Vinu nesou Rusové: sto let deportací z Ukrajiny

V různých obdobích Rusové násilně vystěhovávali z území Ukrajiny lidi z různých národnostních komunit – Němce, Poláky, Čechy, Židy. Nejvíce ale trpěli původní obyvatelé Ukrajiny – Ukrajinci a krymští Tataři. Deportace, stejně jako další zločiny proti etnickým komunitám, využívaly vládní orgány k potrestání a izolaci těch skupin obyvatelstva, které byly z ruského pohledu „nespolehlivé“. Násilně deportovaní lidé se také často stávali neplacenou pracovní silou. I prostřednictvím deportací se úřady snažily monoetnizovat stát a kontrolovat demografické ukazatele, čímž účinně potlačovaly rozvoj národnostních komunit.

Většina území Ukrajiny byla po dlouhá staletí pod ruskou okupací, ať už jako součást jeho impéria, nebo v rámci Sovětského svazu. První masové deportace Ukrajinců začaly v 18. století, kdy byly na příkaz Petra Velikého deportovány tisíce lidí na stavbu Sankt Petěrburgu a Ladožského kanálu. Také během první světové války Ruské impérium aktivně využívalo nucené vystěhování při obsazování území: v letech 1914-1915 bylo z východní Haliče deportováno asi 13 tisíc lidí, včetně metropolity ukrajinské řeckokatolické církve Andreje Šeptického a rektora lvovského teologického semináře Josefa Bocjana. Většina obyvatel však byla z Ukrajiny násilně deportována ve 20. století, když byli u moci Sověti.

1920-1940 – první sovětské deportace

Ve 20. letech 20. století začaly v SSSR vznikat tábory nucených prací. Staly se centry levné pracovní síly pro těžkou fyzickou práci, například při stavbě Bělomořsko-baltského průplavu. Do těchto táborů byli také nasazováni deportovaní lidé. V roce 1922 byla při NKVD SSSR zřízena zvláštní komise pro deportace do táborů nucených prací. V témže roce byl vydán dekret, který legalizoval deportaci tzv. nespolehlivých osob do vzdálených oblastí SSSR. Tyto dvě události byly klíčové, jelikož se staly základem pro zločinné deportace sovětských úřadů.

V sovětském období deportace z území Ukrajiny probíhaly v několika hlavních etapách:

– 1925–1928 — se sešla takzvaná Trilaterální komise Ukrajinské, Běloruské a Ruské socialistické republiky, aby přerozdělila hranice. Za účelem „vyčištění“ zemí Starodubščyna, Bilhorodščyna, Orlovščyna, Donščyna (nyní území Ruské federace) byly statisíce Ukrajinců deportovány na východ nově vzniklého státu – do Zeleného, Malynového a Sirého Klynu. První se nachází na Dálném východě, druhý na Kubáni a třetí na jihozápadní Sibiři.

1930–1936 — „kulacký odsun“, během něhož byli bohatí rolníci zbaveni majetku a odvezeni z území Ukrajiny: jen v letech 1930-1931 bylo z Ukrajinské SSR deportováno 63 817 rolnických rodin na Ural, východní a západní Sibiř, Dálný východ a do Jakutska (a to jsou pouze oficiální údaje!). Vzdělaní a bohatí lidé většinou neviděli v sovětské vládě smysl a odmítali s ní spolupracovat. Proto se dlouholetý vůdce SSSR a diktátor Josif Stalin a jeho nohsledi snažili zničit bohaté ukrajinské rolnictvo jako třídu, protože tito lidé bránili nastolení totalitní moci.

– 1939–1941 — proběhlo několik vln deportací Ukrajinců z území západní Ukrajiny a západního Běloruska. Tehdy SSSR spolu s nacistickým Německem obsadili Polsko a zahájil druhou světovou válku. Celkem bylo na Sibiř, do Povolží, Kazachstánu a na sever RSFSR* deportováno až 1 milion 250 tisíc lidí. Podle různých odhadů se jedná o 10 až 20 % obyvatel těchto území.

Smyslem prvních deportací bylo zlomit odpor Ukrajinců proti sovětské vládě. Stalin se snažil podmanit si všechny země, které tvořily SSSR, vymazat jejich národní identitu a nastolit totalitní vládu. Sovětské úřady prostřednictvím deportací vyhladily a asimilovaly miliony lidí.

To však Ukrajince nezlomilo. V nových místech se sdružovali do komunit, zakládali ukrajinské školy, dávali svým osadám jména ukrajinských měst a zachovávali národní tradice. Dokonce si stavěli stejné domy jako na Ukrajině, bílili je a na zahradě pěstovali květiny.

Krymští Tataři přežili tři okupace své rodné země. Ve všech třech případech bylo okupantem Rusko.

V důsledku anexe Krymského chanátu Ruským impériem v roce 1783, krymští Tataři odcházeli většinou do Osmanské říše. 18. května 1944 začala deportace krymských Tatarů z jejich historické vlasti do vzdálených oblastí Střední Asie a Sibiře. Podle oficiálních statistik bylo deportováno celkem 191 044 krymských Tatarů a podle vlastního sčítání provedeného Národním hnutím krymských Tatarů 423 100. V prvních letech po vyhnání zemřela třetina až polovina krymskotatarského obyvatelstva Krymu.

Důvodem deportace bylo absurdní obvinění z velezrady a kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války, útlak netatarského obyvatelstva Krymu a separatismus. Podle usnesení Státního výboru obrany SSSR „O krymských Tatarech“ z 11. května 1944 měli lidový komisař vnitra Berija a lidový komisař železnic Kaganovič vystěhovat krymské Tatary do 1. června 1944.

Deportace začala za úsvitu a již v 8 hodin bylo 90 tisíc lidí nahnáno do 25 vlaků. Každá rodina si údajně mohla vzít s sebou až 500 kg nákladu a hodnota veškerého zbývajícího či zabaveného majetku musela být kompenzována na novém místě. Deportovaní však byli téměř bez jídla a oblečení a v místech přesídlení na ně nikdo nečekal.

Stalin se snažil zahladit všechny stopy přítomnosti krymských Tatarů na poloostrově, zakázal etnonymum „krymští Tataři“ a více než 40 let se o krymských Tatarech neobjevovaly žádné zmínky ve sčítáních lidu SSSR (1959, 1970, 1979). Po deportaci navíc začal proces přejmenovávání osad s cílem vymazat zmínky o krymských Tatarech z názvů vesnic, okresů a měst. Celkem bylo přejmenováno 1300 osad na Krymu, což je téměř 90 % všech místních názvů (například Lenine místo původního Yedi Quyu). Před obsazením poloostrova Ruskem v roce 2014 se bohužel historické názvy neobnovily. V roce 2016 však Nejvyšší rada Ukrajiny přijala návrh zákona o přejmenování 75 názvů míst na Krymu, většinou jim byly vráceny jejich původní názvy. Rozhodnutí vstoupí v platnost po deokulaci poloostrova.

V roce 1945 byli na území tehdejšího Krymu organizovaně přesídleni lidé především z Voroněžské, Kurské, Orlovské a Bělgorodské oblasti SSSR (nyní Ruská federace) za účelem totální rusifikace Krymu a zničení jeho památky jako vlasti krymského národa. Pro vytvoření mýtu o ruskosti poloostrova bylo spolu s krymskými Tatary deportováno 16 tisíc Řeků, více než 9,8 tisíce Arménů a 12,6 tisíce Bulharů.

Teprve v roce 1989 se krymští Tataři mohli vrátit do své vlasti poté, co se objevilo hnutí krymských Tatarů za návrat domů. Tehdejší sovětská vláda k tomu nijak nepřispěla, byť deportaci odsoudila a uznala ji za zločinnou a nezákonnou. Krymští Tataři se neměli kam vrátit, protože nemovitosti jim již nepatřily a vláda jim neposkytla žádné odškodnění.

Podle usnesení Parlamentu Ukrajiny byla v roce 2015 deportace krymských Tatarů v roce 1944 uznána za genocidu. V roce 2019 stejné rozhodnutí přijaly vlády Lotyšska a Litvy. V současné Ruské federaci, která se označuje za nástupkyni SSSR, však nedošlo k žádnému soudnímu procesu s pachateli ani k odsouzení těch, kteří genocidy dopustili.

V roce 2014 Ruská federace znovu okupovala Krymský poloostrov. Nejméně 30 tisíc krymských Tatarů opustilo poloostrov a odjelo na pevninskou Ukrajinu. Nejméně 150 krymských Tatarů má status politických vězňů a je pronásledováno na základě vykonstruovaných trestních kauz.

Téma deportace, ničivého dopadu Ruské federace na krymské Tatary, zesílilo v ukrajinském diskurzu ještě před okupací poloostrova. V roce 2013 byl do kin uveden film Haytarma na motivy deportace z roku 1944. A v roce 2016 vyhrála soutěž Eurovision ukrajinská zpěvačka krymskotatarského původu Jamala s písní „1944“, která měla Evropě vyprávět o tragických událostech v historii Krymských Tatarů.

Lídr krymských Tatarů Mustafa Džemilev říká, že ještě v roce 2014 byli krymští Tataři připraveni chopit se zbraní a bránit celistvost našeho státu společně s Ukrajinci. Nyní nevěří v diplomatické metody deokupace Krymu, ale je si jistý, že to lze provést vojensky – pokud budou Ukrajinci a Krymčané jednat společně.

1944-1951 – deportace Ukrajinců ze západních oblastí

Během druhé světové války a po jejím skončení SSSR pohltil nové oblasti Ukrajiny (zejména Volyň, Besarábii, Bukovynu, Halič, Zakarpatí), které dříve patřily k jiným státním celkům. Osvobození od německé okupace nepřineslo Ukrajincům dlouho očekávanou úlevu, ale nové represe, zejména deportace. Ty probíhaly v několika vlnách, a to za účelem osvobození území od „banderovců“, „nacionalistů“ a „kulaků“, kteří se tam údajně vyskytovali. Totalitní režim ve skutečnosti usiloval o vymazání národní identity a fyzickou likvidaci „nespolehlivých“ Ukrajinců.

Celkem bylo v letech 1944 až 1951 (a v některých případech až do roku 1952) vystěhováno téměř 750 tisíc Ukrajinců. První vlny přesunů proběhly v letech 1944-1946. Byl to trest za odpor, který obyvatelé těchto území projevili, za snahu o nezávislost a boj proti Sovětům v řadách OUN-UPA. Ukrajinci ze západních oblastí, které byly pod kontrolou Polska (Lemkivščyna, Západní Bojkivščyna, Nadsjanňa, Cholmščyna, Podlesí) byli přemístěni do různých oblastí Ukrajinské SSR – Haliče, Přičernomoří, Slobožanščyny, Doneččyny. Jednalo se o deportaci prováděnou komunistickými vládami SSSR a Polska, které to označili za „dobrovolné přesídlení“ a slíbili „rovnocennou náhradu za opuštěný majetek“. Ve skutečnosti se lidé z velké části potýkali s otroctvím kolektivního hospodářství a nedostatkem bydlení – během vystěhování úřady vydávaly takzvané evakuační listy se seznamem ztraceného majetku a jeho hodnotou, ale ve skutečnosti jim nikdo nevěnoval pozornost.

Deportovaní většinou získali status speciálních migrantů, někteří z nich byli usazeni ve speciálních táborech. Na místech, kde se přesídlenci usazovali, se realizovaly masové politické akce za účelem jejich „převýchovy“. Všichni, kdo s touto politikou nesouhlasili, byli zatčení a souzení jako nacionalisté. Někteří se pokoušeli vrátit do svých etnických zemí, ale zřídkakdy se jim to podařilo a často to skončilo zatčením. Dnes se Ukrajinci spolu s Poláky snaží toto trauma zpracovat. V roce 2021 byl například uveden dokumentární film Deportace 44-46, který o těchto událostech vypráví.

Další vlna vyhoštění proběhla v roce 1947. Ukrajince, kteří v předchozích letech neopustili své domovy, deportovaly komunistické polské úřady během operace Visla s podporou sovětského vedení a Třetí československé republiky. Jejím hlavním cílem bylo etnické vyčištění území Lemkivščiny, Nadsanie, Podlesí a Cholmščiny. Během několika měsíců bylo násilně vystěhováno téměř 150 tisíc Ukrajinců, téměř 4 000 jich bylo uvězněno v koncentračním táboře Jaworzno (Polsko), téměř 3 000 členů OUN-UPA bylo zatčeno a během operace bylo zabito 655 lidí.

V roce 1947 oznámil ministr vnitra SSSR Kruglov přesídlení více než 77 tisíc „aktivních nacionalistů a banditů“ z oblastí západní Ukrajiny. Ukrajinci byli posíláni na práci v uhelném průmyslu ve východních oblastech SSSR a v Omské oblasti (nyní Ruská federace). Existují také důkazy, že ukrajinské ženy byly posílány v samostatných vlacích na území Ruska do sovětských vojenských posádek. Byly zmrzačeny, staly se oběťmi znásilnění a všechny tyto skutečnosti byly v sovětských dobách zamlčovány.

V letech 1948 a 1951 proběhly samostatné výměny pohraničních území mezi SSSR a Polskem. Tyto události opět doprovázely deportace Ukrajinců. Například v roce 1948 byli v souladu s výnosy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR na 8 let z území Ukrajiny vystěhováni ti, kteří byli obviněni ze „zákeřného vyhýbání se pracovní činnosti v zemědělství a vedení protiobčanského způsobu života“. Pod toto obvinění se dostalo i mnoho obyvatel východních a centrálních oblastí Ukrajiny, kteří v roce 1947 zažili hladomor. Lidé neměli ani jídlo, ani práci, takže nebyli fyzicky schopni splnit normu pracovních dnů stanovenou na celý rok.

2022. Probíhající deportace

V roce 2022, v době plnohodnotné války, Ruská federace opět deportuje Ukrajince z dočasně okupovaných území. Od začátku září bylo deportováno více než 1,2 milionu osob včetně dětí. Ukrajinci jsou stejně jako před sto lety posíláni do odlehlých oblastí Ruské federace: na Dálný východ a severní Kavkaz. Ruská federace vymýšlí zákony, které legitimizují její zločinné akce a “chrání” místní obyvatelstvo. Stejně jako v minulosti se i nyní ruští politici usilovně snaží podporovat ruský národní mýtus, který byl vytvořený na základě nenávisti k nepůvodním obyvatelům okupovaných zemí.

Jen za sovětské éry provedla Ruská federace více než 10 deportací z území Ukrajiny, rozsah této tragédie je dodnes těžko pochopitelný. Zažili jsme strašlivou kolektivní bolest, která zasáhla nejméně čtyři generace. V roce 2022 Rusové opět odvážejí Ukrajince z dočasně okupovaných území a my stále nemáme účinný postup pro návrat všech spoluobčanů. Válka pokračuje. Tentokrát však – na rozdíl od předchozích deportací a jiných válečných zločinů Rusů – máme šanci prožít to jinak. Dříve, když byla Ukrajina součástí SSSR, jsme kvůli hrozbě represí nemohli mluvit o zrůdné vládní politice; svět nevěděl o našem neštěstí a nerozuměl mu. Nyní je mezinárodní společenství na naší straně a je připraveno nám naslouchat.

Dnes můžeme o svých zážitcích mluvit, reflektovat je prostřednictvím filmů, výzkumů, písní, uměleckých děl atd. Abychom přerušili kruh předávání kolektivních traumat dalším generacím, musíme o nich mluvit, jasně a konkrétně definovat, co se nám stalo a kdo za to může. Pachatelé tehdy nebyli potrestáni, ale jejich zločiny nejsou promlčené. Aby se neopakovaly chyby z minulosti, musí se svět sjednotit a přimět současné zločince, aby nesli odpovědnost za současné ruské deportace. Uznání ruského režimu za teroristický a války proti Ukrajině za genocidu je krokem k zahájení efektivních soudních řízení.

Chronologie deportací

16. října 1922 – byla zřízena Zvláštní komise při NKVD SSSR pro deportace do táborů nucených prací.

10. srpna 1922 – výnos Ústředního výkonného výboru “o správním vyhoštění” dával právo vyhostit všechny podezřelé osoby do jednotlivých oblastí SSSR.

28. března 1924 – schválena “Nařízení o právech OGPU v oblasti správního vyhoštění, vyhnanství a věznění v koncentračních táborech”.

4. dubna 1925 – OGPU získala právo zakázat “sociálně škodlivým” osobám pobyt v určitých oblastech.

12. června 1929 – rezoluce “O vyhoštění zvlášť zlomyslných zločinců”.

20. února 1930 – usnesení ÚV KSSS (b) o nutnosti nuceného vystěhování 200-300 tisíc rodin z oblastí průběžné kolektivizace, především do oblastí Kazachstánu.

Červen 1931 – v systému Gulagu bylo zřízeno oddělení speciálních sídlišť.

25. listopadu 1935 – usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny o vystěhování ze západního pohraničního pásma Ukrajinské SSR.

28. dubna 1936 – usnesení Rady lidových komisařů SSSR „O vystěhování 15 tisíc polských a německých hospodářství z Ukrajinské SSR do Karagandské oblasti Kazašské SSR“.

13. dubna 1938 – oběžník NKVD SSSR č. 80 o registraci zvláštních osadníků.

Září 1939 – červen 1941 – ze západní Ukrajiny bylo deportováno přes 500 tisíc lidí.

1940 – zřízeno oddělení nápravně pracovních kolonií a pracovních osad Gulagu.

Březen 1943 – výnos GKO SSSR „O zvláštních opatřeních v západních oblastech Ukrajiny“, který ukládal NKVD SSSR vystěhovat rodiny „aktivních členů OUN-UPA do vzdálených oblastí SSSR“.

7. ledna 1944 – rozkaz č. 20 podepsaný L. Berijou, v němž lidový komisař nařizuje „zatknout všechny odhalené spolupachatele na území Ukrajiny s konfiskací majetku na základě rozkazu NKVD SSSR č. 001552“.

31. března 1944 – rozkaz NKVD SSSR č. 122 podepsaný L. Berijou o represích proti rodinám členů OUN.

Březen 1944 – usnesení Státního výboru obrany SSSR „O zvláštních opatřeních v západních oblastech Ukrajiny“, v jehož bodě 8 se uvádí: „Zavázat NKVD SSSR k vystěhování rodin aktivních členů OUN, UPA a ULRA [pozn. – Ukrajinská lidová revoluční armáda] do vzdálených oblastí SSSR“.

24. března 1944 – ve struktuře NKVD SSSR bylo zřízeno oddělení speciálních sídlišť.

31. března 1944 – směrnice NKVD č. 122 podepsaná L. Berijou „O vystěhování rodinných příslušníků členů OUN a aktivních povstalců, jak zatčených, tak zabitých při střetech, do odlehlých oblastí Krasnojarského kraje, Irkutské, Omské a Novosibirské oblasti“.

5. a 15. dubna 1944 – instrukce „O postupu při vyhoštění rodinných příslušníků členů OUN a aktivních povstalců do vzdálených oblastí SSSR“ a instrukce „O postupu při vystěhování rodin aktivních členů OUN a UPA“.

29. října 1944 – usnesení Státního výkonného výboru č. 684-c, podle kterého se místem vyhnanství pro účastníky národně osvobozeneckého boje a členy jejich rodin staly Komi ASSR, Archangelská, Kirovská a Molotovská oblast „pro pracovní výchovu“.

15. května 1945 – Lviv. Na schůzce s tajemníky oblastních výborů KS(b)U a vedoucími oblastních oddělení NKVD a NKGB N. Chruščov požadoval poslat rodiny povstalců do vzdálených oblastí SSSR.

19. května 1945 – výzva vedení Ukrajinské SSR „k dělníkům, rolníkům a inteligenci západních oblastí Ukrajiny“, kteří byli varováni, že v případě nedostavení se do služby (do 20. července) „budou uplatněna nejpřísnější opatření vůči všem členům zločineckých skupin“.

20. dubna 1946 – Směrnice Ministerstva vnitra SSSR č. 97 o vyhnání „bývalých policistů, Vlasovců a dalších“.

10. září 1947 – usnesení Rady ministrů (RM) SSSR č. 3214 o deportaci „rodin členů band OUN, spolupachatelů členů OUN a jejich rodin, nacionalistických kulaků a jejich rodin“ do speciálních sídlišť na základě rozhodnutí Zvláštního zasedání MGB SSSR.

15. října 1947 – tajný výnos č. PB-148/142 ÚV KS(b)U a RM Ukrajinské SSR „O postupu při využívání půdy a majetku, který zůstal po vystěhování rodin nacionalistů a banditů“.

21. února 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O vystěhování z Ukrajinské SSR osob, které se zlomyslně vyhýbají práci v zemědělství a vedou asociální, parazitický způsob života“.

23. února 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o deportaci odsouzených „členů band OUN“ po odpykání trestu v nápravně pracovních táborech (VTT).

26. listopadu 1948 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O trestní odpovědnosti za útěk z míst povinného a trvalého usídlení osob vystěhovaných do odlehlých oblastí Sovětského svazu v době vlastenecké války“.

1950 – vzniklo 9. oddělení MGB SSSR, které mělo na starosti speciální sídla.

15. dubna 1950 – rozkaz Ministerstva vnitra SSSR č. 00248 „O oznámení vystěhovaným příslušníkům OUN o jejich ponechání ve speciálních sídlištích navždy“.

13. února 1951 – usnesení Rady ministrů SSSR č. 377-100 „O deportaci bývalých vojáků Andersovy armády a členů jejich rodin z Ukrajiny“.

1944-1952 – ze západních oblastí Ukrajiny bylo deportováno 203 662 osob.

30. října 1954 – zřízeno 4. oddělení Ministerstva vnitra SSSR pro evidenci a kontrolu speciálních sídlišť.

5. července 1954 – usnesení Ústředního výboru KSSS a SSSR „O zrušení některých omezení právního postavení speciálních osadníků“. Nevztahovala se na ukrajinské nacionalisty a jejich rodiny vystěhované ze západních oblastí Ukrajiny.

29. března 1959 – v důsledku vyřazení speciálních osadníků z evidence bylo zlikvidováno 4. oddělení Ministerstva vnitra SSSR pro dohled nad speciálními osadami.

15. června 1959 – výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O odpovědnosti bývalých zvláštních osadníků za jejich neoprávněný návrat do míst, odkud byli vystěhováni“, za jehož porušení hrozil tříletý trest vystěhování.

14. listopadu 1989 – prohlášením Nejvyššího sovětu SSSR byla zrušena deportační omezení.

Všechny deportované osoby byly rehabilitovány.