Packaňovo: aneb zachránit dědečkův chléb

Jídlo
Osady
Společnosti
Zakarpatt’a
1 May 2017 15:16
727

Pokud budeme věřit statistice, tak jsou v Ukrajině stále aktivní urbanistické procesy, vesnice nadále stárnou a vymírají. Pouze v jednom regionu země se pozoruje opak – je to právě na Zakarpatí. Zaprvé je Zakarpatí nejméně urbanizovaným regionem země, pouze 36,6% populace bydlí ve městě a za druhé je to, že táto hodnota za 25 let klesla o 4 procenta, a v jiných regionech Ukrajiny to je právě naopak. Města, která byla za dob bolševika zasídlená násilím vesničany, stále strádají od chaotické zástavby, vesnické kultury a armády sociálních pracovníku a na druhé straně pokračuje znehodnocení půdy na vesnicích. Nejaktivnější byla urbanizace v 20. a 30. letech 20. století, populace měst tehdy rostla mnohonásobně a některá „sociální města“ se stavěla od nuly. Táto fráze obešla Zakarpatí obloukem, region byl tehdy pod kontrolou Maďarská. Možná právě proto je to nejméně urbanizovaný region s nejmenším krajským městem a dost živým vesnickým životem.

Nicméně ne vše je zde tak dobré. Tradiční zemědělství, chov zvířat a řemesla ztrácí význam a stávají se oddělením v muzeu než běžným životem lidí zde. V ten samý čas Ukrajinci vidí víc a víc na svých „zdech“ na sociálních sítích slovo ekologie, ekologický, čtou si etikety na produktech a začínají chápat co znamená EKO. Ale málo kdo si uvědomuje, co vše se pod tímto slovem skrývá a co znamená „přítel přírody“ a jak možná uchovat tradice.

Vznik ekofarmy

Právě uvědomění si hrozeb, která nese konzumní společnost  s neomezeným využíváním zdrojů a pochopení lidské propojenosti se svým okolím přivedlo k tomu, že se začali objevovat ekologické farmy. Jejich hlavní poslání pro lidstvo je že je potřeba vytvářet, rozvíjet a chránit enviromentální prvky existence. Prakticky každý rozruch začíná z toho, že si člověk začne uvědomovat problém, který se týká právě jeho, že právě nese odpovědnost za jeho vyřešeni.

Takový byl začátek ekologického hnutí, který se začal nazývat ekofarmy. Zastánci tohoto hnutí vidí svůj cíl v tom, že vytvoří a budou chránit ekologicky čisté prostředí. Je to prostředí, kde lidé vedou ekologické zemědělství, využívají energii dle potřeby a žijí v harmonii s přírodou. Počátky ekofarem jsou spojeny s vytvořením utopických komunit. Už v 60. letech byly vytvořeny HIPI komunity Findhorn ve Skotsku a Východní vítr v USA. Východní vítr funguje jako ekofarma do dnes, která v sobě spojuje místo pro odpočinek, práci, rozvoj a komunikaci mezi lidmi. Findhorn se stal na počátku 90. let jednou ze zakladatelů světové sítě ekofarem.

Pro Ukrajinu je ekofarma neobvykla, kdežto na Západě je to normální. Historicky Ukrajinci neměli moc bohaté zkušenosti se stvořením komunit a alternativních skupin. Ale na konci 90. let se myšlenka ekofarem začala šířit i sem, po rozšíření knížek od Vladimíra Megre-ho.

Packaňovo

Jeli jsme na pozvánku do vesnického muzea, kde dělá ředitele bývalý starosta obce a našli jsme mnohem zajímavější příběh. Příběh o tom, jak z malého pozemku a několika starých domů se z nuly stává opravdová ekofarma, která sem přitahuje lidi a nutí je, aby tu zůstali. Iniciátor projektu je Vladimír Vaško, vítá nás s berlí pod rukou. V dětství se koukal mnoho na westerny a přál si mít koně, ale jen poté, kdy žil dlouhý čas ve městě a zkusil se dostat na vrchol vlády, tak si uvědomil že na první místě asi potřebuje koně. A také z jednoho upadl, pár dní než jsme přijeli.

— V životě existují kritické okamžiky, kdy se Vám svět obrátí vzhůru nohama. Je potřeba a stojí to za to žít tam, kde je čistý vzduch, čistá voda a kde můžete jíst ekologicky čistou stravu. Jak se říká „Jsme to, co jíme.“ Nechci otrávit ani sebe, ani své blízké, ani své budoucí děti a chci aby byli zdravý a šťastný.

Vladimír je nyní v obecním výboru v Packaňově a do té doby byl poslancem v Užgorodu. Směje se: “Plánoval jsem jít do parlamentu, a jsem v Packaňově. Ale líbí se mi to, nelituji ničeho, udělal jsem krásné rozhodnutí a každý den se přesvědčuji o tom, že byl správný. Všichni tu jsme šťastní, hlavně já.”

Vladimírův táta pracoval v COOP unii, ze Zakarpatí odesílal do celého SSSR ovoce a zeleninu. Proto jeho syn, v jistém smyslu, pokračuje v jeho díle.

— Když jsem vyrostl, zjistil jsem, že v životě musí být vše opravdové, vše přírodní. Proto jsem začal hledat takový chléb, jaký jsem jedl v dětství a nemohl jsem ho najít, už nikdo ho nedělá…

Chléb je základ všeho

Ten chléb, s chutí dětství nedělají z několika důvodu. Je to velmi těžká práce, je to drahé, a tak to není ekonomicky výhodné. Tak se Vladimír rozhodl s kumpány vytvářet tento produkt sám. Přinést tím výhody nejen sobě, ale i lidem v okolí – to je jeho hlavní cíl. Jdeme s ním dovnitř do domů, kde dříve žil i jeho děda a v době bolševika tu byla sámoška, a nyní ho Vladimír předělal pod vesnickou pekárnu.

Vladimír smutně říká, že obyvatelé Zakarpatí nemají možnost volby při koupi chleba. Všichni jedí chlební produkt – náhradu něčeho přírodního. A odkud to vše je?

Na konci 30. let minulého století byl učiněn objev, jak se časem zjistilo, tak to nebylo nic dobrého pro naše zdraví. Chytří genetici vynalezli nový typ droždí – termofilní. Charakterizuje se odolností vůči různým teplotám v peci, a to má negativní dopad na mikroflóru střev. Pro srovnání, normální kvasinková houba nepřežije v lidském těle kvůli vysoké teplotě.

— Vědí vůbec lidé, kteří žijí v Zakarpatí, že nejedí chléb ale chlebový produkt? Když se koukáme na složení tak kromě vody, mouky a soli je na konci napsáno ještě malými písmeny droždí. Proč se říká smetanový produkt? Má to chuť jako smetana, ale je to vyrobené z jiných produktu zase: palmový olej, škrob a aromatických přídavků, aby to smetanou vonělo. S chlebem je to samé. Kypřicí prášek, bělidla aby chléb nezplesnivěl a aby se nedrobil, no a na konec droždí. Najděte se termofilní droždí a koukněte se – kyselina sírová, čpavek a hnojiva, která se používají v zemědělství. Hrůza! Proto jsme udělali malou pekárnu, kde pečeme za starou recepturou chléb, ne z droždí ale na přírodním, na kvásku. Takhle pekli chléb 1000 a 5000 let zpátky. A před 70 lety takhle pekl chléb můj děda.

Vladimír nostalgicky vzpomíná na ty časy, kdy mu bylo 5 a v pekl v peci na dříví chléb se svojí babičkou. Ten chléb neplesnivěl, celá rodina ho jedla 2 týdny. Nyní chce Vladimír udělat to, aby měli lidé možnost jíst opravdový chléb. Říká, že tento chléb bude stát maximálně 12 hřiven.

Domácí pekárna na Zakarpatí je obvykle pec, která má 1mx70cm. V ekofarmě je pec trošku větší, má 2×2 metry. Najednou se zde udělá zhruba 120 chlebu, a denně 500 – 700 kousků.

Technologie výroby opravdového chlebu

Stoletími pekli chléb z kvásku z žitné mouky, pšenice, ovsa, ječmenu, sladu. Kvásky byli základem chlebu, a díky obilninám se organismus zbohacoval o vitamíny, organické kyseliny a minerály.

V posledních letech se v Ukrajině rozšířil trend mezi lidmi, péct si doma chleba za jednoduchými starými recepturami. Uvědomujíc si škodlivost termofilního droždí lidé používají kvásek, který je dobrý pro zdraví a na imunitu, dodává energii a je to preventivní léčba nachlazení. Na Zakarpatí se uchovalo mnoho dávných kulinářských tradicí, proto je naděje, že časem se v společnosti bude konat oživení starých receptur na pečení chleba.

Vladimír Vaško se s námi podělil o své zkušenosti s pečením chleba.

— Chléb dělám z kvásku. Kvásek dělám jednoduše: mouka, voda a čas. V poměru zalít mouku vodou, zamíchat, bude to jako smetana, každý den takhle dodáváte mouku a vodu a na 5tý den už máte kvásek, z kterého můžete péct. Do opravdového chleba jde voda z pramene. Bereme ji z pramene, který máme u domu, ten pramen tu je 200 let, je tam vynikající voda. Používáme sůl a maltodextrin místo cukru, protože cukr se bělí různými chemickými přípravky. Máme zde souseda, hodně zajímavý člověk, bydlí tady, v Packaňovo a v Mukačevě má svůj mlýn. Kupuje obilí, mele ho a dělá celozrnnou mouku, bílou, ne bělenou, nejvyšší kvality. Tak si zajišťujeme Zakarpatskou mouku, z které děláme svůj chléb. Proto můžeme říct, že máme všechno Zakarpatské.

— Vše je to velmi jednoduché. K dispozici je mouka, je síto, přes které se mouka proseje, dodá se ji kyslík pro lepší kynutí chleba. A máte těsto. Proces výroby chleba stojí 16 až 20 hodin práce. To je 5. nebo 6. krát víc, než v obyčejné pekárně. Proto ani nikdo nechce péct takový chléb, mnoho práce a výdělek je malý. Všechny zajímají jen peníze. Když všechno dříví dohoří, tak zůstává popel, ten všechen vymeteme ven, pec myjeme a když je čistá, tak z druhé strany se dává chléb. Čistit pec je potřeba po každém zatopení. Po zatopení můžete péct chléb minimálně 3. krát.

“Na louce se pasou K…”

— Na farmě je koz zatím málo, začali se nimi zabývat pouze před rokem. Nyní máme čtyři dojné kozy a zatím nám to stačí, abychom měli mléko a sýr pro sebe. Máme v plánu udělat malou kozí farmu, vyrábět sýr. V této lokalitě, na úpatí hory Makovice, na jižních svazích je mnoho keřů, lesů a polí, to vše je tráva, takže je to ideální místo pro kozy.

Marina Babič, která pomáhá Vladimíru s hospodářstvím, nám ukazuje koně, které přivezli z Ťačevského okresu.

— Obecně jsou koně spíš pro hospodářství, aby nám pomáhali orat. A také pro jízdu na nich a abychom je milovali.

Jak je uspořádán život?

Veškeré společenství ekofarem (nezáleží na tom, kde na světě se nachází) se řídí novými alternativními vztahy k přírodě a jeden k druhému – odpovědnost, spolupráce a solidarita. Proto se není čemu divit, že ve vesnici Packaňovo neustále bydlí volontéři, kteří spolupracují s Vladimírem kvůli stejnému cíli, žít obyčejným životem na vesnici, chránit životní prostředí, jíst přírodní potraviny a duchovně se rozvíjet. Jednoduše, je to komuna, která je otevřena pro každého, kdo se dívá přibližně ve stejném směru, jako organizátoři. Tak se zde shromáždili příznivci z Dněpru, Ivano-Frankivska, Zakarpatí a Charkova.

— Ve skutečnosti se nesnažím nikoho najít. Tak se všechno rozvíjí v životě samo, Bůh vytváří situaci, že toto místo přitahuje lidi. Jsou to známý známých, mý přátele, každý z nás ušel dlouhou životní cestu, a tak nebo tak jsme byli přes někoho známý. Sdílel jsem své myšlenky, protože si rád popovídám, debatuji. Když lidé slyší myšlenky, které se podobají jejich, tak mi říkají “Líbí se mi to, tak to zkusíme, pojď!” Vše je to jednoduché

Důležité je to, že ekofarma nezabírá pouze nějakou část pozemku, ale i sociální a duchovní část. Opravdová ekovesnice je místo, kde obyvatele mohou rozvíjet svoje schopnosti a dovednosti. Tak Vladimír při našem rozhovoru zmiňuji tabulku potřeb od Abrahama Maslow, teda hierarchii nejdůležitějších potřeb člověka od nejjednodušších fyziologických do specifických sociálních a duchovních. První je jídlo, zadruhé je spánek, po třetí je pocit bezpečí, pak nástupci rodu a pak dál jsou už sociální potřeby.

— Člověk nemůže být bez komunikace. Pokud člověk nekomunikuje, tak degraduje. A jak se říká „S kým jsi, takový jsi“. Proto jsme se tu všichni sešli příznivci jediného cíle. Vypěstovat všechno, co je potřeba pro život jedné rodině je reálné, ale těžké, a tak jsme šli cestou že jeden člověk se bude zabývat včelami a druhý ovocem, dva kluci pečou chléb. Já a Marina se právě teď staráme o kozy a sýrem. Líbí se nám to. Sbíráme čaj, chceme ho také balit a prodávat, děláme džemy, sirupy. Dnes jste ochutnávali sušená rajčata, sýr – všechno je přírodní, moc dobré.

Jediné, co si mohu vzít s sebou je to, co si vypracuji a uchovám uvnitř.

— Existuje příběh o Alexandru Makedonském. Přikázal, že až ho budou pohřbívat, tak ať mu visí ruce z štítu a všichni lidé viděli jeho otevřený a prázdný dlaně. Byl to odhalující okamžik, vlastnil půl světa a nic si s sebou nevzal. Tak máme materialistické cennosti, bez nich nemůžeme přežít, například bez jídla ale vedle nich jsou duchovní cennosti. Smrt je 100%, všichni umřou, jen hlupáci si myslí, že oni ne. Věřím, že mám pevně daný termín a když nastane, tak budu muset opustit zem, tělo a budu se muset stěhovat do jiného prostoru. Jediné, co si mohu vzít s sebou je to, co si vypracuji a co si uchovám uvnitř.

Jak vypadá budoucnost?

— Jestli plánujeme rozšíření? Ve skutečnosti je na vesnici hrozně moc práce. Mám diplom z ekonomky a vidím tu desítky oblastí, ve kterých se můžeme rozvíjet. Máme tady překrásnou hlínu, máme hotovou pec, kde můžeme dostat až 500°C, můžeme dělat hliněné nádobí, jediné co je potřeba je člověk, který to bude dělat a kterého to bude bavit. Nyní tohoto člověka nemáme, věřím ale, že se v nejbližším čase objeví.

— Chtěli bychom vyrábět své výrobky – sýr, džem, máslo, smetanu, jogurty, sušena rajčata a neuchovávat to ve sklenicích ale v hliněných nádobách. Jezdil jsem po světě, viděl jsem to v Indii, kupoval jsem přírodní jogurt v hliněné nádobě. Dokonale se to uchovává, je to jedinečné, hezké a přirozené. Tak to má být.

Pro vegetariány je důležité čerstvé ovoce, zelenina a mléčná produkce, takže několik nadšenců už postavili malý skleník, cca 5x20metrů, kde pěstují okurky, rajčata, saláty – základní potraviny. Máme tady i 10 stanovišť s včelkami, abychom mohli jíst svůj přírodní med. Tyto druhy práce můžeme rozvíjet i dál.

Mezi oblasti, kterými se mohou zabývat obyvatele ekofarmy Vladimír zmiňuje také sběr bylin a hub, pěstování koření a výrobu přírodní kosmetiky. A jak již zmiňoval sušení ovoce a zeleniny, tak sušením se uchovají veškerý vitamíny a minerály, než když se tyto produkty zmrazí. Tento rok plánují kluci sušit ovoce v peci, až se dopeče chléb.

— Jeden z kluku projevil zájem víte o co? Výrobou a vycpáváním polštářů. Přírodní látky a vycpávat polštáře bude bylinami. Člověk si spí a dýchá těmito bylinami. Aromaterapie. Fantazie nemá hranice.

Marina nám řekla o svém malém projektu. Nyní kupuje levanduli, a chce si udělat levandulové pole, aspoň 10×10 arů. Na jaře by ji měla ve skleníku a pak by keře zasázela na poli.  Říká, že levandule je nejlepší mezi bylinkami. Je to silné antiseptikum a také protiplísňovým činidlem. Je to ideální pro kosmetiku, jako jsou mýdla. S potěšením oznamuje, že bude mít první levandulové pole na Zakarpatí.

— Pokud něco člověk dělá s láskou, tak se ta láska projeví i ve věci, kterou ten člověk vyrobil. Láska se projevuje i v tomto jídle, kterou připravila Marina. Dáme Vám na cestu sirup, rozmíchejte ho ve vodě, a pak z něj ještě ucítíte lásku. I tom chlebu je ta láska. Protože lidé to opravdu dělají s láskou. A to je hodně důležité. Například, proč jídlo od mámy vám chutná nejvíc? Protože máme pro syna nemůže dělat jídlo bez lásky. Často se ptají, jaká je nejdůležitější ingredience v kulinářství? Je to jednoduché. I mě se na to ptali. Tehdy jsem řekl že sůl, protože je o ní hodně příběhu. Ale teď bych řekl že opravdu nejdůležitější je láska. Pokud děláš jídlo s lásko, je to fantazie. Nemusíš tam ani dávat sůl.

(Ne)přírodní okolí

— Občas mě vůbec nechápou. Ptají se „A ty jsi sem přijel jako proč? My všichni chceme v Užgorod a ty, ty nemáš kde bydlet?“ Ale já mám kde bydlet, mám byt v centru města. Prostě mě to tam nebaví a už mi to lezlo do hlavy, to není to okolí, kde má bydlet člověk. Města jsou umělá, není to přírodní. Jak já mohu bydlet tam, kde není čistý vzduch? Pro člověka by mělo být hlavní dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu a mýt se ní. Když se myjeme, 3 litry vody jdou do těla přes póry. Ve městech se myjete chlorovanou vodou a tím pádem se vám chlor dostává do těla. Vodovod jde hned vedle kanalizace, v Ukrajině jsou velmi staré a myslíte si že se tam nedostane nic z kanalizace? Na vesnici jsem už žil několik měsíců, myl se zdejší vodou a pak jsem musel do města, spal jsem u kamaráda, pozval mě k sobě. Večer jsem šel do sprchy a cítil jsem smrad z kanalizace. Když si zvykneš na něco čisté, tak pak cítíš hodně veškeré zápachy a chuť.

Pramen štěstí

— Ve vesnici máme skvělé lidi. Každý z nich má úžasné vlastnosti, snažím se koukat a zaměřovat se na ně. Samozřejmě pokud vezmu pod mikroskop každého z nás, tak se najdou ty dobré vlastnosti, ale i ty špatné. Jsou k dispozici psychologie včely a také psychologie mouchy. Včela a moucha vylétají ze stejného místa ráno. Obě letí najít nějakou pěknou květinu, protože se chtějí napít nektaru. Moucha prolítá nad zemi a vidí kravské lejno „A co to tam je? Půjdu níž a kouknu se.“ Jde dolu a celý život žije v lejnu. A včela letí dál, protože ji lejno nezajímá. Ona má kurs na květinu, na nektar. Někdo v lidech vidí to špatné, a někdo to dobré. A od toho záleží, zda jsi šťastný nebo ne. Pramen našeho štěstí je v hlavě a srdci, je to to, co si bereme do nitra. Pokud vidíme to dobré, tak si do nitra bereme dobré, a pokud špatné, tak přesně opak.

Po tomto inspirativním rozhovoru s nadšenci z ekofarmy jsme se přesvědčili že místa šťastných lidí přeci jen existují. V expedici často potkáváme lidi, kteří nevidí perspektivu a pracují spíš protože musí, a jsem rád že jsme narazili na tuto výjimku pár nadšenců z Packaňovo, je to stále ojediněle, ale překrásný příklad pro následovníky.

AutořiText:Vasylyna HaranText:Bogdan LogvynenkoVideo:Dmytro OchrimenkoVideo:Dmytro BezverbnyyVideo:Valentyn KuzanPodpora:Hrystyna ArhytkaPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

1 May 2017 15:16