Vinu nesou Rusové: sto let deportací z Ukrajiny

Share this...
Facebook
Twitter

Ruští vládci, inspirováni odvěkou imperiální politikou, nekonečnou územní expanzí a beztrestností, po staletí vyhlazují a asimilují původní obyvatele dobytých území. Jedním z nástrojů, který Ruská federace používala a používá i nyní proti Ukrajincům, je deportace – tedy nucené přesídlení, vyhoštění nebo vypovězení z trvalého bydliště či ze státu jako celku.

V různých obdobích Rusové násilně vystěhovávali z území Ukrajiny lidi z různých národnostních komunit – Němce, Poláky, Čechy, Židy. Nejvíce ale trpěli původní obyvatelé Ukrajiny – Ukrajinci a krymští Tataři. Deportace, stejně jako další zločiny proti etnickým komunitám, využívaly vládní orgány k potrestání a izolaci těch skupin obyvatelstva, které byly z ruského pohledu „nespolehlivé“. Násilně deportovaní lidé se také často stávali neplacenou pracovní silou. I prostřednictvím deportací se úřady snažily monoetnizovat stát a kontrolovat demografické ukazatele, čímž účinně potlačovaly rozvoj národnostních komunit.

Většina území Ukrajiny byla po dlouhá staletí pod ruskou okupací, ať už jako součást jeho impéria, nebo v rámci Sovětského svazu. První masové deportace Ukrajinců začaly v 18. století, kdy byly na příkaz Petra Velikého deportovány tisíce lidí na stavbu Sankt Petěrburgu a Ladožského kanálu. Také během první světové války Ruské impérium aktivně využívalo nucené vystěhování při obsazování území: v letech 1914-1915 bylo z východní Haliče deportováno asi 13 tisíc lidí, včetně metropolity ukrajinské řeckokatolické církve Andreje Šeptického a rektora lvovského teologického semináře Josefa Bocjana. Většina obyvatel však byla z Ukrajiny násilně deportována ve 20. století, když byli u moci Sověti.

1920-1940 – první sovětské deportace

Ve 20. letech 20. století začaly v SSSR vznikat tábory nucených prací. Staly se centry levné pracovní síly pro těžkou fyzickou práci, například při stavbě Bělomořsko-baltského průplavu. Do těchto táborů byli také nasazováni deportovaní lidé. V roce 1922 byla při NKVD SSSR zřízena zvláštní komise pro deportace do táborů nucených prací. V témže roce byl vydán dekret, který legalizoval deportaci tzv. nespolehlivých osob do vzdálených oblastí SSSR. Tyto dvě události byly klíčové, jelikož se staly základem pro zločinné deportace sovětských úřadů.

NKVD SSSR
Lidový komisariát vnitra byl jedním z ministerstev sovětské vlády. Byl založen v roce 1917 a v roce 1946 přejmenován na Ministerstvo vnitra SSSR.

V sovětském období deportace z území Ukrajiny probíhaly v několika hlavních etapách:

– 1925–1928 — se sešla takzvaná Trilaterální komise Ukrajinské, Běloruské a Ruské socialistické republiky, aby přerozdělila hranice. Za účelem „vyčištění“ zemí Starodubščyna, Bilhorodščyna, Orlovščyna, Donščyna (nyní území Ruské federace) byly statisíce Ukrajinců deportovány na východ nově vzniklého státu – do Zeleného, Malynového a Sirého Klynu. První se nachází na Dálném východě, druhý na Kubáni a třetí na jihozápadní Sibiři.

Zelený Klyn
Ukrajinci zde vytvořili samostatnou komunitu, která se po desetiletí snažila zachovat svou národní identitu. Potomci ukrajinských přistěhovalců se postupně asimilovali a počet ukrajinských center (škol, klubů atd.) se snižuje.

1930–1936 — „kulacký odsun“, během něhož byli bohatí rolníci zbaveni majetku a odvezeni z území Ukrajiny: jen v letech 1930-1931 bylo z Ukrajinské SSR deportováno 63 817 rolnických rodin na Ural, východní a západní Sibiř, Dálný východ a do Jakutska (a to jsou pouze oficiální údaje!). Vzdělaní a bohatí lidé většinou neviděli v sovětské vládě smysl a odmítali s ní spolupracovat. Proto se dlouholetý vůdce SSSR a diktátor Josif Stalin a jeho nohsledi snažili zničit bohaté ukrajinské rolnictvo jako třídu, protože tito lidé bránili nastolení totalitní moci.

Kulak
Kulak byl v Sovětském svazu hanlivý výraz pro bohaté rolníky nebo odpůrce kolektivizace. Důsledky „vyhnání kulaků“ popsal Ivan Bahrjanyj ve svém románu Tyhrolovy (česky Lovci tygrů) na příkladu rodiny Sirko, která musela opustit svůj majetek, aby se nestala obětí dekulakizace.

– 1939–1941 — proběhlo několik vln deportací Ukrajinců z území západní Ukrajiny a západního Běloruska. Tehdy SSSR spolu s nacistickým Německem obsadili Polsko a zahájil druhou světovou válku. Celkem bylo na Sibiř, do Povolží, Kazachstánu a na sever RSFSR* deportováno až 1 milion 250 tisíc lidí. Podle různých odhadů se jedná o 10 až 20 % obyvatel těchto území.

Smyslem prvních deportací bylo zlomit odpor Ukrajinců proti sovětské vládě. Stalin se snažil podmanit si všechny země, které tvořily SSSR, vymazat jejich národní identitu a nastolit totalitní vládu. Sovětské úřady prostřednictvím deportací vyhladily a asimilovaly miliony lidí.

To však Ukrajince nezlomilo. V nových místech se sdružovali do komunit, zakládali ukrajinské školy, dávali svým osadám jména ukrajinských měst a zachovávali národní tradice. Dokonce si stavěli stejné domy jako na Ukrajině, bílili je a na zahradě pěstovali květiny.

Krymští Tataři přežili tři okupace své rodné země. Ve všech třech případech bylo okupantem Rusko.

V důsledku anexe Krymského chanátu Ruským impériem v roce 1783, krymští Tataři odcházeli většinou do Osmanské říše. 18. května 1944 začala deportace krymských Tatarů z jejich historické vlasti do vzdálených oblastí Střední Asie a Sibiře. Podle oficiálních statistik bylo deportováno celkem 191 044 krymských Tatarů a podle vlastního sčítání provedeného Národním hnutím krymských Tatarů 423 100. V prvních letech po vyhnání zemřela třetina až polovina krymskotatarského obyvatelstva Krymu.

Důvodem deportace bylo absurdní obvinění z velezrady a kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války, útlak netatarského obyvatelstva Krymu a separatismus. Podle usnesení Státního výboru obrany SSSR „O krymských Tatarech“ z 11. května 1944 měli lidový komisař vnitra Berija a lidový komisař železnic Kaganovič vystěhovat krymské Tatary do 1. června 1944.

Lidový komisař
Lidový komisař - úředník SSSR, který stál v čele lidového komisariátu - ústředního orgánu státní správy v určité oblasti (obdoba ministra na ministerstvu).

Deportace začala za úsvitu a již v 8 hodin bylo 90 tisíc lidí nahnáno do 25 vlaků. Každá rodina si údajně mohla vzít s sebou až 500 kg nákladu a hodnota veškerého zbývajícího či zabaveného majetku musela být kompenzována na novém místě. Deportovaní však byli téměř bez jídla a oblečení a v místech přesídlení na ně nikdo nečekal.

Stalin se snažil zahladit všechny stopy přítomnosti krymských Tatarů na poloostrově, zakázal etnonymum „krymští Tataři“ a více než 40 let se o krymských Tatarech neobjevovaly žádné zmínky ve sčítáních lidu SSSR (1959, 1970, 1979). Po deportaci navíc začal proces přejmenovávání osad s cílem vymazat zmínky o krymských Tatarech z názvů vesnic, okresů a měst. Celkem bylo přejmenováno 1300 osad na Krymu, což je téměř 90 % všech místních názvů (například Lenine místo původního Yedi Quyu). Před obsazením poloostrova Ruskem v roce 2014 se bohužel historické názvy neobnovily. V roce 2016 však Nejvyšší rada Ukrajiny přijala návrh zákona o přejmenování 75 názvů míst na Krymu, většinou jim byly vráceny jejich původní názvy. Rozhodnutí vstoupí v platnost po deokulaci poloostrova.

V roce 1945 byli na území tehdejšího Krymu organizovaně přesídleni lidé především z Voroněžské, Kurské, Orlovské a Bělgorodské oblasti SSSR (nyní Ruská federace) za účelem totální rusifikace Krymu a zničení jeho památky jako vlasti krymského národa. Pro vytvoření mýtu o ruskosti poloostrova bylo spolu s krymskými Tatary deportováno 16 tisíc Řeků, více než 9,8 tisíce Arménů a 12,6 tisíce Bulharů.

Teprve v roce 1989 se krymští Tataři mohli vrátit do své vlasti poté, co se objevilo hnutí krymských Tatarů za návrat domů. Tehdejší sovětská vláda k tomu nijak nepřispěla, byť deportaci odsoudila a uznala ji za zločinnou a nezákonnou. Krymští Tataři se neměli kam vrátit, protože nemovitosti jim již nepatřily a vláda jim neposkytla žádné odškodnění.

Podle usnesení Parlamentu Ukrajiny byla v roce 2015 deportace krymských Tatarů v roce 1944 uznána za genocidu. V roce 2019 stejné rozhodnutí přijaly vlády Lotyšska a Litvy. V současné Ruské federaci, která se označuje za nástupkyni SSSR, však nedošlo k žádnému soudnímu procesu s pachateli ani k odsouzení těch, kteří genocidy dopustili.

V roce 2014 Ruská federace znovu okupovala Krymský poloostrov. Nejméně 30 tisíc krymských Tatarů opustilo poloostrov a odjelo na pevninskou Ukrajinu. Nejméně 150 krymských Tatarů má status politických vězňů a je pronásledováno na základě vykonstruovaných trestních kauz.

Téma deportace, ničivého dopadu Ruské federace na krymské Tatary, zesílilo v ukrajinském diskurzu ještě před okupací poloostrova. V roce 2013 byl do kin uveden film Haytarma na motivy deportace z roku 1944. A v roce 2016 vyhrála soutěž Eurovision ukrajinská zpěvačka krymskotatarského původu Jamala s písní „1944“, která měla Evropě vyprávět o tragických událostech v historii Krymských Tatarů.

Lídr krymských Tatarů Mustafa Džemilev říká, že ještě v roce 2014 byli krymští Tataři připraveni chopit se zbraní a bránit celistvost našeho státu společně s Ukrajinci. Nyní nevěří v diplomatické metody deokupace Krymu, ale je si jistý, že to lze provést vojensky – pokud budou Ukrajinci a Krymčané jednat společně.

1944-1951 – deportace Ukrajinců ze západních oblastí

Během druhé světové války a po jejím skončení SSSR pohltil nové oblasti Ukrajiny (zejména Volyň, Besarábii, Bukovynu, Halič, Zakarpatí), které dříve patřily k jiným státním celkům. Osvobození od německé okupace nepřineslo Ukrajincům dlouho očekávanou úlevu, ale nové represe, zejména deportace. Ty probíhaly v několika vlnách, a to za účelem osvobození území od „banderovců“, „nacionalistů“ a „kulaků“, kteří se tam údajně vyskytovali. Totalitní režim ve skutečnosti usiloval o vymazání národní identity a fyzickou likvidaci „nespolehlivých“ Ukrajinců.

Celkem bylo v letech 1944 až 1951 (a v některých případech až do roku 1952) vystěhováno téměř 750 tisíc Ukrajinců. První vlny přesunů proběhly v letech 1944-1946. Byl to trest za odpor, který obyvatelé těchto území projevili, za snahu o nezávislost a boj proti Sovětům v řadách OUN-UPA. Ukrajinci ze západních oblastí, které byly pod kontrolou Polska (Lemkivščyna, Západní Bojkivščyna, Nadsjanňa, Cholmščyna, Podlesí) byli přemístěni do různých oblastí Ukrajinské SSR – Haliče, Přičernomoří, Slobožanščyny, Doneččyny. Jednalo se o deportaci prováděnou komunistickými vládami SSSR a Polska, které to označili za „dobrovolné přesídlení“ a slíbili „rovnocennou náhradu za opuštěný majetek“. Ve skutečnosti se lidé z velké části potýkali s otroctvím kolektivního hospodářství a nedostatkem bydlení – během vystěhování úřady vydávaly takzvané evakuační listy se seznamem ztraceného majetku a jeho hodnotou, ale ve skutečnosti jim nikdo nevěnoval pozornost.

OUN-UPA
Pojem, který spojuje činnost Organizace ukrajinských nacionalistů (založené v roce 1929) a Ukrajinské povstalecké armády (1942-1954).

Deportovaní většinou získali status speciálních migrantů, někteří z nich byli usazeni ve speciálních táborech. Na místech, kde se přesídlenci usazovali, se realizovaly masové politické akce za účelem jejich „převýchovy“. Všichni, kdo s touto politikou nesouhlasili, byli zatčení a souzení jako nacionalisté. Někteří se pokoušeli vrátit do svých etnických zemí, ale zřídkakdy se jim to podařilo a často to skončilo zatčením. Dnes se Ukrajinci spolu s Poláky snaží toto trauma zpracovat. V roce 2021 byl například uveden dokumentární film Deportace 44-46, který o těchto událostech vypráví.

Další vlna vyhoštění proběhla v roce 1947. Ukrajince, kteří v předchozích letech neopustili své domovy, deportovaly komunistické polské úřady během operace Visla s podporou sovětského vedení a Třetí československé republiky. Jejím hlavním cílem bylo etnické vyčištění území Lemkivščiny, Nadsanie, Podlesí a Cholmščiny. Během několika měsíců bylo násilně vystěhováno téměř 150 tisíc Ukrajinců, téměř 4 000 jich bylo uvězněno v koncentračním táboře Jaworzno (Polsko), téměř 3 000 členů OUN-UPA bylo zatčeno a během operace bylo zabito 655 lidí.

V roce 1947 oznámil ministr vnitra SSSR Kruglov přesídlení více než 77 tisíc „aktivních nacionalistů a banditů“ z oblastí západní Ukrajiny. Ukrajinci byli posíláni na práci v uhelném průmyslu ve východních oblastech SSSR a v Omské oblasti (nyní Ruská federace). Existují také důkazy, že ukrajinské ženy byly posílány v samostatných vlacích na území Ruska do sovětských vojenských posádek. Byly zmrzačeny, staly se oběťmi znásilnění a všechny tyto skutečnosti byly v sovětských dobách zamlčovány.

V letech 1948 a 1951 proběhly samostatné výměny pohraničních území mezi SSSR a Polskem. Tyto události opět doprovázely deportace Ukrajinců. Například v roce 1948 byli v souladu s výnosy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR na 8 let z území Ukrajiny vystěhováni ti, kteří byli obviněni ze „zákeřného vyhýbání se pracovní činnosti v zemědělství a vedení protiobčanského způsobu života“. Pod toto obvinění se dostalo i mnoho obyvatel východních a centrálních oblastí Ukrajiny, kteří v roce 1947 zažili hladomor. Lidé neměli ani jídlo, ani práci, takže nebyli fyzicky schopni splnit normu pracovních dnů stanovenou na celý rok.

2022. Probíhající deportace

V roce 2022, v době plnohodnotné války, Ruská federace opět deportuje Ukrajince z dočasně okupovaných území. Od začátku září bylo deportováno více než 1,2 milionu osob včetně dětí. Ukrajinci jsou stejně jako před sto lety posíláni do odlehlých oblastí Ruské federace: na Dálný východ a severní Kavkaz. Ruská federace vymýšlí zákony, které legitimizují její zločinné akce a “chrání” místní obyvatelstvo. Stejně jako v minulosti se i nyní ruští politici usilovně snaží podporovat ruský národní mýtus, který byl vytvořený na základě nenávisti k nepůvodním obyvatelům okupovaných zemí.

Jen za sovětské éry provedla Ruská federace více než 10 deportací z území Ukrajiny, rozsah této tragédie je dodnes těžko pochopitelný. Zažili jsme strašlivou kolektivní bolest, která zasáhla nejméně čtyři generace. V roce 2022 Rusové opět odvážejí Ukrajince z dočasně okupovaných území a my stále nemáme účinný postup pro návrat všech spoluobčanů. Válka pokračuje. Tentokrát však – na rozdíl od předchozích deportací a jiných válečných zločinů Rusů – máme šanci prožít to jinak. Dříve, když byla Ukrajina součástí SSSR, jsme kvůli hrozbě represí nemohli mluvit o zrůdné vládní politice; svět nevěděl o našem neštěstí a nerozuměl mu. Nyní je mezinárodní společenství na naší straně a je připraveno nám naslouchat.

Dnes můžeme o svých zážitcích mluvit, reflektovat je prostřednictvím filmů, výzkumů, písní, uměleckých děl atd. Abychom přerušili kruh předávání kolektivních traumat dalším generacím, musíme o nich mluvit, jasně a konkrétně definovat, co se nám stalo a kdo za to může. Pachatelé tehdy nebyli potrestáni, ale jejich zločiny nejsou promlčené. Aby se neopakovaly chyby z minulosti, musí se svět sjednotit a přimět současné zločince, aby nesli odpovědnost za současné ruské deportace. Uznání ruského režimu za teroristický a války proti Ukrajině za genocidu je krokem k zahájení efektivních soudních řízení.

Chronologie deportací

16. října 1922 – byla zřízena Zvláštní komise při NKVD SSSR pro deportace do táborů nucených prací.

10. srpna 1922 – výnos Ústředního výkonného výboru “o správním vyhoštění” dával právo vyhostit všechny podezřelé osoby do jednotlivých oblastí SSSR.

28. března 1924 – schválena “Nařízení o právech OGPU v oblasti správního vyhoštění, vyhnanství a věznění v koncentračních táborech”.

4. dubna 1925 – OGPU získala právo zakázat “sociálně škodlivým” osobám pobyt v určitých oblastech.

12. června 1929 – rezoluce “O vyhoštění zvlášť zlomyslných zločinců”.

20. února 1930 – usnesení ÚV KSSS (b) o nutnosti nuceného vystěhování 200-300 tisíc rodin z oblastí průběžné kolektivizace, především do oblastí Kazachstánu.

Červen 1931 – v systému Gulagu bylo zřízeno oddělení speciálních sídlišť.

25. listopadu 1935 – usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny o vystěhování ze západního pohraničního pásma Ukrajinské SSR.

28. dubna 1936 – usnesení Rady lidových komisařů SSSR „O vystěhování 15 tisíc polských a německých hospodářství z Ukrajinské SSR do Karagandské oblasti Kazašské SSR“.

13. dubna 1938 – oběžník NKVD SSSR č. 80 o registraci zvláštních osadníků.

Září 1939 – červen 1941 – ze západní Ukrajiny bylo deportováno přes 500 tisíc lidí.

1940 – zřízeno oddělení nápravně pracovních kolonií a pracovních osad Gulagu.

Březen 1943 – výnos GKO SSSR „O zvláštních opatřeních v západních oblastech Ukrajiny“, který ukládal NKVD SSSR vystěhovat rodiny „aktivních členů OUN-UPA do vzdálených oblastí SSSR“.

7. ledna 1944 – rozkaz č. 20 podepsaný L. Berijou, v němž lidový komisař nařizuje „zatknout všechny odhalené spolupachatele na území Ukrajiny s konfiskací majetku na základě rozkazu NKVD SSSR č. 001552“.

31. března 1944 – rozkaz NKVD SSSR č. 122 podepsaný L. Berijou o represích proti rodinám členů OUN.

Březen 1944 – usnesení Státního výboru obrany SSSR „O zvláštních opatřeních v západních oblastech Ukrajiny“, v jehož bodě 8 se uvádí: „Zavázat NKVD SSSR k vystěhování rodin aktivních členů OUN, UPA a ULRA [pozn. – Ukrajinská lidová revoluční armáda] do vzdálených oblastí SSSR“.

24. března 1944 – ve struktuře NKVD SSSR bylo zřízeno oddělení speciálních sídlišť.

31. března 1944 – směrnice NKVD č. 122 podepsaná L. Berijou „O vystěhování rodinných příslušníků členů OUN a aktivních povstalců, jak zatčených, tak zabitých při střetech, do odlehlých oblastí Krasnojarského kraje, Irkutské, Omské a Novosibirské oblasti“.

5. a 15. dubna 1944 – instrukce „O postupu při vyhoštění rodinných příslušníků členů OUN a aktivních povstalců do vzdálených oblastí SSSR“ a instrukce „O postupu při vystěhování rodin aktivních členů OUN a UPA“.

29. října 1944 – usnesení Státního výkonného výboru č. 684-c, podle kterého se místem vyhnanství pro účastníky národně osvobozeneckého boje a členy jejich rodin staly Komi ASSR, Archangelská, Kirovská a Molotovská oblast „pro pracovní výchovu“.

15. května 1945 – Lviv. Na schůzce s tajemníky oblastních výborů KS(b)U a vedoucími oblastních oddělení NKVD a NKGB N. Chruščov požadoval poslat rodiny povstalců do vzdálených oblastí SSSR.

19. května 1945 – výzva vedení Ukrajinské SSR „k dělníkům, rolníkům a inteligenci západních oblastí Ukrajiny“, kteří byli varováni, že v případě nedostavení se do služby (do 20. července) „budou uplatněna nejpřísnější opatření vůči všem členům zločineckých skupin“.

20. dubna 1946 – Směrnice Ministerstva vnitra SSSR č. 97 o vyhnání „bývalých policistů, Vlasovců a dalších“.

10. září 1947 – usnesení Rady ministrů (RM) SSSR č. 3214 o deportaci „rodin členů band OUN, spolupachatelů členů OUN a jejich rodin, nacionalistických kulaků a jejich rodin“ do speciálních sídlišť na základě rozhodnutí Zvláštního zasedání MGB SSSR.

15. října 1947 – tajný výnos č. PB-148/142 ÚV KS(b)U a RM Ukrajinské SSR „O postupu při využívání půdy a majetku, který zůstal po vystěhování rodin nacionalistů a banditů“.

21. února 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O vystěhování z Ukrajinské SSR osob, které se zlomyslně vyhýbají práci v zemědělství a vedou asociální, parazitický způsob života“.

23. února 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o deportaci odsouzených „členů band OUN“ po odpykání trestu v nápravně pracovních táborech (VTT).

26. listopadu 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O trestní odpovědnosti za útěk z míst povinného a trvalého usídlení osob vystěhovaných do odlehlých oblastí Sovětského svazu v době vlastenecké války“.

1950 – vzniklo 9. oddělení MGB SSSR, které mělo na starosti speciální sídla.

15. dubna 1950 – rozkaz Ministerstva vnitra SSSR č. 00248 „O oznámení vystěhovaným příslušníkům OUN o jejich ponechání ve speciálních sídlištích navždy“.

13. února 1951 – usnesení Rady ministrů SSSR č. 377-100 „O deportaci bývalých vojáků Andersovy armády a členů jejich rodin z Ukrajiny“.

1944-1952 – ze západních oblastí Ukrajiny bylo deportováno 203 662 osob.

30. října 1954 – zřízeno 4. oddělení Ministerstva vnitra SSSR pro evidenci a kontrolu speciálních sídlišť.

5. července 1954 – usnesení Ústředního výboru KSSS a SSSR „O zrušení některých omezení právního postavení speciálních osadníků“. Nevztahovala se na ukrajinské nacionalisty a jejich rodiny vystěhované ze západních oblastí Ukrajiny.

29. března 1959 – v důsledku vyřazení speciálních osadníků z evidence bylo zlikvidováno 4. oddělení Ministerstva vnitra SSSR pro dohled nad speciálními osadami.

15. června 1959 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O odpovědnosti bývalých zvláštních osadníků za jejich neoprávněný návrat do míst, odkud byli vystěhováni“, za jehož porušení hrozil tříletý trest vystěhování.

14. listopadu 1989 – prohlášením Nejvyššího sovětu SSSR byla zrušena deportační omezení.

Všechny deportované osoby byly rehabilitovány.

podporováno

Tento příspěvek vznikl za podpory International Media Support (IMS).

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Autorka:

Sofija Panasjuk

Šéf redaktorka:

Natalija Ponedilok

Redaktorka:

Anastasija Sjerikova

Fotoeditor:

Jurij Stefaňak

Koordinátorka překladu:

Marharyta Golobrodska

Redaktorka překladu:

Monika Plisková

Překladatel:

Mykhailo Klunko

Content manažerka:

Julija Bezpečna