Share this...
Facebook
Twitter

S nimi začalo jiné vnímání současné Ukrajiny. Založili populární kapelu „DakhaBrakha“, kabaretová uskupení Dakh Daughters a „CeŠo“ a operu „IYOV“, která byla uznána jako jedna z nejlepších na světě. Právě zde se zrodil festival HogolFest, který se nejdříve odehrával v Kyjevě, ale teď je organizován ve stále větším počtu ukrajinských měst. Všechny projekty, které tvoří DACH a jeho zakladatel, režisér a učitel Vlad Trojickyj, pojednávají o Ukrajině ve světovém kontextu, nehledě na to, že nemají podporu státních institucí.

Centrum současného umění DACH je prvním ukrajinským soukromým divadelním prostorem, který vznikl v době přestavby, během šílených 90. Historie jeho zakladatele, podnikatele Vlada Trojického, není pro Ukrajinu typická. Narodil se v ruském Ulan-Ude (Burjatsko), s rodiči se přestěhoval do Kyjeva, kde se dostal na Kyjevský polytechnický institut na radiotechnickou fakultu. Touží po vědeckém výzkumu, ale musel založit podnik. Vydělané peníze ale investuje do založení vlastního uměleckého centra s otevřenou divadelní školou.

Trojickyj zve přednášet v DACHu přední odborníky nezávislého hledajícího divadla Ukrajiny a Ruska: KLIMa (Volodymyra Klymenka), Boryse Juchanova, Valerije Bilčenka, Ihora Lysova a také mistra ukrajinského psychologického divadla Volodymyra Ohloblina, který se stal režisérem prvních představení DACHu.

Ve stejný čas Trojickyj studuje režii na Ruské akademii divadelního umění (dřív GITIS), ale živou divadelní školou pro něj byly právě tyto umělecko-vzdělávací hodiny, které spolu s ním volně navštěvovaly desítky lidí.

Jedním z prvním dachovských festivalů byl vzdělávací festival DACH v roce 1997. Byl to dialog mezi mistry a žáky, mezi představiteli různých divadelních škol a metod. Vlastně již tehdy se začal projevovat Vladův výjimečný umělecký talent — slučovat do jednotné umělecké slitiny to, co je na první pohled neslučitelné. Trojickyj vždy zdůrazňuje, že byl jako umělec zformován kombinací tvůrčích strategií svých učitelů.

Právě proto v DACHu, jenž je především divadlem, vždy vznikala a koexistovala spousta uměleckých událostí. Pro Vlada Trojického je divadlo místem střetnutí člověka s člověkem prostřednictvím vzájemné tvorby člověka s tajemstvím jeho vlastního života. Tento umělecký areál je zásadně postaven na principech otevřenosti a dialogu.

Kolem DACHu se vždy točila hromada lidí, přičemž nejen kolem představení, divadelní školy nebo uměleckých akcí. Umělecké salony (populární formát diskuzních klubů, kde se obvykle diskutovalo o kulturních a společensky významných jevech) v letech 2003-2004, před Oranžovou revolucí, byly iniciativou, která teď vypadá jako zkouška občanské aktivity, projevem zvláštní prognostické intuice Trojického. Toto předbíhání událostí se vždy projevuje i v politice repertoáru představení DACHu.

Téměř všechny významné umělecké projekty Vladyslava Trojického jako například multidisciplinární mezinárodní festival HogolFest, kapely „DakhaBrakha“ a Dakh Daughters, formace Nova opera a kapela „CeŠo“ vznikly z představení DACHu, z autorských iniciativ a vnitřní samosprávy tohoto menšího, ale velice silného prostoru.

DACH se pořád mění, ale je neměnný ve svém jádře. Vyrostlo zde několik uměleckých generací, měnily se formáty projektů, funkční zvláštnosti místa, taktické kroky. Neměnným zůstává hlavní poselství: sjednotit různé prvky, aby se projevila společná fundamentální hloubka.

Vlad Trojickyj. Začátek transformace

Psal se rok 1994. Uskupení Bratři Hadjukiny nahrává skladbu „Fajne město Ternopil“, kapela Plač Jeremiji nahrává „Vona“ na slova Kostě Moskalcja. Bez těchto dvou šlágrů si lze i dnes jen těžko představit pouličního muzikanta nebo studentskou party. Do světových kin se dostaly „Leon“ a „Vykoupení z věznice Shawshank“, ale kvůli absenci distributorů se nedostaly do těch ukrajinských.

Právě v této době se divadlo DACH usídlilo v prvním patře obyčejného činžovního domu poblíž stanice metra Lybiďská. Tato stanice tehdy byla konečnou na modré lince kyjevského metra. Kolem byly obrovské průmyslové zóny, které se teď mění na obytné čtvrti. Tam, kde je teď OC Ocean Plaza, přímo přes ulici od divadla, byl trh a místo, odkud odjížděly maršrutky na kyjevské předměstí. Náměstí bránil velikánský památník čekistů, který byl demontován až v roce 2016. Dnes je to velmi živá křižovatka různých tras na mapě Kyjeva.

„Před dvaceti pěti lety jsem byl úplně jiným člověkem. Co dělal ten člověk, kterému já teď vůbec nerozumím? Byl to naprosto šílený čin. Fakt jsem měl spoustu dluhů, zachmuřené to byly, zachmuřeně romantické časy tenkrát. Byly to přece divoké devadesátky: gangsteři, policajti a spousta různých kravin. Jako třeba ten film Bumer. Sice jsem ho neviděl, ale chápu pokusy o romantizaci této doby. Ovšem doba byla opravdu zachmuřená. A já se bůhví proč rozhodl tento prostor privatizovat.“

DACH není prvním uměleckým prostorem v této budově. Dřív tam byla malá scéna Divadla pro mladé diváky. Privatizovat tento prostor se nepodařilo ihned. Nejprve se odtud vystěhovalo divadlo a vzalo s sebou všechno, dokonce i zásuvky. Takže v 90. letech proběhla v těchto prostorech rekonstrukce, kterou Vlad považuje za určité historické dědictví a duch tohoto divadla:

„Nádech sovětského divadla tady zřejmě byl, a proto bylo zapotřebí všechno fakticky vyčistit. A tak jsme to všechno upravovali spolu s manželkou, mámou a tátou. Půjčoval jsem si stále víc, abychom to dali do pořádku. Proč jsem to sakra dělal? Nechápu. Opravdu. Ano, byla to šílenost. Ale co je uděláno, je uděláno. Jak říká KLIM: umíráme kvůli smutku nad neuskutečněnými věcmi. A proto vždy máte volbu: buď to udělat, anebo najít 500 milionů výmluv proč by to nešlo.”

Vlad nebyl samozřejmě nadšen ze samotné místností, ale z možností, které tento prostor otevíral. Menší prostor se stal místem sjednocení různých uměleckých a folklórných škol. Zde se odehrála syntéza realistického divadla Volodymyra Ohloblina, divadla textu Ihora Lysova, psychologického, herního a mystického divadla Boryse Juchanova, divadla intelektuální grotesky Valerije Bilčenka. Společné projekty tady realizovaly Nina Matvijenko, kapely Drevo a Božiči.

Všechno to začalo studentskými performancemi, které Trojickyj pořádal se svým kamarádem Olehem Skrypkou během studia na radiotechnické fakultě KPI. Ve stejnou dobu se Vlad seznámil s dramaturgem a režisérem KLIMem, který se pak stal součástí DACHu.

„Odjeli jsme do Moskvy a tam v této době KLIM a Jurko Jacenko pracovali s Anatolijem Vasyljevym. A nějaké to „své umění“ jsme hráli ve sklepě u KLIMa. Tehdy byl ještě v naší skupině Oleh Skrypka. Bydleli jsme spolu v jednom pokoji na koleji KPI (Kyjivský polytechnický institut — pozn.). Byl jsem u něj záložním tanečníkem ve „VV“ („Vopli Vidopljasova“, populární ukrajinská kapela, jejíž frontmanem je Oleh Skrypka – pozn.).”

KLIM

Volodymyr Klymenko je považován za ruského režiséra, který se přestěhoval na Ukrajinu. Narodil se ovšem na Halyči, ve vesnici Berezdivka. Do divadelního světa se nejprve dostal jako kulisák v Charkovském akademickém ukrajinském dramaturgickém divadle Tarasa Ševčenka a odtud se dostal na divadelní institut v Moskvě.

„Vlad má takovou podivnou vlastnost slučovat to, co je na první pohled neslučitelné. Je člověkem, který tvoří s energií věcí, které není z pohledu mého svědomí možné sjednotit. A já jsem byl tím člověkem, který byl u toho a žasnul nad tímto darem. Prostě jsme se po večerech bavili. Zachránil mě, protože mě přivezl z Moskvy, ze situace naprosté krize sem, do tohoto světa.”

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

KLIM s Trojickým spolu dělali představení od roku 1999. Spojuje je to, že se divadlem začali zabývat až v dospělém věku, oběma bylo víc než 30.

„Nikam se neschováš, rozumíte, a tohle je velmi důležité. Doba se mění a nacházíš se v takové situaci, že začínáš všechno znova. Jdeš do neznáma a máš tuto malinkou střechu (DACH (ДАХ) je z ukrajinštiny „střecha” — pozn. překl.), takovéto malinké místo. Ale přežijí tady jen ti, kteří dokážou vydržet bodnutí do srdce. Někomu se to může stát v mládí, někdo má štěstí a je schopen tuto ránu ustát. DACH je takový prostor, kde se tato bodnutí do srdce stávají, kde je na toto píchnutí odvaha. Já neuteču, ale říkám: „No jo, vždycky se stane něco nového“.“

Významným dachovským projektem je soubor představení podle her KLIMa „Sedm dní s idiotem“ inspirovaných texty Dostojevského. Spoustu projektu KLIM realizoval i mimo DACH. Výsledkem jeho spolupráce s Lvovským divadlem Lesja Kurbasa je například projekt založený na přehodnocení Nietzscheovy klasiky „Tak pravil Zarathustra“. Právě toto představení se stalo pokusem o přenesení myšlenky Nietzscheho/Zarathustry do dnešních ukrajinských reálií, pokusem vepsat jeden z nejdůležitějších filozofických spisů Evropy 20. století do kontextu současné ukrajinské kultury.

DakhaBrakha

Kapela „DakhaBrakha“ byla zformována v roce 2004 v divadle DACH speciálně pro projekt „Ukrajina mystická“. Stala se objevem scény Oranžové revoluce a s aktivní tvůrčí činností začala již mimo divadlo. Cílem tohoto projektu bylo vytvoření nového mýtu podporujícího právo na plnohodnotnou existenci Ukrajiny a Ukrajinců. Vlad Trojickyj zvolil folklor, autentičnost a proces jejich přehodnocení.

Na začátku byly v kapele čtyři sólistky skupiny Kralycja (pod vedením Ivana Sinelnikova) a spojovaly zpěv s hrou na hudební nástroje. Později se k nim přidal Marko Halanevyč. On a také Nina Harnecka, Iryna Kovalenko a Olena Cybulska spolu vytvořili unikátní styl kapely — etnochaos, který podle jejich formulace „rozhoupává ustálené, posouvá obvyklé důrazy, experimentuje s formou pro přesnější sugestivní translaci hlubinného smyslu“.

Kapelu „DakhaBrakha“ si stejně jako všechny své ostatní projekty Vlad Trojickyj od začátku představoval tak, že bude reprezentovat Ukrajinu ve světě:

„Chci to hned vepsat do světového kontextu, nemám zájem o čistě provinční příběhy. A proto jsou všechny projekty, které se v DACHu zrodily, hned vepsány nejen do ukrajinského, ale i do světového obrazu.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Kapela začínala se spedicemi po Ukrajině a hledala ukrajinský folklor a mélos (řecky píseň, zpěv – pozn. překl.). Nacházeli staré zapomenuté písně a přidávali jim nový zvuk. K produkci se přidal spoluzakladatel kapel Okean Elzy a Esthetic Education Jurij Chustočka, album Alambari roku 2020 kapela nahrála v Brazílii. Rozsáhlá mapa jejich vystoupení, která už pokryla skoro všechny kontinenty, udělala z DakhyBrakhy nejuznávanější kulturní ambasadory Ukrajiny ve světě. Projekt Ukrajina mystická, jenž měl vytvořit nový mýtus Ukrajinců o sobě samých, se zdařil, i když spíš v hudebním než v divadelním prostoru.

Víc o účastnících kapely DakhaBrakha se můžete dozvědět v našem vydání pořadu „Ambasadoři“.

Iryna Horbaň je další účastnice kolektivu, manažerka kapely a průvodkyně do světa turné. Iryna se narodila v Charkově, vyrůstala v nyní okupované Jevparotiji, do DACHu se nejprve dostala v prvním ročníku studia na univerzitě díky představení, kterého se zúčastnila kapela „Božiči“, a časem se dostala na pohovor.

„Můj první pracovní den byl 8. března roku 2005. Prvním, s kým jsem se zde seznámila, byl Marko Halanevyč. Byl tehdy hercem, strojníkem scény, osvětlovačem a obecně správcem. Byl zodpovědný za hospodářské záležitosti a chodil tady v pantoflích jako u sebe doma. „No ahoj“ řekl. Začali jsme se bavit a zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů a nějak jsem tak jemně a zdárně vstoupila do toho příběhu.”

Právě v této době byl zahájen „Macbeth. Prolog“, už několik měsíců tato hra běžela v podobě, kterou jsme si už zvykli vidět. Vladyslav Trojickyj chtěl rozšířit hranice DACHu, aby herci víc cestovali. Takže úkolem Iryny bylo najít zahraniční kontakty a vymyslet, do kterých mezinárodních festivalů se tuto hru dá protáhnout.

„Technicky Vlad hned pochopil, že menší soukromé divadlo musí mít větší ambice, a když se staneme známými a důležitými v zahraničí, budeme uznáni i na Ukrajině. Hned naplánoval takovou cestu, bylo pro něj zajímavé prorazit na Západ.“

Časem se z Iryny stala manažerka kapely DakhaBrakha, která za rok bude moct podniknout několik plnohodnotných turné a zúčastnit se několika desítek světových festivalů od Austrálie po Švédsko. Právě DakhaBrakha se stala prvním a někdy i jediným představitelem Ukrajiny na největších světových hudebních festivalech jakožto Glastonbury, Roskilde festival, Bonnaroo, Lowlands, Womad, WOMADelaide, WOMEX, Sziget, Fusion, GlobalFEST, Helsinki Festival, Med, Mundial, Oslo World Music Festival, Pohoda, Rudolstadt, Cinars, Dublin World Music Festival, Ethno Port a řada dalších. Byli jedinými účastníky z Ukrajiny na legendárním pořadu „Later…” with Jools Holland na BBC a také v přenosech rádií KEXP a NPR.

V roce 2020 kapela obdržela za své album Šljach nejprestižnější ukrajinskou Ševčenkovou cenu. Vlad Trojickyj se tak souběžně podílel na dvou nominacích, protože cenu dostala také opera „IYOV“ projektu Nova Opera.

Nova Opera

Hudební formace Nova Opera vznikla v roce 2014. Zahájil ji Vlad Trojický improvizační operou Koriolan, kterou tehdy prezentoval na HogolFestu, a už za rok se k němu přidali hudební skladatelé Roman Hryhoriv a Illja Razumejko. V létě roku 2015 během několika týdnů bylo vytvořeno operní rekviem IYOV vycházející z biblických textů — Knihy Jób ze Starého Zákona. V roce 2018 IYOV se dostal do desítky nejlepších světových oper podle žebříčku Music Theatre NOW.

Během šesti let vytvořil tento hudební spolek kolem deseti různorodých oper a několik rozsáhlých performancí jako například grand-opera Νερό (Nero) na festivalu StartupHogolFest v Mariupolu v roce 2019. Akce se odehrála v prostorech Azovské loděnice se zapojením jeřábů a nakladačů. Performancemi a představeními v areálech opuštěných továren dnes již nikoho nepřekvapíte. Avšak Nova Opera vedená Trojickým se rozhodla udělat neuvěřitelný umělecký projekt v prostorech činné, a k tomu ještě strategické továrny v přední linii, která je zablokována kvůli okupaci Krymu.

HogolFest

Festival, který se objevil v roce 2007, se stal jednou z prvních událostí v Uměleckém Arzenálu a usídlil se tam na tři roky do doby, než do Arzenálu přišel nový manažerský tým Natalie Zabolotné.

Od tohoto momentu se festival stal putovním. Nejprve chtěl Vlad najít pro festival jiný rozlehlejší prostor, ale časem se tento kočovný život stal jednou z výjimečností festivalu — vdechnul život novým objektům ve městě. V roce 2010 byl pokus usídlit se v kyjevském filmovém studiu Dovženka poté, co se tam festival konal, ale v této době byla na Ukrajině ustanovena vláda kleptokrata Janukovyče a všechny společenské a kulturní iniciativy si jakoby daly pauzu. HogolFest měl také krátkou přestávku, ačkoli se Vlad Trojickyj několikrát pokoušel najít spojence buď na Ministerstvu Kultury, nebo na Kyjevském magistrátu, ale státní podporu festival tehdy stejně nedostal.

Avšak v této době, v roce 2010, významný byl nejen festival ve studiu Dovženka, ale také jeho zahájení na Náměstí Nezávislosti. Sešly se desítky tisíc diváků. Nejprve se ze strany ulice Horodeckého houpala metalická koule, v níž byli akrobati. Pak se vynořila obrovitánská loutka manekýna s tetováním po celém těle, zatímco se mezi lidmi valilo červené kolo, v němž místo veverek byli kaskadéři. Závěrem se stala síť z lidských postav. Divadelní kurátor festivalu Andrij Palatnyj povídá:

„Byla to čtyřicetimetrová postava, která chodila po Náměstí Nezávislosti. Zahájení festivalu bylo velkou akcí, byla to kolaborace s největším a nejznámějším pouličním divadlem na světě La Fura Dels Baus (Španělsko). Byly přivezeny obrovské objekty, zúčastnila se toho spousta dobrovolníků, umělců. Bylo to fantastické.“

Od roku 2012 se na několik let festival usídlil v areálu opuštěné továrny ve Vydubičích (Kyjevská čtvrt — pozn. překl.), už v roce 2015 se odehrál na VDNH (velké kyjevské výstaviště — pozn. překl.), v roce 2017 nabídlo zázemí Dovženko centrum. Následně festival překročil hranice Kyjeva a v roce 2019 se odehrál hned ve třech městech: Dněpru, Vinnycji a Mariupolu, v roce 2020 se plánoval desítek festivalů, ale přišla karanténa.

Vlad Trojickyj říká, že s nápadem HogolFestu přišel v Londýně. Zamýšlel multidisciplinární festival, který by sjednocoval absolutně různé směry. V této době nic takového na Ukrajině nebylo. Jak říká Vlad, právě tato různorodost a rozšíření na různá města přinesly festivalu dokonce i mezinárodní ceny – stal se jedním z pěti vítězů prestižní evropské ceny EFFE Awards 2019-2020 pořádané European Festivals Association jako nejlepší festival.

„Dřív to byl čistě kyjevský festival, teď se z něj ale stal celonárodní. Čili sjednocuje „sešívače státu“. Všichni mluví o „sešívání státu“, ale ne všichni chápou technologii. Oni to vlastně dělali pomocí technologie sešívání. Přijelo sem několik tisíc lidí, do Mariupolu. Proč by sem jinak přijeli? Teď stejně tak pojedou do Ternopile, do Užhoroda. Bude porozumění a horizontální setkání lidí.“

Dakh Daughters

Zatímco DakhaBrakha se stala předzvěstí Oranžové revoluce v roce 2004, Dakh Daugsters se objevují přímo před Revolucí Důstojnosti v roce 2013. Sice se jako formace objevily už rok před těmito událostmi, právě v létě prezentovali svůj klip Rozy/Donbass, který jim rychle přinesl popularitu. Jedno z nejemocionálnějších videí doby Revoluce Důstojnosti je video sboru v divadlu DACH před představením Dakh Daughters na Majdanu.

Otcem kapely je neúnavný Vlad Trojickyj, sedm dcer jsou herečky, přičemž každá má ještě svůj vlastní projekt. Turné nejčastěji mají ve Francii. Ira Horbaň, která se stará o management DakhyBrakhy, spolupracuje také s Dakh Daughters.

„DakhaBrakha a Dakh Daughters jsou velkou zásluhou Vláda, který je velkým milovníkem života a nechce ho plýtvat, vždycky se snaží maximálně využít náš potenciál ve všem možném. Naučil nás, že každý den máme prožívat jako by byl poslední. Všichni máme pracovat na maximum. Pracovat a mít z toho radost, protože tohle je náš život. Neděláme rozdíl mezi naší prací a životem, protože všechno je provázané.“

Nová generace

CeŠo je jedním z nových projektů DACHu, který vznikl v roce 2017 a zatím je jedním z mála, po kterých nenásledovala revoluce. Tento hudebně-divadelní projekt žánru sociální rave se zúčastnil výběru na Eurovision 2019, ale do finále se nedostal. Na podzim roku 2018 měli spolu s programem Center Stage CeŠo turné po USA, během kterého zahráli 13 koncertů.

Přímo během natáčení, na začátku roku 2020, se v divadle odehrávaly zkoušky nového projektu komorní opery Stus: Perechožyj, jejíž základem jsou básně Vasyla Stusa. Současně pracuje členka Dakh Daughters Ruslana Chazipova na svém projektu Ragapop. Takže Vlad Trojickyj rozhodně nemá v úmyslu usnout na vavřínech.

Tak co je to DACH?

Z menšího prostoru poblíž Lybidské se Dach přeměnil na kulturní laboratoř světové velikosti. Tady se rodí obsahy a koncepty, které budou měnit a ovlivňovat kulturní kód Ukrajinců a Ukrajiny. Jednomu režisérovi, Vladu Trojickému, se pomocí mnoha vykonavatelů a spolutvůrců podařilo přetvořit šílený nápad na dílo, jehož dozvuky jsou slyšet na všech kontinentech. Všechno, co je touto laboratoří produkováno, vytváří obraz Ukrajiny u stovek tisíc lidí napříč celým světem.

„Existuje tento mikroDACH. Proporce rozlohy je něco, co je asi v naší zemi důležité. Na začátku se objevil obraz — šnek se střechou, svým domečkem, který „plazí se po úbočí japonského vulkánu Fudži až k samému vrcholu“. Když jsme to vymysleli, tak jsem si to úplně neuvědomoval. Ve skutečnosti, jak jsme to pojmenovali, tak všechno dopadlo. Uběhlo 25 let a rozumím, že DACH se se svou pomalou čestnou pozicí, svými pomalými rozmýšleními sice možná ještě nedostal na vrchol, ale aspoň se tímto směrem pohybuje. Spousta lidí, kteří sem přichází, se najednou ocitají v jiné dimenzi, v atmosféře, cítí něco skutečného. No, inspirovali jsme tu nebo co?“

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Autor:

Bohdan Logvynenko

Autorka:

Наталія Шевченко

Redaktorka:

Jevhenija Sapožnykova

Producent:

Karina Piljuhina

Olha Šor

Fotograf:

Oleksandr Chomenko

Artem Halkin

Jurij Stefaňak

Oleh Pereverzjev

Fotografka:

Chrystyna Kulakovska

Kaťa Akvarelna

Kameraman:

Mychajlo Šelest

Oleh Solohub

Pavlo Paško

Oleksij Pančenko

Kameramanka,

Režisérka montáže:

Marija Terebus

Režisér:

Mykola Nosok

Zvukař:

Pavlo Paško

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Přepis dialogů:

Roman Ažňuk

Taras Berezjuk

Přepis dialogů:

Alina Kufedčuk

Anna Jemeljanova

Anna Lukasevyč

Chrystyna Archytka

Tazatel:

Bohdan Logvynenko

Tazatelka:

Karina Piljuhina

Olha Šor

Grafický návrhář:

Kateryna Ptaška

Asistentka produkce:

Maryna Odnoroh

Oleksandra Pančenko

Překladatel:

Bohdan Sydorenko

Redaktorka překladu:

Olha Libalova