Umění bez modelek

Vedle cedule s nápisem „Panasivka“ dominuje ukrajinská vlajka. Pro návštěvníky obce to je značka: tady bydlí sochař a umělec Valerij Jermakov. Není známý ani v blízkém okolí, ale sám říká, že nikdy netoužil být slavný. V nenápadné chalupě, kde je vše vyrobeno vlastnoručně, žije po smrti své ženy sám. Valerijův dvůr si jen těžko spletete s nějakým jiným — sochař po něm rozmístil své výtvory, a tak jej proměnil ve velice svéráznou galerii pod širým nebem.

Hospodář se zdá být velice potěšen návštěvou nečekaných hostů, jelikož nás hned volá k sobě do chalupy.

—Aj, projelo auto s chlebem! Rozpovídal se… No nic, další týden zase přivezou. Ještě trochu mám.

Chléb sem vozí jednou za týden. Z kdysi velké obce se Panasivka proměnila v nevelikou osadu. Valerij tu je jedním z nejmladších obyvatel — je mu pouhých 79 let.

V Panasivce Valerij žije už 11 let.

Předtím žil v Poltavě, ale žena zatoužila přestěhovat se právě sem, kde by mohla pracovat na zahradě. Valerij netají: dělal vše, aby vyhověl své milé — a jak chtěla, tak i bylo.

— Tam je také vesnice a tady taky — ale mě je to jedno, já bych jen tvořil

Sochař dále přiznává, že manželka mu nebyla múzou, jak je v uměleckých kruzích běžné, ale byla mu něčím víc: v tvorbě mu nebránila, ba naopak, dávala mu pro ni prostor. A takovou svobodu umělec umí ocenit. Na tvůrčí tandem se svou ženou Valerij vzpomíná s nemalou vděčností, neskrývá při tom smutek a bolest ze ztráty:

— Radil jsem se sní vždy, když jsem potřeboval říct, co je lepší a co horší. Jednou mi poradila vytvořit Vakulu, a tak jsem ho udělal. Prostě uviděla obrázek v časopise a řekla: udělej to. A bez problému. Bez ní je to špatné…

Valerij ve svém vyprávění často vzpomíná na sochu Gogolova Vakuly, který jakoby protkával celou jeho, tak rozmanitou a mnohotvárnou tvorbu. Na Vakulu má zvláštní vzpomínku. Vypráví, jak do vsi přijel chlapec, kterému měli vzít míry:

— A jeho máma praví: Proč z něho dělat čerta?! — Ne, ne, kdepak čerta, ale Vakulu…!

Mezi umělcovými výtvory najdeme také sochu ženy s bleděmodrými vlasy, velmi podobnou rusalce.

— Já už ani nevím, kdo to je. Někteří říkají že rusalka, jiní nymfa. Ale já se s nimi nepřu.

Jsme na zahradě, v Panasivce a před námi socha řeckého boha. Valerij vypráví příběh, který socha skrývá.

— Na Olympu narodil se, tam, kde Zeus. Matka-bohyně se ho zřekla, ale mezi bohy se stal oblíbeným. Pak vyrostl a rozhodl se soutěžit s Apolónem v muzice — na sopilku hrál a prohrál. Apolón, jakožto bůh mnohem silnější, vzal ho za uši, až mu je vytahal, jako oslovi. A tak, uražen, odebral se do lesa na sopilku hrát. A nyní pěkné písně hraje.

Umělec tajemství své techniky neskrývá, říká, že když má nástroj, tak i ruce jsou zlaté. Sochy vyřezává jen dobře naostřeným nožem, jinak řez není tak přesný. Přitom Valerij žádné zvláštní vzdělání nemá, chodil pouze na bezplatné amatérské kurzy. Ale více jak měsíc-dva tam nevydržel — chyběla mu trpělivost. Učil se převážně z časopisů.

Sochař nás zve do svého domu. V pokojích se to zelená — květiny tu zůstaly po manželce, tak se o ně stará. Vše je zastavené sochami a obrazy. V koutě stojí jedna nedokončená práce. Velerij povídá, že se už nemůže dočkat zimy, kdy bude zalezlý doma a bude dodělávat co začal:

— A tady Amor drží šípy. Bude to socha 2 metry vysoká, možná víc. Mytologii mám moc rád, spoustu témat si beru právě z ní.

Ale knihy u milovníka antiky a mýtů nenajdete. Na stole leží jen Bible v tlustém černém svazku:

— Nechci a ani jsem nikdy nechtěl knihovnu. Knihovna zabírá místo, ne. Já jsem vždycky chodil do městské knihovny, kde jsem si platil členství. Hodně jsem čítal technickou literaturu.

Místo toho umělec sbírá časopisy a noviny. Modelky nemá, a tak je jeho tvorba jako obraz poskládaný z výstřižků:

— Obličeje jsou taková mozaika: odsud se mi líbí nos, odtud zase velké oči. Tak vezmu řecký nos na bezrukou Venuši a vše si upravím podle svého.

Stejně tak i s tělem sochy: dívá se na fotografie v časopisech, vybírá, co se mu líbí a pak hledá jakousi střední linii, jakýsi průměr.

Své sochy a obrazy umělec neprodává. Říká, že nechce a hotovo:

— Byl jsem už i na výstavách, na Soročinském jarmarku, ale prodat je by mi rvalo srdce. A i by mi to přišlo malicherné. Dávám do nich spoustu energie, vkládám do toho svou duši, a tak prodat je za nějaký pakatel se mi vůbec nechce. Ale draze je také neprodám — jen je dávám.

Říká, že nedávno své práce daroval škole a církvi a že nikdo se na jeho díla neptá:

— Navíc nevědí, že nějaká má díla existují. Já je nikde neprezentuji — akorát teď tady s vámi se o nich bavím. Možná to je tím, že žiju sám.

Sebekritičnost umělcovi nechybí, otevřeně přiznává vlastní chyby a nebojí se svá díla zdokonalovat:

— Tady tohle je Mávka z „Lesní písně”. Když jsem o ní uslyšel — vzalo mě to až k slzám. Teď spousta režisérů natáčí filmy na její motiv. Tak i mě se zachtělo udělat něco vlastního. Ale neříkám, že je zdařilá… Chci ji předělat, udělat ji více štíhlou — takhle se mi nelíbí. Kdysi dávno jsem ji udělal z plastelíny, po čase se mi roztekla na slunci, tak jsem ji obnovil a udělal cementovou. Teď už jí nic nehrozí.

Jediné, co sochařovi skutečně schází je čas:

— Dejte mi čas a udělám vše. (Při tom ukazuje na sochy v koutě, kterých se jeho ruce už rok nedotknuly).

Ke svému živobytí potřebuje dostatek dříví, na jeho pořízení by mu však ani celý jeho důchod nestačil. Všechen čas tak věnuje tomu, aby si ho opatřil sám: nařezat, odvézt z lesa na trakaři. Povídá, že to není práce na jeden týden, ale spíš na měsíc. Ale jak říká, když se rumpál rozbije, musí se hned opravit. Když přijde nějaký problém, Valerij se mu nepoddává, jen se uklidňuje:

— Nic se neděje, v klidu.

Nejdůležitější v životě jsou detaily

Svoje obrazy Valerij nazývá jako „salónní malby”. Neuráží se, když jeho techniku někdo nedoceňuje či se k ní vyjadřuje poněkud pohrdavě. Naopak. Říká, že to je základ celého umění:

— Tak třeba Picasso, kubistický malíř a svoje první výtvory maloval jako v 18. století. Tedy aby se člověk později, jak se říká „vyprofiloval”, je třeba nejdřív umět malovat akademicky. A to on uměl dobře.

Valerij přiznává, že se mu kubismus nelíbí: chce, aby se lidé dívali na obrazy, kochaly se jimi a nacházeli v nich něco jim blízkého. Ukazuje i na své chyby: obrazy nemají objem a jiskru… V závěru se nám svěřuje se svým pohledem na jeho vlastní umělecký styl:

— Já až moc míchám barvy dohromady — to je moje slabost, nějak na tom zapracuju. Je potřeba malovat hodně, ale já maluju zřídkakdy. Je třeba hořet! Takhle zapáleně jsem jednu dělal sochu a líbila se mi. Ale ta další, jestli se jí teda vůbec dožiju, to bude mistrovské dílo.

— Musíte se ponořit do všeho, co děláte, všímat si detailů. Podle mě jsou v tomhle životě důležité absolutně všechny detaily.

Valerij nám ukazuje jeden svůj obraz. Na něm nás zaujímá nápis: „Nejsem sám, dokud jsem s vámi — stromy, ptáci, oblaka.” Dříve bylo motem jeho života milovat svou ženu, ale teď to je tato fráze. Říká, že být sám se ukázalo být ne tak lehké, když vše, co mu zbylo, byly sochy.

O tom, jak nás hrdina našeho příběhu přivítal, o dronu nad Panasivkou a návštěvě jednoho z center programu „Ukrajinska Akademija Liderstva”, se dozvíte v našem vodeoblogu.