Vytynanky se na území Ukrajiny objevily ve výzdobě vesnických domů v polovině 19. století. Po dlouhou dobu bylo toto umění považováno za ohrožené. Darija Aljoškina, řemeslnice z Lvova, však našla způsob, jak upozornit na toto ukrajinské řemeslo — vytváří vytynanky pro moderní interiéry, veřejná místa a obálky knih. Vyrábí velké vytynanky-záclony, které již dobyly Polsko, Francii a dokonce i Jižní Koreu.
Název vytynanka pochází ze slova „vytynaty“ (neboli vytínat — pozn. př.) tj. „vystřihovat“. Jedná se o ozdobu domu, vyřezává se prolamovaně nebo obrysově nožem nebo nůžkami z bílého a barevného papíru. Při výrobě papírových vytynanek se používaly geometrické nebo květinové ornamenty a někdy se používala i zobrazení zvířat, lidí, předmětů domácnosti a budov. Papír se dvakrát až osmkrát překládal. Byl to levný a snadný způsob, jak si ke svátkům vyzdobit domov.
Dříve se vytynanky používaly k zdobení oken, stěn, pecí, polic a kamen. Do vytynanek se obvykle vkládal i nějaký příběh, který vyprávěl, co se na vesnici děje: jaké byly svátky, svatby, kdo se narodil.
Předpokládá se, že se první papírové vystřihovánky na světě objevily v 7. až 12. století v Číně. Výzkumníci považují malé kousky bílého papíru s prolamovanými okraji za prototyp ukrajinských vytynanek, které v polovině 16. století sloužily jako podšívka a ozdoba pro pečetě. Okraje byly prolamované, střed zůstával pro otisk pečeti.
Vytynanka získala na Ukrajině širokou popularitu ve svém klasickém pojetí v 19. až 20. století. Ačkoli jsou vytynanky rozšířené téměř na celé Ukrajině, nejčastěji se vyskytovaly v Přikarpatí, na Podolí a Podněpří. V různých regionech se lišily nejen vzory, ale i to, jak se vytynanky umísťovaly. Například na Podolí vytynanky sloužily jako druh tapety nebo koberce, nebo se používaly jako záclony. V Přikarpatí zdobily stěny kolem oken a trámu, který podpíral strop.
Ke svátkům se vyráběly vytynanky ve formě sněhových vloček, kříže, barvínku nebo postaviček andělů. Vytynankový kříž byl taky talismanem — připevňovali ho ke zdi vedle kolébky. Vytynanky ve formě prolamovaných ubrousků zdobily police různých skříněk a kredenců. V okenicích mezi okny často visely vytynanky zobrazující takzvaný strom života.
V 60-70. letech 20. století průmyslové barevné látky, koberce a jiné ozdoby vytlačily vytynanky z každodenního života. Později se začaly příležitostně používat jako vánoční ozdoby na okna ve formě sněhových vloček nebo vánočního stromku.
Darija
Své dětství strávila Darija Aljoškina na Podolí — v regionu, kde vytynanky byly pořád populární a nezmizely z domácností. Dívka vyrůstala v rodině umělců a proto si také vybrala cestu umělkyně. Vystudovala Škribljakovu Vyžnyckou umělecko-průmyslovou akademii a Lvovskou národní akademii umění, a sice magisterské studium v oboru monumentálního a dekorativního sochařství.
Darija byla také zakladatelkou a ředitelkou stínového divadla „Dyv“ ve Lvově, které ve svých představeních využívalo vytynanky.
Dnes je Darija nejen umělkyní, ale také matkou mnoha dětí. Po narození dětí bylo obtížné se věnovat sochařství doma, chtěla se umělecky rozvíjet a kombinovat to zároveň s mateřstvím. A proto ji napadla vytynanka, kterou se naučila tvořit jako dítě od svých rodičů. Tenkrát spolu se svou matkou Ljudmylou často vyráběly vytynanky na různé soutěže ve škole nebo jen na výzdobu domova.
Darija se rozhodla vylepšit již známou techniku a udělat něco jiného. Její výrobky jsou zvláštní především svou velikostí. Umělkyně totiž vytváří několikametrové vytynanky:
„Začala jsem jednoduše využívat velký formát a tohle, bych řekla, i začalo přitahovat pozornost, že je to něco „wow“! A pak se lidé dozvídali, že je to vytynanka, že něco takového vůbec máme, protože v roce 2008 byla vytynanka považována za ohrožený druh umění na Ukrajině. Protože se jedná o papír, nezachovává se to. Kéž by existovalo nějaké historické hnutí, aby se daly některé vzory zachránit.“
Darija dodává, že „zaujímá neutrální místo mezi vytynankáři“, a že existují lidé, kteří tomu zasvětí celý svůj život:
„Já už tyto tradice neoživuju, ale snažím se upozornit na tento druh umění, a tím jako bych ho zároveň oživovala. To znamená, že já neumím nějaké super autentické motivy nebo metody. V zásadě je to všechno velmi jednoduché — papír je pořád k dispozici a může se to naučit každá hospodyně a každý hospodář.“
Právě ve vytynance našla umělkyně svou novou tvůrčí cestu, která jí umožňuje starat se o děti a věnovat několik minut příjemné práci s papírem:
„Vytynanka je nějakou takovou záchrannou věcí, která zachránila mou tvorbu. Jsem velmi ráda, že jsem se v tom našla, protože mám uvnitř takový, možná od svého otce, pocit, že se musím realizovat. Pak se cítím úplně šťastná.“
Tvůrčí proces
Vytynanky se dělí na několik druhů podle technologických vlastností: prolamované — vyrobené z jednoho listu papíru, zobrazení je ve výřezech; obrysové — zobrazení je obrysem; jednolistové — vyrobené z jednoho listu papíru; složené — z několika listů papíru.
Vytynanky se dají vyrobit pomocí nůžek, speciálního nože nebo dokonce i rukama. Umělci buď hned zaznačí zobrazení na plátně nebo ho vystřihnou, papír se několikrát přeloží, čímž se vytvoří vzory. Všechny vytynanky Dariji jsou symetrické, protože se to tak naučila:
„Mnoho umělců to dělá, aniž to skládají, ale já to skládám. Nakreslím si vzor tužkou. Například tady nakreslíme nějaký vzor a naše ruce hrají roli nůžek. Říká se, že se to dělalo v ty dny, kdy nebylo možné v domě použít nůž. To jest o nějakých svátcích, kdy bylo zakázáno brát nůž do rukou, hospodyně rychle dělaly takovéhle „vytrhánky” (ručně tvořené vytynanky — pozn. př.).“
Na výrobu vytrhánek se papír musí nejdříve zmuchlat, aby byl měkký, a až pak se tvoří vzory bez použití nůžek.
Darija říká, že v skládání papíru na vytynanky vidí jakési kouzlo, protože když to člověk pak rozkládá, neví, co z toho bude. Svá díla umělkyně dělá technikou vyřezávání nožem. Nástrojem podobným chirurgickému noži s vyměnitelnými čepelemi. Umělkyně musí občas vyměnit až 5–6 čepelí během tvorby jednoho díla.
Aby se velká díla neroztrhla a aby pak mohla být krásně vystavena, používá Darija pevnější materiál — bannerové plátno, a při kreslení obrazu zohledňuje, kde bude krajka, aby nepřetěžovala papír a vytynanka se ohýbala jedním směrem:
„Existuje nějaký systém, se kterým jsem přišla, i když se teď objevilo mnoho plagiátorů, kteří si myslí, že to tak bylo vždy. Že se to prý tak dělalo i předtím.“
Aby Darija mohla vystříhat tvrdý papír podle kresby, musí silně tlačit na nástroj. Říká, že ji po této práci strašně bolí ruce. Pracuje jak vsedě, tak ve stoje. Důležitou věcí je podle ní pochopit schéma, podle kterého se bude dělat krajka, která se pak nikde neroztrhne.
Darija může na jedné velké zácloně strávit tři až pět dní. Vzhledem k tomu, že papírová plátna jsou velká a umělkyně nemá vlastní dílnu, proces trvá déle:
„Je to pro mě trochu náročné, protože tu není žádná dílna a dělám to všechno za těchto podmínek. Popravdě mě to trochu svazuje. Chci vytvořit nějaký velkolepý projekt, ale rozumím, že jsem spoutaná, že se s tím tady nemůžu ani otočit.“
Nebojte se papíru
Kromě rozsáhlosti děl věnuje Darija velkou pozornost i příběhům, které se na nich zobrazují. Přiznává, že její nejběžnější motivy zobrazují ženu, zejména ženu-ochránkyni. Prý je to kvůli tomu, že se tyto tradiční motivy naučila ještě během studií na Vyžnycké akademii. Tam studenti studovali tkaní koberců, gobelíny a to, podle umělkyně, jí hodně pomáhá při tvorbě vytynanek. Mistryně vypráví, proč ráda vyrábí velké záclony na okna:
„Při zdobení okna se kdysi myslelo, že to nepouští zlo do domu, a že je to jako síto na oknech. To je docela zajímavé — takový magický rituál. Moc se mi to líbí, protože to vypadá na velkých krásných oknech jako vitráž.“
Darija říká, že se lidé na Ukrajině dlouho bránili si kupovat vytynanky pro ozdobu interiéru, protože jsou vyrobeny z papíru. Tento materiál je považován za nepevný. Kromě toho se bojí s ním pracovat, aby dílo nezkazili:
„Ve skutečnosti je potřeba to nějak tak cítit. Věřím, že papír má duši, protože je to dřevo. Je pro mě těžší vyřezávat jiné umělé látky. Ale právě papír je pro mě jakoby živý, a když vystřihávám nějaké obrazy, je i pro mě samotnou zajímavé sledovat tento proces.“
Formát, který dobývá svět
Práce Dariji už dávno překonaly tak zvané klasické vytynanky. Její záclony občas cestují více než samotná umělkyně. Rozsah cestování je poměrně velký — Německo, Polsko, Francie, Belgie, Jižní Korea, USA. Na výstavě v Soulu byla polovina výstavy prodána„návštěvníkům. Jedno dílo si dokonce koupil jihokorejský premiér:
„Dorazili jsme tam, a mám takový pocit, že v každé domácnosti je tam papír. Mají nějaké papírové lampy, různé papírové instalace, no, pravděpodobně je to kolébka papíru a proto mají k tomu takový skvělý vztah.“
Darija často cestuje do Polska s lekcemi. Říká, že tam také mají rádi papír a zajímají se o vytynanky. Cestují tam společně s jejím manželem Hordijem Staruchem: on veze lyry a Darija veze vytynanky. Taková umělecká spolupráce se často stává u párů umělců a oběma dodává inspiraci.
Kromě zahraničních projektů se za posledních několik let zvýšil počet nabídek spolupráce a objednávek z Ukrajiny. Dvě vytynanky-záclony Aljoškinové zdobí radnici ve Lvově a v roce 2018 Vydavatelství Starého Lva umístilo dílo Dariji na obálku knihy Jorgeho Amada Dona Flor a její dva manželé:
„Jednou mi někdo napsal: „Můžeme si koupit tuto vytynanku? Chceme ji na obálku“. Málokdo si obvykle kupuje takovéhle příběhy do domácnosti, spíše si objednají něco jednoduššího — nějaké lvy nebo něco srozumitelnějšího. A tady jsou jedna žena a dva muži a velmi se hodí k tomuto příběhu.“
Darija přiznává, že se zajímá o moderní projekty, ale i tradiční a lidové symboly jsou hluboce zakořeněny v její tvorbě. I když se umělkyně snaží vytvořit něco abstraktního, stejně se vynoří ukrajinský motiv:
„Když byli nějací diváci v zahraničí, měli dojem, že v tom všem je přece nějaká ukrajinskost. Moc jsem se bála, že ve Francii to bude vypadat jako laciný lidový umění. Ale když jsem navrhovala ukrajinský stánek na knižním veletrhu Salon du livre, bylo to tak úspěšné, že každý uznal, že to může být na hranici moderního a autentického.“
Díla Dariji visí také v Oblastní knihovně Romana Ivanyčuka ve Lvově. Vycházejí z děl samotného spisovatele. Umělkyně to také považuje za dobrou propagaci tohoto umění:
„První dílo je pro jeho román Slézy. Tady je ještě hodně spletitých motivů, které nejsou hned vidět. Pokud se podíváte pozorněji, uvidíte písmena — je zde utkaná celá abeceda. Nahoře, vidíte, je náš trojzubec (státní znak Ukrajiny — pozn. př.) a samotné květinky slézu.“
Druhým dílem je nápis „Knihovna na trhu“, který zobrazuje logo instituce. Třetím je výrok Romana Ivanyčuka: Tvá pupeční šňůra je pohřbena v této zemi:
„Tahle vytynanka je pro dílo Rukopis, něco jako takový zakroucený rukopis a takový orant. Symbolizuje to jakoby svornost Ukrajiny.“
Záchranné sociální sítě
Darija je zvyklá sdílet své výrobky a dokonce i proces tvorby na Facebooku. Postuje každé své dílo. Tímto způsobem získává zákazníky. Připouští, že je pro ni mnohem snazší prodávat hotová díla, než tvořit nějaké náměty na objednávku:
„Když tvořím a vystavuju a lidé to nakupují, tak je to nejlepší.“
Díky aktivitám na sociálních sítích se umělkyně dokázala zviditelnit nejen na Ukrajině:
„Je skvělé, že existují tyto sociální sítě. Jsou přímo záchranné, myslím. Všechny tyto cesty do zahraničí jsem absolvovala díky Facebooku. To znamená, že lidé to viděli a pak mi napsali a pozvali mě. Když člověk jede do zahraničí, tak se vrací na Ukrajinu jako hvězda. Předtím vás nikdo neznal. Bylo třeba si jen zajet na tři dny do Paříže.“
Darija, která si vydělává na živobytí vytynankami, sní o své vlastní dílně a doufá, že až děti vyrostou, dokáže se také vrátit ke kameni. Děti také nezaostávají za svými rodiči — každý už hledá vlastní způsoby tvůrčí realizace a pokračuje v umělecké cestě rodiny.
