Serhiivka: plachty místo rákosí

Besarábie
Lidé
Místa
29 November 2017 13:43
364

Serhiivka je letovisko v Bessarabiji, poblíž Oděsy. Ale oproti sousední zátoce se toto místo naprosto liší. Je zde méně hluku, nočních eskapád a drahých člunu. Tempo je zde pomalejší, a to má své převahy. V Serhiivce se můžete koupat, jak dlouho chcete, můžete se napít minerální vody, obalit se do léčivého bahna. Ale ne všichni tu odpočívají na sluníčku. Městečko na břehu Budeckého limanu je také místem pro plachtění. Zde na malých loďkách pod plachtami se regulérně snaží si podmanit vítr a předvést svou sílu jak kluci, tak děvčata. Jsou to studenti plachetní školy, kterou založili Vjačeslav a Olexandr Smetanky. Jejích loďky se snaží předhánět až k Černému moři. Některé děti se teprve učí se potápět tak, aby si nerozbili hlavu a druzí jsou již šampióni Ukrajiny z plachtění, kteří jsou sebejistí a pevně drží kormidlo.

Vjačeslav

Vjačeslav Smetanka nás zve zůstat přes noc v jednom z domku ve svém kempu „Vodník“, nyní je ještě ve škole plachtění klidná sezóna. Tento kemp stavěl svýma rukama, stavěl altánky, dělal cestu k limanu přes rákosí, aby zde byla možnost mít loďky a plout k moři. Jezdí na starém „žigulu“ a je jedním z mála místních, kteří s nám mluví Ukrajinsky, i když říká, že rusky mluví víc. Říká že Ruština byla v Bessarabiji jazykem sovětských vojáku, kteří sem jezdili dožívat svůj penzijní život na chaty, mezi ovoce zalité sluncem. Vjačeslavův otec je také bývalí voják. V Kazachstánu se seznámil s budoucí manželkou. Vjačeslav vzpomíná, jak se zajímal o plachtění již od malá:

— Narodil jsem se již tady, v Serhiivce. Když mi bylo 8 let, tedy asi 50 let zpátky, jsem se začal zajímat o plachtění, a později jsem k tomu přivedl i svého mladšího bratra Olexandra.

Tento sport ho vzal tak moc, že si postavil cíl, že vybuduje ve svém městečku kemp, kde by byla možnost pořádat Velký mezinárodní soutěže. A již v devadesátých letech přijeli do Serhiivky mladí plachetnicí z Velké Británie.

Virtuální sister-town Serhiivky

— U nás se říká partnerská města, a u nich je to sister town, – říká Vjašeslav o městečku Rotherham, odkud jezdili sportovci na soutěže v Ukrajinu. Rotherham je v hrabství Jižní Yorkshire, nachází se na obou březích řeky Don. Rotherham je jedním z centru plachtění v Anglii. Milovnici plachtění trénují zde, na břehu místní vodní nádrže. Místní Jachtkluby konkurují a bijí se za každého návštěvníka a tak často pořádají soutěže. V Rotherhamu můžete ukojit veškeré potřeby mořské duše. Je jedno, zda jsi začátečník nebo již profesionál, každý si tu najde svoje.

Olexandr a Vjačeslav kdysi podepsali smlouvu mezi učilištěm v Bilhorod-Dnistrovsku, Serhiivskou školou a Britskými školami, aby si děti mohli vyměňovat své zkušenosti. Studenti-dobrovolnici z Anglie pomáhali vyučovat Angličtinu v Ukrajinských školách, a Ukrajinský děti soutěžili v plachtění za hranicemi. Vjačeslav je na tento projekt moc pyšný:

— Setkali jsme se s Premiérem. Mám někde ještě fotografii: Premiér Velké Británie, můj bratr, já a naše děti.

Díky národní diplomacii Vjačeslava Britové předali přístroje k vybavení Serhiivské ambulance, auto záchranné služby a léky. Jen tak, aniž by za to něco chtěli. Spolupráce s VB trvala 5 let. Poté se do této spolupráce začali vnucovat bývali „aparátnici“ a od nich nebylo žádného přínosu, a tak se spolupráce uzavřela. Nyní je čas aby se to obrodilo, říká Smetanka.

Škola plachtění a její žáci

Vjačeslav vidí velký potenciál v letoviskách na jihu Ukrajiny pro rozvoj plachtění a jachtingu:

— U těch stejných Angličanu je několik lodí na každém jezírku, kde je instruktor a učí ovládat loď.

Zkušený trenér si myslí, že plachtění není jen soutěž. Dává dětem možnost si osvojit různorodé znalosti a návyky:

— ТJe třeba umět se poprat s živly jako je voda a vítr, je třeba znát konstrukci lodě, umět uvázal uzel, napnout plachty, zatlouct hřebík pokud je třeba, je třeba umět plavat a neutopit se. Je třeba toho umět hodně.

Vzpomíná i na tlustou knihu s pravidly závodu, kterou je také třeba přečíst. Říká, že pak tyto znalosti dávají možnost žít. Pokud již od malá budou děti umět plachtit, tak to pro ně bude lehčí v budoucnu. Takové dítě se prý, dle Vjačeslava, naučí lehce řídit auto. Fyzické zátěže prý také otuží zdraví dítěte. Trenér říká, že ten, kdo plachtí, tak je málo nemocný. Říká, že nad vodou nejsou ty bakterie, které jsou ve městě.

Na starém Billboardu, který je v areálu kempu, jsou vysmátí kluci a děvčata.

— To jsou naše děti, na mistrovství Evropy loni. Jiní vidí, že oni jeli, a tak chtějí taky.

Vjačeslav Smetanka vypráví, jak k němu přijíždí nový žáci:

— Někdo si přečetl Julese Verna, jiný někde uvedl plachetnici. Někdo se chce podívat do světa, zkusit jíst něco nového, něčeho se napít. Děti jsou děti.

Všechny děti má trenér za své. Nikoho neodstrkává. Říká, že šampiónu je mnoho, a jsou také ti, kteří už sport nedělají kvůli věku:

— Už jsou dospělý, je jim přes 40 let. Jsou ale i mladí. Moje neteř třeba, to je Šampiónka Ukrajiny. * *Гоночний одномісний швертбот міжнародного класу, який використовують для навчання дітей основам вітрильного спорту.

Je vidět že Vjačeslav má na co by byl pyšný, ale moc se mu o profesionálním sportu mluvit nechce:

— Nyní už nepracuji jako trenér. Mnoho let jsem jen administrátor, starám se o kemp, chodím v moře a dělám rozhodčího.

Na otázku „na koho je nejvíc hrdý?“ Vjačeslav nazývá jméno svého bratra:

— Olexandr převzal mojí štafetu a dělá to každý den.

Naneštěstí jsme si popovídat s jeho bratrem nemohli, jelikož bratr tragicky zahynul 14. října u Oděsy. Našli ho ve vlastním autě na dně moře.

Tréninky

— Přeď nahoru. Sašo, pomáhej! Výš! Jo, zvedli! Musíš mu pomoct! Pomoz mu! Rychle! Otočit!

Kyjevský trenér Ihor Leončuk navádí kluky, kteří tahají své jachty na břeh. Je v Serhiivce se svým týmem a trénuje je tady. Jedna taková jachta váží as 100kg, takže aby ji posunuli z místa, je třeba si 9 mladých kluku. Jeden z nich je už pěkně unavený:

— Už dvakrát jsem řekl „Otočit“

A mezitím trenér navádí kluky dál:

— Druhá loďka: méně slov, více práce! Zvednout přeď! Předi sem – kormidlem tam. Další loď, jedem“.

Další skupinka se připravuje na moře. Kluci nám s ohněm v očích povídají, jak jsou jejích lodě konstruovaný, jak se zvedá plachta. Jsou připravení opravovat každé slovo jeden druhého, jen aby dospělým dokázali, že jsou už znalý svého díla. Záchrannou vestu si berou všichni, i ti kteří umí plavat, i ti kteří ne.

— Nemusíš zareagovat, když se jachta nečekaně převrátí, – říká jeden z kluku

V limanu je vidět několik plachet. Žáci Ihora Leončuka se učí cítit vítr a otáčet jachtu. Nováčci nejdříve plachtí s více zkušenými kamarády aby si nejdřív na loď zvykli a porazili strach. Poté, když je dobré počasí, tak jím trenér dovolí jít na vodu samotný. Ti, kdo již plachtí víc než rok, tak jsou na vodě víc sebejistí.

— Romane, pozor, udělej pro nás otočku „overshtah“ – (otočka proti větru) – říká Ihor z megafonu. Jezdí na motorovém člunu mezi žáky a napovídá jím, jak nejlépe udělat ten nebo jiný element. Roman otáčí kormidlo na druhou stranu a jachta ho neposlouchá, Ihor je smutný.
— Kormidlo na druhou stranu, prosím, nepleť si to!

Klučina se snaží. Jeho dnešní úkol je, aby si nacvičil slalom. Roman se zase otáčí: prochází pod kloubem* *zakřivené dřevo, kde je jeden konec pohyblivě připevněn ke stožáru, ve směru kloubu je spuštěna spodní stříška plachet, přeskočí, zachycuje vítr na druhé dráze (směr lodi ve vztahu k větru), přesedne a mění ruce. Už je to lepší, ale trenér to chce mít dokonalé:
— Proč se koukáš dolu, Romane? Musíš se koukat nahoru, na plachtu, abys viděla, jak jsi chytit vítr.

První jachty jsou mezitím už u břehu. Písek je čistý, voda okolo je teplá a křišťálově čistá. Aby jste se sem dostali ze Serhiivky, musíte projít kilometr po mostě. Postaven byl ještě v roce 1972, aby se propojila kosa s kontinentem. Ne každému se tam chce. Ihor je ale jen rád.

— Méně lidí na pláži, méně hluku. Máme toto místo rádi.

Někdy se zde vylodí se svými „ekoparašutisty“. A spolu s žáky uklízí teritorium.

— Chceme, aby aspoň kousek pláže byl čistý a krásný.

Plány do budoucna

Spolu s kamarády Vjačeslav Smetanka postavil ještě jednu školu plachtění v Oděse. Ale myslí si, že by se dalo vybudovat podstatně víc, kdyby jim nepřekáželi absurdní zákony. Myslí si, že by je zde mohli učit i instruktoři, ale dle zákona je zde „trenér“, kterým může být jen člověk, který má vysoké vzdělání. Vjačeslav se také zlobí, že se musí zaregistrovat i obyčejná gumová loďka:

— Řekněme, že kdybych chtěl utéct do zahraničí, tak to musí být asi blázen, abych si sedl do takové loďky a vplul do otevřeného Černého moře. Není tedy lehčí přejít hranice do Rumunska nebo Polska? Pro koho je tohle celé divadlo?

Vjačeslav si myslí, že možnost se učit plachtění by měla výt všude, kde je přítomna voda:

— A ještě líp – jachtingu. Ve sportu musíte být jenom první, ty nejlepší, a jachting, to je ještě lepší. Snažíš se dostat pod kontrolu plachty a soupeříš jen sám se sebou.

Sní také o tom, že bude organizovat dvoutýdenní kurzy v Serhiivce, kdy by učil dětí z jiných regionu Ukrajiny.

— Aby odsud odjížděli s hodnosti „mladý kormidlo nějaké lodi“. Pokud by za léto prošlo přes tento plac 2-3 tisíce dětí, tak by to bylo dobré.

Aby se tento projekt realizoval, tak na to škola nemá lodě. Nyní se zde učí jen 15-20 žáku. Je třeba dostavět pokoje pro hosty, udělat je komfortní. Vjačeslav říká, že aby to vše dokončil, tak na to nemá už jen peníze:

— Kdyby pracoval financový aparát v zemi, tak bych tady postavil takovou krásu. Jezdilo by sem tisíce lidi. A jen tak, v rákosí nikdo jezdit nechce. Ale ne, chce: tamhle zpívají ptáci, pro ně je to super, a pro lidi nic moc.

Vjačeslav si myslí, že Serhiivka je rajský koutek na jihu Ukrajiny:

— Máme zde vše: horké prameny, léčivé bahno, mnoho ryb, pelikány, kteří se zde objevili poprvé před 6. lety. Ti, kteří přilétají nyní, tak jsou už naši. Vybrali si Ukrajinu jako domov, a vrací se sem. Ale musíme se o toto místo pod sluncem starat, ochraňovat ho.

Vjačeslav věří, že dělat to co má člověk rád a v čem se chce rozvíjet, tak může každý:

— Musíme vytvářet stabilní a silnou zemi, tu nejlepší pro život. Aby zde rostli naše děti a nikdo nikam nevyjížděl. Aby nejeli v Ameriku za dolary, a zde vydělávali. Vydělávali hřivny, ale hodně. Tahle voda není horší za ty jiný. Když se líbí pelikánům. Letí sem, k sobě domu. Pelikáni – domu, a naší lidé tam, kam letí ptáci přes zimu. Není to správné. Je třeba vše dělat doma.

Jak jsme točili

Více o příjezdu týmu Ukraїner v Serhiivce můžete vidět na našem videoblogu:

AutořiText:Oleksandr PortjanText:Bogdan LogvynenkoEditor:Evgenia SapozhnykovaOperator:Pavlo PashkoOperator:Andriy RogozinOperator:Oleksandr PopkoProducer:Olga ShorŘeditel:Mykola NosokVideo:Andriy RogozinVideo:Mykola NosokFoto:Sergey KorovaynyFoto:Oleksandr RatushnyakBild-editor:Oleksand KhomenkoPodpora:Daryna SaloPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

29 November 2017 13:43