Šeršenci: změnit vědomí vesnice

Manželský pár dnes v sadybě „Biloč“ přijímá turisty a také vyrábí přírodní mléčné výrobky, které lze ochutnat přímo na místě nebo případně koupit v obchodech v Odese.

Navzdory všemu se rodina Skorykových rozhodla vrátit se k tradicím svých předků a dokázat sobě i ostatním, že i dnes je docela možné pracovat na své zemi a nebýt na nikom závislý.

Značka mléčných výrobku „Vid Panťuši“ byla představena před 5 lety a během tohoto období se výroba výrazně rozšířila, říká Dmytro Skoryk:

— Vytvořili jsme skutečnou výrobnu, produkujeme více než 20 druhů mléčných výrobků, například kefíry, neslazená kondenzovaná mléka, tradiční bifidojogurty, jogurty s ovocem, řecké jogurty, filtrované jogurty, o které je dnes velký zájem. Naše výrobky mohou být zcela nízkotučné, k takovým patří třeba turacht nebo bifidojogurt, ale i plnotučné, jako třeba fermentované mléko (rjažanka) či zakysaná smetana. Tradiční kavkazský mléčný výrobek „matconi“ taky vyrábíme z plnotučného mléka. Nabízíme také pitný jogurt s přírodními sirupy.

Na výrobě u Skorykových pracuje až 10 lidí. První a nejzkušenější pracovnice zde pracuje od samého začátku výroby.

Jogurty se zde vyrábějí každý den z 50-70 litrů mléka. Abyste získali 5 kg měkkého sýra, musíte zpracovat 40 litrů mléka. Skorykovi plánují zvýšit objem výroby, jakmile bude poptávka po jejich produktech dostatečná:

— Když budeme pravidelně prodávat, tak můžeme již dnes zpracovat až 300 litrů mléka.

Kvašení probíhá ve speciálních termokabinkách, které poskytují požadovanou teplotu, která je základem termostatického způsobu vaření. Hotová produce se uchovává průměrně 10 dní.

Zahájení výroby

Jakmile se přestěhovali do Šeršenců, rozhodli se Skorykovi vybavit sadybu pro rozvoj ekologického cestovního ruchu, jak říká Dmytro:

— Zpočátku tady existoval ekologický cestovní ruch, ale ne okamžitě takový.

Turisté se o tomto místě postupně dozvěděli, ale rodina potřebovala stabilnější příjem:

— Neinvestovali jsme peníze do reklamy. Potřebujeme trochu času, aby se lidé dozvěděli, že existuje zelená sadyba, kam můžete přijít a relaxovat. A živit se něčím musíme.

Rozhodli jsme se spustit výrobu a prodej ekologických produktů. Takový byznys se v Odese teprve začínal stávat populárním, jak říká Nadija:

— Tady děláme kvašení, solení produktů, a děláme to ručně. Dmytro pak řekl, že ekologické produkty jsou velmi žádané, je to nová vlna. A opravdu. To bylo před pěti lety.

Později si Dmytro a Nadija uvědomili, že se nechtějí omezovat jenom na solení:

— Začali jsme s kvašením jablek z naší zahrady, pak jsme kvasili okurky, ale Dima řekl, že to není cesta. Nemůžeme se tímto dostatečně živit. A řekl, proč nezkusit produkci mléka. Lidé konzumují mléčné výrobky každý den, ale okurky a jablka nejsou příliš populární.

Před tím, než začali vyrábět jogurty, se Dmytro a Nadija pokusili vyrobit sýr.

— Výroba sýru je nejkomplikovanějším ze všech technologických procesů. Sýr je jako dítě: musí se umýt, otřít, vysušit a hrát si s ním po dlouhou dobu. A s tímto sýrem se postupně začalo objevovat něco, co bychom mohli udělat a nabídnout lidem. Jogurty se vyrábí snadněji než sýr.

Během vylepšení výrobní technologie Skorykovi získali zkušenosti a nové znalosti:

— K termostatické metodě jsme nepřišli okamžitě. Nejprve jsme zakvašovali mléčnou směs v bandasce a potom ji nalévali do sklenic. Postupně jsme získali znalosti a praktické dovednosti.

Ve vesnici Dmytro a Nadija radikálně změnili nejen způsob života, ale také profesi. Dmytro je vzděláním biolog a dlouhodobě pracoval jako učitel biologie na soukromé škole v Odese a Nadija vypráví o své změně profese takto:

— Vzděláním nejsem mlékárenský technolog. Jsem umělkyně. Ale to (výroba — pozn. red.) je také tvořivost. Je potřeba vše uspořádat, přijít s popisky, značkou.

Nadija také říká, že myšlenka a název značky „Vid Panťuši“ se narodila společně se synem Panteliem, kterému se říká zdrobněle Panťuša:

— Náš syn se tehdy narodil a chtěli jsme ho krmit čerstvým mlékem. To znamená, že do toho všeho byla vložena duše. I teď vkládámeme naše duše do každé nádoby. Ženy, které s námi pracují, se také snaží dělat všechno s láskou, tak, aby vše bylo předáno lidem, kteří nakupují.

Skorykovi prodávají čerstvé produkty ve své vlastní sadybě a dodávají je do eko obchodů v Oděse. Všechno to začalo jogurtem v malém hrnci:

— První produkt byl jedinečný, protože to byl jogurt pro nás. Dima s námahou zvedl mou červenou pánev a říká: „Tady je jogurt. Připravil jsem to sám.“

Kromě tradiční kyselé mléčné produkce pro Ukrajince Skorykovi také vyzkoušeli recepty jiných národů světa, jak říká Nadija:

— Když jsme zvládli technologii, rozsah se začal zvětšovat. Začali jsme se učit produkty jiných národů. Například katyk. Takový produkt se připravuje ve střední Asii. Do mléčné směsi se přidává třešňová šťáva nebo červená řepa, a proto se barva této mléčné směsi mění.
Nakonec jsme přestali vyrábět katyk s řepou, protože po něm není poptávka. Není to příliš srozumitelný produkt, ale vyrábíme ho s třešněmi. Pak je tu takový produkt — turacht. Název je také specifický. Je to také produkt ze střední Asie, který se vyznačuje tím, že má v sobě bakterie, které stimulují imunitní systém. Je to biostimulátor.

Výroba se neobejde bez experimentů:

— Snažili jsme se kombinovat tradiční věci, které již náš národ má, zkombinovat tato jména a recepty s něčím novým. Například první fermentované mléko (rjažanku) jsme nepřipravili standardním způsobem, ale vzali jsme džbán, pomazali jsme ho zakysanou smetanou, naplnili neslazeným kondenzovaným mlékem, naložili zakysanou smetanou a pak nechali kysnout. Nejedná se však o tovární princip fungování.

Jogurt

— Pro naše vlastní jogurty bereme ovoce od našich sousedů. Ovocnou náplň k jogurtu „Pjatychvylynky“ (Pět minut — překl.) vyrábíme následující způsobem: nakrájíme broskev a přidáme cukr, smícháme, necháme šťávu a vaříme déle než 5 minut a konzervujeme na zimu. Vysadili jsme zahradu, abychom měli vlastní ovoce, a prozatím jej bereme od lidí. Konzervujeme všechny bobule a ovoce, které máme.

Základ pro jogurt se připravuje takto:

— Nejprve připravte přírodní mléčnou směs, odeberte z ní vrstvu, poté nalijte přírodní šťávu nebo ovocný sirup. Je podobný těm z obchodu, ale zásadním rozdílem je, že v něm neexistují žádné konzervační látky, stabilizátory, zahušťovadla. Jde o souvislou vrstvu a nahoře je přírodní sirup nebo šťáva.

Pro přípravu určitého produktu je nutné mléko zahřát a odseparovat, totiž oddělit tukovou část:

— Mléko se zahřívá na 45 stupňů, aby se odseparovala smetana a odtučněné (odstředěné) mléko. Poté mléko vaříme nebo pasterizujeme podle toho, jaké výrobky potřebujeme.

Směs mléka se připravuje a kysne během dne:

— Přišlo sem čerstvé mléko, zpracovali jsme ho, nalili do čisté nové nádoby, vařili v termo skříni. Připravuje se večer, v noci. Kefír se připravuje ráno při teplotě pouze 28 stupňů. Například fermentované mléko (rjažanku) nelze uvařit za den, protože musíte udělat neslazené kondenzované mléko a poté jej zakysnout a dát do vrstvy.

Kvalita mléka hraje klíčovou roli v tom, jaký bude konečný produkt, vysvětluje Dmytro:

— Pokud je mléko zředěno, jogurt nebude nikdy držet pohromadě. Uvolní velké množství žluté syrovátky a vrstva může být nesoudržná.

Kyselost také hraje důležitou roli při přípravě mléka. Podle Dmytra, pokud hromadná výroba umožňuje regulovat kyselost, pak v malém měřítku neexistuje žádná regulace. Proto, aby se udržovala kyselost na přijatelné úrovni, nesmí mléko obsahovat žádné příměsi.

Podle Dmytra však bude jakákoli technika zbytečná, pokud bude mléko získáno od nemocného zvířete:

— Existují služby, které hlídají stádo krav. Personál těchto služeb může očkovat krávy a přijmout všechna nezbytná veterinární opatření.

Jaká je jedinečnost výroby mléka „Vid Panťuši“:

— Neporušujeme soudržnost vrstvy. To znamená, že vlijeme zakysanou směs mléka a sterilizujeme ji ve sklenicích, kde pokračuje v procesu zkysání. Nemícháme, nemixujeme. Snažíme se co nejvíce zachovat strukturu primárního mléka, aniž bychom do ní zasahovali.

Město a vesnice

Po nějaké době života ve vesnici Skorykovi také už vidí problémy, které zde přetrvávají:

— Je to velmi obtížné. Situace je v naší vesnici kritická, poslanci tomu nerozumí. Možná jsou nějaké úřední programy na podporu vesnic a jejich obyvatel, ale myslím, že žádné neexistují. Vesnice umírá. A v blízké budoucnosti, pokud se radikálně nezměníme, zmizí.

Pokud vesnice zmizí, zmizí s ní velké množství tradic, nebude nikdo, kdo by tyto tradice předával:

— Tito lidé jsou nositeli tradiční kultury – jsou to starší lidé. Doslova je ztrácíme a ztrácíme znalosti, mega-znalosti.

Někdy jsou tradice ničeny uměle, aby se ukládal jiný a cizí způsob života:

— Sovětská éra zničila skutečnou ekonomiku, málo majitelů zůstalo. Lidé jsou zvyklí pracovat na kolektivní farmě a dostávat peníze. Je velmi obtížné převzít odpovědnost, stát se pánem a vytvořit nový systém a svůj způsob života.

Dmytro si však myslí, že stojí za to to vyzkoušet. Pokusit se vyrábět sami a promýšlet, co a jak konzumujete, stejně jako to dělali v těchto krajích dříve:

— Ten udělal nádobí, tamten něco ze dřeva. Šili oblečení z domácích surovin. Byli tu řemeslníci, kteří dělali všechno sami, a vesnice tím žila. Bylo to zcela ekonomicky nezávislé.

Nyní jsou místní rolníci často překvapeni způsobem života, který si vybrali Skorykovi:

— Proč vařit na kamnech? Když můžete jít do kavárny, pronajmout si něco, zaplatit peníze – a vše pro vás bude připraveno. Proč péct chléb? Přijď do obchodu a kup! Co ještě potřebuješ? Nevíš, co dělat? Tak proč, říkají, chovat toto kuře? To všechno vyžaduje tolik úsilí. Jdi, kup salám v obchodě a zaplať peníze a to je vše. Půjdu do práce, vydělávat a pak na nákupy do obchodu a budu mít nádherný život. Proč bych měl trpět? Takový postoj ničí všechno.

Místní obyvatelé stále přistupují ke všem „cizincům“ opatrně a neberou je vážně:

— Ve vesnici místní obyvatelé žili z pokolení na pokolení. A tady přichází nový povýšenec, který dělá všechno nově. A co z toho bude, říkají, asi jenom posměch!

— V konzervativní společnosti všechno nové vyvolává protesty. Proto, když sem přichází obyvatel města, který chce žít lépe a jinak než sousedé — vzniká samozřejmě neuvěřitelný protest. Naše závist zde bohužel hraje negativní roli.

— Místní obyvatelé jsou zvyklí žít starým způsobem života a nemohou dělat věci jinak. Například odebíráme 70 litrů mléka a z těchto 70 litrů žije celá naše farma. A rolníci si to neumí představit. Oni mají i 100, 200 litrů, ale stále prodávají toto mléko za haléře. Je mnohem obtížnější pochopit, jak nastavit výnosný proces. Všechno se prodává za haléře: obilí nebo mléko. Pochopení, že konečný produkt má cenu, je těžká práce.

Ne každý závidí a negativně vnímá takové podnikatele, jako je rodina Skorykových. Existují také lidé, kteří upřímně věří ve změny. Nemají však ponětí, jak je implementovat samostatně. Takže mohou jen doufat, že to udělají ostatní:

— Existují lidé, kteří věří, že díky tomu se může něco změnit, zlepšit, jednak nechápou jak. Nechápou, že zlepšení závisí na nich, na každém z nás. Doufají, že někdo přijde, např. televize nebo ministr a život ve vesnici se hned změní a život bude lepší.

Zničení národní paměti

Dmytro a Nadija znají, zachovávají a snaží se reprodukovat ukrajinské tradice ve všech možných projevech. Začali oblečením se do tradičního ukrajinského kroje na svou vlastní svatbu. Reakce místních obyvatel však byla smíšená:

— Léta sovětské vlády v nich (místních obyvatelích — pozn. red.) vytvořila komplex, říkají, že to všeсhno (tradiční oděv — pozn. red.) nestojí za pozornost. A když nyní nosíme ukrajinské kostýmy, smějí se na nás babičky, které jsou nositelkami této kultury: Jaké hadry to máte na sobě? Nosila jsem takové šaty, když jsem byla dívkou!

— Neuvěřitelné, jak je možné obrátit vědomí lidí tak, aby se styděli za svou domovskou zemi, styděli za to, v čem a jak vyrostli, co bylo samostatně a ručně vytvořeno. Je to hluboko.

20. století ztělesňovalo strach, a právě kvůli tomuto strachu si lidé odmítli vzpomínat:

— 20. století vymazalo naši národní paměť. To vymazalo veškerou rozmanitost. Všichni byli jako šrouby v hrozném mechanismu, kde člověk může být pouze vykonavatelem, kterému říkají: kopat, nebo nekopat. A to je všechno, člověk neudělá nic víc. To je ničení kreativity. Byl to však venkovský a nevzdělaný člověk, který byl vlastně kreativní.

Při zkoumání a obnovování svatebních obřadů ve svém regionu se Skorykovovým podařilo zaujmout i ostatní a usilovat o obnovení tradice:

— Po naší svatbě v roce 2008 se lidé postupně začali vracet do oblasti, aby ocenili a naučili se uchovávat tradici. Také začali chápat, že je to nejcennější, na co můžou být pyšní, můžou to ukázat a co má neuvěřitelnou cenu.

Filozofie přírody

— Bydlel jsem ve městě 35 let. Když se sem přestěhujete, uvědomíte si, že je to úplně jiný život, úplně jiné zásady. Dá se říct, že je to jiná planeta, dělá se tady všechno jinak. Tady máš potěšení z toho, že můžeš jíst, co se pěstuje rukama, nebo pít vodu, která teče. Kohoutek se nemusí zavírat.

— Poté, co jsme se sem přestěhovali, jsme se začali soustředit na to, co je přirozené a tradiční, na co se ve 20. století začalo zapomínat. S příchodem velkých továren, jsme ztratili kontakt s přítomností. Jídlo se připravuje stroji, oblečení je šité strojem a to vše ve velkém množství. Ztratili jsme toto přímé spojení s přítomností a chceme ho zase navázat, považujeme to za náš hlavní úkol v životě.

I když v moderním světě není možné zcela opustit všechny výhody civilizace, rodina Skorykových zvolila cestu částečného, ​​postupného návratu k původnímu:

— Když vařit, pěstovat, tak to dělat co nejvíce samostatně. Když nemáme čas vyrábět oblečení samostatně, tak se aspoň snažíme nosit oblečení, které není vyrobeno z chemie. Stejně tak ve všem ostatním. Je to náš výběr: po celou dobu se snažíme vrátit k tomu, co bylo obyčejným lidem běžné od nepaměti, protože obyvatel města je od toho daleko.

Manželský pár našel svůj poklad v Šeršencích:

— Pokladem je naše země. Přišli jsme na tuto zem, tato země je bohatá. A byl bych rád, kdyby se více lidí ve velkých městech a malých bytech jednoduše stalo pány na své zemi, která je neobdělávanou půdou.

Kromě toho, mladý manželský pár svým vlastním příkladem ukázal, že to nejsou jen slova a nápady:

— Všechno tě živí, všechno ti přináší zisk a může zde žít jakákoli rodina, hlavní je nemít oslí hlavu (jak to často říkají místní obyvatelé). Všechno lze nastavit tak, aby se poskytovala práce pro vás i pro ostatní lidi.

— Hodně lidí na celém světě žije ve městech a jsou to jenom spotřebitelé. Co budou dělat, když se stane nějaká havárie s elektřinou a vodou? Opravdu vylezou na strom někde v parku a budou jíst ořechy?

Myslím si, že každý musí najít svůj vlastní životní koutek, tu část země, která by byla pro něj domovem:

— Víte, člověk musí žít na své zemi a co nejvíce konzumovat „svůj” chléb. Chléb, který si vypěstoval sám. Když nedokážu pěstovat žito, nechť můj soused pěstuje žito a já budu pěstovat broskve, a pak, samozřejmě, to spolu vyměníme.

Manželský pár Skorykových se podobá filosofům – praktikům, kteří se neomezují jen na slova. Vracejí se k tradicím, které byly kultivovány po staletí. Nehledají minulost, ale kořeny.

Jak jsme natáčeli