Včelí úly místo domů

Právě zde v Jurijivce se nachází největší včelín s 140 úly. O tento včelín se stará pouze jedna osoba. A tato osoba je hodna pozornosti.

Ivan Hura byl prvním ve své rodině, kdo začal včelařit, a to se stalo jeho životním dílem. Ivan vždycky sníl o tom, že bude pracovat pro sebe, a proto se nejprve choval stejně jako všichni ostatní. Pracoval v továrně a vydělával peníze na byt, který se ukázal být zbytečný. Byt ve městě nahradil dům na vesnici a sousedy se staly včely.

Včelařství je pro Ivana jak potěšením, tak i výdělkem. Ze začátku měl jen několik úlů, nyní předává zkušenosti svým dětem a vnukům a také učí ostatní.

Svého času Ivan studoval na internátní škole v Haďači, aby mohl získat pas. V roce 1971 absolvoval školu, získal pas, daleko ale neodjel a zůstal v Haďači. Studoval na zemědělské škole a Včelařské akademii. Dvanáct let pracoval v továrně na výrobu železobetonových konstrukcí jako betonář. Podat výpověď tehdy nebylo tak snadné.

— Trochu jsem pracoval, měl jsem ale odejít, protože jsem neměl čas na včelín. Napsal jsem žádost. A v náš čas to bylo tak, že pokud jsi dostal byt, musíš pracovat po zbytek svého života. Ředitel mi řekl: „ Klíče od bytu na stůl!“ Řekl jsem mu, že je ani nemám, že už mám jinou práci. „Kde? Stejně to zjistím, nařídím , aby tě do žádné práce nepřijímali!“ Podepsali mou žádost, vyplatili peníze a konec.

Poté Ivan pracoval jako včelař v Haďackém včelařském obchodním sdružení a už měl vlastní včelín. Později se sdružení rozpadlo a Ivan se s rodinou vrátil do Jurijivky, kde žije od roku 2000:

— A pak to začalo: chovali jsme kuřata, prasátka, a pak se to nějak rozjelo. Pak jsme postavili včelám sklep a několikamístnou kůlničku. Jedna místnost byla určena k uložení rámů, v jiné se dalo přespat, nebo umístit auto.. Když jsme udělali sklep, tak jsme začali stavět kůlničku. A pak jsme vedle té kůlničky začali stavět obrovskou verandu. A tak jsme vybudovali celý dům.

Ivan říká, že mnoho známých se smálo tomu, že staví ve vesnici, kde téměř nikdo nežije:

— Jel jsem do Ljuteňky na setkání spolužáků. Seděli jsme u stolu a moje spolužačka se mě zeptala: „Ivane, víš, kdo je ten blázen, který staví dům v Jurijivce?“ Odpověděl jsem: „Vím, to jsem vlastně já!“ A ona se začervenala.

Většina obyvatel Jurijivky jsou starší lidé a kromě včel Ivan žádné sousedy nemá. kolem Ivana nejsou žádní sousedé, kromě včel.

Rodinný včelín

V Ivanově rodině nikdy nebyli včelaři. Hura nenastoupil na ljubotynskou školu železniční dopravy kvůli špatnému zraku a aby rok před armádou neztratil, šel studovat včelařství. Lituje, že nešel rovnou na včelín, ale zkazil si zdraví v továrně:

— V té době tři tuny medu brali za 4 tisíce rublů za tunu. Bylo by to 12 tisíc rublů. Jsou to dvě auta Žiguli, i když bylo velmi obtížné je koupit, nebo dům v Haďači.

Za peníze z prodeje medu Ivan kupoval oblečení pro svou rodinu a koupil dětem byt. Toto je hlavní a kromě důchodu jediný výdělek včelaře. Ivanův nejstarší syn pomáhá otci na včelíně a hlídá děti, protože jeho žena pracuje v nemocnici a děti jsou ještě malé. Nejmladší syn pracuje v odvětví obchodu. V Jurjivce kdysi žili i rodiče Ivana. Nyní je jejich dům prázdný:

— Jakmile je dům prázdný, hned se najdou profesionálové. Je dobré, že je alespoň nezajímají fotografie. Jinak rozbíjí dveře, vlezou dovnitř a vyndají všechno. Jediné, co zbylo, jsou fotografie na stěnách. Všude v našich vesnicích byly vyvěšeny obrázky a vyšívané ručníky. Tady je fotorámeček a ručník nad každým oknem.

Nejprve Ivan koupil dva úly, poté čtyři a pak šest. Nyní jich má přes 100. Hura dal svému nejstaršímu synovi 40 úlů a ten nyní pokračuje v podnikání svého otce, zatímco mladší většinou přijíždí pomáhat z Haďače.

Ivan říká, že když začínal pracovat na včelínu, ve vesnici byl ještě jeden včelař, ale Ivan se na jeho pomoc nedočkal:

— Zdá se mi, že ve skutečnosti nechtěl, abychom ho rušili. Nakonec mi nic neporadil. Pokud to sám nezjistíš, neuděláš chybu, nenaučíš se tomu. A pak už to napravíš. Neměl jsem učitele, i když teď mám vlastní studenty. Jsou ti, kteří mě mohou něčemu naučit, a jsou ti, kterým můžu něco vysvětlit, a budou dál pumpovat med v fufajce (vatelinová bunda – pozn. red.).

V průběhu roku včelař čerpá z jednoho úlu téměř 25 kilogramů medu, v průměru jde o 3 tuny a každoročně se sebere 500 až 600 kilogramů pylu. Samozřejmě každý rok jsou čísla jiná, stejně jako med. Ivan říká, že letos kvůli špatnému počasí není žádný med z akácie, jen z lipy a pohanky. Stěžuje si, že kolektivní farma „se zaměřila na řepu a jedy“, takže v kukuřici ani v řepě žádné plevele nejsou:

— Takže s takovým pokrokem, s takovými jedy možná brzy med vůbec neuvidíme vůbec.

Včely nespí

Poblíž včelína musíte pracovat i v zimě. . Ivan říká, že včely nejsou mouchy, které v zimě spí/upadají do zimního spánku. V zimě vedou neaktivní životní styl a jedí med. Pokud v létě je v úlu 20 rámů, na zimu zůstává v průměru na 8 až 9 rámců a u každého na 2 kg krmiva:

— Včela se na zimu posadí pevnějia zespodu pomalu stoupá nahoru, a díky tomu přežívá a zahřívá se. V létě je v úlu až 35 stupňů a v zimě stačí 15 až 17. V létě spíše proto, aby přežila malá včelka, tedy vejce, které snáší děloha. Proto je nutná vyšší teplota. Venku bude 40 stupňů a v úlu vyvětrají a udělají tak,, aby teplota byla 35 až 37 stupňů. To proto, aby se z vajíčka mohla vylíhnout larva a z larvy včela.

Ivan opatrně otevírá úl, nejprve sundává „zateplení“ a ukazuje, jak je rám kompletní. V každém rámu jsou včely a med nahoře a dole. Teplota, kterou si včely v úlu vytvářejí samy díky konzumaci potravy, se drží kolem 19 stupňů:

— V zimě děloha neodkládá vajíčka, protože tu není plod této včely, žádné larvy, nic. 15 až 17 stupňů stačí, aby včela nezmrzla nebo nezemřela. Udržují teplotu, protože od konce zimy začne děloha snášet vajíčka. A z vajíčka pak larva. Obecně platí, že za 18 dní z vajíčka vznikne taková včela, jak vidíte. Děloha odkládá tisíce vajíček denně. Včela žije v létě 45 dní a to je vše.

Ivan dodává, že včely mají jasně definované povinnosti a každá z nich zná svůj úl a do jiného nepoletí. Jakýsi včelí GPS:

— Odpovědnost je tam rozdělena. Mladá včela v úlu vynáší odpadky, krmí včelu či větrá a starší lítá v poli. A mezi těmi, které létají do pole, jsou také včely, které létají z pole (jmenuje se to včelí tanec) a ukazují různé kruhy na rámu, běží podél rámu a těm včelám, které sbírají med, ukazují, kam by měly letět.

Jediná věc, která může včelínu poškodit, je roj. Ivan má svůj vlastní systém, jak přivést včely domů. Hlavní věc je nenechat je jít daleko. Včely obvykle sedí někde poblíž včelína:

— Posedí si a letí pryč, už si někde našly dutinu, už si našly druhý domov. A když letí pryč, dohnat je není možné. A když vzlétne a sedne si někde na strom, pak si vezmu krabici s rámem. Mám hliníkový skládací žebřík,. Občas se bojím vylézt nahoru. A jdu na to! Vylezu nahoru, pověsím ho pod roj, pokropím ho vodou a snažím se uhodit do větve tak, aby většina včel spadla do krabice. Pokud do krabice spadne děloha, vyšplhají se tam i ostatní včely. Po chvíli vylezu nahoru, vezmu krabici, připravím úl a dám ji tam . Existuje taková mast, je jako vazelína, jmenuje se „Apiroj“. Masť na výsadbu rojů. Avšak letos ji nikde nešlo koupit.. Jakmile vidím vylétat roj, tak moje krabice je připravena. Občas natřu rámy tímto „Apirojem“. A roj vzlétá a vedle úlu se začne otáčet. . Přinesu tam krabici a na 90 procent, nebo dokonce na 99 procent vím, že si do ní sedne. Otáčí se, otáčí se, pak pš-pš-šššššš. Pak odejdu, vezmu krabici a položím ji.

Bez skafandru

Kromě medu má včelař ve sklepě propolis, pyl a dokonce i svíčky. Ten muž dělá všechno sám a prodává. O každém produktu může mluvit dlouho a podrobně popisovat výrobní proces. Ve sklepě má všechno své místo, protože Ivan věří, že tam, kde jsou výrobky, by to mělo být čisto. Má dokonce váhy pro vážení 100 g pylu k prodeji na trhu.

Když Ivan stavěl sklep, myslel, že včely tam budou žít v zimě, ale ty zimu trávily ve starém domě a nyní už 10 let ji tráví venku, v úlech pokrytých teplými věcmi. Ve sklepě nyní schovávají med, rámečky, pyl či kolekci suvenýrů. I v chladném období lze cítit vůni medu:

— Tohle je pyl. Je to vitamin a také lék na bronchitidu, nachlazení a vředy. Má mnoho vlastností. Je to ten pyl z květů, ten, co ho včela lepí.. Na svých tlapkách vždycky přinese dva kusy.

Ivanův včelín je největší v této oblasti. Jiné včelíny mají dvakrát méně úlů. Ivan má své úly očíslované, na dveřích každého úlu píše, kolik jídla je potřeba a stárá se o všechny produkty. Včelín je v první řadě jeho život a poté podnikání.

Na fotografiích nebo ve filmech lze často vidět včelaře, který během práce v blízkosti úlů nosí skafandr, aby ho včely nekously. Ivan v létě pracuje v kraťasech, nenosí ani masku. Jeho žena a děti dělají totéž:

— Pokud jde o včelaře, kteří si obují boty, svážou si rukávy v fufajce, nasadí si rukavice a chodí k včelám, tak by radší nemučili sami sebe ani včely. Protože jak v tomto pracovat vedle nich v létě? Jednomu takovému muži jsem pomáhal a myslel jsem, že se stane včelařem. Potřeboval jsem včelí vrstvení v rámci barteru. Zastavil jsem se u něj. Vychází ve fufajce, v rýžových rukavicích a všechno je svázané. Úl je otevřený. „Co to děláš?“ „Čerpám med.“ „To jste se zbláznil?

Pro Ivana je takové chování nepřijatelné, protože on sám téměř nikdy nenosí na tváři síť, ačkoli ho včely opakovaně bodaly. Ale včelař má své vlastní recepty. Žihadlo je potřebat okamžitě odstranit, pak lze opláchnout studenou vodou a natřít melisou.

Včelař říká, že lidé dnes nekupují tolik medu jako dříve. Zatímco v minulosti lidé přijížděli z města do vesnic a kupovali v průměru čtyři až pět třílitrových nádob, nyní kupují většinou půllitru a litr:

— Ale už k nám přijíždějí i ti, kteří berou většinou plastové kontejnery. Berou pro sebe nebo předávají do Německa či do Ameriky. Byl tam někdo z Německa, z Nüsseldorfu, nebo jak se tomu říká, kdo mi potom volal a děkoval za ten med. Med koupili na trhu a odvezli kamarádům.

Na bazaru, kde Ivan prodává med, litr stojí 70 hřiven a ti, kdo ho pak kupuje, si ho berou po 27 hřiven. Včelař na trhu komunikuje s přáteli, vyměňuje si zkušenosti. Při výběru medu se doporučuje podívat se na včelaře. On sám, jak se říká, si vybírá mléko.

Včelí terapie

Ve včelíně má Ivan další exkluzivní místo, kde spolu se svými přáteli odpočívá, a to je dům s úly. Říká, že takový viděl u bývalého prezidenta Viktora Janukovyča, a rozhodl se udělat něco podobného:

— Podívali jsme se na toho Janukovyče a udělal jsem takový dům. Je efektivní zejména v létě, kdy včela pracuje, teď ale jen stojí. Tady jsou úly s včelami. Vylétnou venku a tady jsou ventilační mřížky, tady si lehnete a je slyšet šum včely, lze také ucítit vůni medu, propolisu a toho všeho. Dům je plný vůní.

Ivan říká, že v takovém domě můžete odpočívat 40 až 60 minut. Ležíte na těchto úlech a máte pocit, že se na chvilku ztratíte a zapomínáte na všechny starosti.

Tento dům včelař postavil pro sebe, nikoliv za účelem získu. Říká, že za vzduch peníze nebere. Vypráví, že v Soročyncích před třemi lety nadýchat se v takovém domě stálo 200 hřiven:

— Nejsem takový. Žádají mě, abych nezamykal dům, protože lidé sem chodí ve 4 ráno. Myslím naše známé. Přijdou, lehnou si, trochu dýchají. Není nic lepšího. Pracoval jsem v továrně, takže vím, co je astma. Po včelínu jsem ale na to všechno zapomněl.

Jak jsme natáčeli

Podívejte se na náš videoblog o cestě k jedinečnému včelínu Ivana Hury v poloprázdné vesnici, kde je více včel než lidí.