Jak dobrovolníci z Ukraїner prožili první den totální invaze

Tým Ukraїner se podělil o své archivy a vzpomínky o prvním dni totální války.

Oleksandr Šarma, kameraman
Charkiv

— Během té noci jsem vůbec nespal. Kamarádi z Maříku (Mariupol — pozn. red.) psali už ve 22:00, že u nich to „začalo“. Celou noc jsme tedy strávili na chatě, a pak když ve 4:30 vyšla ta řeč (Zelenskeho — pozn. red.), vše se rázem vyjasnilo. Vzpomínam si na ty nekonečné minuty, kdy zdánlivě vše bylo jasné, ale nic se nedělo…

Oleksij Karpovyč, fotograf
Kyiv

— Ruská letadla letěla směrem na Brovary (město v Kyjivské oblasti – pozn. red.), odtud také bylo slyšet ranní „dopady“ (raket – pozn. red.) v Boryspilském okrese. Takhle pro nás tedy začalo ráno, i když samotný úder jsem kvůli únavě prospal. Až později jsem se od kamaráda dozvěděl, že byla také rázová vlna. Rychle jsme šli ven se podívat na obzor, zda nejsou vidět stopy po plamenech. Jak už teď samozřejmě víme, kdybychom je tehdy viděli, znamenalo by to, že k výbuchům došlo nedaleko. Avšak, díky Bohu, se okupantům nikdy nepodařilo tímto směrem prorazit.

Natalka Ponedilok, redaktorka
Lviv

— Probudilo nás volání z Kyjiva, kde už „bouchalo“. Tak jsme šli ven do automatu natočit pitnou vody do zásoby. Na ulici se tvořily fronty lidí čekajících u bankomatu. Regály v supermarketu byly již téměř prázdné, vybrat peníze šlo jen obtížně. Uklidnilo nás však to, že se lidé chovali zdvořilé a byli na sebe hodní. Fotografie ukazují hledání a kontrolu nejbližšího krytu.

Petro Čekal, fotograf
Charkiv

— Máma poté, co se vzpamatovala ze šoku, mluví s příbuznými a přáteli. Přemýšlí, co dál, zatim se rozhodli zůstat v Charkově.

Sofija Soljar, fotografka
Lviv

— Okamžitě poté, co mě probudil zvuk poplachové sirény, jsem šla zkontrolovat sklep. Otevřeli ho poprvé za celou dobu, co zde žiji.

Liza Litvinenko, režisérka střihu
Kyjiv

— Kvůli těžkému průběhu covidu jsem čtyřiadvacátého prospala výbuchy ve svém městě. Chápala jsem, že se v následujících týdnech nebudu moci evakuovat, proto jsem porušila karanténu a šla si pro lepicí pásku na okna.

Oleksandr Chomenko, fotograf
Kyjiv

— Dopravní zácpa na třídě Peremohy v Kyjivě. Lidé se hromadně snaží opustit město.

Olja Hach, autorka
Lviv

— Ráno 24. února jsem strnula v nechápání co dělat. Válka mě přistihla s 50ti hřivnami v kapse, musela jsem si tedy vybrat peníze. Na fotografii je fronta u bankomatu. Stála jsem tam bezúspěšně asi 3 hodiny. Ve frontě jsem měla pocit, že lidé okolo myslí na stejnou věc, kterou je válka. A když se mi podařilo s někým alespoň na vteřinu navázat oční kontakt, bylo jasné, že myslíme na totéž. Tohle platilo u každého. Jediná myšlenka ovládla celou frontu, město, zemi. Čas od času někdo polohlasem četl zprávy, nevědomky jsem poslouchala, jako kdyby se jednalo o ty nejintimnější informace. Ten den se zdálo, že se všichni stali jedním celkem a sdíleli společnou myšlenku.

Kostjantyn Huzenko, fotograf
Kyjiv

— Kamarádi z jiného bytu se již sbalili, abychom se sestěhovali a bydleli spolu ve velké skupině. Pozval jsem je do kavárny trochu uvolnili napětí. Foto z kavárny před mým domem, která zůstala otevřená.

Yurij Stefanjak, fotograf
Kyjiv

— Už v 8 ráno ulice byly rušné. Silnice plné aut opouštějících město, lidé s kufry hledající způsoby evakuace, dlouhé fronty před obchody a někdo, jako kdyby nic, šel do práce. Zarazil mě však všeobecně panující klid. Žádná panika nebyla. Jako kdyby každý věděl, že tento den jednou přijde.

Karina Piljuhina, producentka
Kyjiv

— Ráno 24. února nás navštívil Miša, aby vrátil Olegovi fotoaparát. Volali jsme si s přáteli a příbuznými z různých měst Ukrajiny. Neustále byly slyšet zvuky výbuchů.

Nadija Melnyčenko, režisérka střihu
Kyjiv

— Neprobudily mě zvuky výbuchů, ale tisíce zpráv z různých chatů. Několik hodin jsem se nemohla na nic soustředit, pak jsem si sbalila do batohu dokumenty a notebook. Máma zcela odmítla jet na západ. Dostala jsem strach a trochu brečela. Ve 12:00 opět zazněly exploze. Všechny lahve, dokonce i skleněné od vína, jsem naplnila vodou. Poté jsem se vydala hledat žrádlo pro kočku. V “Silpo” (ukrajinský maloobchodní potravinový řetězec — pozn. red.). na regálu zbylo poslední balení. Poté, oblečená, obuta a s kocourem v přepravce, jsem chvíli seděla na chodbě. Kočka řvala (nemá ráda přepravku). Noc jsem strávila u rodičů, spali jsme střídavě. Následující den se nám podařilo opustit město.

Lesja Chomijak, koordinátorka španělské verze
Kyjiv

— Moje kolegyně a kamarádka Nadija mi v 5 ráno zavolala a řekla, že začala válka. Pak řekla, že mě chce odvezt z Kyjiva do vesnice v Čerkaské oblasti.
Ve chvíli, kdy byla pořízena tato fotka, jsem volala tátovi, který se nacházel v Lucku. Vzbudila jsem ho větou: „Tati, začala válka.“

Aljona Malašyna, fotografka
Kyjiv

— Čekali jsme do večera v naději, že něco zjistíme a přečkáme provoz. Kufry byly zabaleny předem. Do Zakarpatí jsme odjeli v 18:00. Noc strávili většinou ve Vinnyci ve sklepě, občas jsme se vrátili do kamarádova bytu. Děti se chovaly slušně, dokud nejmladší neuviděla matraci ve sklepě a nerozplakala se, že nechce tam bydlet.

Ilona Badenko, kontent-manažerka
Novojavorivsk, město ve Lvivské oblasti

— Video ze supermarketu s prázdnými regály, odpoledne.

Maksym Starepravo, designér
Kyjiv

— 23. února jsem si v bance objednal hotovost a již 24. jsem se probudil na zvuky výbuchů. Nevěděl jsem, zda banky fungují nebo ne, i přesto jsem se rozhodl jít na jednu z poboček. Kolem mě lidé opouštěli Kyjiv, já jsem však klidnou chůzí mířil do banky a pozoroval situaci kolem sebe. Právě v tu dobu projížděla mou ulicí kolona vojenské techniky.

Oksana Kuzema, manažerka prodeje
Brovary, město v Kyjivské oblasti

— Vyskočila jsem z postele kolem páté ráno, když jsem uslyšela hlasitý zvuk. Začala jsem procházet zpravodajské weby – žádná informace. Myslela jsem si, že kdyby začala válka, bylo by to ve všech zprávách. Neznámý hlasitý zvuk se zopakoval. Pamatuji si, jak soused shora zakřičel na manželku: „Jdi od okna, sakra“, v tu chvíli mi do hlavy vlezlo slovo „válka“. Otupělá jsem.

Sešla jsem do sklepa, pak jsem vyšla na dvůr. Kolem 7. hodiny ráno jsem se vrátila do bytu a pod eter „Suspilného“ (jedna z ukrajinských televizních stanic — pozn. red.) sepisovala rodičům nekonečné pokyny. Později v domě vypadl proud. Hlavou mi běhaly myšlenky: musíme se dostat na pravý břeh, mosty mohou být vyhozeny do povětří. Kamarád, který měl k dispozici auto, přijel a vyzvedl mě. Už v krytu na pravém břehu Kyjiva jsem se dozvěděla, že Rusko provedlo nálety na Brovary.

Natalije Vyšynska, koordinátorka týmu sběru informací
Kyjiv

— Evakuovali jsme se z Kyjiva. Vyrazili jsme z levého břehu taxíkem kolem 11. hodiny. Vyzvedli jsme Irynu Makarčuk (producentka Ukraїner — pozn. red.) s manželem a psem. Jeli jsme přes Irpin, Buchu, Vorzel, Borodyanka na naši farmu v Žytomyrské oblasti. Cesta trvala skoro celý den, protože byly obrovské zácpy. Jakmile jsme byli mimo Kyjiv snažili jsme se nejet po hlavním tahu, ale volili jsme spíše menší venkovské cesty, abychom se nedostali pod nálety nebo k odpálení mostů.

Snažili jsme se být v neustálém kontaktu s ostatními posádkami, které tou dobou také odjížděly z Kyjiva, abychom je případně upozornili, zda nejsou na silnici nějaké problémy nebo jakými cestami je lepší jet. Všichni jsme strávili noc na naší farmě. Na druhý den jsme odvezli Irynku s manželem do Rivneho. Okamžitě poté, co jsme tam dorazili, rozezněl poplach. Pod tento „úžasný“ zvuk jsme se rozloučili s Irynkou a opět vyrazili pryč ze města, na farmu, kde jsme se měsíc věnovali pouze dobrovolnictví, formování teritoriální obrany, výcviku první pomoci a taktiky partyzánského boje. Zkrátka řečeno, maximálně jsme se připravovali pro případ, že by se okupanti najednou rozhodli útočit na Kyjiv nebo Žytomyr přes hranice s Běloruskem (což je 80 km od naší farmy).

Anna Urajevá, SMM specialistka pro anglickou verzi, redaktorka překladů
Kyjiv

— S kamarádkou jsme naskočily do vlaku. Ona si před pár dny koupila lístek, aby jela za rodiči, já jsem nasedla do vlaku s ní (bez lístku). Pustili mě dovnitř, až pak jsem zaplatila stevardce. Den se zdál nekonečný. Skoro jsem nejedla. Neměla jsem hlad.

Mnoho cestujících naskočilo do vlaku, aniž by věděli, kam jedou. Ptali se stevardku na trasu vlaku, ale ta jen pokrčila rameny. Podle plánu bychom měli jet přes Irpin nebo Hostomel. Všichni četli zprávy. Vlak se rozjel. Stevardka se klidně procházela vagonem a jen odpovídala: „Už tam nejedeme. Trasa byla změněna. A kam potřebujete?… Ne, ne, my tam taky nejedeme. Kdy dorazíme? Vždyť vidíte, že vám nemůžu nic slíbit.“

Neměla jsem sílu rozebírat svůj stav, neměla jsem čas poslouchat samu sebe. Viděla jsem toho vyděšeného malého chlapce s obrovskýma očima a vyfotila jsem ho. Mlčel. Jen sledoval. Stejně jako my nevěděl, kam jedeme. Poslala jsem fotku člověka, kterého miluji, a napsala: „That’s how I feel right now.“ (Z angličtiny „Tak se teď cítím“ – pozn.red.)

Olja Kovaljová, překladatelka, redaktorka překladů
Kyjiv

— První večer a poté i noc v úkrytu (ze 24. na 25.). Lidé z našeho komplexu novostaveb nocovali buď v krytém parkovišti, nebo v technické polosuterénní místnosti, kde byli trubky a dráty, protože v novostavbách nejsou úkryty, metro je daleko od Vynohradarja (historická oblast, sídliště v Podolském okrese Kyjiva — pozn. red.). S přítelem jsme neměli ani karimatky, ani matraci, a tak jsme z pohovky sloupli čalounění (majitel našeho nájemního bytu, si myslím, by byl „šťastný“, kdyby toto uviděl, ale bylo to to poslední na co jsme mysleli). Pitnou vodu jsme šetřili, pili jsme „Coca-Colu“, protože první den se dala jednodušeji koupit. Byla to nezapomenutelná noc, kdy celou dobu ležíte a díváte se na obrovskou trubku na stropě s myšlenkou: „Hmm, když najednou něco „přiletí“, a trubka práskne, zalije nás horkou nebo studenou vodou?“

Maksym Sytnikov, autor, producent
Kyjiv

— Auta se pohaněla protisměrem v 8 řadách po Žytomyrské dálnice.

Trajan Mustjace, SMM
Lviv

— Před 24 hodinami bylo tu mnoho lidí a byl tu život. Kontrasty nové reality. Večerní Lviv pak zahalilo ticho a pocit opuštěnosti. Všichni jsme byli připraveni na válku.