Tuzlovské limany: park proti pytlákům

Chráněná území Ukrajiny od roku 2020 tvoří 6,6 % celkové rozlohy země. Ve srovnání s rozlohou chráněných oblastí ve světě a zejména v Evropě je to velmi málo: například v Polsku je toto číslo 17 % a v Německu a Rakousku více než 30 %. Zatímco Ukrajina je největší evropskou zemí, rozloha jejích chráněných oblastí je nejmenší.

Nejběžnější typy chráněných území na Ukrajině jsou přírodní rezervace a národní přírodní parky. Zvláštnost přírodních parků spočívá v jejich dvojí roli: chránit přírodu a sdílet její krásu a přírodní zdroje, přitahovat do parku turisty a vydávat částečné povolení k hospodářským činnostem na území parku. A zde je důležité udržet rovnováhu, aby lidská činnost neuškodila přírodě.

Světové národní parky tuto rovnováhu pečlivě dodržují. V některých parcích mohou regulovaně žít lidé, v některých zase nemohou. Například v Grónském národním parku — největším parku na světě, jehož plocha činí 972 tisíc metrů čtverečních — lidé nežijí, ale mohou ho navštěvovat turisté. Yellowstonský národní park ve Spojených státech, který je považován za jeden z prvních národních parků na světě, prošel dlouhou cestu při hledání této rovnováhy a nyní je jedním ze vzorů.

Na Ukrajině se mnoho let, počínaje sovětským odobím, popularizoval lov a jeho nelegální forma — pytláctví — se výrazně rozšířila. Iracionální využívání přírodních zdrojů se postupně stalo normou: lov druhů z Červeného seznamu (seznam ohrožených živočichů a rostlin, vydávaný Mezinárodním svazem ochrany přírody — pozn. př.), nadměrné odlesňování, nelegální hospodářské činnosti v chráněných oblastech atd. Stále se musíme vypořádat s následky takového zacházení s přírodou.

Už jsme dříve natáčeli příběh o parku Tuzlovské limany, kam se za několik let podařilo přilákat stovky dobrovolníků, začít s obnovou jezera Sasyk a iniciovat stíhání ničitelů přírody. Náš první příběh o parku: Tuzlovské limany: delfíni, ptáci a dobrovolníci.

Každodennost parku. Ruslan Lupaško

Ruslan Lupaško je inspektorem národního přírodního parku Tuzlovské limany. Je místním obyvatelem, pochází z vesnice Žovtyj Jar. V přírodě vyrůstal, a tato práce pro něj je příležitostí jak aspoň trochu přispět k ochraně přírody.

Ruslanův běžný pracovní den začíná v pět ráno: několik hodin hlídkuje v okolí, vrací se domů a v pět večer zase jde hlídkovat. To se opakuje po dobu celého roku s výjimkou několika měsíců (obvykle srpen až říjen), kdy je potřeba pracovat téměř nepřetržitě:

„Když začíná rybářská a lovecká sezóna, máme nabitější program. Dá se říct, že pracujeme non-stop. Ano, občas přijdeme domů se vyspat a najíst. A trvá to takhle asi měsíc nebo dva.“

Ruslan musí zkontrolovat, zda lidé jsou v parku legálně, zda nejsou tam pytláci a zda všichni dodržují návštěvní řád. Délka území hlídaného Ruslanem je asi 40 km. Každý den se rozhoduje, ve které části parku dnes bude hlídkovat.

Pokud se Ruslan setká s lovci, musí se rozhodnout, zda se s nimi dostane do konfliktu nebo je nechá být. Podle pravidel se představí, předloží své doklady a vyzve lovce, ať udělají totéž. Ruslan bude moci podat oznámení jen na ty, kteří loví na území parku, a pouze pokud uvidí jejich doklady:

„Pokud jde o lovce, je komplikované s nimi pracovat, protože nemáme zbraně na sebeobranu. A lovci, jsou to vždy ozbrojení a někdy i opilí lidí. Je to nebezpečné.“

Jednou, povídá inspektor, pytláci zapálili rákosí a čekali, až zvířata vyskočí, aby unikla ohně. Ruslan tehdy měl volno, ale když spatřil ten kouř, vydal se na místo činu:

„Viděl jsem ta zvířata, která se prostě pokoušela zachránit, a oni (pytláci — pozn.red.) hanebně čekali až postřílejí ta zvířata při útěku. S nimi byl i nezletilý, který takříkajíc přebíral zkušenosti od svého příbuzného.“

Ruslan přivolal hasiče a policii, informoval o tom vedení parku a přiblížil se k pytlákům s kamerou.

Trestní řízení zahájené policií někdo brzdil na všech úrovních, a v důsledku toho organizátor lovu zaplatil pouze minimální pokutu bez zabavení zbraní, což normálně vyžaduje zákon.

Místní policie všeobecně výjezdy do parku nemá příliš v oblibě, protože otázka zákonnosti různých činností často naráží na nejasně vymezené hranice parku. Většinou jsou hranice označené po obvodu plotem a značkami, ale není to všude.

Turisté, obyvatelé okolních vesnic a další hosté Tuzlovských limanů toho často zneužívají: prý nevěděli, že se jedná o území parku, nebylo tam žádné značení.

Zaměstnanci parku přesně vědí, kde jejich území začíná a kde končí, protože spoléhají na katastrální mapu.

Dříve byly v parku umístěny závory, a tímto způsobem se snažili kontrolovat pytláky. Však počet míst, kde lovci lovili v různých ročních obdobích, se přesto nesnižoval. Když se změnilo vedení a politika parku, to jest přišel tým Ivana Rusjeva a začal přímo bojovat proti nezákonným činnostem lovců, zjistilo se, že pytláci prostě neuznávají, že park patří státu, nikoli jim.

Existuje práce pro tělo a práce pro duši. Během hlídek Ruslan často fotografuje přírodu. Zveřejňuje tyto fotografie na sociálních sítích a zároveň šíří informace o parku:

„Začal jsem fotit svým mobilem. Fotil jsem pro sebe a pak jsem to začal ukazovat přátelům a známým. Moc se jim líbilo, že přesně tak vidím ten obrázek. Říkají: „Kdybychom tam šli stokrát, stejně bychom to takto neviděli. Máš jiný pohled“.“

Ruslan říká, že mnoho lidí žije rutinně a chybí jim srdečnost. A věří, že se to dá najít v parku:

„Pro mě je park místem, které miluji jako práci a jako místo. Místo, kde se dá zůstat na samotě, snít, zapomenout na nějaké negativní věci.“

Začátek změn. Ivan Rusjev

„Celý život jsem snil, aby moje práce byla mým koníčkem. A teď pracuju s potěšením.“

Ivan Rusjev byl v letech 2015–2018 ředitelem a dnes je vedoucím vědeckého oddělení parku. Jeho úkolem je neustálý výzkum a sledování přírody parku. To jsou stupeň slanosti vody v limanech, počet druhů ptáků v parku a komparativní nebo kvalitativní analýza těchto údajů:

„Pokud nesledujete ekosystém, ztrácíte příležitost tento ekosystém spravovat v budoucnu.“

Ivan si vzpomíná, jak za mládí pracoval poblíž Aralského moře a na vlastní oči viděl, jak mizí kvůli vlivu člověka. Sovětské úřady využívaly řek Amudarja a Syrdarja, které ústily do moře, k průmyslovým účelům (budování kanálů), v důsledku čehož Aralské moře začalo mizet.

Podobná situace je nyní s ústím řeky Sasyk na území parku, které se také stalo obětí sovětského průmyslového projektu. Při stavbě vodohospodářského komplexu Dunaj — Dnister — Dnipro v roce 1978 bylo ústí odděleno od Černého moře čtrnáctikilometrovou přehradou, postupně začalo vysychat a jeho přírodní zdroje byly vyčerpány.

Sledováním ekosystému se dá předvídat negativní změny. Například odpařování vody z moře sice neovlivňuje kartografii, ale má významné důsledky pro mořské živočichy, které nemají kde získávat jídlo.

Tlak na Rusjeva pro jeho aktivistickou činnost, pokusy bojovat s korupci a pytláctvím v parku, transparentní politiku a vůli pracovat v souladu s ukrajinskými zákony vedly k tomu, že se Ivan odvážil na radikálnější kroky.

Například jako ředitel parku musel svým pracovníkům, kteří hlídkují v parku, zaručit bezpečné pracovní podmínky, ale nemohl tak učinit kvůli hrozbě setkání s ozbrojenými pytláky během těchto hlídek. Potom Ivan zakázal svým kolegům pracovat v terénu.

Během svého působení jako ředitel, Ivan téměř zvítězil v boji proti nelegálním lovcům. Na některých místech stále existují ojedinělé případy, ale hromadně, jako tomu bylo dříve, lovci už nepřijíždějí. Turismus v parku se stal ekologičtějším a orientovaným na přírodu. Rybáři z okolních vesnic si vyřídili všechny potřebné doklady, aby měli povoleno rybařit v limanech.

Mimochodem, rozdíl mezi rybáři a pytláky je přesně v přítomnosti takových dokladů. Zejména je nutné získat povolení úřadu pro ochranu ryb, protože území parku je chráněno. Pytláci raději neutrácejí čas a peníze za povolení. Prý to, co jsem chytil, je moje.

Prvním národním parkem na světě je Yellowstonský park. Byl založen v roce 1872, ale za pouhé tři desetiletí si obyvatelé a podnikatelé z okolních měst a vesnic uvědomili, že na těchto pozemcích není nutné vydělávat peníze. I tam bylo pytláctví běžné. Vláda USA s ním bojovala pomocí armády a cestovní ruch se poté rozvíjel výstavbou železnic a různých turistických objektů.

Ivan Rusjev doufá, že Ukrajina jednoho dne pochopí, že dnešní starostlivost o přírodu je investicí do budoucnosti. Ivan samozřejmě nemá takovou podporu od státu, ale snaží se park zachránit pomocí těch zdrojů, které má. Říká:

„Přejeme si, aby vláda respektovala park. Například Američané mají tři hrdosti: hymnu, vlajku a národní parky.“

Aktivistická činnost. Iryna Vychrysťuk

Iryna Vychrysťuk je ředitelkou parku od roku 2018. Spolu s inspektorem parku Ruslanem se denně zabývá pytláky, zemědělci a podnikateli.

Nelegální maloobchod (obchůdky a kiosky na plážích) na území parku roky vzkvétá. Vedení a zaměstnanci se opakovaně obraceli na regionální státní správu, Státní stavební inspekci atd. a žádná opatření k zákazu nelegálního podnikání nebyla přijata.

Všichni, kdo chtějí vykonávat svoji ekonomickou činnost na území Národního parku Tuzlovské limany nebo jiného přírodního parku (v oblasti regulované rekreace), musí mít balíček povolení schválených správou parku.

„Lidé jsou schopni ujít 400 metrů, aby neznečišťovali tuto oblast. Obecní úřad ale ve skutečnosti rozdala všechna pobřežní území pro (soukromou — pozn. red.) zástavbu. Naopak lidé navíc zasypávají liman, aby zvětšili své pozemky.“

Farmáři ze sousedních vesnic obdělávají park pro své vlastní potřeby. Úrodné půdy se vyčerpávají ze zemědělské činnosti, a proto byla vytvořena určitá pravidla upravující jejich využívání.

Součástí území Tuzlovských limanů je liman Šahany obklopený pobřežními ochrannými pásmy. Jsou přizpůsobeny k ochraně vodní nádrže před vlivem člověka, což je znečištění a ničení, a jsou definovány ve vodním a pozemním zákoníku.

Liman Šahany je od moře oddělen pískovým násypem. Zde je šířka těchto pásů minimální: jen sto metrů. Podle vodního zákoníku Ukrajiny by však ochranné pobřežní pásy měly být dva kilometry široké:

„Podle zákonodárců by to vlastně mělo chránit vodní nádrž před nepříznivými dopady zemědělské činností. Ale co máme ve skutečnosti? Pobřežní ochranná pásma jsou všude zničená, protože se přes ně žene dobytek.“

Nedostatek hraničních značek v parku je jedním z největších problémů, který vyvolává další potíže.

Od roku 2015 se tým parku vrátil státu a přírodě 130 ha pobřežních ochranných pásem. Tam byly zastaveny nelegální zemědělské činnosti. Více než dva tisíce hektarů půdy však farmáři stále využívají:

„Tam, kde je možné orat, je vše zoráno. Zbylá malá území, kde jsou lužní louky nebo slaniska, tj. kde není možné nic vypěstovat. Jak říká jeden farmář: „Kdybych mohl, už bych oral i liman“.“

Od roku 1996 je systém limanů Šahany-Alibej-Burnas součástí Ramsarských mokřadů Ukrajiny, a má proto zvláštní ochranný status.

Iryna vysvětluje farmářům, jak důležité jsou mokřady pro ekosystém a že mohou dosáhnout stejné úrody díky vysoké zemědělské kultuře, nikoli pomocí ukradené půdy.

Mimo jiné mokřady poskytují lidstvu sladkou vodu, čistí a filtrují povrchové vody. Zpracování půdy jak manuálně, tak i technicky v různé míře ničí břehy limanu.

Plné obnovení stepi trvá 100 let, nebo alespoň 25 let, pokud člověk pomůže přírodě znovu získat to, co ztratila. Pro ekosystém není step méně důležitá než mokřady, protože například lépe absorbuje uhlík.

Uhlík však je součástí atmosférických aerosolů (skleníkových plynů), které jsou příčinou změny klimatu. Čím více uhlíku, tím škodlivější bude jeho dopad na místní přírodu.

Step je les vzhůru nohama, jak se říká v parku. Kořeny stromů posilují půdu a zabraňují abrazii (obrušování) břehů, stejně jako les posiluje svahy hor.

Ptáci a savci

Step je také důležitým stanovištěm ptáků, říká Ivan Rusjev.

„Letos jsme poprvé pozorovali tůto oblast, kterou jsme získali zpět od farmářů. Tento pták, který je veden na Červeném seznamu, teď jsme ho viděli viděli poblíž silnice, tam je, chodí tam s malými, ale jakmile jsme vybojovali [půdu], usadili se zde a hnízdili.“

V parku také žijí malé savci vedené na Červeném seznamu Ukrajiny. Nedávno Ivan pozoroval obyčejného křečka, ale odeský sisel nebo typický svišť už dávno se v parku nevyskytují. Ivan sní o obnovení jejích populaci, a taky sní o tom, aby se v parku objevily sajgy (savci podobné antilopám) a kulani (divoké asijské osly).

„Neustálé jsme brali přírodě prostor, kde by se mohla obnovovat. Příroda má právo na život. A už máme, no, neuvěřitelné množství takových případů, kdy se to člověku vrátí. A v špatném. Ale bohužel z nějakého důvodu pořád se na tom spálíme.“

Před třemi lety začal Ivan se svým týmem stavět umělé ostrovy. Sedm takových ostrovů se stalo domovem pro tenkozobce opačného, rybáka obecného, pelikána bílého a pelikána kadeřavého.

To lze považovat za vítězství, protože například pelikán je velmi vybíravý ohledně nových hnízdišť a může trvat dokonce i pět let, než obsadí ostrov. Ivan vysvětluje:

„Pelikáni zde mají možnost hledat jídlo. Nejsou to lovecké druhy, a nikdy nebyli. Ale rybáři říkají, že (pelikáni — pozn.) jedí hodně ryb, a proto vytvářejí rybářům konkurenci. Ekologové však říkají, že tam, kde jsou pelikáni, jsou i ryby a tyto ryby vystačí všem: pelikánům stejně jako i lidem.“

Potravinový řetězec nutně zahrnuje ptáky: jedí malé živočichy, například červy. Pouze tehdy lze ekosystém nazvat zdravým.

Jsem šťastný birdwatcher

Celková plocha parku je 28 865 ha, z toho asi 20 000 ha tvoří lmany. Místní mokřady mají velký význam, zejména pro vodní ptactvo, a touto oblastí prochází jedna z největších migračních cest ptáků.

Pracovníci nazývají park „ptácí Eldorado”, tj. „vysněnou, zlatou zemí”, protože tato oblast je podle nich zajímavá především pro birdwatchery (angl. birdwatching, birding — pozorování ptáků). Rozdíl mezi ornitology a birdwatchery spočívá v tom, že první jsou vědci, kteří studují ptáky, a pro druhé je sledování ptáků většinou koníčkem.

Iryna Burlačenko, zaměstnankyně parku, vypráví příběhy o návštěvnících parku, kteří zde poprvé objevili vášeň pro ptáky a brzy se znovu vrátili, ale už s dalekohledem a fotoaparátem.

Oblíbeným místem pozorovatelů ptáků je bungalov u limanu. Pokud tam přijdete večer a nestrašíte ptáky, ráno můžete vidět, jak chodí kolem místa svého noclehu a doslova obklopují hosty parku.

V parku, zejména kolem bungalovů, můžete od května do září vidět mnoho pelikánů. Stali se jakýmsi symbolem Tuzlovských limanů. Iryna vzpomíná:

„Když k nám přicházejí turisté, pro některé je opravdu překvapením, že zde jsou pelikáni: „Máme na Ukrajině pelikány? A jsou tady?” V zahraničí jim bylo slíbeno, že „možná budeme mít štěstí a uvidíme pelikány někde v nějakém národním parku”, a říkají: „Nikdy jsme je tam neviděli a tady prostě jdeme a jsou všude“.“

Vasco van der Boone je nizozemský novinář pro Financial Day a jeho koníček nemá nic společného s jeho profesionálními aktivitami. Je birdwatcherem a je to jeho koníček od raného dětství. Pracoval ve své zemi jako birdwatcher, ale uznává, že taková práce vede k osamělosti, proto se dal na žurnalistiku a jeho láska k ptákům se stala jeho koníčkem. Jako cestovatel na Ukrajině prozkoumal svět ptáků Tuzlovských limanů:

„Tento liman i s dobrovolníky, kteří jej chrání, je ptačím rájem, a proto rájem i pro birdwatchery. Za pár hodin jsem tu viděl ptáky, které jsem nikdy v životě nepotkal. Takže jsem šťastný birdwatcher.“

Až donedávna v parku nebyli téměř žádní turisté, takže Iryna a její kolegové začali zakládat turistickou složku přírodní rezervace. Vyvinuli trasy, seznam placených služeb a vytvořili návštěvnické centrum.

V parku nejsou žádné hotely ani penziony, ale jsou tady vytvořeny všechny podmínky pro milovníky divoké přírody. Vybavený stanový tábor má přístup k elektřině, internetu atd. Ti hosté parku, kteří dávají přednost pohodlnému pobytu, mohou zůstat v rekreační oblasti (na území parku nejsou žádné pevné budovy).

V létě roku 2018 byla mezi ústí řek Šahany a Malý Sasyk otevřena část hranice parku, kde pracuje ochranka, vědci a turisté pozorují ptáky. Na místě, kde stávaly rezavé vagóny pytláků, bylo zajištěno hlídání, informační a návštěvnické centrum, byla postavena vyhlídková věž, velký trnový altán a dva bungalovy. Tato oblast je jednou z turistických tras parku jmenem Tuzlovská Amazonie.

Veškerá infrastruktura parku byla vybudována dobrovolníky. Iryna říká, že téměř všichni dobrovolníci se připojili díky facebookové stránce Ivana Rusjeva, kde každý den povídá o parku. Dobrovolníci se ptají, zda zaměstnanci parku mají potřebu pomoci (a téměř vždy ano), a přicházejí se stavebním materiálem, nářadím apod.

Někteří pomáhají s jídlem pro dětské výpravy, někteří přidělují pokoje pro nově příchozí dobrovolníky ve svých domovech odpočinku, staví vlnolamy, bungalovy a stanový tábor a někteří poskytuje finanční prostředky na tuto stavbu. Dobrovolníci přicházejí nejen jako jednotlivce, ale také celými organizacemi. Například dobrovolníci WWF (World Wide Fund For Nature) často pomáhají obnovovat ukrajinské parky. Je to mezinárodní dobrovolnická organizace a jejím cílem je zastavit degradaci přírodních systémů planety.

„Pytláci nám spálili naše jediné auto „Nyva”. Dobrovolníci nám pak sami koupili auto.“

Dětské výpravy

Starší lidé, kteří se narodili, žili a byli vychováni v sovětském hodnotovém systému, nevnímají národní parky správně. Tento přístup byl vyvinut zejména proto, že nejčastějšími hosty takových parků byli vysoce postavení úředníci a průměrný člověk se tam mohl dostat jen zřídka. A proto na nezávislé Ukrajině není důvěra vůči vedením parků.

Environmentální výchova starších lidí není o nic méně důležitá než výchova dětí. Pokud je třeba děti naučit, jak se chovat v přírodě, je třeba starší lidi zbavit vzorců chování, které jsou pro přírodu škodlivé. Tým parku už druhý rok po sobě organizuje expedice pro děti, Iryna Burlačenko vypráví:

„V roce 2018 jsme zahájili takový zajímavý vzdělávací projekt, a to dětskou výpravou, kterou jsme pojmenovali „Tuzlim”, tedy „Tuzlovské limany”. Každý rok volíme symbol této výpravy.“

„První výprava měla žábu Tuzlimčika jako symbol, protože většina parku je mokřad. Letos jsme měli pelikána, protože je jich mnoho a děti jsou nadšené.“

Během výpravy se děti učí o přírodě přímo v přírodě, nesedí v posluchárně. Tímto způsobem bude dítě všechno vnímat v praxi. Zaměstnanci parku vyvíjejí program společně s vědci. Jak říká Iryna, vědci se během expedičního období přeměňují na vypravěče a srozumitelným a zajímavým způsobem povídají dětem o světě kolem sebe. Každou noc jsou kulturní aktivity: zapalují oheň a zpívají:

„Rozhodli jsme se, že našimi posluchači budou místní děti. Protože vyrůstají a to, jak zacházejí s životním prostředím a využívají přírodní zdroje, v zásadě ovlivní ekosystémy. Jsou totiž sousedy parku.“

Do výpravy se můžete dostat prostřednictvím soutěže. Ve školách musí děti zorganizovat účinný systém zacházení se s odpadem a vítězové vyrazí na expedici.

Každý den výpravy je velmi rušný. V sedm ráno se vstává, pak se cvičí, snídá se a pak následují hodiny. Třicet dětí je rozděleno do studijních skupin. Během vycházek s přírodovědci se dětem říká, jak si dělat poznámky z terénu, čemu věnovat pozornost, jak sbírat herbář a popisovat ptáky. Iryna je přesvědčena, že děti se cítí jako skuteční vědci.

Odpoledne celá výprava odpočívá a pak opakování a výlet k moři. Po večeři se konají diskuze. Zejména o tom, jak zacházet s odpadem a proč se nesmí nechávat odpadky v parku.

Dříve by týdenní a nyní desetidenní výpravy bez přístupu k internetu a výhod civilizace měla být výzvou jak pro organizátory, tak pro děti. Rozmanitost přírody a každodenní činnosti a pozorování však kompenzují nedostatek obvyklých pro děti věcí:

„Jednou nám potápěč řekl, že našel starou síť a bylo tam zamotano spousta krabů a ryb.“

Děti vysvobozovaly kraby vlastními rukama, takovéto obří vypouštěly do moře. Myslím, že to pro ně bude zážitek na celý život, byly tak šťastné, že zachraňují.

Místní děti jsou většinou z rodin pytláků nebo rybářů. Ale během výpravy si z přírody neberou to, co odnáší jejich rodiče nelegálními činnostmi, ale naopak to vrátí. V dospívajícím věku je důležité znázornit poškození, které mohou lidé způsobit přírodě, aby děti pochopily rozsah tohoto dopadu.

Pracovníci parku začali hledat prostředky na výpravy hned po prvním oznámení této události. Ze státního rozpočtu bylo možné obdržet peníze, které stačily jen na jídlo pro několik děti, a tak přišli na pomoc dobrovolníci a sponzoři, vzpomíná Iryna:

„Když vás pohání nápad a touha, když to opravdu chcete a uděláte nějakou dobrou, jasnou práci, pak na to přijdou peníze.“

Kvůli anexi Krymu Ukrajina ztratila přibližně třetinu území, která měla status národních přírodních rezervací, a činila třetinu celkové plochy všech chráněných oblastí na Ukrajině. Mimo jiné byla Krymská přírodní rezervace převedena „pro bezplatné použití do správy prezidenta Ruské federace”, což připomíná sovětskou praxi přeměny chráněných oblastí na oblasti soukromého použití úředníků. V padesátých letech byly v této rezervě poskytovány „rekreační a lovecké služby”. Příklad Tuzlovských limanů ukazuje, jak obtížné je obnovit parky a rezervy po ničivých činnostech pytláků.

Národní parky jsou vytvářeny především za účelem zachování a předávání skutečné přírody dalším generacím. Právě tím se zabývá tým parku Tuzlovské limany posledních několik let.