Ostroh. Návrat první akademie východní Evropy

7. října 2020
Share this...
Facebook
Twitter

Ostrožská akademie je jedním z prvních úspěšných příkladů znovuzrození vzdělávání na Ukrajině. Nemá snahu napodobit starý sovětský systém, naopak se snaží navázat na staré tradice ukrajinského vzdělávání. Akademie v Ostrohu vznikla v roce 1576 a po smrti knížete a jeho synů v roce 1636 začala upadat. Když Ukrajina získala nezávislost, začalo obnovování Ostrožské akademie a změna jejiho postavení ve společnosti. Během vlády sovětů byl Ostroh známý kvůli psychiatrické nemocnici, kam byla posílána řada „nevhodných” disidentů a intelektuálů.

Město Ostroh na Volyni bylo známým a prominentním městem ještě za doby knížat, o čemž vypovídá i architektura. Monumentální struktury Lucké brány a zámku Ostrožských v současnosti slouží jako muzeum. Ruiny tatarské věže ční nad obytnou zástavbou.

Nový dech město dostalo po roce 1994, kdy sem začali přijíždět budoucí studenti Ostrožské akademie. Do té doby obyvatelstvo města čítalo méně jak 10 000 osob. Původně v realizaci myšlenky o vzniku vzdělávacího institutu věřil kromě Ihora Pasičnyka jen málokdo. Dnes je již Ostrožská akademie vizitkou města, která je známá svým unikátním přístupem k výuce po celé Ukrajině a dokonce i za hranicemi.

Ostroh

Současnou akademii v Ostroze můžeme považovat za jednu z nejnovějších vysokých škol na Ukrajině. Současně je to ale také akademie, která byla založena již v 16. století. Tenkrát se stala první vysokou školou ve východní Evropě a nazývala se Ostrozskou slovansko-řecko-latinskou akademií.

Důraz na kulturu a vzdělání pro lidi ve městě přišel spolu s vládou knížete Vasyla-Kosťantyna Ostrožského. Kníže přemístil knížecí sídlo z Dubna do Ostroha a v roce 1576 tu založil vzdělávací institut a začal budovat sídlo akademie. O rok dříve kníže v Ostroze založil tiskárnu, kam pozval nejlepšího tiskaře té doby — Ivana Fedorovyče. Mezitím se kníže Vasyl-Kosťantyn obklopoval společností nejlepších vědců, teologů, publicistů a ikonografů té doby. Těm dal k dispozici v té době nejlepší možnou knihovnu slovníků, gramatik, řecké a latinské teologické literatury anebo výtisků antických děl.

Právě to založilo precedent, který platí dodnes — spojení byzantské a západoevropské kultury. To se stalo možným díky převzetí západoevropského systému vyučování sedmi základních věd: gramatiky, rétoriky, dialektiky, aritmetiky, geometrie, hudby a astronomie. Následně také díky úplně první možnosti vyučovat na tomto území vyšší vědy: filosofii, teologii a medicínu a také díky vyučování 5 jazyků: slovanštiny, polštiny, starohebrejštiny, řeštiny, latiny.

Název
Někteří tvrdí, že město by se správně ukrajinsky mělo nazývat „Ostrih”.

Vasyl-Kosťantyn Ostrožský jako velitel vyhrál 86 bitev, převážně s Tatary. Každá z nich zabránila Tatarům proniknout do střední Evropy. Tyto bitvy měly nedocenitelný význam pro zachování západní kultury.

Kníže Ostrožský, kterého také nazývali „nekorunovaným králem Rusi”, baron Knížectví Litevského a senátor Polsko-litevské unie, který měl právo na pečeť z červeného vosku (na což měli běžně právo jen králové a baroni se zvláštními zásluhami), dělal v Ostroze to, čemu se později říkalo renesance ukrajinského národa.

Záleželo mu na rozvoji pravoslavné víry, ale kvůli vzdělávání využíval i díla katolických teologů, čímž vytvořil podmínky pro kvalitní rozvoj společnosti. Ještě v Ostrožské škole, která se poté stala akademií, bylo hlavní prioritou knížete vybudování základny vědecko-vzdělávacích zdrojů, na což šly automaticky zisky z nedalekých vesnic. Jedním z prvních velkých příspěvků byl vklad neteře knížete Halšky, která věnovala velkou sumu peněz „…na špitál a Ostrožskou akademii, na klášter Svatého spasitele nedaleko Lucka nad Řekou Styr a na vesnici Dorohynu 6000 litevských mincí”.

Ostroh nabral díky takovýmto darům obrátky. V roce 1578 tu vydali na Ukrajině první „Řecko-ruskou pravoslavnou čítanku”. Později tu byl publikován slabikář, Nový zákon a také na Ukrajině první tištěný abecední index. Celkové množství prvních ukrajinských výtisků, které uzřely světlo světa právě v Ostroze, je ohromující. Nicméně, za největší místní úspěch té doby je považováno vydání Ostrožské bible. Ta byla vytištěna v roce 1581 a stala se prvním kompletním pravoslavným kanonickým vydáním všech 76 knih Starého a Nového zákona ve slovanském jazyce.

Studna v ložnici

Výukové prostory z časů knížete nepřežily. Přesto se současná akademie nachází v budově s velice zajímavou historií. Nejstarší budovou komplexu je klášter. Budova je postavena v barokním stylu. Nicméně, všechny barokní ozdoby a dekorace byly odstraněny, aby bylo všechno jen a pouze praktické. Tuto oblast v roce 1750 Kapucínskému řádu daroval kníže Januš Sanhuško a už v roce 1778 tady vysvětili kostel.

Právě tady jsou sklepení, která možná ještě mají neobjevená napojení na centrální systém ostrožských katakomb. Mniši je využívali jako hospodářské prostory a podle tradice také jako místa pochování svých bratrů, tedy jako krypty.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Uprostřed jedné z místností, která pro mnichy sloužila jako kuchyně, vybudovali studnu, jejíž hloubka uspokojila jejich potřebu po dostatečném zdroji čisté vody. Mniši vyráběli léky a rozdávali zdarma obědy. Po polském (listopadovém) povstání v roce 1832 je ruská vláda přinutila opustit zdi kláštera. Podle historických zdrojů jim k tomu dali pouhou hodinu, během které s sebou nestihli nic pořádně vzít — nemohli vzít jak farmaceutické aparatury, tak ani knihovnu.

V 19. století se budova začala využívat jako učiliště pro děvčata — pro budoucí učitelky a vychovatelky. Tohle zařízení založila Antonina Bludova, která jej pojmenovala podle svého otce, hraběte Dmytra Bludova. Učiliště tady existovalo mezi lety 1865 a 1922. Ostroh byl v době otevření učiliště známý díky písemným pracím o Ostrožské bibli. Díky tomu bylo rozhodnuto zde založit také ženské pravoslavné učiliště pro děvčata ve věku od 9 do 16 let. Takhle se z kostela Svaté trojice stal pravoslavný Cyrilo-Metodějský kostel.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Později tady bylo polské pedagogické učiliště, na nějaký čas se sem dokonce vrátili i Kapucíni. Po válce tu bylo například skladiště a různé vzdělávací instituce. V 70. a 80. letech byla v místě zřízena sanatorní internátní škola pro děti s utlumujícími se formami tuberkolózy. Místnost se studnou, která byla mezitím zatlučena deskami, takže se na ni zapomnělo, se stala ložnicí. Říkalo se o ní, že je prokletá, protože v ní bylo vlhko, byla zima a pod podlahou byly slyšet „strašidelné zvuky”.

V 90. letech, kdy byla budova vrácena akademii, se tady renovovala podlaha. Jeden dělník vytáhl z podlahy prkno a všiml si, jak mu z něj sjelo kladivo do nějaké díry v podzemí. Až za poměrně dlouhou dobu uslyšel, jak dopadlo na zem. Takto byla studna znovu objevena a následně znovu uvedena do původního stavu. Místnost, ve které se nachází, nyní slouží jako jeden z výstavních sálů Muzea historie Ostrožské akademie.

Nová akademie

Nynější rektor Ostrožské akademie, Ihor Pasičnyk, nám může detailně popsat historii vzniku akademie, jelikož právě on prožil všechny etapy jejího zakládání:

— Když jsem sem přijel, byla to doslova ruina. Nic tady nebylo: žádný stůl, žádné židle, žádné knihy, žádný pokoj, žádní profesoři.

Na začátku 90. let byl jediným doktorem věd na západní Ukrajině a plánoval, že se přestěhuje do většího města. Avšak místo toho se seznámil s tehdejším vice-premiérem Mykolou Žulynským a rektorem Kyjevo-Mohyljanské akademie Vjačeslavem Brjuchoveckým, kteří změnili jeho plány a životní vyhlídky.

Rozpovídali se o Ostrohu a historii akademie, o knížatech a nakladatelství. Ihor Pasičnyk nevěděl nic o této historii, jelikož za doby Sovětského svazu byla vymazána jakákoliv zmínka o Ostrožských knížatech, o Ostrožské akademii a Ostroh byl známy jen a pouze jako regionální centrum s velkou psychiatrickou nemocnicí.

— Byl to nejfantastičtější nápad, jaký mohl v tu doby kohokoliv napadnout: obnovit Ostrožskou akademii v bohem zapomenutém městečku, které se kdysi nazývalo hlavním městem. A já odtamtud začal přirozeně utíkat. Většina mých kamarádů si o Ostrohu myslela… no, že je tam velká psychiatrická nemocnice. Dělali si tenkrát ze mě legraci, že když tam odjedu, za chvíli v té nemocnici taky skončím, protože je prostě blbost jet do Ostroha a navíc kvůli takové pitomosti.

Mezitím Ostrožská akademie získala obrovské historické břemeno, na jehož základě staví prakticky doposud. Rektor k tomu doplňuje:

— Naše historie nás zavazuje: nemůžeme si dovolit být horší, než byli naši předci.

Ihor Pasičnyk se tu rozhodl stvořit koncept univerzity, která do té doby neměla na Ukrajině obdoby. Ihor často vypráví novinářům, se kterými dělá rozhovory, o bývalé slávě města Ostroh a o univerzitě, kam budou brzo dojíždět studenti z celé Ukrajiny a dokonce i z Kyjeva:

— Jak jsem jednou odcházel z televize, kde mě zpovídali, říkal si, co že jsem jim to vlastně nakecal? Kyjev…to jako fakt? No, a minulý rok k nám přišlo 15 zlatých medailistů (vyznamenání za perfektní výkon v rámci studia — pozn. překladatele) z hlavních kyjevských lyceí a gymnázií. Takže vše, co jsem jim tenkrát nakecal, byla nakonec pravda.

To všechno se stalo možné díky mecenášům a štědrým investorům, jejichž jména nyní visí na speciální tabuli poblíž vchodu do školní knihovny. Spousta z nich byli podnikatelé a diaspora, kteří věnovali obrovské sumy, protože věřili, že vzdělání na Ukrajině se díky tomu dostane na novou lepší úroveň.

Zezačátku tu bylo knih jako šafránu, dnes máme půlmilionovou knihovnu, jednu z nejlepších elektronických knihoven a archiv historických výtisků nedozírné hodnoty:

— Jeden bohatý člověk nám nabízel dvoupokojový byt na Chreščatyku (hlavní ulici Kyjeva — pozn. překladatel), za jednu konkrétní historickou knihu. Šlo o Apoštola, který je zajímavý tím, že je to jediný existující originální rukopis na celém světě. A pak jsou zase lidé, kteří jsou sice chudí, ale ani tak nemají problém Ostrožské akademii věnovat nějakou vzácnost, jako třeba Apoštola.

V roce 1993 ministerstvo poprvé řešilo obnovu Ostrozské akademie. Tento návrh tenkrát podpořila spousta lidí: od rektora Kyjevsko-Mohyljanské akademie a oblastních zastupitelů až po prezidentské rádce a jiné lidi okolo prezidenta. Výsledkem bylo, že v prosinci 1994 zde začalo studovat prvních 100 studentů. Už za dva roky tehdejší prezident Ukrajiny, Leonid Kučma, podepsal dekret „O přejmenování ostrozského kolegia na akademii”. Národní univerzitou se stali v roce 2000.

Rozvíjející se katedry, vznikající fakulty a různá zaměření. Její rozvoj nepolevuje a zároveň se zvyšuje počet studentů, který už dosahuje téměř 5 tisíců.

Důležitou etapou práce na univerzitě je možnost studijní výměny, sdružování a spolupráce s významnými evropskými univerzitami.

Dnes už Ihor Pasičnyk považuje stádium renovace za těžkou výzvu, která se vyplatila, vzhledem k tomu, že tady zezačátku prostě nebylo nic, na čem by se dalo stavět.

— Měli jsme tady brigádu ze Lvova. Byli to ředitelé architektonického institutu. Řekli nám svůj názor: vzít buldozer a radši to celé srovnat se zemí. Ani teoreticky, ani prakticky nepovažovali restaurování za dobrý nápad. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl být dobrý nápad tady cokoliv dělat. Nebyla tady dokonce ani střecha. V budově bylo kolem 140 prasklin, rostla tu všude plíseň a nikdo reálně nevěřil, že by bylo možné s tím něco opravdu udělat.

Věřil, že i v maličkém městečku je možné vytvořit vyšší vzdělávací institut, který se dostane mezi výběr nejlepších univerzit nejen v rámci Ukrajiny, ale i v mezinárodním měřítku.

— A najednou se to stalo, stejně jako fénix z popela, tak povstala i Ostrožská akademie.

Ostrožská akademie se od ostatních univerzit výrazně liší, a to tím, že sní o působnosti daleko za svými zdmi:

— Aktuálně mě zajímá formování ukrajinské inteligence mezi mladými, kteří nechtějí utéct za hranice. Pokud už by někdo odešel, tak chci, aby aspoň dělal to, čemu se tady učil.

Absolventi akademie už několik desítek let získávají vysoké pracovní posty na Ukrajině a dokonce i za jejími hranicemi:

— Hlavní auditor Lucemburska je absolvent Ostrozské akademie. Podle časopisu Forbes je jedním z pěti nejslavnějších renomovaných ekonomů světa Saša Talavera, také absolvent Ostrozské akademie. Ano, pracuje sice v Londýně, ale pracuje tam pro Ukrajinu.

Dále Ihor Pasičnyk vysvětluje, že nemá ambice se hnát za zahraničními studenty:

— Mým snem je, aby alespoň 70% mých absolventů nikdy neodjelo pracovat do zahraničí a místo toho pracovalo na Ukrajině a budovalo naši zemi.

Profesoři akademie pracují na formování ukrajinské inteligence — dělají víc, než jen sdílení svých znalosti, protože věří, že nyní jsou na Ukrajině nutně potřeba vůdci, kteří dokáží sjednotit její společnost. Je nutné začít morální stránkou, protože když student nebude dávat úplatky, nebude je ani přijímat a přirozeně bude kolem sebe sdružovat ostatní podobně svědomité lidi:

— Na počátku 16. století měla Ostrozská akademie úplně stejné poslání. Myslím si, že naše akademie musí plnit to samé poslání, které je koneckonců pro Ukrajinu naprosto nezbytné.

Pro Ihora Pasičnyka je dnes důležité formovat nejen studijní proces, ale také osobnost studentů. Tvrdí, že spoustu lidí to stereotypně táhne do velkých měst a myslí si, že třeba takový Kyjev prostě znamená lepší možnosti a pracovní příležitosti:

— Nikde ale není zaručeno, že Kyjev dá člověku nejlepší vzdělání.

Otevřená společnost. Otevřená výuka

Národní univerzita „Ostrožská akademie” je jedinou institucí na Ukrajině, která je příkladem toho, že univerzita dokáže prosperovat i v pouhém „okresním městě” (správněji „centru rajonu”, ukrajinské rajony jsou ekvivalenty českých okresů, v rámci lokalizace používám český pojem v uvozovkách — pozn. překladatele). Byla založena na amerických principech, kde je v menších městech u vzdělávacích a tvůrčích aktivit pro studenty a jejich profesory více prostoru. Rektor v tom vidí hlavně pozitiva, protože podle něj jsou města, jako je třeba Kyjev, příliš přeplněná, zatímco v „okresních městech” taková univerzita přinese místu nový dech a přehodnocení historického pozadí:

— Na ostrožském příkladu to je naprosto patrné. V Ostroze chcípl pes, vůbec nic tu nebylo. Podívejte, jak jej pozvedla naše univerzita!

Otevřená společnost věří v otevřenou akademii. To začíná u otevřených učeben, proto tady učebny a posluchárny mají moderní skleněné průzory, takže každý se může podívat dovnitř a vidět, co se tam právě v tuto chvíli děje a co se zrovna vyučuje.

Některá auditoria nejsou pouze tématicky zaměřená, ale taky jsou vybavena různými uměleckými výtvory: někde visí umělecké obrazy, jinde jsou zasklené historické vyšyvanky, na jiném místě se třeba hraje živě na piáno jako hudební podkres. To je povinnou součástí studia každého studenta — úvod do klasické hudby. Rektor upřesňuje:

— Tohle lidem nikdo nedá: škola jim to nedá, školka jim to nedá, gymnázium jim to nedá, ani univerzita. Nikdo je nenaučí, co je to klasika. A na klasice se vlastně zakládají morální zásady a postoje.

Jeho slova studenti často zezačátku brali hodně s nedůvěrou, protože je otcem operní pěvkyně a pianistky, tudíž je jasné, že má k tomuto umění neobyčejný vztah. Současně si studenti sami navzájem připomínají, aby za žádnou cenu nezapomněli na „týden Jurije Plysky”, kdy je každý den možné trávit čas ne na lekcích, ale v auditoriu posloucháním a smáním se skvělým vtipům profesora z Varšavské univerzity.

Příklad s umělci a skladateli je jedním ze spousty důkazů o tom, že v akademii je prioritou formování osobnosti studentů, čehož se dosahuje podobnými zajímavými výukovými programy. Vůči otázce úplatkářství má univerzita tvrdý postoj. Když je student vychován tak, že by nikdy nedal úplatek, nikdy si jej ani nevezme. Takový člověk pak bude kolem sebe sdružovat další stejně vychované lidi.

O tom, jak vyvíjet univerzitu v tomto směru, Ihor Pasičnyk říká tohle:

— Je to jednoduché — nikdy nepřijímej úplatky. Víte, základní metoda v boji s korupcí a úplatkářstvím spočívá v tom, že ve vedení není nikdo, kdo by úplatek přijal. To dostane ostatní do pozice, kdy si také nedovolí cokoliv přijmout.

Je přesvědčen, že v akademii vychovávají budoucí vůdce a inteligenci, kteří mohou společně vybudovat Ukrajinu, počínaje regionální úrovní. Takovou Ukrajinu, po které všichni touží, je možné vybudovat pouze čestně a bez úplatků.

Ve všech případech, pracovní i sváteční dny studentů jsou lemovány různými rituály a tradicemi. Například, „Gaudeamus“ je akademickým sborem vykonáván na všech imatrikulacích a promocích studentů a také na dalších důležitých událostech. Každý den je možné chodit mezi vyučováním do chrámu na bohoslužby, které znějí dvory této instituce. Zajímavým příkladem je, že tady není klasická „Miss univerzita“, ale každý rok se místo toho koná na počest jedné ze zakladatelek první akademie, neteře knížete Kosťantyna, která věnovala akademii velké peníze, „Halška“. Určitě právě tento přístup pomohl instituci se osmkrát dostat do Ukrajinské knihy rekordů a navíc dokonce i do Guinessovy knihy rekordů. Tenkrát šlo o kategorii „Nejdelší maraton poezie“. Stalo se tak v březnu 2014, kdy se tady 456 hodin v kuse četla kniha „Kobzár“ od největšího ukrajinského básníka – Tarasa Ševčenka.

Sám Ihor Pasičnyk popisuje, že všechno se to stalo možným pouze díky týmu, že se v 90. letech složil mladý kolektiv, který se nebál pracovat na vybudování vzdělávací instituce, která by odpovídala standardům světové kvality. Dále mluví o tom, že podmínky pro výběr členů byly velmi přísné: nutná znalost anglického jazyka na pracovní úrovni, touha jezdit na zahraniční stáže, dobrá fyzická kondice, metodologie a vědomosti. Rektoři ostatních univerzit si z těchto kandidátů dělali legraci a mluvili o nich jako o mlaďoších.

— Smáli se, že jsem si na práci najal děti a že je moje univerzita k smíchu. Teď už mi závidí, protože ti mladíci úspěšně obhájili své tituly, stali se doktory a jinými akademickými odborníky. Ale co je nejlepší, oni se dostali na mezinárodní úroveň v nových výukových technikách a každý má svůj úplně vlastní předmět.

Dnes je takový kolektiv předmětem závisti pro ostatní rektory. Spousta vysokoškolských profesorů na Ukrajině je již prakticky nad hrobem, zatímco v Ostroze je průměrný věk děkanů a rektorů pořád ještě dost nízký.

— Všechno to jsou mladí lidé. Já jim to svým věkem kazím, ale i tak, průměrný věk našeho kolektivu je 34 let — věk Ježíše Krista, věk tvořit!

V roce 94, když jsme nabírali první pracovníky do akademie, všechny jejich oči křičely do světa touhou po nezávislosti: všichni chtěli budovat naši zemi, ne ji opustit. Taková atmosféra sdružila náš kolektiv a vydržela tu doposud:

— Naší hlavní zásadou je kolektiv. Kolektiv, který společně pracuje extrémně dobře. Je mi jen líto, že mají malé platy na to, jak moc pracují. Oni tak ale pracují z přesvědčení, proto jsem na ně neskutečně hrdý.

Právě takový soudržný kolektiv vytvořil to, čemu rektor říká div zrození Ostrožské akademie. Záchrana a vylepšení národní vzdělávací tradice. Právě Ihor Pasičnyk v roce 2009 za svou práci získal titul „Hrdina Ukrajiny”:

— Já ale nejsem hrdinou Ukrajiny a ani jsem neobnovil Ostrožskou akademii. To udělali mí kolegové. Jsou to jedineční lidé. Myslím si ale, že stejně unikátní jsou i naši studenti. Vím, že nějakých 10% bude jako všichni ostatní, těch zbylých 90% ale bude příkladem té nejvyšší kvality.

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Autorka:

Sofija Anželjuk

Redaktorka:

Jevhenija Sapožnykova

Producent:

Olha Šor

Fotograf:

Oleksandr Majorov

Fotograf,

Kameraman:

Pavlo Paško

Kameraman:

Oleh Solohub

Režisérka montáže:

Marija Terebus

Režisér:

Mykola Nosok

Scenáristka:

Karina Piljuhina

Fotoeditor:

Oleksandr Chomenko

Přepis dialogů:

Maryna Rjabykina

Odborník:

Andrij Bryžuk

Překladatel:

Viktor Kozák

Redaktor překladu:

Radek Smolka

Redaktorka překladu:

Marharyta Golobrodska

Ukrainer podporují

Stát se partnerem

Sleduj Expedici