Styčný důstojník Caesar ze Zakarpatí

Lidé
Zakarpatt’a
1 May 2018 3:30
319

Obec Kalynu nedaleko Ťačeva by mohla být typickou zakarpatskou vesnicí. Lidé se tu zabývají převážně zpracováváním dřeva a sbíráním jafyn (zakarpatský název pro borůvky) na prodej. Je zde ale i muzeum a člověk, jehož činnost dělá tuto vesnici unikátní a láká do ní stále více turistů.

V roce 2005 založil místní obyvatel Jurij Kucin v Kalynách zvláštní etnografické muzeum. Každý, kdo touží po exotice, tady najde atmosféru tropů nebo dalekého Japonska. Navíc má šanci vyslechnout si příběhy majitele muzea o putováních dalekými kraji a nebude muset překračovat žádnou hranici. Na muzejní zahradě roste citronovník, na jaře je půda pod japonskou sakurou posetá růžovým kvítím.

One-man museum

Ve světě získává na popularitě nový druh turismu – stále víc lidí chce zažít local experience, to znamená seznámit se s místními, uvidět, jak žijí, kde pracují a jak si odpočívají neboli se dozvědět o zemi z první ruky. Proto vznikají takzvaná one-man muzea. Takový formát muzea předpokládá, že obyčejní lidé, často u sebe doma, vytvářejí tematické nebo umělecké expozice a pořádají v nich prohlídky.

Například, Singapuřan Koh Nguang How vytvořil sbírku více než milionu kulturních artefaktů Jihovýchodní Asie a rozmístil je ve vlastním bytě.

Jiným příkladem může být muzeum, založené americkým důchodcem Charlesem Evansem. Po smrti manželky v roce 2011 právě jí věnoval nově založené muzeum. Expozice obsahuje společné fotografie, osobní věci, gramofonové desky, na něž oba manželé tančili.

Taková muzea motivují hodně lidí, aby zdolali stovky kilometrů, poslouchali majitelovy historky a procítili jedinečnou energii místa. Není se proto čemu divit, že etnografické muzeum Jurije Kucina je mezi cizinci velmi populární.

Jurij

Jurij Kucin o svém životním příběhu vypráví, jako o vtipu nebo o veselé historce. Bez fotografií a suvenýrů dovezených z dalekých zemí byste jen těžko uvěřili, že na první pohled obyčejný důchodce z horské vesnice navštívil za 15 let 75 států. Kromě toho byl příslušníkem sovětské zpravodajské služby:

— Stávalo se, že jsem odlétal z Moskvy, kde bylo 25 stupňů pod nulou a v noci jsem přilétl do Dillí, kde zase bylo vedro 42 stupňů. Pak jsem jel na jih, do státu Madras, kde bylo až 56 stupňů. Pak jsem jel do Kalkaty, kde se na letišti válčilo, střílelo ze samopalů. My jsme seděli pod betonovými schody a hlídala nás policie.

Všechny Jurijovi životní příběhy jsou skutečné a bez cenzury:

— Byl jsem v Indii na třech svatbách: na bohaté, průměrné a chudé. Když se tam ke mně přitiskla jedna Indka, dostal jsem do sebe najednou tisíce voltů!

Před třemi lety Kucinovi oslavili bujarým způsobem výročí zlaté svatby. Jurij velmi rád vypráví o tom, jak důkladně si vybíral manželku. Chodil na námluvy k dívkám ze čtyř okolních vesnic, nakonec ale stejně uposlechl matčinu radu. Manželé společně sbírají v horách bylinky, ze kterých vyrábějí karpatský čaj. Také se zabývají včelařením. Jejich úly lze klidně považovat za jeden z exponátů muzea:

— Tohle je úl, který nikdo na Ukrajině, ani v Evropě nemá. Je to úl-klášter: žijí tam jenom dvě rodiny. A toto je včelín pro 100 rodin. V podstatě mezi nimi není rozdíl, pouze forma je jiná. Jen nemávejte rukama, aby vás nepoštípaly, protože budete muset zaplatit 10 hřiven za štípanec– vakcína, stříkačka, práce sestřičky.

Jurij Kucin chtěl být vždy ve všem první. Byl první ve vesnici, kdo měl žigulíka. Když se ve Vietnamu stavělo letiště Ho Či Min, a v Iránu jaderná elektrárna Búšehr, působil tam jako stavební konstruktér. Když pak na maltském velvyslanectví potřebovali styčného důstojníka, jel tam právě Jurij:

— Tohle jsou fotografie, kde jsem byl, v jakých státech. Všude jsem byl, počínaje Moskvou. Za Brežněva jsem pomáhal komunismus budovat. Za Gorbačova jsem ho pak pomáhal bourat.

Praxe v komunikaci s lidmi ve vyšším věku ukazuje, že ti, kteří byli zasvěceni do tajných sovětských programů, o nich obvykle mluví jen velmi neradi. Síla sovětské propagandy a strach ze systému jim brání mluvit o jejich práci dokonce i čtvrt století po rozpadu Sovětského svazu. Výjimkou je Jurij, který je velmi otevřený, pořád sype vtipy a celkově se zdá, že říká to, co se skutečně stalo:

— Jsem ve vesnici známý jako Jurij Ivanovič. V ukrajinském pasu jsem Georgij Janušovič, a v Moskvě mám dva cestovní pasy. V nich jsem vedený jako Cäesar Maricone. Takže si na mě nepřijdete. Dokonce mám doma i utajenou pevnou linku.

Ze svých zahraničních cest Jurij Kucin pokaždé přivážel nějaké suvenýry, přestože dostával velmi malé diety: 58 dolarů na návštěvu pěti zemí. Jednou se mu podařilo přivézt domů menší ikonu a prsten s briliantem manželce, jindy přivezl lehké rostlinné drogy:

— Žvýkal jsem je, dával jsem je přátelům. Dal jsem jednomu vedoucímu, ten požvýkal a šel domů. Jeho žena pak přišla z práce a ptá se: „Copak, chlastals?“. – „Ale ne, co to říkáš!“. – „Proč mi lžeš?!“. Další den přišel do práce a řekl: „Co pak to bylo, Juriji Ivanoviči? Byl jsem tak veselý, tak čilý!“ Říkám mu: drogy. Až se lekl.

Dokonce i teď, po desítkách let, si nadšeně vzpomíná na další příběh, který se mu přihodil tisíce kilometrů od rodné vesnice Kalyny:

— Šel jsem po cestě u jezera a viděl jsem, jak šli proti mně šest Američanů. Poznal jsem je podle baretů a amerických vlajek. Šel jsem tehdy z velvyslanectví bez stráži, což jsem nesměl. Když jsem je uviděl, pochopil jsem, že tady můžu mít problémy. Hned vedle bylo jezero, v němž rostly lopuchy, zelené a dost široké. Nedalo se nic dělat, tak jsem skočil do toho jezera, kde ale byla spousta bahna. Vytrhl jsem jeden lopuch a přikryl si hlavu, dal jsem si ho taky do úst. Prošli potichu kolem mě a ani si mě nevšimli. Vietnamec, jehož chalupa byla nedaleko, to všechno viděl. Až Američani prošli, chtěl jsem vylézt, ale nemohl jsem, nohy jsem už měl hluboce v bahně. Pak přišel ten Vietnamec, dal mi jeden bambusový prut, vytáhl mě a odvedl k sobě. Tam jsem se omyl, usušil se, hned jsem zavolal do velvyslanectví, aby mě odvezli autem zpátky.

9

Hrdinství a neohroženost, tato slova nás mohou napadnout po Jurijových historkách. Dokonce i teď, i když už jen v duchu, je stále připraven přenášet hory:

— Ničeho jsem se nebal, kromě Boha. Teď mě bolí už asi 20 let záda, pětkrát jsem byl na operaci: měnili mi kyčelní kloub. Dřív jsem se ničeho nebal: v Paříži jsem černému zkroutil ruky, když kradl Rusce dolary. Stal jsem blízko něj a vidím, že ten zloděj strčil ruku do kapsy. Uviděl jsem to, dolary jsem mu nebral, jenom zkroutil ruku za zády a řekl rusky: „Slečno, vemte si svoje dolary!“

Muzeum v Kalynách

Jurijův příběh je i příkladem jisté světonázorové ohebnosti. Přes svoji službu sovětskému systému, si ale Jurij na současnou ukrajinskou vládu nestěžuje. Po rozpadu Svazu se vrátil domů a pokračoval v tom, co uměl nejlépe, – stavebnictví.

Žádné zvláštní city ke sovětské symbolice Jurij Kucin nechová, i když zbavit se symbolické a mytologické závislosti bylo pro mnoho lidí během procesu dekomunizace nejsložitější

— To je státní znak Ukrajiny. Z druhé strany tady byl znak se srpem a kladivem, ten ruský. Jednou ke mně přišel turista a říká: „Tohle není srp a kladivo, to je smrt a hlad“. Pak jsem večer šel spát a myslím si: „Ten chlap měl pravdu.“ Kdy Lenin založil Svaz, všude byla revoluce, do každého domu přišel hlad a smrt. Ten muž to řekl správně. A teď už vysvětluju turistům, že to je smrt a hlad.

Kromě znaku “smrti a hladu” v muzeu lze spatřit i věc zcela nečekanou — dřevěný vyřezávaný obraz, na němž je zobrazen indický Tádž Mahal. Když měl Jurij volno po stavbě a práci pro sovětskou tajnou službu, věnoval se práci s dřevem a malování. V muzeu Jurij vystavil jenom některé ze svých obrazů: zobrazení Panny Marie, krajiny Indie a Kavkazu. Jurij hodně svých obrazů prodal do zahraničí. Pro práci využíval nejrůznější materiály — červené dřevo, buk, javor, ořešák, lípa, což přidává obrazům neopakovatelné odstíny.

U vchodu do muzea stojí několik dřevěných soch, mezi nimiž je karpatský zbojník (na Ukrajině známý jako opryšok) Pynťo Chrušč. Je tu stále fungující mlýn a pravá horská chalupa, která byla podle Jurije postavena na konci XVIII století. Mezi jinými exponáty zde uvidíte kolekci národních krojů, zbojnických zbraní, domácích potřeb, starobylé hudební nástroje, zejména trembity (ukrajinský dechový nástroj ze dřeva, jehož délka dosahuje až 8 metrů). Podle Jurije obsahuje muzeum přes 4 tisíce exponátů, z nichž každý má svůj vlastní příběh. Jurij ukazuje menší předmět, který vůbec není podobný starožitnému huculskému nebo bojkovskému artefaktu:

— Tohle je barometr, který ukazuje na týden dopředu. Podívejte, tady je tekutina, která má tři složky. Neřeknu vám, které to jsou, — to je moje tajemství. Jedna z nich je na dobré počasí. Když stoupá, bude pršet. Stává se, že se rozlévá přes okraj. Na jasné počasí pak tekutina klesá. Jsem to ale vynálezce.

Tímto přiznáním jsme se nečekaně dozvěděli, že k Jurijovi profesi stavaře a k uměleckému koníčku lze přidat i titul vynálezce. Ve skutečnosti po čase, stráveném na tomto místě, když na stole vidíte vynález majitele muzea, na zdi indické krajiny, na zahradě africký česnek, se už nelze divit ničemu.

Muzeum Jurije Kucina je jako živá bytost. Převládá zde pracovní atmosféra, všechno je v pohybu, nic neleží jen tak. Atmosféru tady tvoří člověk, věci a příběhy ji pak už jen doplňují.

AutořiAutorka:Iryna OparinaAutor:Bogdan LogvynenkoRedaktorka:Evgenia SapozhnikovaKameraman:Dmytro OchrimenkoRežisér:Mykola NosokStřihačka:Liza LytvynenkoFotograf:Taras KovalchukFotoeditor:Oleksand KhomenkoPřekladatelka:Marta Burdiak

1 May 2018 3:30