Romové z Zakarpatí

Stereotypy, nebo dokonce xenofobii projevovali vůči Romům už od dětství. “Buď hodný, nebo tě ukradnou cigáni” – tak se strašili děti. “Jsi špinavý jak cigán”. Ve scénáři Ukrajinského folku Romové ne vždy jsou kladné postavy. Z dětství si většina Ukrajinců myslí, že Romové mohou zhypnotizovat a něco ukrást, proto kvůli strachu, si jich nevšímají a všelijak se jím vyhýbají.

Ale to vše jsou jen mýty, který vznikly kvůli nedostatku informací o životě Ukrajinských Romu. Žijíc vedle Ukrajinců několik staletí jsou Romové národností, okolo které je mnoho záhad. Jednou z nich je celková populace Romu. Ani dnes není přesné číslo, kolik jich asi tak je na území Ukrajiny. A je celkem těžké tyto čísla odhadnout nebo spočítat, a to také díky tomu, že většina z nich ani nemá doklady. Některý z nich dokonce schválně neukazují na svůj původ, což je občas jasné proč. Historicky to bylo tak, že mnoho národnosti po celém světě, včetně Romů, bylo pronásledováno a byli vůči ním prováděny represe.

Dle sčítání lidu v Ukrajině v roce 2001 žilo v Ukrajině 47 587 Romu, třetina z nich na Zakarpatí. Ale většina sociálních organizací si myslí, že to číslo už dávno není pravdivé. Evropský parlament odhaduje číslo 120 – 400 tisíc Romu v Ukrajině. Dle Romské organizace nyní na Zakarpatí bydlí asi 40 000 Romu. Většina z nich žije v kompaktních vesnicích. “Schválně používáme tento termín, než ten, který je všem znám jako TÁBOR”. Protože “Tábor” to je také lokální Romské společenství, a také místo, kde se rozkládá, v mezích většího neromského osídlení. Do té doby, než se Romové usadili, Táborem nazývali společenství o velikosti několika stovek lidí, kteří byli kočovní.

Dle sčítání lidu v Ukrajině v roce 2001 žilo v Ukrajině 47 587 Romu, třetina z nich na Zakarpatí. Ale většina sociálních organizací si myslí, že to číslo už dávno není pravdivé. Evropský parlament odhaduje číslo 120 – 400 tisíc Romu v Ukrajině. Dle Romské organizace nyní na Zakarpatí bydlí asi 40 000 Romu. Většina z nich žije v kompaktních vesnicích.

Právě zde, na Zakarpatí se dochovalo nejvíce dialektů Romu, jejich odlišností v bydlení a také v osvícení. I když Romové žijí hned vedle nás, často hned na vedlejší ulici, tak její řeči nerozumí Zakarpatci nejvíc. Navštívili jsme několik Romských osad na Zakarpatí, abychom viděli na vlastní oči, jak Romové žijí.

Dubové, Baron Ivan

Jedna z osad je ve vesnici Dubové, Tyačevského rajónu. Vznikla osada v 50. Letech minulého století. Když Romové hledali práci, tak sem jezdili z vedlejších městeček a vesnic. Tehdejší starosta je pozval do vesnice pracovat na místní fabriku, a pak jim nabídnul, aby se tam zabydleli. Tak uprostřed vesnice vznikla nová vesnice, kde dnes žije 64 lidí. Bývali místní baron (V Romštině slovo Baron není, ale je Baro – to je oslovení ctěného muže, který nemusí být hlavním v osadě. Nedůležitější věci v Romských osadách řeší Rada Starších, a hlavním orgánem je Romský soud, kteří jsou dost rozšířený i dnes). Ivan nám vyprávěl o potížích, se kterými se místní Romové musí potýkat:

— Problém je, že není místo. Je nás čím dál víc, rodí se děti a je potřeba víc místa. To ve vesnici je. Kdo měl peníze, tak si postavili dům a žijí tam. Je veliká potřeba peněz. Máme hodně děti, hodně jich je nemocných. Vesnice si nás moc nevšímá. Jednou jsem se obrátil dokonce na úřad do Užgorodu. Tam mi ale řekli, že nás je málo. Říkali, že až nás bude víc, tak nám pomůžou.

Domy Romu jsou vidět z dálky, můžete je poznat tím, že jsou všude vyvěšeny košile, kalhoty a jiné prádlo. Do dřevěnek na břehu potoka vede asfaltová cesta. Je tu i pár cihlových domu. Nejrozkošnější z nich je dům Ivana. Dům má dvě místnosti, na 50 metrech čtverečných tam žije s ženou, dvěma dcerami a synem. Ještě dvě starší děti žijí odděleně.

Na zdech, oblepených starými tapetami, visí ikony a plakáty Ježíše Krista. Nahlas řve a píská lednička “Dněpr”. Ivan rozdělává oheň v kamnech, která udělal sám. Je to velmi rozšířené ve všech Romských rodinách Zakarpatí. Na starou sovětskou skříň leze 6ti letá dcera, maluje si rty, češe se, líbí se samá sobě tak, že si maluje rtěnkou i tváře.

Ivan bere kytaru a začíná hrát, je to jeho práce, hraje na svatbách. Vysoký, s vousy a dlouhými černými vlasy. Mluví Ukrajinsky a Rusky. Jazyky se učil na duchovním semináři, kde obdržel hodnost jáhna.

9 let byl Ivan místním lídrem, Baronem. Nyní toto místo má jeho bratr:

— Já nejsem místní, a moji děti se zde narodili. Já jsem z Iršavy. Jsem z dětského domova, a své rodiče jsem našel zde. Tak tu žiju až do dneška. Postavil jsem dům. Vesnice si mě zvolila jako barona. Lidé mě znají. Můj bratr byl věřící, tak nyní vybrali jeho. A tak je nyní starosta on.

Místní si o Ivanovi myslí ne moc pěkné věci, jako i o ostatních, kteří se od klasického vesničana trochu liší. Ale Ivan říká, že se Romové neuráží.

— Žijeme dnešním dnem. Protože o zítřek se postará bůh.

U Romu z Dubového jsou problémy celkem klasický: odpadky se nevyváží, není kanalizace, není logistika. Ivan chápe, že jiným vesničanům se nelíbí, když Romové vylévají vodu přímo na silnici, mrzne a hrbol se přeměňuje na led v zimě, a v létě to smrdí. Místa v táboře je míň a míň, a děti je víc. Ale žijí skoro v kartonových krabicích, a nepožadují nic speciálního, jen chtějí trochu porozumění a podpory:

— Čekat na pomoc nemůžeme. Žijeme tak, jak nám to bůh dovolí. Protože jsme takový lidé: chceme být upřímní k lidem, hlavně k bližnímu svému. Můžeme být asi agresivní, když nás pomlouvají nebo mají narážky. Chceme ale být mírumilovní k jiným. Druhá strana je: žijeme zde na silnici, a občas se stává, že opilý lidé mají narážky naschvál. Hledají důvod. Říká mi, že jsem mu něco ukradl, ale já jsem tam nikdy nebyl. Poslední rok to už nebylo. Mohu říct, že tu klídek. Nyní vesničané více kradou. Naší národnosti už trochu ukazují úctu. Berou nás už jako lidi a sousedy.

Nedostupný vzdělání

Čtvrtina dotázaných Romu neumí Ukrajinsky vůbec, nebo mluví špatně. Důsledek tomu je to, že jsou izolovaný a nemají dostup k vzdělání. Není to pouze Zakarpatský, ale celoukrajinský problém Romu. Mnoho Romu se vůbec nikdy neučilo ve škole, a mezi těmi, kdo se ve škole učil, tak většina z nich nemá ani základní vzdělání.

Ivana, jak se zdá, tento problém moc netrápí. Pro svého syna, také Ivana, si představuje úplně jinou budoucnost:

— УVe škole se učí jakš takš. Ivan furt hraje na nástroje. Bude určitě muzikant.

Situaci se vzděláním je stejná i v dalších kompaktních osadách po celém Zakarpatí. V nejchudších osadách jsou problémy s dostupnosti ke kvalitnímu vzdělání u všech stejný. Je to také kvůli jazykové bariéře: mnoho maďarskomluvicích Romu neznají Státní jazyk, a když už se učí ve škole, tak se učí v Maďarských školách, nebo v nestátních školách který se platí penězi od duchovních společenství a maďarskou stranou. V Mukačevu nebo Berehovu například mluví jen Maďarsky v takových školách. Tím pádem nemohou děti po maturitě jít studovat na Ukrajinský Univerzity, protože neumí jazyk.

Místní Romský poslanec vypráví, že v lepších situacích malý Romové chodí pouze do 6. třídy a pak už chodí spíše za školu. V Užhorodské škole v 9. třídě chodí do školy z 32 žáků pouze 3-5 dětí. Horvát si myslí, že je to kvůli tomu, že nemají motivaci:

— Rodiče nechápu, že děti musí chodit do školy, připravovat je do hodin, že musí jevit zájem, aby dítě do školy šlo. Dalším důvodem je, že zde není strava zadarmo, po menším stupni, protože občas děti chodí do školy jen proto, aby se najedli.

Vzdělání Romu také často záleží na sociálním stavu rodiny. Dokonce bezplatná školní docházka je často nedostupná: nejsou peníze na dětské vybavení, oblečení, nebo příspěvky na opravy. Děti pomáhají svým rodičům vydělat peníze, pomáhají doma a starají se o mladší bratry nebo sestry.

To, že dítě chodí do školy neznamená to, že dítě dostane kvalitní vzdělání. Romové, i průzkumnici říkají, že Ukrajinský vzdělávací systém nevěnuje moc pozornosti Romským dětem. Baron Ivan říká:

— Naší lide jsou často takový. Jejích vzděláním se nechce nikdo zabývát, ale oni se nepřizpůsobí k tomu vzdělání, jaké je teď. Jsou lidé, kteří umí jen počítat. Nevědí jak psát písmena, ale čísla, to je důležité. No, měli takový život. Pořád na nádraží.

Miroslav Horvát

Romský poslanec Užhorodského magistrátu

Nyní je situace trošku jiná, kvůli organizacím, kteří platí učitele pomocníka, na prvním stupni, kde se učí Romský děti. Také pomáhají organizace vzdělaného rodiče, kde pracují nad tím, aby vzdělali málo vzdělané rodiče.

Izolace Romu se zvětšuje už od první třídy, protože většina z nich se učí ve zvláštních školách. V takových školách jsou jen Romové, nejsou tam místní. V každé Romské osadě je taková škola.

Co se týče Vysokého vzdělání, tak se to nyní trochu lepší. Už je asi 500 osob, kteří dostali Vysoké vzdělání za peníze Romského fondu, a množství integrovaných Romu v Ukrajinskou společnost je čím dál větší. Na Zakarpatí, jak říká pan Horvát, byl před 15-20 lety pouze jeden Rom s univerzitním vzděláním. Dnes je takových Romu asi 50.

Dokumenty a práce

Kromě vzdělání jsou zde i další věci, kteří se musí vyřešit. Podle průzkumu různých organizací, 17% Romu v Ukrajině nemají vůbec občanské průkazy, třetina nemá ani trvalé místo bydliště. Situace na Zakarpatí je horší, než v jiných krajích.

V Mukačevu nemá většina Romu občanky. Ale díky bezplatným organizacím kteří nabízejí pomoc a Romům, kteří si uvědomují co dokumenty znamenají, tak se to lepší. Nejvíce Romu si žádá o občanský průkaz kvůli sociálním dávkám na děti, kdy bez občanky tyto dávky nedostanete.

Co se týče práce, tak 63% dotázaných Romu říká, že nikdy nepracovali, dalších 22% pracují na půl úvazku. Mezi Romy co pracují, tak převažuje podnikání. Více než polovina pak pracuje v oblasti obchodu a služeb.

V Užhorodu Romove pracují v Technických službách města, řemeslniky. Ti, kteří práci nenajdou tak jezdí do zahraničí a nebo do Kyjeva. Stejná situace je v Mukačevu.

Kdo jste a odkud jste, Romove?

Otázka, odkud Romové pochází ještě není zdaleka jasná a stále se zkoumá. Jsou zde diskuze, a není do konce známo, jak a proč jsou rozházení skoro po celé Evropě, a jak se jím podařilo uchovat si svojí tvář v tomto světě globalizace.

Nejrozšířenější dnešní teorii je, že Romové jsou z Indie. Přitom Romové – to je jejich jediný název. A původci z Indie, je nenazývají v žádném jazyce. Slovo cigáni používají východní Slované. Je to název skupiny, ze začátku druhého tisíciletí. Gypsy (anglicky) nebo gitanos (španělsky) značí “egyptský”. Mýt o tom, že jsou Romové s Egyptu se šířil hodně rychle. Například Maďaři používali pro Romy název Fáraók népe, což značí “faraonové plemeno”. Ale v době formování evropských jazyku byla korekce dost obtížnou, než teď. Francouzi například nazývali Romy bohémiens, což značí Češi. Mysleli si to. A Finové a Estonci je doteď nazývají “černí, černoušci”. Nyní se šíří nový mýtus, že Rumunsko je nějak spojeno s Romy. Mýtus vznikl kvůli podobě názvu státu a Romu.

Co si samotní Romové myslí o svém původu a jak se vyznačují mezi jinými národy, jsme se zeptali přímo Romu:

— Ty jsi gadžo! A ona je Gadžouka! – říká Ivan z Dubového. – To u nás znamená bílý a bílá. My takhle mezi sebou nazýváme Vás. Ale nerozdělujeme, prostě se to tak říká. Naše řeč pochází z sanskrtu, a pak už podle regionu jsou nářečí. A plus to, jak jsme šli z Indie, víte kolik slov jsme po cestě nasbírali? Dokážete si to představit?

V uzavřených Romských komunitách je klasický rozdělení na: Rom a Gadžo (Svůj a Cizí). Baron Ivan říká, Romové se také dělí dle způsobu života:

— Trošku se odlišujeme. Jsou stanový cigáni, kočovníci a usedlíci. My jsme usedlíci. Žijeme na jednom místě, postavili jsme dům, máme rodiny, nějakou práci a děkujeme za to Bohů. Stanový jsou ti, kteří drží svůj kočovný život dodnes. Jsou to ženy, kteří mají svojí čest a nosí dlouhé sukně. Je to veliká čest pro muže, a samotného barona. Jsou pak kočovníci, zabývají se jen tím, co je na cestě. Nyní přesedli na “želené koně”.

Nynější Ukrajinský Romové si už nepamatují romantiku kočovnictví, život, kterým žili jejích dědové a babičky. V roce 1956 se stalo kočovnictví nelegálním. Zakázali to v SSSR tím, že se cigáni mají zapojit do práce. Dnes, i když je tento zákaz zrušen, tak jsou všichni Romové na Zakarpatí usedlíci.

Přejez Romu do Kyjeva nebo jiných měst v létě se nazývá pracovní migrace, protože právě práce je nutí cestovat. Ve městech si Romové vytváří hrozná obydlí.

Na Zakarpatí Romské osady fungují jako malé vesnice, ulice kde žijí jen oni, Romská zákoutí nebo městské miničásti. Jejích historie může být stará i několik století, ale mohou být i nová. Ty novější vznikly náhle, třeba po povodních, po kterých Romové na Zakarpatí trpěli jako první, protože jejích domy byli často v nížinách.

V Romských osadách na okrajích měst a vesnic často není ani vodovod, kanalizace, plyn, silnice, budovy jsou často ilegální. Mladé rodiny většinou stavějí dům hned vedle rodičů, aniž by stavěli pomocí nějakých stavebních normativu. Převést takový dům na legální je v podstatě nemožné.

Jazyk, který mizí

Romové Zakarpatí se dělí také jazykem. Je zde několik dialektu Romštiny. Romové většinou znají na základním úrovni 3 jazyky.

Třeba v Mukačevském, Čopském a Berehovském rajónu Romové mluví Maďarsky. Většina z nich vůbec nerozumí Ukrajinštině. V Užhorodu žijí představitelé několika nářečí. Romové-Lohary nebo “unhrika roma”, kteří mluví Loharským nářečím jazyku romani, a také servitika roma a také Slovenský Romové. Všichni normálně mluví Ukrajinsky, Rusky, Maďarsky a Slovensky.

Baron Ivan říká:

— Jsme Ukrajinci. Ukrajinský cigáni. Jsou cigáni Rumunský, Bulharský, Maďarský, Český. Často se ani nemůžeme pochopit, jak mluvíme jinak. Máme různou kulturu. Já cigánsky mluvit skoro neumím. A také je cigánština v různých zemích jiná. Písničky zpívám naším jazykem, občas mluvím také po našem, ale jinak tu je vše po-zakarpatsku.

Dnes Romštinu využívají doma Romové v Perečynu, Vinohradovu, Velykomu Bereznomu a Svalyavi. Ale jak říká Miroslav Horvát, není to dostatek a tak je zde nebezpečí, že Romština zmizí. V rodinách, kteří bydlí ve městech a ne v táborech nebo osadách, tak Romština úplně vymizela, i když se snaží ji zachovat.

Církev a alternativní vzdělání

Život Ruslana mohl být úplně jiný. Mohl žít ve slamech, chlastat a sbírat železo do sběru. Ale je to stavař a dělá ředitele v centru neformálního vzdělání v Mukačevu, kde připravují malé Romy do školy, učí hrát na nástroje, malovat a každý den je krmí. A to vše, jak říká, díky Církvi.

Pro mnoho Zakarpatských Romu je Církev skoro jediným místem, které ukazuje, že je pro ně zde něco jiného, alternativního, než jejích život ve stanech nebo starých dřevěných chatrčích.

Do kostela přivedla Ruslana matka, když mu bylo 6 let. Nyní je jáhen v Evangelické Církvi, která má kostely v 20.

Zakarpatských městech a vesnicích. Ruslan říká, že k ním chodí asi 400 lidi v Mukačevu. Věřící také pracují s 500 dětmi a puberťáky, pro které je v Centru neformálního vzdělání mnoho co na práci.

Každý den asi stovka dětí z chudých rodin chodí do místní jídelny. Někteří děti zde vyrůstají a pak přebírají místa po nynějších zaměstnancích a dobrovolnicích.

— Učíme je základním věcem: dodržovat hygienu a čistotu, respektovat rodiče. Občas jim dáváme oblečeni. Pokud dítě nezkusí něco lepšího, nebude vědět o jiných variantách. My jím dáváme možnost výběru. Některé rodiny si uvědomili, jak je dobré mít doma sprchu, tak si ji doma udělali.

Ruslan Jankovskyy

Stavař, ředitel centru neformálního vzdělání v Mukačevu, jáhen v Evangelické Církvi Živého Boha.

Církev se snaží udělat vzdělání populárním. Věřící učí děti číst a psát Maďarsky. Je tu třída informatiky a také sportovní škola.

Starším Romům zde dávají řemeslné vzdělání. Můžete se zde naučit profesi zedníka, svářeče a jiným. Zde se učil i Ruslan.

— Církev hraje velkou roli v životě Romu. Změnila pohled jiných národnosti na Romy. Do té doby bylo celkem napětí, Ukrajinci se báli jít do táboru. Nyní Ukrajinci chodí do naší Církve, chodí skrz tábor, a děláme spolu akce a meetingy.

Knězi se stávají čím dal tím více důležitými postavami v životě Romu.

Sociální aktivistka Iryna Mironyuk si myslí, že dnes kněz konkuruje svým postavením baronům. Děje se to celkem rychle, říká Horvát.

Horvát si myslí, že baroni jsou populistický vůdci, kteří nemohou vykonávát funkce, které Romské společenství potřebuje. Ve většině osad postavení barona už nemá takový význam, a vyměnili ho za poslance, knězi a jiný. Horvát si myslí, že nesmíme ale kněze idealizovat. V Mukačevu má Církev větší vliv, protože dřív nebyli dobří baroni, kteří mohli představovat svojí osadu:

— Pro nás Církev – to není budova, kam lidé chodí jednou za týden. Chceme aby byla propojena s různými sférami – říká Jankovskyy.

Korolevo. Od chalupy do paláce

Kompaktní osady Romu na Zakarpatí se mohu lišit místo od místa. Například Užhorodská osada není tak moc izolovaná jako ta Mukačevska, kde není ani pitná voda.

— Svalyavký tábor, kde žijí asi 2 tisíc Romu, to je úspěch. Baron Matvěj Balint je poslancem už více než 10 let. Šel do vlády, aby bránil zájmy svého lidu. Postavil vodovod do osady, postavil dům mládeže, v osadě všechny děti chodí do školy a učí se Ukrajinsky.

Ale pravděpodobně největším Romským táborem ve Východní Evropě je Mukačevský, kde žije od 4 do 10 tisíc Romu. V Mukačevu a Berhovu jsou asi nejhorší podmínky pro život.

Materiálismus osady se mění a záleží to na prioritách společenství. Mukačevský a Užhorodský Romové se dávno zabývají uměleckými profesemi, hlavně muzikou. Ve Vinohradovském rajónu pracovali spíš fyzicky, jezdili za prací pryč.

Jedna z nejbohatších a nejlépe zařízených Romských osad ve vesnici Korolevo, Vinohradovského rajónu. Domy jsou zde z cihly, mnohdy několikapatrové. Silnice je udělaná štěrkem. Po silnici běhají čisté děti. Na holkách jsou typické romské sukně. Ženy dbají o svůj vzhled hodně, tak ukazují svůj status. Na sukně se dodává pozlacení, dodávají různé drahé kameny. Rodinné drahocennosti se vyrábějí na zakázku. Jsou pro nevěstu, jako symbol toho, že pochází ze zámožného rodu.

I když je osada v Korolevo dost bohatá, tak ne tak jako Rumunské nebo Slovenské osady, kteří se předhání v demonstrování svých domu a drahocennosti.

V osadě v Korolevo žije asi 3700 Romu. Baron Loci vypráví, že většina místních vydělává peníze v Rusku a dává ruku na srdce, že to není kriminál.

Muži z Korolevo pracují jako stavební čety, poskládány z sousedu a sourozenců. Řemeslnicí zde mají mnohaletou reputaci. Peníze ale nezabezpečují ty problémy, které jsou v jiných osadách. Někdo zde stále nemá občanku, mnoho lidí je nevzdělaných.

— Problém je mnoho s cigány. Nejvíc to, že jsou nevzdělaný. Ne chodí do školy, ne učí se. A také když jde do školy, tak ho tam neučí tak, jak učí jiný. Chovají se k ním jinak, méně pozornosti jim udělují – říká Baron Loci.

Problémy by tady nebyli, kdybychom žili s Ukrajinci, říká Loci. Rom, který žije hned vedle jiné národnosti, je jiný.

Jsme Romové, ne cigáni!

Ve vlaku Užhorod – Kyjev z posledního kupé je slyšet rádio. Ale né, to byli 4 muži, hráli a zpívali. Vlak přijel v Čop. Lidé, kteří vešli, sedli si ve vedlejším prázdném kupé aby mohli poslouchat. Většina písní je o Ježíši a víře, zní to melodicky. Půl hodiny hráli, a pak povídali o svém životě ve vesnici Serednye v Užhorodském rajónu.

V občance mají napsáno Viktor, Josef a Vitaliy, ale v osadě jim říkají Iťju, Džidžu a Duču. Iťju a Duču jsou Romské přezdívky, a přezdívka Džidžu je od jména Ukrajinského zpěváka. Iťju je 37 let, má jednu dceru a čtyři vnuky. Duču je 30 let, ten má 7 děti a 21 letý Džidžu už má 4 děti.

Iryna Mironyuk

Sociální aktivistka

— Proč máme tolik děti? Protože skoro nikdo nemá doma světlo – smějí se.

V Romské osadě v Serednyomu žijí asi 3 tisíce Romu. Nyní mají svojí školu. Za posledních 15 let, říkají kluci, se stalo mnoho pozitivních změn. Říkají, že i sami by se chtěli učit teď. Dřív je společenství nabádalo k výdělku ne moc legálním způsobem a vzdělání nebylo módní.

— Duču říká, že už chodí do školy 2 roky. Je mu 30. ale nestydí se za to, že teprve teď se učí psát. – Dřív jsem neuměl ani psát, ani číst, nic. Mojí první knihou byla Bible. Nosil jsem ji u sebe, a říkal jsem “Tak je to napsáno v Bibli”, ale sám jsem to nemohl přečíst.

Džidžu a Iťju jsou baptisté a Duču je evangelista. Každý čas od času cituje Bibli a rád povídá o své cestě k Bohu. Iťju říká, že ve vesnici umí počítat všichni, a číst a psát jen pár lidi. Poslanci toho využívají a chtějí od nich úplatky.

Dříve místní Romové jezdili Sovětským Svazem, kočovali a dnes to jsou usedlici.

— Modlíme se, aby nám Bůh prominul to, jak jsme žili dříve, říká Iťju.

Duču si vzpomíná, jak si sedali do vlaku který jel do Černivcív. Lidé jeli z trhu se stejnými taškami a kluci kradli ty, které nikdo nehlídal:

— A pak někomu říkej, že je to zrovna tvoje taška. Všichni mají stejný, a lidí je tam plné kupé, za taškou už nikdo ani nepřijde. Jednou jsem ukradl tašku, chci ji zvednout a ta je tak těžká, že to není možný. Myslím si, tak teď mě napálili. Jdu na záchod, otevírám to a tam litrové láhve plné vína. Pár jsem jich tam nechal a zbytek jsem si vzal, říká Duču.

Džidžu je nejmladší a také nejvíc vtípkuje. Oba jsou moc sebekritický, dělají si ze sebe srandu:

— Já jsem občan Ukrajiny. My jsme Ukrajinci! – říká Iťju.

— Ty nejsi občan. Ty jsi ROMObčan – směje se mu Džidžu.

I když si sami občas říkají cigáni, tak to slovo nesnáší. Říká, že první asociace s tímto slovem je – zloděj.

— Jsme Romové, ne cigáni. Taky Vám neříkáme nějak jinak, ale Ukrajinci. Nebo když Vám Rusáci říkají “Bandera”! Pro nás to je to samé.

— Nás se málokdo na něco ptá, málokdo se o něco zajímá. Můžeme toho říct hodně, ale lidé si myslí jen to, že my budeme něco krást, – říká Duču.

Tato historka, stejně jako historka o baronu Ivanovi a jáhnovi Ruslanovi je o stereotypech. Je to o tom, jak se Romové liší od cigánu přímo v jejích představách. O tom, jak Romské osady chtějí změny, a také dosahují svých cílů. Každá z historek je o tom, jak Romové žijí s Ukrajinci. O tom, jakých kontrastů může být kultura, jazyk a osady Ukrajinských Romu, které si dokázali uchovat.

Jak jsme natáčeli

Cestou do osady Romu v Korolevo, zajeli jsme také do Ukrajinské rodiny, která tam žije víc než 60. let a má svojí, také zajímavou historii. O tom, a také o bohatých rodinách Romu z Korolevo se koukejte v našem videoblogu.