„Slyšte hlas Mariupolu“ je série příběhů lidí, kterým se podařilo evakuovat ze zablokovaného Mariupolu. Pokračujeme v sérii rozhovorem s Olexandrem, jenž pracoval na operačním sále Mariupolské krajské nemocnice a zachraňoval životy civilních obyvatel Mariupolu a ukrajinských vojáků, kteří utrpěli zranění v důsledku ostřelování města ruskými okupanty.
Olexandr pracuje jako anesteziolog už jedenáct let. Celou tu dobu žil v Mariupolu, kde se narodil. Měl tam domov, rodinu, svou oblíbenou práci a plánoval tam strávit celý život. Po invazi ruských vojsk nastoupil na službu do nemocnice, kde více než dva týdny pracoval ve dne i v noci na operačním sále. Mezi zraněnými, jimž Olexandr poskytoval péči, byly těhotné ženy zraněné při zásahu ruskými bombami 9. března.
— Dvacátého čtvrtého února jsme byli s manželkou v Bukovelu (lyžařské středisko v západní části Ukrajiny — pozn. překl.). Po přečtení zpráv jsme se hned rozhodli vrátit do Mariupolu, protože tam je naše práce, nemocnice, příbuzní. Dvacátého pátého února ve dvě hodiny odpoledne jsme už byli doma. Druhý den jsem šel do nemocnice, od té doby jsem tam byl prakticky nonstop až do 15. března.
Pracoval jsem ve víceméně obvyklém rytmu, až na velké množství raněných (civilních i vojenských), které k nám přiváželi. S elektřinou bylo vše v pořádku, protože nemocnice zpravidla mají dieselagregáty. Veškeré vybavení na operačním sále tedy fungovalo. Asi největší problém, se kterým jsme se zpočátku potýkali, byly povětrnostní podmínky. Většina oken byla zničena, zalepili jsme je fólií a lepenkou. Byla velká zima, v nemocnici se netopilo. Druhého března, kdy jsme přišli o spojení, se to velmi zhoršilo. Kromě toho, že jsme neměli možnost kontaktovat rodinu a zjistit, zda jsou v pořádku, začaly problémy se sanitkami. Lidé se jim nemohli dovolat, a tak posádky sanitek rozdělily město na sektory a hlídkovaly při hledání raněných nebo těch, kteří potřebovali převoz do nemocnice.
Když jsem byl ve službě, s manželkou a dítětem jsem prakticky nekomunikoval. Jednou za tři čtyři dny, když ostřelování trochu utichalo, jsem utíkal domů. Je to asi kilometr a půl od nemocnice. Přijdu, políbím — a zpět.
Lidé ze zničených budov k nám přicházeli neustále a skrývali se u nás před ostřelováním. Používali vodu a jídlo, které tam v prvních dnech přinášeli dobrovolníci. Zpočátku tam nebylo moc lidí, možná tak 50–60. Postupem času ale ostřelování ve městě zesilovalo, den ode dne přibývalo zničených domů, a tak přibývalo i lidí.
Každý den bylo operováno nejméně 20 zraněných. Byly i dny, kdy počet operací dosáhl 30. Nebyli to všichni zranění, ale jen ti, kteří potřebovali anestezii. Výrazně více lidí dostalo péči na příjmovém oddělení nebo na malých operačních sálech bez anesteziologů.
V těchto dnech v nemocnici pracovali chirurgové, traumatologové, gynekologové, urologové, radiologové a laboranti. Myslím, že je to 70 až 80 zdravotníků, možná i víc. Všichni jsme si uvědomili, že přišla válka a že musíme lidem pomáhat. Žádné další úkoly před námi nebyly. Všichni jsme věděli, že pokud to neuděláme my, nikdo jiný jim nemůže pomoci.
Nejvíc šokující bylo dělostřelecké ostřelování porodnice. Tehdy k nám bylo přivezeno několik zraněných těhotných žen. Mezi nimi i žena, která se tehdy objevila ve všech médiích. Zemřela bohužel i se svým dítětem. Pomáhali jsme, snažili jsme se jí pomoci. Měla zcela roztříštěnou pánev, amputovanou traumatickou pravou dolní končetinu a ránu v podbřišku. Provedl jsem anestezii a chirurgové provedli císařský řez. Podle protokolu nejdříve musíte udělat řez a pokusit se zachránit dítě, ale po řezu bylo dítě bez známek života. Od té doby, co byla tato žena převezena do nemocnice, uplynuly pravděpodobně dvě nebo tři hodiny, než byla prohlášena za mrtvou. Bohužel neznám její jméno. Její stav byl velmi vážný. Nemohla vyslovit své jméno a nikdo kolem ní nebyl: žádní příbuzní ani známí. Proto prošla takto: neznámá žena, asi 35 let.
Byl tu ještě jeden příběh. Žena kolem 70 let. Dostala se pod palbu v Čeremuškách. Utrpěla zranění dolní končetiny. Plazila se pár kilometrů k civilizaci, k silnici, v mrazu. Tam ji uprostřed noci nalezla ukrajinská armáda a převezla do naší nemocnice. Žena byla celá mokrá a prochladlá. Končetinu se nepodařilo zachránit – byla amputována. S touto ženou je vše v pořádku, přežila. Jenže přišla o domov a o nohu.
Dvanáctého března byla naše nemocnice obsazena ruskými vojáky. V tu dobu jsem byl na operačním sále, prováděli jsme císařský řez. V určitou chvíli přišli naši kolegové a řekli, že tu právě byli ruští vojáci. Vyprávěli, že všichni byli přitlačeni ke zdi a donuceni se svléknout, aby jim zkontrolovali tetování a stopy po zbraních — modřiny na ramenou. Od té doby až do 15. března jsem byl, dá se říct, rukojmím. Každý den jsme se ruských vojáků ptali: „Můžeme jít z nemocnice domů?“ Odpovídali na to: „Ano, samozřejmě můžete, ale není zaručeno, že vás po cestě nezastřelí.“
Celou tu dobu neustále stříleli na domy z tanků a obrněných transportérů, které přivezli a postavili u nás na dvoře. Na otázku „Proč to děláte?“ říkali: „Můžou tam být pozice ukrajinské armády. My je zneškodňujeme.“ Jednoduše se kryli nemocnicí, protože pochopili, že ukrajinská armáda tam na ně střílet nebude. Počínaje třináctým dnem přivedli do nemocnice všechny lidi ze sklepů těchto zničených budov. Stovky lidí. Všechna patra naší osmipatrové nemocnice byla plná civilistů, z nichž mnozí byli zranění. Tito lidé se ptali vojáků: „Proč to děláte?“ Na což vojáci odpovídali svými naučenými větami: „Osvobozujeme vás od nacistů.“
Myslím, že ze všech ruských vojáků, kteří byli v naší nemocnici (ve dne jich bylo asi 50–60 a v noci alespoň 200–300), bylo ne více než 10–15 % příslušníků armády, zbytek byli neprofesionální vojáci, mladí kluci, nebo naopak staří muži. Trochu jsme si popovídali s jedním 19letým klukem. Pocházel z malého města nedaleko Donecka. Řekl, že jde pro chleba, když se před ním najednou objevilo auto. Sbalili ho, oblékli mu uniformu, dostal zbraň a řekli: „Do Mariupolu.“ Nechali ho hlídat jedno z oddělení. Byl tam i déenerák, pán z Donecké lidové republiky, také odněkud od Donecka. Instalatér. Stejný příběh: naložili ho do auta, dostal uniformu, zbraně, a poslali ho na frontu.
Ráno 15. března jsem poslouchal a sledoval děti civilistů skrývající se v naší nemocnici. V té době už jsme se s dalšími lékaři pevně rozhodli, že musíme utéct. Pokud jsme ještě v první dny, jak jsem říkal, dělali 20–30 operací denně, tak poslední dny, od 12. března, to bylo 3–5 (nejvýše 7) operací za den. Pochopili jsme tedy, že pobyt v nemocnici pro nás jakožto lékaře nemá skoro žádný význam. A rozhodli jsme se za každých okolností uprchnout i přesto, že nám ruští vojáci vyhrožovali. Ten den jsme asi v 11 nebo 12 hodin čekali, až do nemocnice přijede auto s vodou a auto s jídlem. V tu chvíli vždy byly zmatky: mnoho civilistů utíkalo pro vodu a jídlo. Právě v ten okamžik jsme opustili nemocnici a běželi domů. Bylo nás sedm. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jako první vyšli dva lékaři. Za nimi — matka jednoho z nich, která byla také v nemocnici, a bratr tohoto lékaře, který se dobrovolně přihlásil a pomáhal tam, kde bylo potřeba fyzické síly. Za 15–20 minut odešla druhá skupina: já, další neurochirurg a sanitářka. Cestou jsme viděli mnoho hrobů na dvorech a vypálené tanky s písmenem Z.
Ráno 17. března, před odjezdem z Mariupolu, jsem se rozhodl navštívit svého otce. Žil v jiné čtvrti. U něj doma byla i má sestra s manželem a dítětem a také otcova partnerka. Po cestě ruští vojáci ostřelovali moje auto. Na kapotě zůstaly stopy po výstřelech. Přišel jsem k otci, ale bohužel jsem ho doma nenašel. Byl tehdy v nemocnici. Je to chronický pacient, který musel podstupovat procedury každé dva dny. O týden později otec zemřel – nemocnice neměla přístup k dialýze.
Odjeli jsme směr Záporoží. Z Mariupolu vyjížděla dlouhá kolona aut. Stáli jsme tam asi hodinu. Ruští vojáci zkontrolovali naše pasy, doklady na auto a zavazadla. Ale, řekněme, jen povrchně. Protože v tu chvíli byla na kontrolním stanovišti spousta novinářů, kteří natáčeli videa. Takže všichni byli před kamerami velmi zdvořilí. Novináři byli různí. Byl tam zástupce Deutsche Welle. A byli tam i ruští novináři. Na prsou měli nápis „Press“ a na rukou nášivky – buď ruské, nebo déenerské.
Na jednom z checkpointů se vojáci zeptali: „Co tam máte?“ a já říkám: „Mýdlo!“ A oni říkají: „Dej to sem!“ Tak jsem jim dal mýdlo, šampon a jel jsem dál. Telefon nekontrolovali. Měl jsem štěstí. Všechno jsem si kompletně vyčistil, samozřejmě. Celou fotogalerii, všechny chaty — všechno jsem smazal. Jeli jsme v koloně tří aut, v prvním autě jsem byl s rodinou a ve druhém byl můj kolega neurochirurg s manželkou, taky lékařkou — patoložkou, a ve třetím autě byli rodiče neurochirurgovy ženy. Měli jsme velké obavy, že nás můžou otočit zpět, protože jsme lékaři. Ale rozhodli jsme se, že nebudeme lhát: když se budou ptát, kdo jsme, tak odpovíme upřímně. Protože si každý uvědomoval, k čemu může lež vést. Pokud to zjistí, způsobí to mnohem více problémů.
Moje máma byla praktickou lékařkou a můj otec byl anesteziolog. Proto jsem od dětství věděl, že nemám jinou životní cestu než medicínu. V roce 2009 jsem dokončil vysokou školu, pak dva roky praxe a od roku 2011 jsem atestovaný anesteziolog. Nakonec je to tak, že se této profesi věnuju už 11 let. Celou tu dobu jsem žil a pracoval v rodném Mariupolu. S manželkou nás nikdy nenapadlo se odtamtud odstěhovat, protože jsme naše město měli moc rádi. Narodil jsme se tam já, ona a naše dítě. Celý náš život byl v Mariupolu.
Po krátké zastávce v Záporoží se Olexandrova rodina přestěhovala na západ Ukrajiny, do Lvova. Kvůli stresu a strachu z neustálých vzdušných poplachů se ale rozhodli jít dál. Nejprve se rodina přestěhovala do Polska, poté do Německa. Olexandr není branec, protože byl vyřazen z vojenské služby pro zdravotní stav a problémy s páteří. Nyní tedy pečuje o klid své rodiny v zahraničí.
