Nový život proslulých charkivských bytů

V roce 2019 vyšlo najevo, že Ševeljovův byt byl nabídnut k prodeji. Literární muzeum, jedna z nejzajímavějších místních kulturních organizací, o ten byt ihned projevilo zájem. Zástupkyně ředitele muzea, Teťana Pylypčuk, vypráví:

— V té době právě pracoval úžasný charkivský vydavatel a badatel Oleksandr Savčuk na dvoudílných memoárech Jurije Ševeljova „Já — mě — mně“. Právě on našel plán bytu, ve kterém bydlel Ševeljov. Náš muzejní architekt, Serhij Kanhelari, kouknul na plán a prohlásil: „Tento byt teď budou prodávat”.

Abychom vrátili jméno Ševeljov do kontextu města a pokračovali v rozvoji Charkiva jako centra moderní literatury, začal tým LitMuzea hledat možnosti nákupu bytu známého lingvisty.

Apartmány s duchem historie

Jurij Ševeljov — jedna z výrazných postav ukrajinské kultury XX. století. Narodil se v Charkivě ještě v době Ruské říše, ve dvacátých letech se stal kritikem a lingvistou. Naštěstí se vyhnul stalinským represím, i přesto že ho NKVD nutilo k spolupráci. Za dob druhé světové války Jurij Ševeljov zůstal v okupovaném Charkivě a později se mu podařilo odstěhovat na západ. Tam se postupně stal jedním z nejvýraznějších kritiků, esejistů, lingvistů a slavistů z ukrajinské diaspory. Ševeljov patřil mezi organizátory legendární organizace „MUR“ a napsal desítky zásadních knih a článků, jak vysvětluje Teťana:

— On není jenom literární kritik a lingvista. On po sobě zároveň zanechal velmi upřímné vzpomínky na sebe a na svou dobu. V jeho memoárech, stejně jako v jeho esejích, je hodně informací o Charkivě. Myslím si, že toto jsou nejlepší vzpomínky a eseje o Charkivě, i když neobsahují jenom příjemné věci. Měli bychom být rádi, že takového myslitele máme.

Skutečnost, že Ševeljov žil za německé okupaci, a dokonce pracoval pro charkivské okupační noviny „Nova Ukrajina“ i pro místní správu, se stala zdrojem vášnivých kontroverzí a skandálů. Ševeljov byl obviňován ze spolupráce s nacisty. Nakonec v roce 2013 byla rozbita pamětní deska na domě, kde bydlel.

Teťana Pylypčuk často provádí hosty touto částí starého centra Charkiva. V této městské části je hodně historických památek spojených s kulturním rozkvětem dvacátých a třicátých let.

— Přímo tady na ulici Sumska 5 se dle našich objevů nacházela slavná „Kavárna Pо́ka“, kam se spisovatelé scházeli na tureckou kávu a francouzské oplatky. Toto byl oblíbený „co-working“ hlavního ukrajinského futuristy Michajlja Semenka.

O něco výše se nachází divadlo „Berezil“ Lesja Kurbasa. Pak tu byla redakce „Zprávy VUCVK“ (Celoukrajinského ústředního výkonného výboru), kde se v bývalém domácím kostele, v nevytápěné místnosti, scházeli budoucí lídři „rozstříleného obrození“, mladí, tehdy málo známí spisovatelé, a pořádali večírky v nevytápěném domě.

— A na konci tohoto místa, známého v té době pod žertovným názvem „Literární veletrh“, bylo Státní nakladatelství Ukrajiny. Překypoval tu literární život, a to přispělo k tomu, že mladý Jurij Ševeljov objevil ukrajinskou kulturu. Jinou kulturu – ne tu provinční, jakou byla podávána v 10. letech 19. století— ale novou, přemýšlivou, živou a jasnou.

Ševeljov žil ve slavném domě na Sumské ulici, známém jako „Salamander“ (tak se jmenovala pojišťovna, která ho postavila v letech 1914-1916). „Salamander“ zaujímá celý blok a lidé vstupují do ševeljovského vchodu nikoli ze samotné Sumské, ale z jiné ulice — Rymarské.

— Byty v tomto domě byly celkem pohodlné. Rodina Ševeljových si tam koupila byt, docela velký, skoro 150 metrů čtverečních.

Ševeljovův otec byl generálem v carské armádě, mohl si dovolit drahé bydlení, ale poté rodinu opustil — matka a syn začali mít finanční problémy. Část pokojů museli dát do pronájmu. S příchodem sovětské moci byl byt přeměněn na „komunální“, takže se Ševeljovovi museli usadit v bývalé místnosti pro obsluhu. LitMuseum se tedy přirozeně zajímalo o „Salamandera“ jako o místo, kde vyrůstal a formoval se Jurij Ševeljov — muž imperiální kultury, který si vybral ukrajinskou identitu.

V roce 2020 byl uveden do prodeje další byt — v legendárním charkivském domě „Slovo“, kde kdysi bydlel novinář a spisovatel sci-fi Petro Lisovyj (vlastním jménem — Svašenko). Co je to „Slovo“? Jedná se o velkou obytnou budovu na ulici Kultury, postavenou speciálně pro ukrajinské sovětské spisovatele na přelomu 20. a 30. let minulého století podle konstruktivistického projektu (ne bez vlivů modernismu a art deco) od Mychajla Daškevyče.

Spisovatelé do značné míry financovali výstavbu „Slova“ a vytvořili za tímto účelem speciální družstvo. Zbytek peněz „přispěl“ — samozřejmě ze státního rozpočtu — předseda lidových komisařů (úřadu USSR) Ulas Čubar. Seshora má dům tvar písmene „C“. Ve 20. a 30. letech zde bydlely desítky nejvýznamnějších spisovatelů, překladatelů, kritiků a dalších představitelů kultury — od Mykoly Chvyljového po Mychajlja Semenka, od Pavla Tyčyny po Lesja Kurbase. Dům „Slovo“ se stal jedním ze symbolů rychlého rozvoje ukrajinské literatury, který se odehrával z velké části právě v Charkivě, tehdejším hlavním městě sovětské Ukrajiny ve 20. a 30. letech XX. století.

— Tehdy do Charkiva přijela spousta umělců s různými ambicemi a představami. Spojovala je ale touha změnit svět k lepšímu. Právě proto se objevilo nové centrum, nové zajímavé projekty, konstruktivistická architektura. Svoboda, experiment — to je to, co na tom období miluji. V té době ještě nebyla zavedena sovětská totalita, ale bylo vytvořeno unikátní prostředí.

„Cechový“ charakter „Slova“ se ukázal během aktivní fáze stalinských represí — takzvaného „Velkého teroru“. Ukázalo se, že mnohem pohodlnější bylo hromadně zatýkat a pronásledovat spisovatele, když bydlí v jednom domě. Právě zde byl slyšet hlasitý výstřel, který ukončil život Mykoly Chvyljového.

Postupně z tohoto domu zmizeli spisovatelé: někteří byli zatčeni, někteří zemřeli, jiní se odstěhovali, a noví spisovatelé zde již nebyli ubytováváni. „Slovo“ se stalo obyčejným domem. Až v době nezávislosti, kdy nastal aktivní zájem o události 20. a 30. let a archivy popisující realitu té doby se staly dostupnějšími, se dům stal kultovní památkou Charkiva.

Start literárních rezidencí

Myšlenky organizovat kulturní aktivitu ve „Slově“ vznikaly už dávno a mnohokrát. Existovala dokonce koncepce zřídit zde muzeum. Podle Tetyany Pylypčuk však tato koncepce byla opuštěna, protože v tomto domě zbylo příliš málo autenticity. Byl zde záměr uspořádat kulturní centrum, ale nebylo možné prostory koupit. Iniciativní skupina však vždy chtěla zpestřit tragicko-vzpomínkový obraz budovy „Slovo“ a ukázat, že tam nejen zahynula literární generace, ale i vznikala kultura, probíhala bohémská zábava a veselili se zajímaví lidé.

A zde se v roce 2020 zaměstnanci LitMuzea seznámili s podnikateli Andrijem a Mykoloju Nabokovymi, otcem a synem. Podnikatelé se zajímali o historii města a literaturu v něm a nakonec koupili byt Petra Lisového ve „Slově“ a byt Jurije Ševeljova v „Salamandru“. V obou případech bylo rozhodnuto o vytvoření prostoru pro literární rezidenci, kterou navštěvují spisovatelé z jiných měst a zemí, což posiluje meziregionální a mezinárodní literární interakci a přítomnost Charkiva v literatuře obecně.

Literární rezidence jsou ve světě běžným jevem. Často jsou pořádány v bytech s příslušnou historií. Například v Praze funguje rezidence „Praha město literatury“. Na dva týdny sem jezdí spisovatelé a překladatelé z celého světa, aby pracovali na ohlášeném projektu. Poté, když publikují tam napsané texty, poznamenávají, že byly napsány v rezidenci. Tato rezidence je projektem Městské knihovny v Praze a její účastníci žijí v bytě na Barrandově (městská část proslavená stejnojmenným filmovým studiem), kde kdysi žil slovenský spisovatel Ladislav Mňačko. Knihovna také pořádá setkání s těmito rezidenty v různých kulturních lokalitách v centru města.

— Pro spisovatele, kteří často musí nejen psát, ale také někde pracovat, je to příležitost být na chvíli jen spisovateli, nejen redaktory, novináři a tak dále. Je to možnost ponořit se do města, země.

Rezidence v Charkivě byla založena v roce 2018 ve spolupráci s Ukrajinským PENem, Literárním muzeem a Charkivskou regionální státní správou. Nejprve byly byty pronajaty pro její účastníky, ale v roce 2020, kdy Andrij Naboka koupil domy Ševeljova a Lisového a nechal je ve svém vlastnictví, se vše změnilo.

Proč byla pro podnikatele důležitá umělecká historie Charkiva? Tetyana Pylypčuk vysvětluje:

— Pro rodinu Nabokových je to také jejich příběh, návrat paměti, komunikace. Myslím si, že je také důležité to, že Andrij je absolventem obchodní Kyjevo-Mohyljanske obchodní školy, a toto vzdělání dává širší vizi, ukazuje, že podnikání není jen o vydělávání peněz. Případ s byty Ševeljova a Lisového je pro něj zřejmě o významech a objevech. Ze začátku ho zaujala historie budovy „Slovo“, protože usoudil, že se o ní v Ukrajině ví jen málo. Chtěl tam koupit byt a zařídit nějaký prostor pro muzeum. Poté mu bylo doporučeno kontaktovat nás.

O byty se stará skupina aktivistů. Těmi jsou majitel Andrij Naboka, tým Literárního muzea — ​​Teťana Pylypčuk, Lidia Kalašniková, Oleksandra Tesljuk, Oleksij Yurčenko, Olena Rudá, spisovatel Serhij Žadan, vydavatel Oleksandr Savčuk a kurátoři rezidencí — Mykola Naboka a Ivan Senin.

V roce 2021 začala fungovat lokace Charkivské rezidence „Slovo“. Byt Lisového ve „Slově“ byl ve víceméně obyvatelném stavu, takže tam již v lednu začali přicházet první obyvatelé.

— Zajímavý experiment: nabízíme našim spisovatelům, kteří přicházejí do rezidence, aby si vybrali, kde bude v tomto bytě umístěna pracovna. A každý si vybere stejné místo: v rohové místnosti. Je jim tam pohodlně. Máme podezření, že právě zde byla kancelář Petra Lisového. Každý říká, že byt je velmi pohodlný vyloženě pro spisovatele. Není náhodou, že „Slovo“ bylo postaveno, řečeno dnešním jazykem, jako jakýsi spisovatelský co-housing (centrum soužití).

Serhij Žadan věnoval této rezidenci svůj osobní stůl. Je též kurátorem domácích koncertů.

Nebylo však možné hned začít bydlet v Ševeljovově bytě na Šumské ulici.

— Dokážete si představit sovětský komunální dům? Takový ve skutečnosti byl ten byt, přičemž byl ve zcela zanedbaném stavu. Proto tam začal proces rekonstrukce. No, nelze to nazvat klasickou rekonstrukcí. Ale snažili jsme se pracovat s prostorem co nejjemněji a nejsprávněji. Vrstva po vrstvě byly pečlivě odstraňovány stopy oprav a změn. Naštěstí byly tyto opravy minimální, kosmetické, protože nikdo nechtěl vážně investovat do opravy komunálního domu.

Během vyčištění tapet se podařilo objevit zdi, které byly ze dnů Jurije Ševeljova. Takže jsme v různých částech bytu zanechali různé vrstvy, které symbolizují různé historické epochy. A na pozadí toho všeho — moderní nábytek.

— Nechali jsme co nejvíce bergenheimských obkladů, dveří, tesařské práce. Nevím, uvidíme, jaká teplota bude v bytě v zimě, možná budeme muset opravit okna. Ale náš architekt nabízí jiné řešení: skleněné zástěny pro zachování autentických klenutých oken. Obecně dělá [architektovi] Serhijovi Kanhelarovi práce s Ševeljovovým bytem radost, ke všemu právě on bydlí v domě „Salamander“.

Také pro pohodlí obyvatel byla obytná část oddělena od veřejného prostoru, kde se konají domácí koncerty a další akce. Velká plocha bytu taková řešení umožňuje. Na takovéto veřejné akce se můžete dostat prostřednictvím registrace na facebookových stránkách rezidence.

Projekty rezidentů

Obytná část bytu Jurije Ševeljova funguje jako rezidence od května 2021 a na návrhu veřejného prostoru se stále pracuje. Jurij Andruchovyč se stal prvním obyvatelem Ševeljovova bytu.

— Zajímal se o rozhlas, pro jeden projekt v roce 1930 napsal podvrh rozhlasových programů. Vyzvedli jsme pro něj naše materiály a materiály z Korolenkovy knihovny — a z nich Jurij Andruchovyč získával slovní zásobu a atmosféru. Obecně je objevení Andruchovyče v Ševeljovově bytě významným okamžikem, pokud si vzpomeneme na to, jak v devadesátých letech právě Ševeljov podporoval román „Recreations“ svou autoritativní souhlasnou reakcí, a poté spolu komunikovali.

V srpnu dorazil do Ševeljovova bytu britský režisér Jonatan Ben-Shaul. Zde popisuje svůj projekt v Charkivě:

— Pracuji na filmu, který kombinuje tanec a architekturu. Bude zkoumat naši neustálou interakci s architekturou, vysvětlovat ji prostřednictvím tance. Jedna část filmu by měla sestávat z rozhovoru, druhá by měla být pohybem.

Aby vysvětlil své chápání interakce tance, divadla a architektury (běžná fráze „tancování o architektuře“ zjevně dostává nové významy!), zorganizoval Jonatan Ben-Shaul domácí koncert. U vchodu vítal hosty a doprovázel je do bytu Mykoly Naboky, který na tomto projektu spolupracuje s Ben-Shaulem a také předvádí zajímavé „architektonické“ kombinace. Následující den po domácím koncertu provedli autoři projektu malou „expedici“ do jednoho ze sovětských kin v Charkivě: šli natáčet, tančit a studovat zvláštnosti interakce tohoto modelu sovětského modernismu s prostorem a s člověkem.

— Architektura nepohodlně existuje mezi minulostí, přítomností a budoucností. Architektura vytváří linie, které přesahují budovu. Totéž i tanec. Zde je prázdnota nabitá pohybem.

Jedním ze zdrojů inspirace pro Ben-Shaula byla kniha Ievhenie Hubkiné a Alexeje Bykova „Sovětský modernismus. Brutalismus. Postmodernismus. Budovy“.

Další rezidentkou v této lokaci bude Oksana Zabužko, která bude pracovat s archivy. Kdysi byla v dobrém vztahu s Jurijem Ševeljovem a dokonce vydala knižně jejich vzajemnou korespondenci.

Mezitím někteří obyvatelé již navštívili byt v budově „Slovo“. Práce a život ve „Slově“ se staly obzvláště důležitými pro spisovatelku Lyubov Jakymčuk, která studuje život a dílo Mychajlja Semenka — v rezidenci měla možnost bydlet naproti jeho bytu. Jakymčuk je také spoluautorkou scénářů (společně s Tarasem Tomenkem) k dokumentárním a hraným filmům „Dům slova“.

Další obyvatelka, Yaryna Cymbal, je pravděpodobně nejvíce veřejně aktivním výzkumníkem literatury a literárního života ve 20. a 30. letech minulého století. Ve „Slově“ žili jak Valerjan Poliščuk, tak například i Mike Johansen, o kterých Cymbal publikovala hodně článků (a navíc také zařídila dotisk jejich knih). Obě dvě badatelky také pracovaly v charkivských archivech a knihovnách.

Na tomto místě byli také dětští spisovatelé: Saško Dermanský, Dara Kornij a Ivan Andrusjak, který poprvé vystoupil v Charkivě ještě v devadesátých letech (v té době byl členem literární skupiny „Nová degenerace“), když se začaly objevovat události a místa „rozstříleného obrození“. Andrusjak vypráví, jak se mu tu psalo pokračování „Morčecí detektivky“:

— První den jsem ještě nepsal, dokončoval jsem jiné záležitosti. A ráno v kuchyni jsem si všimnul, že mi nějaký ptáček nechal na parapetu peří. Bylo to jako znamení: „Ivane, piš!“.

Literární muzeum uspořádalo pro mladé čtenáře exkurzi za Ivanem Andrusjakem ve „Slovu“. Setkání s dětmi se ale konají na nádvoří LitMuzea.

V říjnu sem má dorazit berlínský hudebník Yurij Huržy: společně se Serhijem Žadanem připraví hudební a literární projekt podle textů ukrajinských avantgardních umělců.

Bylo zde také mnoho domácích koncertů — od představení rappera Kurhana po přednášku literární vědkyně Tamary Hundorové a čtení básnířky Kateryny Kalytko. A první akcí byla prezentace knihy „Trvalé bydliště“ od Serheje Žadana a umělce Pavla Makova. Teťana Pylypčuk říká, že taková kombinace při otevření není náhodná:

— Dva ikoničtí charkivští umělci ve „Slově“, kde žili nejen spisovatelé, ale i umělci — bylo to velmi symbolické.

Aktivisté a většina obyvatel mají často odlišné názory ohledně vybavení veřejných a soukromých prostor. Teťana Pylypčuk proto tlumočí nejednoznačný postoj sousedů, obyčejných obyvatel „Slova“ a „Salamandera“ k vzniku „uměleckých ohnišť“ v jejich domovech:

— Ve „Slově“ jsou obyvatelé „vzdálených“ vchodů přátelštější než bezprostřední sousedé. V zásadě někoho myšlenka oživení historie domu dokonce fascinuje, ale každý čeká, jak se budeme chovat — jak dobře zapadneme do formátu obytné budovy. A sousedi Ševeljova, zdá se, si nás ještě nevšimli — chováme se potichu. Obecně platí, že Ševeljovův byt poskytuje akademičtější formát schůzek a ve „Slově“ — více „chuligánský“.

Obyvatelé bytu Petra Lisového nechávají dárky a různé vzkazy na papírech svým nástupcům. Sídla také občas dostávají dárky — například, Jaryna Cymbal věnovala portrét Mika Johansena. Stále tu existuje malá knihovna, různá vizuální díla. A na jednom z květináčů je dojemný nápis: „Květina Svitlana. Zalévat každou sobotu“.

Díky aktivitě a úspěšné komunikaci se dva zdánlivě zapomenuté a opuštěné charkivské byty organicky spojily s živým kulturním životem moderního města. Dnes nejen chrání, ale také popularizují a vytvářejí nové kulturní dědictví Charkiva.