Zachránit zámek Saint Mikloš

Podle různých zdrojů před několika století na Ukrajině bylo až 5 000 zámků. Dnes jich zbývá patrně přes sto a jenom několik z nich jsou v uspokojivém stavu. Takové historické budovy jsou obvykle ve vlastnosti státu nebo místní vlády. Od dvacátých let je ale soukromé osoby mohly převzít a hlídát. Jde o nájem nebo koncesi, která stanoví nejen právo na dlouhodobé užívání majetku, který je ve vlastnictnictví státu, ale také o povinnost zlepšit jeho obecný stav. Tím se zachovává kulturní dědictví a stává se z něj ziskový objekt. V zahraničí je to běžná a úspěšná praxe, která je atraktivní pro turisty a komerčně výhodná pro investory, ale na Ukrajině jsou takové činnosti vzácné. Historie oživení zámku Saint Mikloš, která začala skoro před 20 lety z podnětu jednoho muže, je dosud téměř jediným úspěšným příkladem takového pronájmu, zejména s ochranou a transformací zámkového prostoru.

Kamenná pevnost, která byla postavena v XV. století maďarským baronem Mirkem Perényiem, vydržela více než jedné obléhání a byla mnohokrát adoptovaná. V XVIII. století zámek byl v centru národně osvobozenecké války Maďarů, kteří bojovali proti Habsburkům. Během druhé světové války Němci udělali ze Saint Mikloše vězení, pak sovětská vláda — místnost pro selské zastupitelstvo, místnost pro orgán lesního hospodářství a poté kasárnu. Od té doby poblíž Saint Mikloše bylo postaveno vozový park, který zničil park XVIII. století. Zámek se také postupně hroutil.

Z mnoha majitelů Saint Mikloše zřejmě nejslavnější byla princezna Helena Zrínská. Princezna měla dobré vzdělání a znalosti mnoha jazyků, zvládla vojenskou záležitost, a potom vedla osvobozenecký boj Maďarů proti vládě Habsburků. Po smrti jejího prvního manžela Františka Rákóczi si Helena vybrala hraběte Imricha Tököli, který také bojoval za maďarskou nezávislost. Právě v Saint Mikloše začal jejich milostný příběh.

Josyp

V roce 2001 se mukačevský umělec Josyp Bartoš začal starat o Saint Mikloš. Podařilo se mu zdarma pronajat na 49 let dvoupatrový zámek. Podle umělce více než 75% budovy bylo v havarijním stavu. Nicméně se rozhodl to zkusit. Měl zkušenosti s prací v zahraničí, kde maloval a restauroval církve.

Poprvé jsme vyprávěli příběh Josypa Bartoše v roce 2016. Vzpomíná, že během prvních deseti let pronájmu žili s manželkou Tet’anou v chladných místnostech zámku, bez žádného vybavení. Jediný pokoj byl pro ně jako ložnice, kuchyň a dílna. Josyp Bartoš povídá, že to byly nejlepší deset let, byla to doba velkých plánů, aktivní kreativity a prvních kroků pro renovaci budovy.

Během čtyř let po našem seznámení se Bartošům podařilo částečně obnovit pokoje ve druhém patře, koupit si pozemek zkrachovalé autobusové vozovny a přestěhovat se do lépe vybaveného domu. Zlepšují také okolí, zejména obnovují park XVIII. století, stáj XVI. století a vytváří chrám umění. Udělali s kotelny zimní zahradu, vzdělávají mládež a rozvíjí cestovní ruch. Manželům se podařilo nejen obnovit památku, ale vytvořit nové poslání pro zámek: nyní se tady vzdělávají mladí umělcí, sdružují se znalci historie a krásy a taký on je úkrytem pro umění. Majitelé zámku definují koncept setkání hostů se zámkem jako setkání srdcí, pojmů a hodnot.

Teťana

Největší podporou pro Josypa je jeho manželka Tet’ana, která je také slavnou umělkyní. Manželé pomocí dobrovolníků téměř dvacet let probouzí zámek z letargického spánku a mění ho na kulturní centrum.

Kdysi Tet’ana Petryčko poprvé přivedla mukačevského umělce Josypa Bartoše do Saint Mikloše. Později se stala jeho manželkou.

Tet’ana studovala keramiku na Užhorodské umělecké škole (nyní Užhorodská vysoká škola kultury a umění), poté vystudovala grafiků na Ukrajinské akademie tisků ve Lvově.

Kromě obrazů Tet’ana také dovedně vyrábí škr’abanky (jeden z druhů malovaných kraslic — pozn. red.). Vaří vejce v cibuli několik hodin, poté tužkou kreslí náčrt a pak tenkou čepelí vytváří stovky čar po skořápce. Tet’ana dělá neobvyklé kresby na škr’abankach, jsou to historické portréty, rostliny, zvířata, atd. Její díla se nacházejí v kolekcích ukrajinských a zahraničních sběratelů.

Tet’ana se nevyhýbá žádné práci a může nejen důkladně vyřezávat po kraslicích, ale i dláždit kameny na stezkách v parku. Žena neúnavně pracuje ve prospěch své rodiny a zámku. Říká, že je hodně vděčná svému otcovi za rady:

„Nejdůležitější je mít chuť něco dělat. Když ji člověk má — udělá všechno. To je hlavní. Můj otec mě naučil, že člověk by neměl čerpat energii z někoho, ale čerpat ji ze sebe sama.“

Umělkyně pracuje od rána do pozdního večera. Tet’ana říká, že každá práce ji tak fascinuje, že cítí únavu jenom když jde spát.

„Mám ráda všechno, k čemu se mohu připojit, všechno, co můžu dělat: sport, kreslení, turistiku, cokoli.“

Škola harmonického rozvoje

Teťana vyučuje na dětské umělecké škole v Čynadijovo. S Josypem otevřela na zámku alternativní umělecké studio, kde oni nejen vyučují kresbu s dětmi, ale je také učí klíčovým lidským hodnotám. Proto Bartošové nazvali své studio školou harmonického rozvoje a usilují, aby z něj bylo skutečné kulturní centrum v Čynadijovo. Zde se učí nejen místní děti, ale také děti ze sousedních vesnic a Mukačeva. Tet’ana připravuje abiturienty k příjímacím zkouškám na vysokou školu.

V uměleckém studiu jsou tři věkové skupiny: mladší (od 4 let), střední a starší. Tet’ana neomezuje dětskou tvůrčí svobodu, ačkoli se v jejich škole poskytuje akademické vzdělání. Říká, že zde mohou rozvíjet představivost. Umělkyně má svůj vlastní názor na to, jaký by měl být proces vzdělávání:

„Musíme svůj čas v dospělostí věnovát někomu jinému, aby byl výsledek takové činností, a ony (děti — pozn. red.) potom budou také předávat tyto znalosti.“

Ve škole harmonického rozvoje Bartošových kromě uměleckého studia jsou také hudební třída, historický klub a skupiny pro studium cizích jazyků, zejméná maďarštiny a němčiny (v budoucností se také plánuje angličtina). V létě pořádají tábory mladých archeologů.

Manželský pár se svým úsilím snaží změnit současnou tendenci, podle které hodně děti po ukončení školy chtějí jet do zahraničí. Bartošové jsou přesvědčení, že i na Ukrajině se dá získat dobře vzdělání:

„Mluvíme o věcech, které by člověk měl uchovávat, kultivovat a předávat druhým.“

Restraurace starého parku

Na dvou hektarech obnovují park založený v roce 1749 slavným parkovým mistrem Franzem Bošindou. Už dávno zde je jeden starý kaštan, který vysychá. Bartošové získali tento pozemek díky šťastné shodě okolností.

Kdysi během prohlídky se jedna turistka zeptala Josypa, co by udělal, kdyby celé okolí zámku patřilo jemu. Majitel se podělil o svou vizi této ženě. Turistka, která (jak se ukázalo později) byla právničkou z Kyjeva, pomohla mu vypořádat se s dokumenty souvisejícími s vykoupením pozemku. Pro takový důležitý krok si Josyp vzal bankovní půjčku a také si půjčoval peníze od lidí. Na den svatého Mikuláše byla podepsána smlouva o prodeji pozemku vozového parku. Umělec i dodnes vyplácí dluhy.

Bartošové vybírají stromy pro nový park podle historických popisů. Tady rostou druhy, které mají léčivé vlastnosti, jako je bříza, rakouský dub, lípa. Část parku již byla otevřena v roce 2019. Josyp říká, že zde každý kámen je důležitý, protože materiál pro dláždění cest poskytovaly nejbližší vesnice, takže si může podělit o poznatky z místní geologie:

„Jakýkoli kvalifikovaný geolog, když se podívá na teto kameny, hned vám poví o všech obdobích, která se zde odehrála před miliony let. Vzhledem k tomu, že kámen je lokální, on doopravdy vypráví příběh naší půdy.“

Centrální stéla parku je zdobena čtyřmi reliéfy s portréty zakladatelů a majitelů zámku a kolem něj jsou sochy starověkých bohů. Plánují doplnit ho postavou keltského válečníka Latora, jehož jménem se nazývá místní řeka Latoryс’a. Park je také vyzdoben v podobě keltského kříže, kvůli respektu k této kultuře se majitelé snaží zachovat park především v takové formě.

Na začátku května se zde každoročně pořádá mezinárodní festival květinářství „Láska v Saint Mikloše“. Dvacet týmů z různých měst na Ukrajině a ze zahraničí sem přináší 30 tisíc živých růží, aby vytvořili květinové aranžmá.

Vegetace v parku doplní zimní zahradu. Majitelé ji připravují ve staré kotelně domu, do kterého se přestěhovali. Dosud hledají pomocníky a vybírají sazenice exotických rostlin.

Apollónův chrám v garáži

Když si Bartošové koupili pozemek vozový park, začali čistit ho od opuštěných budov, jednu garáž však zanechali:

„Chtěli jsme ho rozebrat, ale pak se ukázalo, že svou formou a úměrou připomíná baziliku ze IV. století. A to byl nonsens! Jak mohl vojenský inženýr postavit baziliku?! Jenom kříž a oltář tam chybí.“

Proto v této garáži Josyp staví chrám, nikoli však pro náboženství, ale pro umění, a pojmenoval ho po Apollovi, starořeckém bohu, který byl patronem hudby a průvodcem múz.

Josyp je z této budovy nadšený a zároveň má na ní velké plány. Není zde jenom skvělá akustika pro koncertní sál, ale jsou tu také široké zdi, které Bartoš spolu s umělci plánuje vyzdobit keramickými reliéfy a 24 batalistickými obrazy o historii regionu měřící příbližně 3×6 metrů. A ještě sní o varhanním sále.

„Kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom to nezačali. Ale není tu žádná cesta zpět. Jen dopředu! Pokusíme se to přivést na takovou úroveň, aby se tam mohli konat vážné události.“

Zájem o Apollónův chrám již existuje. Například v roce 2019 v Saint Mikloše na zakázku uspořádali „Hru o trůny“ podle stejnojmenné knihy George Martina. Závěrečný ples s třímetrovým drakem se konal ve chrámu Apollóna. Scénáristé a všichni, kdo pracují na zámku, se na tuto hru připravovali dva měsíce. Mukačevský palác byl zámkem Lannisterů a Saint Mikloš — Starkových. Hry zapůsobily i na místní obyvatele: kašna, která bude položena v parku, se bude jmenovat „Královna Daenerys“.

Díky honorářům za hry obnovili jednu z místností zámku a dali do pořádku park. Bartošové doufají, že dostanou maďarský grant pro pokrytí střechy Apollónova chrámu a umělecké školy.

Ve chrámu Apollóna bude také hala pro historické šermování, kterou rekonstruktoři opravují ve svém volném čase.

Rytířský řád

Srdcem Saint Mikloše je podle Josypa rytířský sál s přesnými kopiemi nábytku té doby. Právě zde se scházejí místní rytíři a trénují se v chrámu Apollóna. Znalci středověké kultury se hromáždili v Saint Mikloše v roce 2008 a poté vytvořili vlastní rytířský řád svatého Mikuláše. Toto jméno vybrali, protože Saint Mikloš v překladu z maďarštiny znamená „Svatý Mikuláš“.

„Práce řádu, samozřejmě, nejsou jen festivaly, rytířské bitvy, je to především rozvoj kultury. Nejen středověké kultury, ale také všeobecné. Proto v tomto řádu nejsou jen rytíři, ale také hudebníci, umělci, spisovatelé, kteří také hodně usilují o rozvoj řádu. To vše jsou úspěchy této skupiny, která prohlásila, že si chceme uchovat některé z hodnot, které nám zanechali naši potomci. To je hlavní cíl.“

Ve Saint Mikloše se nachází škola pro rytíře a rekonstruktory a koná se výuka jízdy na koni. Na zámku můžete uspořádat svatební obřad podle středověkých zvyků. Rytíř Josyp Bartoš žehná novomanžely svým mečem. Kromě toho má přesné kopie meče Excalibur a claymore z XIII. století, kterým spravovali spravedlnost. Nedaleko je kaple svatého Mikuláše s ostatky.

Spolu s podobně smýšlejícími lidmi z jiných měst na zámku od roku 2012 pořádají mezinárodní festival středověké kultury „Stříbrný Tatoš“. Na něm se také koná literární festival „LiTatoš“, který je těžištěm básníků, pěvců a znalců středověké poezie.

Ve Saint Mikloš je také „Sitý Tatoš“, je to jednotka řádu rytířů, která připravuje středověkou kuchyni během festivalů nebo na žádost turistických skupin. Recepty jsou dodržovány podle dobových předpisů: celé menu je bez použití bramborů, s kořením a červeným vínem z místní odrůdy odpovídající tomuto období.

Výlety

Turisté milují zámky, protože tam jsou romantika, legendy a strašidelné příběhy. Josyp se jako průvodce dodržuje stejného konceptu. Dokáže turisty zaujmout, když je vede složitými tajnými chodbami v tlustých zdech středověké budovy a vypráví nejrůznější mystické příběhy.

Interiér zámku je vyzdoben tmavě červenou barvou — barvu vyrobili na základě přírodních barviv podle receptury XVII. století. Kromě toho ve Saint Mikloše každá místnost má styl jiného století, což podle Josypa nejsou jejich tvůrčí rozmary.

Umělec vysvětluje: jelikož zámek přestavoval každý majitel, tady není autentičnost jednoho historického období. Proto bylo velmi obtížné rozhodnout, kterou dobu reprodukovat, však obnovením jedné by se ztratily další. Bartošové chtějí udělat zámek takovým, aby v něm lidé cestovali časem:

„Tady děláme začátek XVI. století a tady děláme konec XVII. Děláme, aby člověk viděl: takhle bylo během jedné doby, takhle během druhé.“

Všechny prohlídky, které pořádají hostiteli, jsou zdarma a turisté mohou zanechat charitativní příspěvky. Bartoš neustále doplňuje a vylepšuje zábavy pro turisty.

Josyp mluví čtyřmi jazyky: ukrajinsky, maďarsky, slovensky a německy, proto spoustu času tráví s turistickými skupinami. Během turistické sezóny (od dubna do začátku října) mají najednou 6-7 průvodců. Jsou to také dobrovolníci. Většina hostů je z Ukrajiny, a mezi cizinci občas bývají Maďaři, Slováci, Rakušané, Němci, Američané, Italové a Francouzi.

„Můžeme nejen provést prohlídku, ale také provádět questy, tematické prohlídky. Můžeme provádět rekonstrukce pro turisty, kterých se oni přímo zúčastní: obléknou si zbroj — buď měkkou, nebo bojovou — a zkoušejí, jaké to je dostat mečem po hrudi. To znamená, že můžeme nabídnout různé věci: lukostřelbu, středověkou kuchyni, prezentaci některých knih (zde své knihy prezentují všichni zakarpatští spisovatelé), autorský filmový klub. Máme toho opravdu hodně.“

Podle Josypa jsou návštěvníkům vyprávěny tradiční příběhy, ale s místní chutí:

„Zde bylo mnoho pánů a vládců, ale i když počítáme, byla to princezna Helena Zrínská. V Mukačevském zámku vyprávějí, jak statečně bojovala. My tady říkáme, jak moc tady milovala.“

Umělecká dílna Bartošových

Bartošové, když se přestěhovali do nového bydlení, splnili svůj dlouholetý sen — vybavit velkou uměleckou dílnu. Celý svůj čas však věnují obnově zámku a parku, takže příležitost tvořit je velmi vzácná. Teprve během karantény na jaře 2020, kdy se cestovní ruch pozastavil, po mnohaleté přestávce umělecký pár začal znovu malovat obrazy.

Jejich umění zpočátku zachránilo Saint Mikloš a nadále je stabilním zdrojem příjmů. V roce 2001 ani státní podpora, ani zahraniční granty nekompenzovali náklady na prioritní práce na zámku. V té době Bartošové také malovali obrazy na zakázku, téměř bez opuštění dílny. Kopie děl italských mistrů XVI-XVII. století Josyp a Tet’ana vytvářeli pro hotel rok a půl. Ale s těmito prostředky se podařilo obnovit pouze střechu.

A i dosud v neobnovené místnosti zámku bez klenby visí díla různých umělců. Pořádají zde výstavy, přicházejí na plenéry, darují své obrazy. Část peněz získaných z těchto činnosti jde na opravy:

„Můžeme s jistotou říci, že tento zámek zachránili umělci. Nebyly zde žádné dveře, v každé místnosti byly desítky tun odpadků a na stěny jsme pověsili obrázky, tady se konalo naše otevření a uzavření mezinárodních plenárů, které zde pořádáme každý rok.“

Kromě toho pořádájí na zámku literární večery, prezentace knih, je zde klub autorského kina. Konají se zde komorní koncerty vážné hudby. Josyp podle svého vzdělání je hudebník a ze zkušeností je také umělec, restaurátor, básník a spisovatel. Napsal knihu „Helena Zrínská: život a boj“ a vydal básnickou sbírku. Kromě tří úspěšných každoročních festivalů plánuje uspořádat akce věnované barokní hudbě a moderní literatuře.

Od začátku se všichni smáli Josypovým plánům. Nikdy neměl mnoho vlastních peněz a granty byly malé. Umělec nepočítá s pomocí státu, protože mu úředníci jednou řekli: „Sorry! Pronajali jste si, tak ted’ to jsou vaše problémy, dělejte si co chcete.“ Však takové překážky ho nezastavily a nyní pracuje na realizaci svého hlavního snu — vytvořit státní historickou a architektonickou rezervu.

Podle Tet’any je jejich cíl ambiciózní a důležitý, mají integritní vizi rozvoje zámku:

„Chceme zachránit nebo znovu vytvořit těžiště, které bylo poblíž zámků. Nebo bylo mezi vyznačnýmý lidmi. Aby toto těžiště, jeho obsah harmonicky ovlivňoval prostředí, lidi, aby se na ně mohli rovnat, vidět, že žije a že existuje podpora. Myslím, že je to docela dobrá věc.“

Manželský pár Bartošových zopakoval milostný příběh Heleny Zrínské a Imricha Tököli. Setkání princezny a hraběte se zde uskutečnilo v XVII. století,setkání dvou umělců — ve XXI. století. A toto místo je i nadále magnetem pro ty, kteří jsou starostliví, kreativní, odvážní a zamilovaní. Setkání pokračují.