Volné plavání Horišní Plavní

Podnikání
Poltavščina
Povolání
Vodní doprava
28 June 2017 17:01
656

I přes velký potenciál vodních zdrojů, je v Ukrajině pouze několik mést, které by se dali pojmenovat oázami malých loděnic. Jedno z nich je u Poltavy, ve městě Horišni Plavni. Sem kdysi jezdili lidé z celého SSSR “budovat komunismus”. Město, jehož komunistický název je Komsomolsk, bylo jedním z vzorových v regionu. Pro výstavbu těžebního a zpracovatelského závodu zde bylo zničeno několik krásných vesnic, a řeka Dněpr se stala Kachovským mořem, kterým se dalo doplout do Čerkas, nebo dokonce do Kyjeva. Naštěstí, rákosí, podle kterého zde kdysi dávno pojmenovali vesnici, zůstali a nyní obkličují město. Nedávno městu vrátili původní název, z bývalého Komsomolsku, a bylo by divné, kdyby zde nebyli lidé, kteří tímto rákosím žijí.

Takovým člověkem je například Vasil Leščenko, ke kterému jsme přijeli na návštěvu v průběhu expedice. Založil jediný ve městě Jacht-Klub, který se stal rychle vizitkou města, a jeho jachtu, kterou si vybudoval sám považují za znak města. Na jeho jachtách by bylo možné obeplout svět, ale kapitán lodi, která byla spuštěna na vodu, “Fregat – 2”, jezdí zatím jen se svojí rodinou po Dněpru. Neochotně mluví o změna názvu města. Cítí že právě rákosí je jeho elementem, ale většina přistěhovalců do města, která tvoří kořen bývalého názvu města, jsou proti. .

Василь Лещенко розповідає хто такий справжній яхтсмен

Zájem o jachting

– Začal jsem se o to zajímat, protože jsem chtěl být na vodě. Všechno to začalo v roce 1972. Tehdy byla výplata 100 rublů a dobrá loď stála několik stovek. Tak jsem si za 10 rublů koupil obyčejnou dřevěnou loď a postavil na něj plachtu z prostěradla. A tak jsme s mojí rodinou (dítěti bylo 5 let) pluli po vodě. Později jsem si usmyslel vybudovat kajutu, aby bylo možné přespat a nebrat s sebou stan. Musel jsem vybudovat něco podobné Jachtě, ale bez motoru, protože jsem na něj neměl peníze. Motor “Moskva – 2” jsem koupil v Kremenčuku. Odtud mi ho kluci přivezli na lodi za půl litru vodky. Benzín stal tehdy haléře, a motory byli drahý, tak 200 rublů. Vždy jsem hledal, jak mohu něco udělat conejlevněji, a motor jsem našel za 40 rublů.

Od té doby má Vasil malou větrnou jachtu, s kajutou a motorem. Měli ho za týpka mezi lodníky ve městě. Jiným, pokud jim “chcípl” motor, tak museli pádlovat. A vynalézavý mladík vypínal motor schválně a plul díky větru, protože se mu to líbilo. Pokud bylo třeba dojet rychle domu, nebo nebyl vítr, tak Vasil startoval motor, a tak měl převahu nad obyčejnými lodníky. Vasil vzpomíná, že mu nikdo nezáviděl, ale dělali mu naschvály, když mu odřezali lana například.

– Vlastnoruč budované jachty byly i v Kremenčuku. Tam postavili kluci dokonce větší, než byla moje. Ale centrem budování vlastnoručních jachet byl Kyjev. V roce 1978, s klukama z Kremenčuku jsme soutěžili v regatě: 300 mil jsme pluli Kanivskou přehradou. Právě tehdy jsem se dostal do Kyjevského jacht klubu. Bylo to něco! Bylo tam mnoho vlastnoruč budovaných jachtet. Pod každým keřem, jak se říká. Koukl jsem se na to, a došlo mi, že to dokážu také. Pokud můžou lidé z Kyjeva, tak proč já ne?


Bratři Biryukoviči

Kyjevský městský křižnícký jacht-klub tehdy vedli dva bratři Biryukoviči. V roce 1968 se jim podařilo vytvořit první v SSSR sportovní organizaci Jachtsmanů Kyjeva. Forma a metody vedení klubu bylo nonsense pro cynický a totalitární systém, ideologie kterého nevyznávala projev samostatnosti. Jacht Klub byl opravdový “fenomén sociální iniciativy, který přišel ze spod, a ne na povel ze shora, a vše vystál”.

5

Zleva škuner Vlast. Zprava – kapitán Dmytro Biryukovič.

Když už kluci měli dost odpadků, tak si chtěli koupit jachtu, ale v době SSSR to bylo těžké. Z jedné strany byli jachty pouze u vodních organizací, a z druhé strany systém chtěl aby byl sportovní inventář zničen po jeho vyřazení, aby se dal koupit nový. Nejčastěji jachty odepsali, rozřezali na dřevo a pak je doma pálili. Jen když jste měli papír o zničení jachty, tak se mohl trenér obrátit k organizaci, aby koupil novou jachtu. Norma logiky zde nebyla žádná. Hlavní úkol byl, aby loď neskončila v osobním vlastnictví, protože to bylo proti ideologii, kde byl zákaz na osobní vlastnictví. Bude líp, když to shoří, než aby to měl někdo doma. Biryukoviči měli štěstí, trenér jedné z vodních organizací, Oleg Buzovskyi jim pomohl aby dostali jednu jachtu do osobního vlastnictví.

Na počátku 60 let bylo takových “majitelů” v Kyjevě 15. Plujíc po vodě se maskovali pod státní organizaci. Vedoucí vodních organizací se k těmto lidem stavěli velice negativně. Poté co vyhráli nějaké soutěže se toto chování ještě zhoršilo. V létě si nechat své lodě v přístavu organizací už nemohli.

První Ukrajinský veřejný jacht-klub

Proto se bratři rozhodli vytvořit Jacht-Klub (KKrYA), nezávislý na státu. Díky podpoře jednomyslníků a členů sovětského byrokratického systému se jim to povedlo. Po zdlouhavé přípravě a diskuzích v kruhu entuziastů se tento Jacht-Klub narodil. To byl ale jen začátek, protože lidé toužící po svobodě si museli najít ještě místo, kde budou, museli si na ní ještě vybudovat přístav a přitom dbát na ochranu a bezpečnost. Museli se spolehnout na své síly, protože peníze od státu neměli.

6

Schůzky v Jacht-Klubu, 60. léta 20. století

Do té doby, na adresu organizátorů, na tu dobu přicházeli celkem nebezpečná obvinění: “Vy jste nezávislá Ukrajina!” Ironie je, že tyto obviněni přicházeli z Komunistického oddělení Komunistické Strany Ukrajiny, strany, která dala Ukrajině prvního prezidenta. Ale obviněni kvůli “nezávislosti” mohli v 70. letech stát lidi svobodu.

Expedice Dmytra Biryukeviča

Později se KKrYA znovu přidal k utvrzení, že Ukrajina je nezávislá. Mezi lety 2000-2004 se Dmytro Biryukevič vydal na mořskou expedici “Nechť svět pozná Ukrajinu” na škuneru “Vlast”. Délka cesty byla 1,5 násobek délky rovníků. Navštívil 4 kontinenty, 14 zemí a 70 přístavů ve vodách tří oceánu, mnoho moří, pěti mořích, šesti řekách a osmi kanálech. V Turecku se kapitána “Vlasti” ptali, co to má za divnou vlajku. Tak se tým rozhodl vytvořit nástěnku s mapou a krátkou informací o Ukrajině: hlavní město, počet obyvatel, měna,…

gorishnipl-106

Když “Vlast” vplula do USA, tak se zprávy o Expedici objevili na prvních stránkách Los Angeles Times a The New York Times. Američané se divili, jak je možné na takové lodi přeplout svět. Za 4 roky expedice se v posádce vystřídalo kolem 50 lidí a ještě mnoho jako hosti.

Když se Dmytro vrátil domu, začal stavět ještě jednu jachtu, ale onemocněl. Tak nad dílem dědy začal pracovat jeho vnuk Vadim, který byl jako 14ti letý na “Vlasti” plavčíkem. Nyní buduje svoji “Vlast” s kamarády. Až budou hotový, bude to jedna z největších plachetnic v Ukrajině.


Jacht-Klub v Horišních Plavních

Vasil Leščenko byl uchvácen od toho, co viděl v Kyjevě, a tak se rozhodl udělat svůj jacht-klub v tehdejším Komsomolsku. 7. října 1978 se sešlo 5 stejnomyšlenkářů, vymysleli projekt statutu a započali proces registrace. Administrace Poltavského Těžebního a zpracovatelského závodu jím šla naproti. Koncem prosince téhož roku, na zasedání odborové organizace závodu se zabývali vytvořením závodního Jacht-Klubu.

Svého času byl tento jacht-klub bohatý, byli zde dětské olympijské třídy: “kadeti”, “optimisté”, “fini”. Závodili na dětských sportovních lodích, které byli koupeny v Tallinnu. K plachetnicím to tehdy táhlo i děti, i dospělý. Nebyli žádná věková omezení, brali skoro všechny.

– Chodili sem děti od 6. let, puberťáci, pracovnici. Celý plachetnicový sport, to je souboj s přírodními elementy, nezávisle na počasí a času: v dešti, v bouřce, je vítr, nebo není, je teplo nebo je zima. V takových podmínkách se vytváří fyzická vytrvalost, člověk se učí žít v harmonii s přírodou.

Stavba jacht svýma rukama

– Když se klub vytvořil, tak velké jachty nekupovali, pokračovalo se v jejich stavbě. Přeci jsme viděli v Kyjevě krásný lodě, a když jsme se vrátili domu, tak jsme se rozhodli je stavět ještě lépe. Tehdy pro nás byla jakákoliv armocementní nebo dřevěná jachta vrcholem umění, protože jsme dřív nic takového neviděli. V televizi nic takového neukazovali, a internet ještě nebyl. Až teď chápu, že ty lodě byli jen celkem dobrý. Dnes to jsou “špalky”. Moje loď, v porovnání s těmi je vyšší třída. Tehdy nebyli ani takový. Všechny lodě v našem klubu byli vytvořeny vlastnoruč. Koupený byli 3: “Estonia”, “Favorit”, “Mirabella”.

– Tehdy zde byl časopis “čluny a jachty”. První výtisk byl v 60. letech. Z počátku jsem nevěděl o jeho existenci, pak jsem ho náhodou uviděl v kiosku. Byl to pramen jediné informace v tu dobu. Pak jsem hledal literaturu. Byli to zahraniční spisovatele-sportovci: Brit Francis Chichester, Polák Andrszej Urbanczik. Poslední popsal mnoho mořeplavců kteří pluli na jachtách, a bylo tam i mnoho fotografii. Mám jeho knihy “Sám přes oceán”, “Mořští Robinsoni” a další...

V roce 1982 se objevila do ruštiny překládaná kniha Němce Kurta Reinke “Stavba jacht”. Byla hned pryč z polic knihovny.

– Použil jsem ji, když jsem budoval vlastní jachtu. Projekt jsem dělal sám, a u Reinke jsem vzal rozměry. Například tloušťku metalu, a mnoho dalších, prostě jsem to okopíroval. Neměl jsem v úmyslu dělat jachty sériově. Chtěli by po mě patent, potvrzený projekt, nebo něco dalšího. Dělal jsem to pro sebe. Vzal jsem si jeho rozměry, abych to vše nemusel počítat sám. Měl dva projekty metalový jachty: 10 a 14ti metrový. Já jsem udělal 12ti metrovou. Trošku jsem ten projekt modernizoval, protože byl z 60. let a tehdy to bylo jiné.

Klasická loď byla úzká ze předu a zezadu a uvnitř nebyl takový komfort jaký je dnes. Ani tam nebyla kajuta, jen nějaka postel. A také se změnili tendence ve výrobě jacht. Kdysi se říkalo, že jachty mají být úzké, ale časem se ukázalo že můžou být i široké a komfortní. Na jachtách těch časů nebyli záchody, umyvadla, neříkajíc už nic pro oddělený kajuty, kde můžeš být chvíli sám a zdřímnout si. Proto Vasil budujíc nový “Fregat” počítal s těmito tendencemi:

– Nápad stavby komfortní jachty se zrodil z praxe. Kdysi jsme pluli z Sevastopole tři dny mořem, aniž bychom se přiblížili k břehu. Na palubě byli tři rodiny a málo prostoru, nebylo ani místo, kde můžeš být chvíli sám, ani nebylo místo, kde se můžeš převléct. Tak jsem si uvědomil, že je potřeba komfortní jachtu, s oddělenými kajutami, kde si můžeš číst, poslouchat rádio, spát a jít ven třeba jen na večeři. Začal jsem dělat projekt. Kajuty s palandami pro posádku. Někdy jste šli na vodu jen s muži, a mě se nelíbí spát s někým na jedné posteli. A takhle to je super, nikdo se na tebe nelepý. Pro rodinný pár je zde kajuta s dvoulůžkem.

V jacht-klubu Vasil postavil jachty “Viktorie”, “Královna” a “Fregat” a dodělal ještě jednu 13ti metrovou loď:

– Svojí loď jsem stavěl 6 let. Pracoval každý den bez pauzy kolem 12-16 hodin. Žena si už zvykla, že celý život stavím lodě. Už to jsou dva roky, co je “Fregat – 2” na vodě. Všichni jachtmani nemění názvy lodí. Jachty se mění, ale jména zůstávají, přidávajíc jen číslo. Tak jsem se rozhodl následovat Francise Chichestera a Erika Tabarli – byli to známý jachtmani své doby a pojmenovávali své jachty “Fregat – 2”, “Fregat – 3” atd..

Vasil si sám vytvořil projekt a model budoucí lodě. Jeden model, s plachtami vyzkoušel tady v zátoce, ale nyní se dá vyzkoušet modem pomoci PC a 3D modelování.

Vasil říká, že je muž ze starého kvásku, je pro něj jednoduší si to vytvořit pomocí toho, co ví z praxe. Je zvyklý pracovat rukama, tužkou a papírem whatman.

– Druhý model jsem vyřezával z metalu. Po zkoušce jsem model zvětšil. Půl roku jsem stavěl základ lodě, udělal rámy, rozkrájel listy, svařil je, udělal pískování a přivezl do klubu. Dřevěnou část jsem udělal už tady na místě, za 5 let a 6 měsíců.

Dělajíc náčrty vnitřní části Vasil zkoumal mnoho variant, koukal se na fotky v internetu a vybíral ty, co se mu líbí nejvíc:

– Sériové jachty jsem bral jako příklad, a své jsem dělal tak, jak jsem si říkal že to bude lepší. A některé věci jsem měl opravdu lepší. Mám například základ jachty z jasanu, a ne plastovej. Pokácel jsem strom u sebe na zahradě, rozřezal na prkna a přivezl sem, takže jsem utratil jen za transport.

– Motor na “Fragat – 2” mám z auta, protože opravdový motor pro jachty stojí 5–10 tisíc dolaru. A použitý se dá koupit za tisíc a předělat. Je s tím teda dost práce.

V roce 1999 těžební a zpracovatelský závod přestal financovat klub a předal ho městu. Město nemá ale peníze na jeho provoz. Proto předělali klub v Dětskou sportovní školu, změnil se její status a přidalo se hodně disciplín.

– Plachetnicový sport přestal být základním. Dnes tam máme i tenis, i badminton a mnoho dalšího. Hlavním je veslování. V tomto roku náš sportovec Jurij Čeban získal medaili na Olympijských hrách. Je to dobře, ale veškeré financování nyní jde na to, aby se rozvíjelo veslování. A jachting zůstává na úrovní fanoušku. Máme zde plachetnicovou sekci a je skupina lidí, co se věnuje jachtingu nadále. Jezdíme na závody. Naše jachta naposledy skončila druhá. Je to dobrý. Vlastnoruční jachta a hned druhá na šampionátu Ukrajiny, kdy byli všichni kolem na “hustých” lodích, kterým se těžko konkuruje.

Na jachtách, které vyrobil Vasil by se mohlo vyplout na výpravu kolem světa. Je ale potřeba být fyzicky a psychicky připraveným, víc psychicky. Nejmenší jachta, která proplula svět je z Ruska, Jevgen Hvozděv z Machačkaly si ji postavil sám na balkóně v paneláku. Její délka je 3,5 metrů.

– To byl opravdu odvážný muž. I když poprvé vyplul, tak mu bylo už přes 50. Podruhé vyplul když mu bylo 70. Naneštěstí, když vyplul potřetí, tak u pobřeží Itálie ho chytla bouře a umřel. Tento muž je unikátní z našeho regionu. Na západě to skoro nic neznamená, ale u nás ano. V mořských zemích lidé na jachtách bydlí s rodinami. Často cestují po celý život.

Vasil si vzpomíná na nebezpečný zážitek na vodě:

– Jednou jsme narazili na čtyř metrové vlny na Kremenčucké přehradě. Na malé, 5ti metrové lodi jsme se dostávali na hřeben vlny a pak se z něj zase dostávali dolu. Počasí bylo hrozné, i když to bylo léto. Déšť, bouře, zatáhlo se a byla tma. Našli jsme ostrov, a pojmenovali ho Ostrovem Záchrany. Má zajímavý tvar, jako kopyto. Je tam tichá zátoka, kde jsme přespali. Bylo to jen jednou, co byla taková bouře. A jinak jsem do žádné tak silné bouřky nedostal.

Loď musí mít připobřežní povolení. Na lístku musí být napsáno “Je povoleno mořské připobřežní plavání”. Pak Vás teprve celnici pustí na moře. Ale nechce se jím, mají tam své nuance. Nyní chtějí po mořeplavcích aby měli mořskou radiostanici, na kontakt s celníky. Pokud se ozvou a zeptají se kdo jste a kam plujete, musíte odpovědět.

Ukrajinská města, která byla dříve průmyslovými giganty, nyní rozvíjí turismus, a tím si otevírají druhé dýchání. Pro to, aby Horišních Plavní “vypluli” tak tu je všechno: entuziasti, kteří mají rádi svou věc, voda a jachty. Město je přitažlivější, ale ještě před sebou máme dlouhou cestu. Přitáhnout lidi se musí nejen k názvu města, ale také k okolí, hlavně ty, kteří mají rádi vodu.

AutořiText:Alex PortianText:Bogdan LogvynenkoEditor:Evgenia GrynOperator:Dmytro OchrimenkoOperator:Pavlo PashkoFoto:Taras KovalchukVideo:Iuļiia RubļevskaVideo:Maria TerebusVideo:Mykola NosokPodpora:Ivanna ZarytskaPřeklad:Serhij Nemyrovskyy

28 June 2017 17:01