Kryvorivňa. Huculská koleda navzdory zákazům

V minulosti byli koledníci ztělesněním duchů předků. Slavili tehdy zrození slunce. Pak se archaická a křesťanská kultura spojila a z pohanské se stala koleda více křesťanskou, spojilo se dohromady totiž zrození slunce a narození Ježíše. V tu dobu začali knězi spolu s Huculy skládat nové koledy. Koleda se považuje za zosobnění modelu církve, dokonce se i začíná na kostelním nádvoří. Kolednici udělali všechno pro to, aby taková církev mohla zavítat ke každému domu – nejen k těm, které jsou dole u řeky, ale také k těm, co se ztrácí ve vysočinách.

Také je koleda časem setkání a povídání si, sdílení myšlenek a obav, obzvlášť pro ty, kdo se v zimě tak často nevídají.

Kněz Ivan

Kromě koledníků se o velkolepou podívanou stará místní kněz, otec Ivan Rjabčuk. O Vánocích udílí požehnání koledníkům a peníze, získané z koled, rozděluje jak na restauraci kostela, tak pro potřeby ukrajinské ozbrojené sily a také pro ty, kdo je potřebují na léčbu.

„Nezpíváme jenom staré koledy, jako tomu bylo před 100 lety, zpíváme také o tom, co je teď. Žijeme tím, a proto se to zachovalo.“

Otec říká, že by byl rád, kdyby v každé vesnici na Huculščyně to bylo tak, jak to mají v Kryvorivně. Každá jednotlivá část vsi má vlastní skupinu koledníků:

„Někde koleduje půl vesnice, jinde čtvrtina vesnice anebo jen malinká část. To, že je zapojená celá ves, máme jen u nás.“

Vesnice Kryvorivňa se skládá z 9 menších částí, a tak má i 9 kolednických skupinek. Nyní, v době války, vždy jedna ze skupin jede koledovat na východ Ukrajiny pro vojáky.

Kryvorivňa se považuje za letní i zimní nejvyhledávanější místo na Hucuľščyně. Dříve sem přijížděl na návštěvu ukrajinský spisovatel Ivan Franko a ukrajinský historik a politik Mychajlo Hruševskyj. Sergej Paradžanov tady natáčel svůj známý film Stíny zapomenutých předků. Vždy sem přijíždělo mnoho kreativních lidí, což mělo vliv na to, že se místo stalo pulzujícím kulturním centrem. Huculové, aby si mohli zkrášlit život, často používají v řezbách a oblečení „darmovysy“ (ozdoby bez praktického účelu, jen pro okrasu — pozn. red.). Ivan Rybaruk vysvětluje:

„Jelikož žijeme v horách, v této kráse, jakou tady máme, nemůžeme být jiní. Kromě toho, byli jsme (Huculové — pozn. red.) vždy svobodymilovní, nepodřizovali jsme se cizím kulturám, cizím vládám, prostě jsme žili svůj život. A přesně tato snaha žít vlastním životem nás zachovala takovými, jací jsme. Lidé, mající čas na meditování, dospějí k poznání pravdy života.“

Koleda

O Vánocích se koledníci pomalu scházejí na kostelní nádvoří. Trembitáři neboli hráči na trembitu (ukrajinském dechovém nástroji — pozn. překl.) připravují svoje nástroje, které se už nějakou dobu nepoužívaly, a zvlhčují nátrubky horilkou (ukrajinským alkoholickým nápojem, připomínající vodku — pozn. překl.), zatímco zbylí koledníci a hosté poslouchají mši a pak přistupují k myrování (pomazání věřících olejem — pozn. překl.) Po tom se celá skupina koledníků, vesničanů a hostů přesouvá na kostelní nádvoří. Koledníci zformují kruh jako univerzální symbol slunce, uvnitř se seřadí „berezy“ (průvodce kolednických skupin — pozn. red.) a pak houslisté. Začíná velkolepá podívaná, na kterou se všichni těší celý rok:

V neděli ráno slunce vycházelo,
sady višňové rozveselilo.
Ve višňovém sadu květ bělounký,
Oj narodil se Kristus malinký.

Bartky (bartka je tenká úzkonosá sekyra podobná valašce — pozn. překl.) se zvedají do rytmu, troubí se na trembity, peří na krysaních (huculských kloboucích — pozn. red.) se proměňuje barvami a třpytí se pod paprsky zimního slunce — taková různobarevná kolednická vlna.

Koleda začíná „pljesem“ (druhem tance — pozn. překl.), kdy koledníci nejen zpívají, ale i trochu tančí. Pljes je důležitou součásti koledy od pohanských časů. Je to svérázný zimní rituální tanec. Koledníci nejdříve tančí kolem kostela, a pak — u domů. Vítají tak domy a lidi, kteří tam bydlí. V Kryvorivně koledníci tančí na jednom místě, kdežto, například, v sousední vesnici Dzembroňa pochodují jako vojenský oddíl.

Zatímco koledníci „plješou“ (tančí — pozn. překl.) u domu, gazda (hospodář — pozn. red.) se rozhoduje, jestli má pozvat koledníky dovnitř, nebo ne. Pokud je pozve, zůstanou tam po dobu čtyř hodin nebo i déle.

„Bereza“

V Kryvorivně každá kolednická skupina má svého průvodce, „berezu“, houslistu a hráče na trembitu. Zpívají svou koledu a třikrát obchází kostel. Vytváří tak originální huculskou kolednickou symfonii. Potom pokleknou před knězem, který jim požehná na koledování, a oni zase slibují navštívit každý dům a chovat se slušně.

Ivan Zelenčuk je již více než třicet let po sobě „berezou“, průvodcem, stejně jako kdysi jeho otec:

„Požehnání nám udílí otec Ivan Rybaruk, pokropí nás svěcenou vodou a požehná na klidnou koledu. Člověk během toho pociťuje velkou radost na srdci. Už nejsme jako všichni, jsme jako apoštolové — chodíme a oznamujeme zrození Ježíše Krista.“

„Bereza“ představuje roli kněze, jelikož má u sebe kříž, který pak políbí majitelé domů, kde koledníci zpívají a na který se dává „povismo“ (lněné vlákno — pozn. red.). V Kryvorivně se to považuje za nejušlechtilejší věc, kterou lze věnovat pro kostelní potřeby. Nyní se však dávají i peníze. Podle huculské tradice se má koledníkům dávat něco hmotného.

Ivan Zelenčuk vypráví, že již několikrát jezdil představovat huculskou koledu do Spojených států:

„Připravovali jsme se na první kolednické turné takto: celý měsíc jsme se scházeli, měli jsme zkoušky, nacvičování. Můj zesnulý otec byl taky „berezou“ a taky chodil koledovat. Koleduje i můj bratr, též „berezuje“. Máme skoro takovou dynastii milovníků koledování, která přechází z generaci na generaci.“

„Bereza“ Ivan se svou skupinou, stejně jako všichni ostatní, začínají koledu o Vánocích. Je tu důležité důkladně vypočítat čas na množství domů tak, aby se stihlo donést své zpěvy ke každému domu před svátkem Bohozjevení (čili Křtu Páně v Jordánu, kdy končí vánoční období — pozn. překl.). Koleda trvá přibližně dva týdny, během kterých muži skoro nebývají doma.

Tradičně huculské ženy nechodí koledovat s muži dohromady, neformují ani svoje vlastní skupiny. Je to hlavně kvůli přežitkům starého společenského pořádku, kdy se ženy měly postarat o děti a hospodářství, zatímco muži stačilo být pouze fyzicky zdatnějším. Avšak, jak prozrazuje otec Ivan, byly i takové případy, kdy koledovat šly ženy. Stalo se to v Kryvorivně, v Jasenovi, když se muži mezi sebou rozhádali. Ženy tehdy i děti nakrmily, i krávu podojily, a ještě šly koledovat:

„Doba se ale změnila. Možná jsme zapomněli na slova apoštola Pavla, který říkal, že pro Ježíše Krista není ani muž, ani žena, protože jsme všichni jedno a ve všem je Kristus. Proto si nemyslím, že by to ženy dělat neměli, ale mají tak moc práce, že by toho na ně bylo už moc.“

Dříve chodili koledovat pouze dospělí muži. Ne každý se i dnes dostane do kolednické skupiny. Nyní se však stále více objevují ve skupinách mladí lidé a osvojují si tuto tradici. „Bereza“ Ivan Zelenčuk vysvětluje:

„Mezi koledníky nesmí nepořádný hospodář nebo nějaký rváč či ten, kdo má rád alkohol. Samozřejmě, že není zakázáno trochu vypít, ale pouze s mírou. Doopravdy to tak musí být, protože nesmíte zapomenout, že na vás leží určitá zodpovědnost, a přece se trochu odlišujete od toho, jakými jste ve svém každodenním životě — jste požehnáni a pokropeni svěcenou vodou, proto je třeba splnit svou misi tak, abyste zůstali s čistým svědomím.“

Jestli muž zmešká koledování bez závažného důvodu, mohou ho ze skupiny vyloučit.

Syn kněze, Pavlo Rybaruk, se připojil ke kolednické skupině Ivana Zelenčuka. Chodí koledovat od 12 let, tedy více než 8 let. Pamatuje si dokonce, když si půjčil u jednoho zkušenějšího koledníka sešit s koledami, aby je mohl přepsat a naučit se je zpívat. Zpočátku byl jen zvědavý, bavilo ho zkoumat koledy a chodil koledovat hlavně kvůli sociální funkci, tj. chtěl být součástí komunitního života.

Je důležité, aby každý koledník nejen koledoval, ale taky pochopil podstatu tohoto svátku. Na jednu stranu jen zpíváte texty písní a povídáte si s rodinami, ale, na druhou stranu pořádáte také speciální svatou službu. Pavlo Rybaruk popisuje své zkušenosti takto:

„Je to přechodný ukrajinský lidový kostel na kolečkách. Dělám to proto, abych dokázal přečíst, co je napsáno v mé knize života. Poznat sebe a pochopit jazyk, kterým mluvili mojí rodiče. Taková cesta k sobě skrz zpěv opravdu pomáhá, je to velmi důležité.“

Pro chlapce je tato tradice speciální, jelikož je spojená s uctíváním slunce a teď se přeměnila do křesťanské podoby. Této podobě se nepodařilo odejmout zvláštního efektu v koledě, kdy v určitý moment jakoby odlétáš myšlenkami tam, kde ještě nezačala slova:

„Na patnácté minutě koledy (která trvá tak půl hodiny) se přistihnete, že tady vlastně nejste, a že vaše ústa zpívají společně s ostatními deseti muži, se kterými už sedm let za sebou koledujete u stejných hospodářů.“

O čem zpívají koledníci

Místní badatel a etnograf Ivan Zelenčuk říká, že tradice Vánoc a koled jsou synkretické, protože kombinují pohanskou a křesťanskou víru:

„Byly složeny koledy, ve kterých se zpívá ‚narodilo se slunce‘, ale zároveň tam taky máme frázi ‚narodil se Kristus Pán‘. Když se spojilo jedno s druhým, myslím si, že koleda se tak stala jen o něco lepší.“

Například, tou nejdelší mezi koledami je ta, kterou zpívá „bereza“, pro hospodáře domů. Jsou tam tyto slova:

Kohoutek nakrájený a osolený
A také rybka vařená a osolená,
A i tento kohoutek, kterému ušmikli hlavu
A i tato rybka nakrájená, osolená a uvařená.
Až tento kohoutek zakokrhá bez hlavy,
A tato rybka nakrájená, uvařená a osolená skočí do vody a poplave,
Teprve tehdy se Ježiš Kristus vzkřísí.

Je to totiž velmi zajímavá forma, kdy vzkříšení Krista spojují se vzkříšením v přírodě.

Koledník Pavlo Rybaruk také srovnává koledy se starými skandinávskými baladami nebo hinduistickými zpěvy. „Oj sida, da i na rida, sida da i na dana“ — jedná se o často používaný motiv v mnohá koledách a lidových písních. Pavlo se domnívá, že je to odkaz na dácké bohyně Sida, Rida a Danaja:

„Bereme vše jako samozřejmost, ale má to hluboké kořeny. A ti, kdo zapisovali a skládali tato slova, se chtěli stát svatými.“

Zákaz koled

Jako obřad, který je spojený s náboženstvím, se koledu snažili zakázat dvakrát. Poprvé koleda byla nazývaná pohanským zvykem, když se na Huculščyně aktivizovalo křesťanství. Spisovatel Stanislav Vincenz o tom píše ve své knize „Na vysoké polonině” (polonina — louka na hřbetu Karpatských hor — pozn. překl.) a vzpomíná na rok 1830.

„Slavíme narození slunce, ale můžeme stejně tak slavit i narození Ježíše Krista“ – říká, když prohlíží tuto knihu etnograf Ivan Zelenčuk. Ve stejnou dobu místní spisovatel Petro Šekeryk-Donykiv již nazývá koledu mobilním kostelem. Kněží tehdy psali spolu s Huculami texty nových koled.

Během sovětského období bylo chození do kostela zakázáno a spolu s tím i koledy, proto Huculové vše dělali tajně. Ivan Zelenčuk vypráví, že koledovali „vrchovinami“ tak, aby je nikdo neviděl, považovalo se to za špatný čin. Ve městech mohli texty koled přepisovat takovým způsobem, že se jméno Ježíše přepisovalo na Lenina, protože jinak KGB (orgán státní bezpečnosti v Sovětském svazu, v Česku bylo StB — pozn. překl.) by mohla pak koledníky pronásledovat.

Každá huculská vesnice má dvě části. Dolní, kde žije zpravidla půlka obyvatelstva, je u břehů řeky. Druhá část horské vesnice je vrchní. Vzdálenost mezi domy bývá i celý kilometr, aby bylo místo na chov zvířat. Pravděpodobnost, že někdo půjde do hor a zkontroluje, zda se koleduje nebo ne, byla malá. Proto tehdy koleda žila jen „na vrchovinách“.

„Moje máma pořád chodila na koledu ke své sestře do vesnice Krasnopillja. Povídala: ‚A já o Vánocích jdu k sestře Marijce Šojvorovské na návštěvu‘. ‚Proč?‘. ‚Bydlí vysoko v horách a pouští k sobě domu koledníky‘.“

Během perestrojky se koleda obnovovala. Lidé pochopili, že represivní systém již není tak silný, a pomalu začali koledovat otevřeně. Ivan Zelenčuk se domnívá, že koleda se obrodila právě ve Vrchovinském rajonu a první vesnicí byla zrovna Kryvorivňa. Má totiž své pradávné zvyky a lidé jen čekali na příležitost.

Muž připomíná, jak jednou přišli koledníci, když už cela rodina spala. V tu dobu bylo zakázáno koledovat, bylo možné narazit na nebezpečí, obzvlášť pokud jste pracovali na státní pozici. A u etnografa byla rodina učitelů:

„Ve dvě hodiny v noci slyšíme, že pod domem někdo koleduje. Oh, opravdu? Vyšel jsem se podívat, a vidím, že venku jsou koledníci. Otevřel jsem dveře do baráku — pozval jsem je k nám dovnitř. Rychle jsme podávali na stůl vše, co jsme měli k jídlu, zatímco oni koledovali. Pak mě zvali taky koledovat. Bohužel jsem tehdy nešel, měl jsem práci.“

Lidé říkají, že na vesnici byl takový starý pán, který nejen že znal slova všech koled, ale dokonce šel koledovat i po téměř padesátileté přestávce, v požehnaném věku.

Když se koledování zase obrodilo, tak šli spolu s mladými i takoví dědečkové, pro které už bylo těžké vyjít někam z domova. Tradice nezemřela právě proto, že ještě žili ti, kdo si všechno pamatovali, a tak nebylo třeba vše začínat od nuly.

„Bereza“ Ivan Zelenčuk si vzpomíná, že v Kryvorivně se kostel nezavíral a byla tam jedna kolednická skupina z Vrchoviny, jelikož jejich kostel spálili:

„To tančili lidé z Vrchoviny u nás kolem kostela, no a někteří lidé z Kryvorivně se k nim přidávali, tančili tak skoro každý rok. Bylo to nějak tak, víte, že když jste slyšel ten ples, bylo těžko na srdci. Nic zakázaného, nic takového protistátního v těch koledách nebylo.“

Byly protisovětské texty: i o čtyřicátém sedmém roce, kdy místní obyvatele odváželi na Sibiř, byly koledy o UPA (Ukrajinské povstalecké armádě) — ty byly zakázané.

Až do povolení náboženství existovala na vesnici pouze jedna nebo dvě skupiny a poté se v každé vesnici vytvořily samostatné skupiny.

Rozkoleda

Po dvanáctidenním koledování se skupina schází na rozkoledu (slavnostní završení koledování — pozn. překl.) u svého „berezy“ doma, zpívají jemu a jeho rodině. Pak pijí z kolednického zvonečku a děkují za pohostinnost. „Bereza“ a houslista stojí uprostřed, zatímco kolem něj koledníci tančí různé pljesy (druhy tance), které znají. „Bereza“ se postupně otáčí ke každému koledníkovi, koleduje mu na důkaz díku a nechá ho políbit kříž. Všichni prosí Boha, aby se dočkali další koledy:

„Na Jordan chodíme k řece, tam tancujeme, loučíme se s polibky s „berezami“, a „berezy“ se loučí mezi sebou a s koledníky.“

Pokud se někdo z koledníků prohřešil, dávají mu na políbení lopatu, kterou rozmalují jako slečnu. Tento obřad „rozkoledy“, když se muži, kteří spolu koledovali dva týdny, loučí, je nejdojemnějším momentem.

Huculská koleda s pljesom je unikátním příkladem nepřetržité pěvecké tradice v Karpatech. Tato koleda je zosobněním huculské duše, která je součástí jejich genetického kódu. Proto je tradice stále naživu a není zde místo pro divadelní napodobeniny, protože lidé to dělají především pro sebe. V tom je jejich sila, neboť se umí vcítit do sváteční nálady, starat se o atmosféru svátku. Nejen zpívat a jíst, ale snaží se vnímat smysl a důležitost koled, jako příležitosti znovu objevit samotnou podstatu Vánoc. Každý rok se schází skupina ze stejných lidí a chodí koledovat ke stejným hospodářům. Zásadní v této tradici je být spolu při koledování. V Kryvorivně se říká, že porozumění koledám znamená porozumění Huculům.