Saint Mikloš – zámek, který se rozhodl být

Ještě před 15-ti lety zde bylo Sovětské skladiště a garáže, uvnitř středověkého zámku byla skládka. Sklepy zámku jsou stále zakonzervované, protože je potřeba značná část peněz na rekonstrukci a vyčištění. Co se to se zámkem mohlo stát za tak krátkou dobu, kdy se z rozvaliny přeměnil v jeden z nejpopulárnějších turistických objektu?

Josef Bartoš se vrátil ze zahraničí v roce 1999, kde žil dlouhou dobu a učil se 4. jazyky. Projevila se u něj malá závist, že v Maďarsku, na Slovensku, v Rumunsku nebo v Německu mohou malá městečka pořádat každoroční výstavy, kam zvou turisty z celého světa, a v Ukrajině je takových městeček jen pár, v Zakarpatské oblasti jedno, na nízké úrovní.

— Sem do zámku mě pozvala malířka Taťana Petryčko, kterou jsem já pozval na výstavu, byli tu garáže. Náklaďáky, velké garáže, něco nemyslitelné. Jak jsme se dostali dovnitř, tak nás vyhodili ven a nechtěli už pustit dovnitř. Pak se objevil nápad: a co kdybychom ty výstavy, který děláme po lázních, probíhali tady na zámku, aby na zdech byly obrazy, aby tu byly koncerty a setkání s autory. Tomuto bláznivému nápadu nevěřil nikdo, ani jeden člověk na světě. Ani já ne. Ale zámek si to rozhodl jinak, řekl: “Bude to!”, – a tak to začalo. Jak se to stalo, nevím.

Teťana, která Josefu Bartošovi zámek ukázala se později stala jeho ženou. Ona je unikátním řemeslníkem, která tvoří překrásná velikonoční malovaná vajíčka. Vytváří na ně jak vlastní kresby, tak světová mistrovská díla, nanesená na malované vajíčko. Několik krát měla zakázku i na celkem exotické kresby. Například v roce 2008 krajský státní zástupce si objednal velikonoční vajíčko s portrétem tehdejšího prezidenta Viktora Juščenka. Pravděpodobně to měl být dárek k narozeninám.

Josef a Teťana donedávná žili v jedné z komnat zámku, ale nyní žijí v blízkém okolí. V zámku žili bez vody a v hrozné zimě. Tyto nedostatky byly taková malá daň za to, že mohli žít v budově z 15. století. Když to vše začalo, tak Josef měl v nájmu byt ve městě, a chodil pěšky k zámku každý den. První výstava probíhala tak, že si půjčil peníze a pak pozval všechny své kamarády a známé výtvarníky z různých zemí světa.

Před zámkem je postavený dům z epochy komunismu. V tomto domě má Josef Bartoš celé první patro. Kdysi to bývala ubytovna, časem si to lidé odkoupili. V prvním patře si Josef s ženou otevřeli školu harmonického rozvoje člověka. Jsou zde třídy výtvarného umění a také hudební a sportovní sekce. Fungují školy, kroužek “Mladý archeolog”, jazykové kurzy. Na dveřích Josefa Bartoše je skromně nalepen štítek s jeho jménem bez okras a zlatého rámu. To hned upoutá pozornost takzvaných “červených” ředitelů jiných památek.

— První kroky byli hrozně směšné, natolik, že si to nedokážete představit. Celá vesnice se mi smála tak, jak ještě nikomu. Přišel jsem na obecní úřad, hrozně rád, hrozně šťastný a nadšený a řekl že bych si ten zámeček chtěl pronajmout a udělat z něj kulturní a umělecké centrum. Ptali se mě: “Ty jsi upadl chlapče? Jsi umělec, ani nemáš peníze, nebo jo?” Říkám: “Něco vymyslíme”. Lidé jsou zde vesnický, přijel jsem ze zahraničí, něco jsem jim napovídal, oni mi uvěřili – i když věděli, že z toho nic nebude. Tak jsme to podepsali. Stejná historka byla i na okresním úřadě, řekli mi že z toho nic nebude ale podepsali to, nevím proč.

Když už papíry došly do Krajského úřadu, v ten čas patřil zámek Národní stavební firmě Ukrajiny – tam už to bylo jiné. Oddělení architektury zkoumal co, jak, kde, kam. Nebyl zde zákon, který by to povolil ale nebyl ani ten, který by zakázal. Analogie ještě v Ukrajině nebylo a tak volali do Kyjeva, Lvova a říkali že nic neví. A pomohl mi Ivan Mohytyč, zasloužený architekt Ukrajiny z organizace Západoukrajinské stavební obnovy. Byl šéfem té organizace. Zná mě osobně, zná mého tchána, který byl Hrdina Ukrajiny, a tak Ivan řekl: “Píšeme standartní smlouvu a je to”. Díky této standartní smlouvě mě sem i pustili. Popravdě to nebylo až tak moc legální. Byla to smlouvá na 15 let s právem prodloužení. Až v roce 2005 kdy prezident Juščenko podepsal zákon o ochraně kulturního dědictví jsme získal smlouvu na 49 let a dali mi všechny náležité státní podklady a smlouvy.

Josef Bartoše se může smělé nazývat jediným úspěšným nájemcem zámku. Nedávno toto téma probíral časopis “Byznys” – prý byli jen dva pokusy si pronajmout zámek, a oba selhali. Pouze Čenadijevskému zámku se zablýskalo. Avšak Josef Bartoš tvrdí, že zámek si vybral jeho, ne naopak, a rozhodl se být.

— Vyšel článek s názem “Josef Bartoš si myslí, že zámky a paláce v Ukrajině budou vzkvétat”. Ano, to si myslím! Ale za podmínky, že zámky a paláce budou pronajímat člověku, pro kterého je hlavní především nápad. Podnikatele nemají sílu něco změnit. Nadělají akorát problémy, které za sto let nikdo nedokáže vyřešit. Lidé mají být plní nápadu, aby věděli proč to dělají, kteří jsou obeznámení kulturou a uměním, k čemu je to potřeba a jak je s ní potřeba nakládat v současné době. Stále sníme o tom, že se objeví nový podnikatele kteří si boudou říkat “mecenáši”. Náš cíl je udělat maximálně velkou zónu kolem zámku chráněnou a vytvořit zde historicky-kulturně chráněnou oblast. Tak až to bude hotové, tehdy bude náš cíl hotov.

Josef Bartoš pochází z Mukačeva. První finanční pomoc se mu podařilo najít mimo Ukrajinu – 1 milion forintu mu poskytlo Ministerstvo kultury Maďarska. V opravených komnatách v prvním patře Josef Bartoš dělal muzeum a časem otevřel i knihovnu. Tam jsou nyní uloženy historický artefakty a obrazy. Většinou to jsou kopie známých obrazu a rodinné erby rodin, kterým zámek v minulosti patřil. Princezna Helena Zrínská, hrabě Imre Tokoli, princ František II Rakoczy, rodina grafů Shenhbornů. Potomek prvních stavitelů – Janoš Perenyi zde byl při otevření muzejní expozice.

— Ve městě Čenadijevo si o mě mysleli hrozné věci. Všichni si mysleli že jsem nějaký oligarcha, který sem přijel a teď tu bude vše bourat. Pak viděli v jakých podmínkách žiju. S Taťanou jsme žili v podnájmu, a všichni viděli že jsme normální malíři. Někdy nebylo na večeři, někdy ani na chleba. Půjčovali jsme si, a tak jsem žili celé roky, a tak žijeme i teď. Teď je to měsíc, co máme vodu, a celé desetiletí jsme žili v jedné z komnat zámku bez vody a jiných potřebných věcí. Vodu jsme si nosili v kyblíku a teď máme kohoutek kde si můžeme umýt ruce. V zimě se nám nepovedlo nikdy ohřát komnatu na víc jak +11 °C. Prohlídky od rána do večera, každý den, bez volna. Jednou nás pozvali na pět dní v Maroko a tak jsme dostali nápad že tam prodáme na výstavě nějaká malovaná vejce a vložíme to do zámku. Nic jsme neprodali, ale jednu jsme darovali králi Maroka. To bylo naše nejdelší odloučení od zámku – celých 5 dní.

“Kalhan” – tak se nazývá sociální organizace, kterou vytvořil Bartoš. Říká, že kořen Kalhanu je prototypem kořene šípku. V tomto kořenu se ukrývá veškerá síla rostliny. Zakořenění – to je cíl organizace. V Kalhanu pracují nad obnovením ztracených obyčejů v malování, hudbě, morální výchově a jiných oblastech života.

Na jaře 2012 se na nádvoří zámku poprvé odehrál festival středověké kultury “Stříbrný Tatoš”. Přijeli sem různé rytířské družiny z celé Ukrajiny a také ze Slovenska a Maďarska. Cíl tohoto festivalu je přilákat pozornost mládeže do oživení kultury, která se dostala následníkům od minulých generací.

— Po událostech v Kyjevě k nám začalo jezdit mnohem méně turistů z zahraničí. Ale teď je víc Ukrajinců. A po událostech v Mukačevu vůbec – strach. Jak kdyby tu chcípl pes. Přestali jak Bělorusové, tak Maďaři a tak i Němci. Teď už je trošku oteplení, každým dnem je více cizinců. Dokážu mluvit čtyřmi jazyky, je mi jedno kterým mám mluvit během prohlídky.

V zámku pracují dobrovolnici. Dělají prohlídky, uklízí, učí se v malířské škole. Každým rokem je minimálně 6 dobrovolníku z zahraničí.

— Přijela paní z Anglie – 58 let a z Polska dědeček – 70 let. Přijel, říká že je dobrovolník: “Dej mi lopatu, jdu pracovat protože mám rád Ukrajinu”. Měl ale nemocnou nohu, nemohl chodit k nám na záchod a tak jsme se dohodli se sousedy, tak chodil k nim. Už druhým rokem k nám jezdí Mariupolská univerzita, tam u nich nemají kam jít, tak jezdí k nám. Přijel k nám jejích profesor, fajn člověk. Dohodli jsme se a jeho studenti teď u nás prochází praxí. Jezdí sem i Kyjevské organizace, jezdí na archeologickou praxi. Byla zde i holčina ze Španělska, skoro jsme ji tady udělali svatbu.

— Zámek v městě Seredně, tam to je vůbec hrůza. Zámek v Chustu rozebrali do základu barbaři, a to byl krásný zámek, velký, měl 6 hektarů chráněné oblasti. Je zde ještě zámek ve Vyškově, Broneckyj zámek a zámek v obci Dovhé, ten plánujeme vzít v nájem příští rok. A ještě dva zámky bereme na svá bedra. Takové noviny. Kdo už se jednou nakazil, tak se už nedokáže vyléčit.

— Jsou tu ještě lázně Karpaty. Je to palác grafů Schönbornu, postavený v roce 1895. Graf přenechal polovinu komnat pro rehabilitace raněných vojáků, kteří se tam zotavovali až do roku 1944. A v roce 1945, když přišla armáda tak tu byl Graf do poslední chvíle, nevěřil že by mohla Rudá armáda překročit Karpaty. Ale ono se jim to povedlo. Tak si sedl do auta, všeho nechal a odjel do Vídně. A místní obyvatelstvo hodně “aktivně” zapracovalo. Všechno to vyčistili, do posledního zrnka písku. Vynesli všechen nábytek, všechny obrazy, všechno. Ale já mám štěstí. Můj pokojný tchán se mi přiznal, že tam kradl knihy, a ty knihy měl uložené na půdě. Tak jsem si je od něj vzal a teď je máme u nás v knihovně. Vše, co z toho paláce máme je polička s knihami a lustr.

Nedávno se v zámku otevřela knihovna. Na její otevřeni přijel Jurij Anruchovyč. Josef Bartoš ukazuje knihovnu a po cestě ukazuje několik kanceláří bývalé ubytovny.

— Prosím, pojďte dál! Z tímto nástojem se u nás dělají malovaná vejce. Toto je Taťana Bartoš, umělkyně, která dělá malovaná vejce. Ona je původcem všeho, co se zde stalo, tak tu pracuje i nadále.

Josef říká, že z druhého patra zámku je prostě nemožné vytáhnout lidi. Je tam vidět naskrz celá střecha. Všichni se koukají jak je to udělané. Z Kyjeva sem jezdí stavitelé a říkají, že dnes už nic takového nemohou zopakovat. Jelikož se plánuje se celá rekonstrukce střechy.

— Nyní je v Evropě trend vše konzervovat a nic nerekonstruovat. Pokud jde řeč o rekonstrukci, tak my na ní nemáme právo, tak proto konzervujeme. Pokud jde o obnovení, tak o jakou dobu se jedná, které století máme ukazovat? Jelikož zde máme okna čtyřech druhu, čtyřech století – a to jsou jen okna, tak která máme zanechat a která ne? Pokud máme dveře pěti epoch, tak které máme obnovit? Vše se to měnilo každou chvíli, a záleželo to jen na majiteli zámku. Tak proto konzervujeme. Ukazujeme lidem 15. století, polovinu 16tého století. Zatím toho moc není, což je škoda. Zatím neukazujeme základ zámku. Říkáme to otevřeně, zámek je z 15. století, máme potvrzení, na zdi visí kopie vydaná králem Zikmundem. V minulém roce nás navštívil Sergej Ryzhov se svými kolegy z Kyjeva. Šli do sklepa, koukli se a říkají: “Máte tu klenbu z období Římské říše”. Tady máte zámek 15. století, ale základy jsou úplně jiný. A tím nám zasadil brouka do hlavy ještě na dalších 30. let. To, že zde byli obranný budovy, to víme, pomalu je vykopáváme. Víme kde byli věže, kde byl bastion. Je nám znám systém podzemních tunelu, dělali nám tady scan odbornici z Kyjeva. Proto víme o bastionu, našli jsme studnu, je toho hodně. Ale jak to máme dostat z pod země?

— Už 6 let jsem nemaloval. Při tom jsem v roce 1994/1995 maloval takové obrazy, styl kterých se stal významným až v dnešní době, nazývá se “visionery”. Už tehdy jsem maloval taková díla, a měl jsem výstavy snad po celém světě. V Paříži, Stockholmu … Do teď jsem člen organizace spojující malíře ve Švédsku. Výstavy jsem měl v Americe, v Německu, v Maďarsku, bylo jich fakt hodně. A pak přišel čas výběru, a zámek si mě vybral. Nezahodil jsem jen štětec, ale už ani hudbu nepíšu před 10 let. Jsem člen organizace skladatelů, ale už nic nepíšu. Vydal jsem jednu – dvě sbírky.. a to je vše. Jediné, co se mi teď povedlo je, že jsem vydal knihu o materiálech, sbíral jsem to léta z místních archivu a konečně vydal. To je jediné, zbytek je někde v bednách a čeká na lepší časy. Takový mám vztah nyní s uměním. Ale řeknu vám jediný: jak si dávám sůl na ránu s uměním, tak si tam dám i med – jednu garáž jsme tu ještě nerozebrali. Byl tu opravářský cech, taková velká garáž, a stavitelé pro potřeby oprav předělali omylem baziliku z 9. století – to znamená že garáž je ve tvaru baziliky. Nevím jak se to mohlo stát. Sníme o tom, že tam uděláme novou střechu a uděláme velké sály pro tematická plátna. Mohly by se tam vejít 4 velký plátna 4×10 metrů. Chtěl bych udělat takový velký plátna. Tím bych si vykompenzoval těch 6 let bez štětce, tedy pokud ho ještě dokážu držet v ruce. Dál bychom tam chtěli udělat koncertní sál, aby tam byli varhany, i kdyby to měli být současný, elektronický varhany. Kdysi jsem hrál hodně na duchovní nástroje, v kostele jsem pracoval. A teď mě to táhne zpátky. Tak doufám, že se nám to všechno povede.

Takže příští rok si Josef Bartoš bere pod svá křídla další dva zámky na Zakarpatské Ukrajině. Není známo, jak to vše bude stíhat. Když jsme se s ním rozloučili, tak hned na to se sešel s velkou skupinkou Maďaru a začal se svojí prohlídkou zámku. Prohlídky zámkem, který ho zbavil jeho umělecké práce, ale daroval mu úplně jinou práci, práci historika, archeologa, výzkumníka, filantropa a opravdového fanouška své práce.