů Azovu z toho, že jsou neonacisté?
Nejprve je důležité definovat, co vlastně neonacismus znamená a jak se liší od rozšířenějších krajně pravicových politických hnutí. Ačkoli obě hnutí sdílejí společné myšlenky, jako jsou konzervativní hodnoty, nadřazenost jedné rasy či etnika nad ostatními, právo a pořádek a další, neonacismus se liší zejména snahou o oživení nacistické ideologie v návaznosti na Hitlerovy představy o rase a společnosti. Jinými slovy, všichni neonacisté jsou krajně pravicoví jedinci, ale ne všichni krajně pravicoví jedinci jsou neonacisté. Hranice mezi oběma definicemi však mohou být médii značně rozostřeny a jedna či druhá může být použita jako vhodný narativní nástroj.
Po všech nesmyslných tvrzeních o tajných biolaboratořích a utajených jaderných zbraních a popírání válečných zločinů je jasné, že nic z toho, co říkají ruští televizní moderátoři, političtí představitelé nebo vládní úředníci, nelze považovat za pravdu. V případě Azovu se ruská média chytla životopisů zakladatelů Azovu a jejich účasti v krajně pravicových hnutích, aby vytvořila příběh tvrdící, že celý prapor dnes tvoří neonacisté, což je prostě lež. Jeden ze zakládajících členů, Andrij Bileckyj, má skutečně kontroverzní minulost, ale to nedefinuje současné členy Azova, jejich politické názory a ideologie. Andrij Bileckyj, předseda pravicové politické strany Národní sbor, který se podílel na vzniku praporu Azov a je považován za jeho zakladatele, vedl prapor jen několik měsíců v roce 2014. Poté se Bileckyj vrátil ke své politické činnosti
Jsou členové Azovu neonacisté?
Rozhodně ne. Původní krajně pravicoví zakladatelé sice pluk koncem roku 2014 opustili, ale ruská propagandistická mašina a některá západní média je stále využívají, aby pošpinili reputaci Azovu. Je nejen špatné, ale také škodlivé pro Ukrajinu, když se dělají takováto zobecňující prohlášení o celé vojenské jednotce, která se v průběhu let vyvíjela a měnila, pouze na základě profilů jejích zakladatelů. Diskreditace Ukrajiny na mezinárodní scéně je právě cílem ruských médií.
Navíc vojenské jednotky Ozbrojených sil Ukrajiny nemohou být formovány na základě konkrétní ideologie. Jedinou možnou ideologií Národní gardy je Disciplinární statut (který mimochodem zakotvuje povinnost „respektovat lidská práva, čest a důstojnost“ a „zdržet se vyjádření a činností, které porušují lidská práva nebo snižují lidskou čest a důstojnost“). Pluk, který je často popisován jako „plný bílých supremacistů“, je ve skutečnosti rozmanitější, než si většina lidí myslí. Před rozsáhlou válkou i během ní sloužilo v Azovu mnoho zástupců etnických a národnostních menšin, mimo jiné Židé, krymští Tataři, Moldavané a Gruzínci. Podle Vjačeslava Lichačeva byli všichni, kteří otevřeně artikulovali extremistické názory, novým velením Azovu v roce 2017 odstraněni. Azov navíc v nedávném prohlášení zdůraznil, že „pohrdá nacismem a stalinismem“.
Pokud je tedy vše tak zřejmé, proč západní publikum stále vyjadřuje obavy ohledně Azovu?
Vjačeslav Lichačev to vysvětluje takto:
„Ruská propaganda vytváří dojem, že na Ukrajině údajně existuje zločinecký neonacistický ‚nacionalistický prapor‘. Propagandisté využívají objektivní fakta (například politickou minulost zakladatelů praporu) k vytvoření působivého obrazu. Tento obraz je falešný, ale ruskou propagandu není radno podceňovat.
Je to systematické, profesionální a přesvědčivé vyprávění, zejména v západní společnosti, která není zvyklá na tak zjevné lži. Západní společnost obvykle odmítá černobílé vidění světa a uvažuje o komplexnějších modelech. Toto vidění obvykle hledá pravdu někde uprostřed, mezi polarizovanými extrémy. Ale jak řekl polský historik Adam Michnik: ‚Pravda neleží uprostřed, leží tam, kde leží.‘
Propaganda funguje jen tehdy, když jste ochotni jí věřit. Pokud člověk s propagandou vnitřně souhlasí, je přesvědčování snadné. Pro Západ je výhodné ukolébávat se pohádkami o tom, že všechno je složité a nejednoznačné. V takovém případě není třeba zasahovat a není třeba se cítit provinile, svědomí je čisté.
Jedním z důvodů, proč je mýtus o ukrajinském nacismu stále životaschopný, je to, že je výhodný nejen pro Rusko. Je to skvělý argument pro to, proč nedělat nic, dívat se, jak Ukrajina bojuje sama s nepřítelem, a necítit příliš soucitu s bojovníky z Azovu, z nichž mnozí padli v nerovném boji, když ze všech sil bránili Mariupol, zatímco jiní jsou nyní v ruském zajetí.“
