Rádio, které spojuje

Radioamatéři jsou lidé, kteří jsou nadšeni rádiového spojení. Doma konstruují speciální zařízení pro spojení s kolegy ze vzdálených zemí, účastní se rozhlasových expedic a rozhlasových sportovních soutěží. Tento jev se rozšířil po celém SSSR v polovině 20. století a zaujal lidi různých generací.

Radioamatéři díky svým koníčkům mohli i před šířením internetu dostávat různé informace, dozvědět se o aktualitách a komunikovat s cizinci. V 50. letech se na Ukrajině tato záliba stala tak populární, že lidé šetřili čas a peníze na zdokonalení svého vybavení a získání nových znalostí.

Serhij Židkovskyj, který pochází ze Žmerynky byl prvním Ukrajincem, který provedl experimenty s rádiovou komunikací na území tehdejší Ruské říše. V roce 1912 osobně zkonstruoval rozhlasovou stanici, která umožňovala rádiové výměny v poloměru dvou vrstev (starodávný název východoslovanské míry na dlouhé vzdálenosti, která byla 1,06 km a byla použita k zavedení metrického systému — př.), ale nakonec byl zatčen pro podezření ze špionáže.

Většina radioamatérů žije ve Spojených státech: podle dat 2019 roku je to více než 700 tisíc lidí. Na druhém místě jsou amatéři z Japonska: podle informací za 2015 je to více než 400 tisíc lidí. Na Ukrajině na počátku 2000 roku let 21. století je více než 17 tisíc příznivců krátkovlnného spojení.

Leonid Pasko se zajímá o amatérské radiospojení již více než půl století. Ve svém domě ve Svitlovodsku, v regionu Naddniprjanščyna, komunikuje s ukrajinskými a zahraničními kolegy pomocí domácí rozhlasové stanice.

„Účel může být různý. Pro někoho je zajímavé zachytit spojení s různými zeměmi a získat potvrzení tohoto spojení. Jiní rádi konstruují zařízení, která by fungovala i přes tisíc kilometrů. A další se účastní soutěží, které se konají téměř každý týden v různých zemích.“

Vývoj elektrických strojů a spojení v bývalém Sovětském svazu byl postupný. Leonid vypráví, jak vznikl přístup k rádiu na Ukrajině:

„Po válce jsem ještě chodil do školy, ačkoli jsme neměli osvětlení. Na konci 50. let 20. století přijali několik opatření k reformě celé ekonomiky. Byly prodlouženy elektrické dráty a elektrárny. Objevilo se osvětlení, spojení. Když lidém začali prodávat motocykly, auta, přijímače (do té doby se neprodávaly), vznikly státní programy. Do roku 1954-56, pokud jste měli rádio, musel jste jej zaregistrovat u vlády a být sám také registrován.“

Sovětský YouTube nebo SoundCloud

«Baltika» je Leonidova oblíbená vysílačka. Byla lotyšského původu a vyráběla se v 1954-57 letech 20. století podle německých poválečných schémat v továrně v Rize.

V tehdejší době amatérské rádio bylo běžným koníčkem pro teenagery. V letech 1930 až 1941 v Ukrajinské sovětské socialistické republice se vydával měsíční vědecký a technický časopis „Rádio”, kde byly tematické materiály a schémata výstavby technologie, které si amatéři poté vyměňovali. (V Sovětském svazu se takový časopis vydával už od roku 1924.) Mládež, která měla domácí magnetofon nebo přehrávač, mohla vysílat hudbu.

„Populární v té době hudební skladby Muslima Magomajeva „Královna krásy” nebo „Girl” Beatles mohly se šířit z Moskvy po celém Sovětském svazu během jednoho dne, a to do roku 1968. Po celém Svazu existovaly kluby mladých techniků, každý si za ušetřené peníze mohl koupit nejjednodušší konstrukce rádiového přijímače. Každý se učil pájet, tím se zvýšovala úroveň technického vzdělávání mládeže. Tento proces trval až do začátku Pražského jara, kdy Češi během povstání používali krátké vlny.“

V roce 1968 proběhla v České republice řada protestů proti sovětskému vlivu, známých jako Pražské jaro. Těchto akcí se zúčastnili také radioamatéři. Aby zabránit takovému odporu v SSSR, komunistická strana se rozhodla zničit toto hnutí, které bylo obnoveno až později, v roce 1971.

Abyste se stali radioamatérem a získali povolení, museli jste během komunistického režimu projít prověrku, která trvala asi dva roky. Kontrolovali, zda kandidát zná mechanismy zařízení, zda má kontakty v zahraničí, nebo jestli nesloužil v zahraniční armádě.

Dnes, abyste se mohli zabývat radiotechnikou, musíte mít také řádné povolení, zejména povolení od národní administrativy, která reguluje sféru spojení. Kromě povolení, administrace přiřazuje každému účastníkovi volací značku. Pomocí volacích značek se radioamatéři navzájem identifikují.

Mechanismus přenosového spojení

Spojení s různými zeměmi se uskutečňuje díky rádiovým vlnám, které mají různou délku. Tyto vlny jsou velmi dlouhé, dlouhé, střední, krátké a ultrakrátké.

Krátkovlnný spektrum se v současné době používá pro rozhlasové vysílání a také i pro amatérské a profesionální spojení. Na začátku existence rádia, krátké vlny se považovaly za nepraktické, a proto byl celý tento spektrum vln zpřístupněn pro experimenty nadšených amatérů.

K navázání spojení s jinou zemí je nutné mít zvláštní anténu. Leonid má několik vysokofrekvenčních antén pro spojení se vzdálenými zeměmi jako Austrálie, Japonsko, Spojený státy. Má také dvě antény pro nízké frekvence: jednu pro spojení v poloměru 1000 kilometrů a druhou — průměrně 5000 kilometrů.

„Proč lidé mají rádi radioamatérství? Je to velmi podobné houbaření, lovu atd. Člověk sedí v éteru a čeká, až se objeví kanál spojení, třeba, se vzdáleným ostrovem. Potom s využitím tohoto okamžiku spojuje, obdrží QSL kartu a je moc hrdý, že ji získal.“

Karty QSL potvrzují obousměrné rádiové spojení mezi amatérskými stanicemi nebo posluchačem přijímajícím rádiový signál. Typické QSL karty mají podobný formát jako pohlednice a lze je zaslat běžnou poštou nebo e-mailem.

Leonid Pasko vysvětluje, že rychlost a kvalita rádiové komunikace může záležet na mnoha přírodních faktorech. Zejména na tom kde se nachází slunce během dne, jaké je roční období a dalších vnějších vlivech:

„Sluneční elektromagnetické vlny bombardují vzduch a rozbíjejí ho na ionty a elektrony. Vznikají ionizované mraky. Potom signál z mé stanice ve Svitlovodsku narážína mraky jako zrcadlo, odráží se a zasáhne Tokio. A pak je v Japonsku dokonale slyším.“

Amatérské rádiové spojení je do určité míry soutěž: kdo a jaký kanál zachytí, bude to spojení se vzdáleným ostrovem nebo vzdálenou zemí?

Protože Leonid se většinou zabývá krátkými vlnami, spojení se objevuje občasně. Proto je důležité zachytit okamžik signálu. Různé vrstvy ionosféry mají různé účinky na šíření signálu v krátkovlnném spektru, vysvětluje pán:

„Existuje vrstva D, která absorbuje rádiové vlny. Tato vrstva nevysílá signál, ale naopak ho absorbuje. A abychom mohli kontaktovat například Velkou Británii, je nutné, aby nedocházelo k absorpci vrstvy D a aby existovala reflexní vrstva E.“

Pokud radioamatér nemá počítačový program, který monitoruje vznik signálů pro spojení, musí být vždy „ready” a samostatně monitorovat éter.

„Někdy signály pocházejí z Japonska. Mohou taky pocházet z východu nebo ze západu. Mají různé cesty. To je celá věda.“

Leonid

Leonidův dům je snadné najít ve Svitlovodsku, má obrovské antény na střeše, které lze vidět již z dálky. První přijímač zkonstruoval, již v 8.třídě. V té době amatérské rádio bylo jakousi subkulturou.

„Narodil jsem se, když panoval Stalin a do školy jsem začal chodit, když začala nová éra, tedy stalinismus kritizovali, objevily se určité svobody. Děti ve školách začaly cestovat vlnami radio éteru. Mládež sáhla po nových znalostech, které byly dříve zakázány. Beatles nebo Rolling Stones byly zakázány, ale nemohli být zakázány na krátkých rádio vlnách.“

Leonid se o rádiové spojení začal zajímat díky svému sousedovi, který měl rádio.

„Jednoho dne mi soused ukázal běžný reproduktor, který visel na zdi a ve kterém se dalo zapnout snímač, přepnout na mikrofon a začit mluvit. Byl to hrozný šok. A když ukázal, že můžeme zapojit tři dráty a mluvit se svými spolužáky, už to začalo působit jako nemoc. Závislost na radioamatérství. V naší třídě bylo pravděpodobně devět chlapců. Sedm z nich se začalo zajímat o rádio.“

Po ukončení studia na historické fakultě v Dněpru (dříve — Dněpropetrovsk — red.), začal pracovat jako opravář jaderných ponorek v továrně „Zirka” na Dálném východě. Vojenskou službu absolvoval v Sevastopolu. Podle něj byl v námořnictvu neustálý nedostatek radistů. Proto signalista cestoval Středozemním a Černým mořem, viděl Bulharsko, Gruzii, Sýrii, Alžírsko, Egypt a Guineu.

Když v čele SSSR stál Josif Stalin, radioamatéry byli utlačováni a represováni. Spojení bylo pod kontrolou úřadů a majitel neregistrovaného rádiového vysílače byl považován za špiona. Situace se poněkud změnila poté, když se do vlády dostal Nikita Chruščov:

„V době Chruščova přišlo dobré období, ale jeho rodiče stále žili ve strachu. Jednou jsem se vrátil domů a zjistil, že tady není „Baltika”. Vyšel jsem ven a uviděl, že její ostatky už dohořívají na zahradě. Můj otec pracoval celou dobu na polích a nevěděl o mém koníčku, ale nějak přišel, naučil se, pochopil, pak už měl takový reflex, že to je spojení, rádio, radisté atd. Proto rozsekal přijímač na kousky a spálil ho.“

Kdyby nebyl upálen přijímač, neměl by rád radioamatérství jako koníček, domnívá se Leonid:

„Kdyby můj otec nespálil toto rádio, možná bych si s ním pohrál a zapomněl. Ale co je zakázáno, vždycky chceš zkusit. Tento koníček přerostl v takovou „nemoc” na celý život, ve kterém rádio vždycky pomahalo.“

Kolem koníčku radioamatérství vznikla celá komunita. V jakémkoliv městě se příznivce rádia mohou navzájem najít podle nainstalovaných antén na jejich domovech.

„Když jdu někam a vidím nataženou anténu, určite navštívím obyvatele tohoto domu. Vím, že je to můj bratr, který má stejný koníček jako já.“

Spojujeme se také s Ruskem, a to podle kontrolovaných předpisů. O náboženských a politických otázkách nediskutujeme. Komunikace s Rusy záleží na zeměpisných šířkách:

„Je jasné, že existuje informační válka. Ale, samozřejmě, jak jsme komunikovali, tak komunikujeme i nadále. Viděli jste, jak jsme komunikovali s Bělgorodem. Oni soucítí. Obzvlášť lidé z ruské hloubky — Tambov, Nižnij Novgorod, obecně jsou vřelé. A blíže k nám — například, Krasnodar, Bělgorod, Voronež — ve skutečnosti tam žijí Ukrajinci, kteří zapomněli na svůj jazyk a odtrhli se.“

„Plast”

Leonid Pasko ve Svitlovodsku mnoho let učil historii ve škole. Učitel si vzpomíná, jak se v roce 1995 dozvěděl o Plastu, národní skautské organizaci na Ukrajině, která se stará o výchovu mládeže. Muž navštívil první tábor „Plastu” ve městě Bolechiv na úpatí ukrajinských Karpat. Od té doby aktivně rozvíjí „Plast” ve Svitlovodsku. Pro něj je toto hnutí dokonale vyvinutým systémem lidské výchovy.

„Škola dává jenom 10% z toho, co může „Plast” dát dítěti. Děti, které absolvovaly „Plast” ve Svitlovodsku, vytvořily stabilní rodiny, dokončily studium a jsou úspěšné v životě. Nevytvářely problémy ani pro své rodiče, ani pro svůj stát. Nepotřebují pomoc od nikoho, naopak vy je můžete požádat o pomoc.“

Vedouci spolu s „Plastem” rozvíjí historické trasy, chodí s dětmi do hor, zajišťují přenocování u moře, organizují cyklistické, literární a archeologické tábory. Tak svitlovodský „Plast” navštívil několik významných kozáckých míst Naddniprjanščyny: město Čyhyryn, jenž je rezidencí hejtmanů, rodnou vesnici Bohdana Chmelnického, Subotiv a také hrob kozáckého náčelníka Ivana Sirka v Nikopolu.

Zamilovat se do Ukrajiny lze jenom skrz její poznávání, říká Leonid. Aby děti mohly přímo prozkoumat svou zemi a cítily se zapojenými, začal organizovat výlety:

„Když chcete, aby dítě bylo vlastencem, vezměte jeho do hor, aby se poprochazilo v smrkovém lese. Dejte mu příležitost sbírat borůvky, třešně, jahody, navázat kontakt se zemí, kde žije. Představte jemu dědictví lidí v této zemi. Davajte mu jenom kvalitní hudbu, literaturu, filmy. Tehdy i o Ukrajině mu není třeba říkat. A uvidite, jak už v jeho těle a krvi žije Ukrajina.“

Pro pěší turistiku v horách Leonid zkonstruoval speciální zařízení pro příjem a přenos signálů — vysílací stanice (transceiver). Toto relativně malé zařízení umožňuje radioamatérům pracovat v polních podmínkách.

Muž kombinuje vedení místního „Plastu” s vyučováním v kroužku radioamatérů. Jako učitel a organizátor od 80. let dvacátého století učí děti školního věku elektroniku a snaží se najít přístup ke každému učňovi.

„Děti se více zajímají o konstruování než komunikaci přes rádio, teď to už není potřeba. Většina dětí, které přijdou na kroužek je ve třetí třídě a můžou držet v rukou páječku. Všichni kluci, kteří chodili na můj kroužek, mohou jak konstruovat, tak i vyrábět radiostanice.“

Leonid svým koníčkem fascinuje své učně, které učí ve kroužku:

— Změnit svět znamená investovat svou práci do tohoto světa, a taky cítit, že dny nejsou marné. Je to plnění povinností před rodinou, společnosti. A taky pomoct dětem, pokud je to možné. Mohl jsem pracovat v továrně na na radiové přijímače jako regulátor zařízení a dostavat za to 200 hřiven, ale místo toho jsem šel jsem vést kroužek za 90 hřiven.

Studenti kroužku se každý rok účastní akce Jamboree On The Air (JOTA), kterou pořádá mezinárodní skautská organizace. Jsou to alternativní skautské schůzky, které se odehrávají každý třetí říjnový víkend. JOTA byla založena v 50. letech anglickým radioamatérem Leslie Mitčelem. Účastníci jamboree komunikují pomocí krátkovlnných stanic, při tom si vyměňují zkušenosti a seznamují se se světem elektroniky. Jamboree na internetu (JOTI) se koná současně s jamboree na rádiových vlnách.

„Je to schůzka skautů z celého světa. Není nutno, aby byla na rádiových vlnách, může to být i přes Skype, Twitter, a všechno ostatní… To je totiž takové mezinárodní setkání, kde si děti vyměňují dojmy o minulém roku, například, kde byly, kam cestovaly, s kým se setkaly.“

Leonid se domnívá, že v posledních letech místní „Plast” ztrácí popularitu.

„Když jsme začínali, organizace dětské rekreace byla vždy pro rodiče těžká. A my jsme, i se skromnými prostředky, dokazali organizovat pro dětí volný čas. Nyní rodiče mohou jet se svým dítětem do Řecka, Turecka nebo dát dítě někam jindy. Dříve, když matka dávala své dítě do „Plastu”, souhlasila s tím, že „Plast” je o mokrých nohach, mozolech na zádech, bezesné noci, komárech… A teď matky chtějí dávat své dítě jenom někam, kde je pohodlnost a komfort.“

Zakázaná literatura

Leonid Pasko se v sovětské době připojil k samizdatu — je to typ disidentského hnutí, které spočívá ve vydávání necenzurovaných literárních, filozofických a společensko-politických děl. Muž si vzpomíná, že vynaložil velké úsilí, aby našel takovou literaturu a uklidnil svou duchovní touhu.

„Tuto literaturu nebylo možné koupit v obchodě, ale pouze v samizdatu. Vidíte, jakou kolosální práce dělali lidé. Nyní se to vše dá koupit a lidé si to mohou přečíst.“

Bylo obzvláště obtížné najít filozofickou a historickou literaturu.

V té době byla pro něj zdrojem těžko dostupných textů knihovna v Moskvě.

„Abych mohl studovat historii svého regionu, musel jsem si půjčovat v knihovně Lenina v Moskvě kopie práce historika Dmitrije Javornického z ​​knihovny Lenina v Moskvě. Publikace „Záporoží” ve zbytcích starověku a lidových příbězích, kde se dá najít popis Dněpra. V té době byste mohli být potrestáni za přečtení historie Ukrajiny a za kopii knihy Mychajla Hruševského.“

Leonid má vlastní sbírku samizdatu — fotografovaných a přetiskovaných knih, které byly v Sovětském svazu zakázány. Zároveň se začal zajímat o indickou filozofii a lidové lékařství. Vychovával tři děti a při tom studoval metody léčby pomocí bylin a póz z jógy — ásanů. Například, když máte nemoc krk, u lze použít pózu lva. Ve městě už dlouho má přezdívku „jóg”.

„Po čem touží každý člověk? Chce prostor a svobodu. Prostor, ve kterém pracuje. Ale prostor a svoboda poznání byly omezené.“

Hennadij

Leonid Pas’ko zaujal radioamatérstvím taky svého přítele a souseda Hennadije Kravčenka. Ve věku 18 let Gennadij utrpěl zranění oka, když pracoval v dole a od té doby oslepl. Leonid pracoval jako učitel dějepisu ve škole a manželka Gennadije, Svitlana, pracovala tam jako knihovnicí. Od ní se Leonid dozvěděl, že Gennadije od dětství fascinuje rádio a má svou vlastní vysílačku „Baltika”.

Bez ohledu na ztratu zraku Hennadij učí se jazyky a aktivně komunikuje se světem prostřednictvím vysílačky. Již se zraněním dokončil studium na pedagogickém institutu. Na začátku studoval sam, používal při tom Braillova písma, a později Svetlana začala pomáhat svému manželovi učit se jazyky, když mu četla učebnice nahlas.

Když Gennadij pracoval v dole, zkonstruoval vysílačku, kterou bylo slyšet na vzdálenost 190 kilometrů. Pro Gennadije amatérské rádio je hlavním nástrojem komunikace se světem, který vyžaduje znalost mnoha jazyků. Svetlana v současné době pomáhá manželovi učit se italsky a arabsky. Gennadij se dříve naučil německy a anglicky a poté plánuje studovat španělštinu a francouzštinu.

S cizinci komunikuje Hennadij anglicky. Své japonské přátele pozdravuje v japonštině a nadále komunikuje v angličtině. Nicméně s Italy se snaží mluvit v jejich rodném jazyce.

„Většinou rád mluvím s Italy, dokážu s nimi víc. Španělů je velmi málo, Němci, zejména východní, lépe rozumí ruštině a snaží se zlepšit svůj vlastní jazyk.“

Gennadij během let svého koníčku radioamatérství shromáždil celou sbírku spojení na dálku. Jednou se mu podařilo zachytit spojení s ostrovy poblíž Nového Zélandu po dobu 2-3 minut. Rovněž se mu podařilo navázat spojení s ostrovem Kalimantan v jihovýchodní Asii a Austrálii.
Málokdy se dá zkontaktovat s radioamatéry ze severní Afriky, Monaka, Iráku a Jordánska.