Kdo jsou ukrajinští Kubánci?

Veselá hudba, divoký rytmus, usmívající se lidé a zářivé barvy – to jsou první asociace, které se Ukrajincům vybaví ve spojitosti s Kubou. Kubánská komunita není početná, nicméně je velice přátelská a otevřená. Představitelé této komunity zde jako první založili školu latinskoamerických tanců na nezávislé Ukrajině, která se s postupem času rozrostla v celou síť škol. V létě roku 2020 se kyjevský ostrov Truchaniv stal “malou Kubou”. Tady na břehu řeky Dněpr byly etnickým Kubáncem Reinaldo Pauelem a jeho dcerou Anabel uspořádány koncerty kubánské hudby a workshopy latinskoamerických tanců.

Reinaldo Pauel. Taneční škola

V Podolí (centrum Kyjeva) se nachází jedno ze středisek kubánské kultury. Už více než 25 let zde funguje škola latinskoamerických tanců Salsa Club Kyiv. V roce 1997 založili Kubánec Reinaldo Enrique Leiva Pauel a Ukrajinka Yuliya Hannochko první studio latinskoamerických tanců na Ukrajině.

Atmosféra Kuby je cítit hned při vstupu do tanečního sálu. Reinaldo ukazuje obrazy kubánských umělců a mnohá ocenění, poháry, ceny a uznání, která zdobí zdi studia:

— Za každým pohárem je práce, energie a chuť žáků prezentovat sebe sama i naše studio v různých ukrajinských městech. Proto je pro nás každý pohár cenný.

V Salsa Clubu najdete nejenom kurzy salsy, ale i mnoho dalších tanců – například bachatu, kizombu, cha chu, afrokubánskou rumbu a son. Všechny tyto tance lze tančit jak v páru, tak i sólo. Latinskoamerické tance jsou považované za společenské. To znamená, že v momentě, kdy dosáhnete určité úrovně, dokážete tančit s jakýmkoliv partnerem nebo partnerkou, kteří více méně ovládají tanec stejně jako vy. Kromě toho se tyto dovednosti dají vylepšit na tanečních večírcích.

Dalšími středisky latinskoamerické kultury v Kyjevě jsou Buena Vista – první kubánský podnik v Kyjevě – a Caribbean Club. Dříve existovaly také Havana a Salsita. Dále jsou mezi tanečníky velice populární taneční festivaly. První z nich byl uspořádán taneční školou Salsa Club na květnové svátky v roce 2005 a nesl název Salsamayovka. Tato škola pořádá pravidelně národní taneční festival v Kyjevě a Odese, kam jsou zvány ukrajinské i světové hvězdy latinskoamerických tanců.

Salsa Club se také každoročně účastní charitativních akcí pořádaných kubánským velvyslanectvím:

— Každá země zde prezentuje svou kulturu, tradice a jídlo. Peníze, které vyděláme, dáváme na podporu měst a regionů Ukrajiny, nemocnicím a dětským domovům.

Rodina Reinalda Pauela je ukázkou toho, jak se na Ukrajině formovala kubánská kultura a identita:

— Říká se, že na Kubě se propojila španělská kytara s africkými bubny. Tato kombinace vytvořila unikátní směs. Všechno se smíchalo jako káva s mlékem a vznikl z toho kubánský národ. Všichni příbuzní z otcovy strany jsou Španělé. Můj dědeček byl kapitánem španělské armády a oženil se se Španělkou. Můj otec měl úzký nos, černé rovné vlasy a byl vysoký. Vypadal jako typický Španěl ze Salamanky. Babička z matčiny strany ovšem byla z Jamajky.

Poprvé se Reinaldo ocitl na Ukrajině v roce 1986 díky výměnnému programu pro studenty SSSR a Kubu. Ve studiu nadporučík kubánských ozbrojených složek rádiového průzkumu pokračoval na radiotechnické VŠ v Kyjevě (nyní Kyjevské vysoké technické učiliště protivzdušné obrany O.I. Pokryškina). Reinaldo přijel do Sovětského svazu už se základní znalostí ruštiny, jelikož se začal jazyk učit už na Kubě. Vypráví, že Ukrajina se pro něj stala opravdovým objevem, jídlem počínaje a oblečením konče. Největším překvapením se ale stal sníh a mráz v zimě:

— Když jsme poprvé viděli sníh, bylo to neuvěřitelné. My jsme ho dokonce i jedli. Tehdy všichni kubánští studenti onemocněli a nemohli chodit na hodiny celé dva týdny, protože se najedli sněhu.

Spolu s Reinaldem byli ve třídě také studenti z Vietnamu, Koreje, Německa, Mongolska, Bulharska a Polska. Kubánec vzpomíná, že na Ukrajině tehdy bylo hodně studentů také z Latinské Ameriky: z Ekvádoru, Kolumbie, Peru a Chile. Hodně z nich po ukončení studia zůstalo na Ukrajině stejně tak jako Reinaldo.

Po roce na Ukrajině se Reinaldo seznámil s Ukrajinkou Halynou, se kterou se po 3 letech oženil. Poté, co získal na Ukrajině vojenské vzdělání a diplom překladatele ze španělštiny a ruštiny, se spolu se svou manželkou vrátil pracovat na Kubu. Tehdy ještě nevěděl, že je to jenom na chvíli:

— Pracoval jsem “24×2”, 2 dny jsem odpočíval a 24 hodin pracoval. Pro ženu bylo těžké, když jsem celý týden nebyl doma. Jídlo připravovala na dřevě, což je samo o sobe velice náročné. Pokaždé, když jsem přišel, jsem viděl svou manželku: jak je hubeňoučká, jak v šortkách, plavovlasá, vaří kávu nebo jídlo. Spali jsme na úzké železné posteli. V zimě je v horách vlhko a velká zima.

Po třech náročných letech doma se Reinaldo rozhodl ukončit vojenskou kariéru a v roce 1994 se pár vrátil zpátky na Ukrajinu. Nápad otevřít taneční studio ovšem nepřišel hned. Nejprve Reinaldo zkoušel různé profese: pracoval jako asistent na velvyslanectví Kuby, kuchař v restauraci nebo překladatel ze španělštiny. Zájem o hudbu a tanec měl ale vždy. Vypráví, že energický rytmus je v krvi každého Kubánce:

— Každý Kubánec tancuje od narození, dokonce i v bříšku své matky. Hudba u nás hraje na každém rohu, celý den, skoro 24 hodin denně.

V roce 1995 ho hned po narození dcery Anabel pozvali do taneční skupiny Tropikal, kde spolu s ostatními cizinci skoro půl roku vystupoval s vlastní show. Od té doby charismatického tanečníka zvali jako moderátora na různé akce. Na jedné z nich se Reinaldo seznámil se svou budoucí taneční partnerkou Yulii Hanochko, se kterou záhy vytvořili vlastní taneční projekt.

S postupem času zájemců o latinskoamerické tance přibývalo, a proto začali hledat prostorný sál pro taneční studio, kam by se vešli všichni. V té době ještě neměli ani název studia, ale od roku 1997 byla tato první ukrajinská škola latinskoamerických tanců známá jako Salsa Club:

— Když jsme otevřeli studio a dali mu název Salsa Club, lidé řekli: “Wow! Nic takového na Ukrajině nikdy nebylo”.

Za téměř 20 let absolvovalo taneční školu několik generací tanečníků, kteří si potom otevřeli své taneční školy. Název Salsa Club se stal známým po celé Ukrajině, postupně vznikaly pobočky v různých ukrajinských městech i v cizině. V současné době jich existuje 14. První pobočka vznikla v Charkově, další v Odese a postupem času otevřeli polštavští studenti své první studio v Praze. Salsa rodina se rozšiřuje.

Reinaldo sní o tom, že si jednou otevře taneční kavárnu. Tanec je pro něj odpočinkem, lékem, zdrojem nápadů a ten společenský i zvláštním druhem radosti:

— Společenský tanec je velký virus s pozitivní energií, který se šíří uvnitř konkrétní ukrajinské komunity proto, aby si lidé začali více rozumět, přiblížili se jeden druhému, vážili si sebe jako osobnosti a jako národa.

Reinaldo je mimo jiné i prezidentem kubánské komunity na Ukrajině. Podle údajů za rok 2020 je v zemi registrováno 325 Kubánců. V 90. letech 20. století toto číslo bylo vyšší, ale od té doby se velká část Kubánců přestěhovala do jiných evropských zemí.

Reinaldo se přiznává, že většina Kubánců, kteří žijí na Kubě, nevidí rozdíl mezi Ukrajinci, Bělorusy a Rusy. Jediné, co podle něj vymezuje Ukrajinu od jiných států bývalého Sovětského svazu, je havárie v Černobylské elektrárně.

Každé 2 roky pořádá Reinaldo salsa výlety na Kubu, díky kterým se víc místních dozvídá o tom, že Ukrajinci jsou samostatný národ.  Ukrajinci mají zároveň možnost vidět život na Kubě bez příkras.

— Kuba zůstává mým snem, který je vždy se mnou a všude mě doprovází. Ať už je mi dobře nebo zle, vždy si rád zavzpomínám na můj nádherný rodný ostrov a rodinu.

Reinaldo většinou mluví rusky, ale skvěle rozumí ukrajinštině. Zastává názor, že ve společnosti musí převládat ukrajinština. Své žáky vždy motivuje mluvit ukrajinsky a jednoznačně se hlásí k Ukrajině:

— Jsem Kubánec, který trvale pobývá na Ukrajině. Mám ukrajinskou rodinu: ukrajinskou manželku a ukrajinskou dceru. Já se také cítím být Ukrajincem.

O aktuální situaci na Kubě Reinaldo vypraví realisticky:

— Kuba se zastavila v 90. letech. Když jsem tam pracoval, nejlépe placené profese byly doktoři a vojáci. Můj plat byl 20 eur měsíčně. Za tyto peníze jsme nějak měli přežít celý měsíc. Teď na Kubě existuje něco, co zažívala Ukrajina po druhé světové válce – lístkový systém. S tímto lístkem má každý nárok na 4 bochníky chleba, 10 vajec na týden a rybu, když je k mání. A to se děje v zemi, kterou ze všech stran omývá moře. Ryba by tam měla být na jídelníčku každý den. Ovšem Kubánci nemají možnost jíst mořské plody jak se jim zachce, jelikož tyto komodity patří státu. Mořské plody jí většinou jenom turisté.

Co se týče Ukrajiny, tak podle něj se dnešní země výrazně liší od té, kterou viděl před 30 lety. Lidé jsou víc otevření novému a liberálnější ve svých pohledech, a to i ve vztahu k cizincům:

— Teď je každý desátý člověk na Ukrajině cizinec: z Ázerbájdžánu, Kuby, Ekvádoru. Žije zde spousta lidí z Afriky, kteří zakládají smíšené rodiny, a už to vypadá úplně jinak.

Anabel Chupryna

Pro Reinaldovu dceru Anabel se stal tanec nedílnou součástí života, stejně jako pro jejího otce. Kubánská kultura je součástí její identity. Narodila se v Kyjevě a na Kubě byla třikrát: ve 2, 10 a 15 letech. A i když v 10 letech ještě neuměla tak dobře španělsky, vzpomínky na rodnou zemi otce má velmi pozitivní:

— Byla jsem nadšená z tamní atmosféry, lidí, tátovy rodiny, jídla a oceánu. Cítila jsem se tam jako doma.

Anabel se cítí být napůl Kubánkou a napůl Ukrajinkou. Doma se většinou hovoří rusky, ale ve studiu mluví s otcem občas španělsky. O stěhování na Kubu ale nikdy neuvažovala.

— Ukrajina je mým fyzickým domovem. Kuba je domovem mé duše.

Zájem o vlastní kořeny a kubánskou kulturu se však objevil teprve nedávno. Přestože od dětství byla zvyklá slýchat španělštinu od svého otce a doma poslouchat latinskoamerickou hudbu, dlouhou dobu nepřijímala svou jinakost a dokonce své jméno neměla ráda:

— Kamarádi, kteří mě znají od dětství, mi říkají Anita. Ve škole mi také říkali Anita, protože jméno Anabel považovali za příliš náročné na vyslovení pro děti.

V pubertě byla fanynkou japonské a korejské kultury a oběma se chtěla věnovat i profesně. Kromě toho vystudovala hru na klavír. Hudba jí byla blížší než tanec, který dlouho dobu zůstával na druhé koleji.

V patnácti letech, během třetí cesty na Kubu, pro ni otec naplánoval opravdový výlet. Ukázal jí různé kouty země a ještě jednou ji seznámil s kulturou jejich předků.

Nakonec se Anabel rozhodla pro studium španělské filologie a zároveň objevila chuť vrátit se k rodným kořenům, jít po stopách svého otce a věnovat se tanci.

Aktivně chodila na tréninky a účastnila se soutěží: nejprve v reggaetonu, pak v salse a bachatě. Už po roce začala učit tanec ve studiu spolu s otcem. Anabel prozrazuje, že neměla strach učit, naopak to v ní probudilo zájem a nadšení. Ve chvílích, kdy jí chyběla zkušenost nebo znalosti, jí otec vždy podal pomocnou ruku:

— Ze začátku bylo samozřejmě trochu obtížné porozumět psychologii, pochopit, jak správně mluvit, jak správně oslovit člověka a jak dobře předávat informace. Ale v zásadě se mi všechno líbilo od prvních pokusů.

S postupem času začala Anabel pomáhat otci s organizací festivalu. Nejprve se zapojila jako překladatelka pro zahraniční lektory, pak moderovala představení, dělala reklamu, pomáhala vybírat účastníky a vytvářet plakáty. Reinaldo a Anabel jsou přesvědčeni, že festivaly mezinárodní úrovně jsou především možností pro tanečníky začátečníky, ale také pro zkušené lektory vyzkoušet nový způsob a styl tance, lépe porozumět neznámé kultuře a možností jak navázat nové známosti.

— Takovým způsobem se Ukrajina dozvídá o cizincích a cizinci se dozvídají o nás. Často se stávalo, že zahraniční pár přijel na festival sám. A to proto, že se jim líbí jak naši lidé tančí a celková atmosféra.

Ve španělštině znamená salsa omáčka, je to žánr, který spojuje mnoho různých stylů a směrů. Obecně řečeno je salsa směsí evropské a africké kultury. Anabel vysvětluje, že původní kubánskou hudbou a zároveň tancem je son (šp. Son tradicional), který je považován za předchůdce salsy. Není možné si představit salsu bez rumby, tance, který je těsně spojen s africkým folklórem. Je však potřeba si pamatovat, že kromě kubánské salsy, které se často říká salsa casino, existuje puertorická a kolumbijská verze. Salsové písničky mají různé náměty, ale většinou jde o milostné příběhy.

Anabel je už 7 let lektorkou bachaty, reggaetonu, sonu a rumby v Salsa Clubu. Podle jejího názoru je nejdůležitější vysvětlit každému význam latinskoamerických tanců, jak probudit kubánskou energii a uvolnit potenciál každého žáka. Anabel je přesvědčena, že tělo je jazykem. Způsob, kterým člověk tančí, prozrazuje hodně o jeho povaze, ukáže vnitřní strach a nejistotu. Proto je jejím cílem během hodiny nejen probírat technické prvky, ale naučit žáky budovat vztah k sobě samotnému a otevírat nové horizonty:

— Věřím, že lektor tanců musí být především psycholog a pedagog.

Pro Anabel je velice důležitou součástí lektorské práce také vlastní taneční rozvoj. Před pandemií často navštěvovala festivaly v Itálii a Španělsku, kde pořádala své workshopy a kde se zároveň učila od zahraničních kolegů. Ráda připravuje představení v různých stylech, jelikož je to způsob jak ukázat své taneční dovednosti v plné míře:

— Salsa je pro mě způsob jak ukázat své pravé já.

Důvodů náhlého růstu popularity latinskoamerické kultury ve světě je podle ní několik: za prvé, změnilo se vnímání ženské krásy. Světová popkultura odmítla koncept jednoho ideálu, a proto se každá žena, nehledě na barvu kůže, vlasů a typ postavy, může stát idolem. Za druhé, Latinská Amerika se vždy asociovala s lehkostí a oslavou a světový kreativní průmysl tento postoj využil. Nejlépe je to vidět v hudební sféře.

Latinskoamerická komunita na Ukrajině se za několik posledních let razantně rozšířila. V kubánské komunitě převažují lidé kolem 40 a 50, mladých lidí tolik není. Ale mezi představiteli komunit ze států Jižní Ameriky najdete hodně mladých migrantů (například z Ekvádoru, Peru a Mexika). Dokonce i Anabel nějakou dobu pracovala v páru s Ekvádorci a velké procento studentů pocházelo ze španělsky mluvících zemí:

— Žáci rádi tančí. Rádi využijí jakoukoliv příležitost, při které by se mohli cítit jako doma.

Před pandemií měla Anabel spoustu tanečních a hudebních plánů: nové představení, festivaly, zahraniční cesty. Všechno je teď v módu očekávání. Proto tento čas využívá pro vlastní rozvoj a hledání lektorských know how. Je přesvědčena, že je zapotřebí pracovat na sobě a jít si sebejistě za svým na cestě ke splnění snů:

— Přála bych si vědět, kam jdu. Když jste majákem pro mnohé lidi, je důležité znát své místo ve světě.