V Bessarabii jsou tři vesnice s názvem Prymorske (Přímořské). Všechny tři jsou letoviska. Prymorske – starý název Šahany, je té, kterému se věnuje tento materiál. Vesnici založili kozáci Zadunajské siče na místě starého tatarského osídlení Bijuk-Šahin. Zde na pobřeží limanu Malyy Sasyk a Dzhantsheyn se nachází letovisko s léčivým bahnem Raseyka. Tyto vody jsou součástí Národního parku „Tyzlivské limany“, založeného v roce 2010. O 15 let dříve, kdy Ukrajina obnovila členství v Ramsárské konvenci, tak se systém limánu Šahany – Alibej – Burnas stal mezinárodně významným. Ochraňuje se to zde jako místo hnízdění mnoha vodních ptáku.
Přes „Tuzlyvské limany“ prochází jeden z největších stěhovacích koridoru, kdy ptáci letí do Evropy, Asie a Afriky. Na území parku žije 254 druhu ptáku, čtvrtina z nich je v Červené knize Ukrajiny.
Limany jsou od moře rozděleny písečnou kosou, která se táhne asi 50km a je široká od 100 do 300 metrů. Právě na této kose, naproti limanu Šahany se nachází stejnojmenný maják. Je spolu s majákem na Zmijiném ostrově důležitým, protože hlásí nebezpečí lodím při vplutí do Ust-Dunajského přístavu.
Od roku 1944 maják Šahany pracoval jako navigační oheň. V 60. letech ho předělali a od 80. let už pracuje automatizovaně.
maják
Ve 20. století Gustav Dálen vynalezl soumrakový regulátor pro plynové lampy, tak byla konstrukce majáku více automatizovaná. A nyní, při používání GPS navigací se majáky, které nejsou automatizované, stali ojedinělými.
Viktor
Viktor Sakara pracuje na majáku už 16 let. Žije v Prymorske. Jeho vzdělání je radiolog. V armádě byl velitel štábu. Sloužil v Azerbajdžanu, a bojoval při konfliktu v Náhorním Karabachu. Po demobilizaci se vrátil do Prymorske, kde pracoval určitý čas jako ředitel Domova Kultury.
O práci na majáku nikdy nesnil, ale když začali na maják hledat personál, tak se hned přihlásil.
— Jsem zde i technik, i mechanik. Všechno tu dělám sám. Všechnu tu práci budu dělat protože se mi to líbí a už jsem si zvykl.
V létě maják plánovali rekonstruovat: baštu udělat celou metalickou, změnit oplocení, postavit štít denního vidění.
— Když jde velká vlna, tak to zde všechno zalije vodou. Můžete si to představit, jako koukám do okna a najednou jde vlna a rozbíjí se o maják. A když je zima, tak je chladno a je to pěkně strašidelné.
Přímého spojení vesnice s majákem nemá – písečná kosa je přerušena vodou. A tak Viktor každý den, nehledíc na počasí jede autem na konec pobřeží, pak si obleče rybářský oblek a pak přechází kanál, který se spojuje s limanem. V zimě se stávalo, že mi oblek přimrznul, tak jsem ho už nemohl sundat a řezal jsem ho.
Často je Viktor na majáku nonstop. Maják je pro něj druhý domov. Vevnitř jsou 4. postele: jedno pro velitele a zbytek pro náhlý příjezd opravářů. Je zde i pec, a ta je nejvíc aktuální v zimě, kdy kvůli špatnému počasí se Viktor nemůže vrátit večer domu a musí zůstat:
— Musím vyjet, podívat se. Protože každý den se maják musí zapnout, aby to v okolí bylo bezpečné. Jídlo si beru z domu, a tady pak spím, protože v zimě to je nereálné jezdit sem a tam. I kdybych přijel, tak pak najednou začne sněžit nebo pršet, a stejný to je v létě. Mám tu společnost, dva Kavkazské ovčáky. Lehnou si do průchodu a cítím se tak spokojenější. Slyší úplně všechno.
Většinou Viktor vstává ve 4.00 nebo 5.00 a hned začíná práce. Na majáku dělá všechno – uklízí, ochraňuje, a dělá obsluhu majáku:
— Jednou jsem zavíral branku, a za mnou mi zazpívali moc pěknou píseň, asi 15 hlasů, šakali. Tak jsem hned zavřel vrata a volal domu rodině. A oni se mě ptají „Kde to jsi?“ tak říkám že v ZOO. I šakali, i divočáci se tu cítí moc dobře. Na pobřeží mají malý selata. Každý ráno je slyším brečet, jak jim rodiče nesou jídlo.
Rodina se k tomu, že chce Viktor pracovat na majáku postavila dobře. Občas mu žena, dcera i syn jezdí pomáhat:
— Žena mi řekla, že když jsem šel sem pracovat, že je to moje rozhodnutí a nic víc. Jezdí sem, a ani jim nevadí, že je to 9-12km tam a zpět brodění vodou, v dešti, ve sněhu. Jsou s tím v pohodě, protože chápou že jsme rodina a tohle je naše práce.
Kdysi na tomto majáku pracoval i Viktorův děda. Na tu dobu si vzpomíná jen z vyprávění a z fotek.
— Stál zde dostavník, všude kolem byli rybáři. Pluli na moře lovit ryby. Mám fotku, kde děda drží „Sevrjuhu“ asi 4. kilovou. Sotva ji drží. Když jsem vzal tuto práci, tak jsem se až sám udivil, že jsem zdědil tuto práci.
Zda budou chtít Viktorovi dědi pokračovat v práci? Viktor si myslí, že je ještě brzo se o tom bavit.
— Můj syn studuje na Jihoukrajinské univerzitě fakultu pedagogiky, chce být volejbalista. A zda chce na maják? Nevím, ještě jsem se neptal. A moje dcerka? Tak ta je ještě malinká, šla teprve do 4. třídy. Ani jí jsem se ještě neptal. Hlavní je, aby se jím líbilo tam, kde budou, tam kde studují. A pak se uvidí.
Na maják Viktor pověsil Ukrajinskou vlajku a dokonce tady, kde skoro nikdy nikdo není, to přitahlo pozornost:
— Kdysi přijel Pravý Sektor (Ukrajinská politická strana a Vojenský prapor ve válce na východě Ukrajiny), pět obrovských chlapů a ptají se, zda nevím kdo vede maják. Uviděli vlajku a chtěli přijet jen tak podat ruku. Tak jím říkám že jsem Ukrajinec, i mé děti, a vždycky budeme Ukrajinci. Jak jsem říkal a budu říkat všem u nás: „Pokud se Vám něco nelíbí, tak 300 hřiven, lístek na vlák a vokzal (nádraží)! Magadan je velký, dělejte si tam, co chcete a tady nám nedělejte problémy. Já vám ještě přispěju.“ A takových lidí je u nás hodně.
Konec geografie
V létě jezdí turisté na Raseyku a zastavují se na kose. Rozkládají stany a bydlí zde týdny s rodinami. Maják si často fotí, ale nahoru se dostat nemohou, protože je to strategický objekt. Pro turisty jsou tyto místa úžasný, myslí si Viktor, ale ví o nich málo kdo:
— Místa jsou moc hezká, hlavně aby to tu žilo. Sladkovodní liman teče do sleného, slaný teče tam dál, až k Oděse. Je to kosa Černého moře, tam dál je Kartanka, Lebedivka, Vylkove.
Ne tak moc teritoriálně ale spíš infrastrukturně žijí lidé v Prymorske na kraji světa. Kdysi z vesnice jezdili autobusy na Tatarbunary, Rybalske, Vyshneve. Nyní už je jen autobus Oděsa – Prymorske který jezdí 2x denně.
Viktor říká, že v Prymorske je těžká válka s Oděskými mažory (zlatá mládež), kteří jezdí do Prymorske na lov ptáku. Ale letos je takových lidí míň a ptáku je víc:
— Nedávno přijeli lidé z Dánska. A jak jsem pochopil, tak věděli že je zde Národní park, a zeptali se mě, kde se tady můžou podívat na ptáky. Žena psala knížku o ptácích, a já jsem se moc nevyptával, protože mi ani zas tak moc nerozuměla, stejně jako já jí. Pak jsme se potkali za pár dní a řekla mi, že je tady víc ptáku než ve Vylkove. A já jsem tam nebyl už dávno, tak nevím.
Příroda je největší magii tohoto kraje. Život v okolí takové krásy je skvělý:
— Nejvíc se mi líbí pracovat vedle čisté nedotknuté přírody. Přijedeš sem, vystoupáš nahoru, a tamhle sedí pták, tamhle letí kachna, tamhle plave pelikán, tamhle zpívá bažant. Viděli jste kdysi film „Robinson?“ Věřte nebo ne, ale když sem přijedu, tak si připadám stejně. Všude příroda. Nikdo tu není v okolí. Nedávno zde zakázali lov. Nyní tu je hrozný klid. Jsou tu všichni ptáci, je tu všude voda okolo, mají dost jídla i vody. Ráno, když se budím, tak slyším mnoho různých zpěvu ptáku, je to něco úžasného.
Jak jsme točili
Koukněte se na vlog o tom, jak jsme jeli do Bessarabije. Jeli jsme, abychom viděli největší kolonii růžových pelikánu, abychom vystoupali na maják a abychom otevřeli další zajímavý kout naší země.
