Achtem Sejtablajev a jeho Krym

Share this...
Facebook
Twitter

Režisér, divadelní a filmový herec krymskotatarského původu Achtem Sejtablajev se narodil ve městě Jangijul, nedaleko Taškentu — hlavního města Uzbekistánu. Stejně jako většina krymských tatarů, byli i jeho rodiče do Uzbekistánu deportováni v květnu 1944. Jeho rodině se podařilo vrátit domů až počátkem 90. Let, Achtem byl však později nucen opustit svoji rodnou zemi znovu. Nyní je jedním z nejúspěšnějších ukrajinských herců a režisérů a také ředitelem uměleckého prostoru Krymský dům.

Během února a března 2014 došlo k anexi Krymského poloostrova Ruskem. Obsazení Krymu bylo vyvrcholením ozbrojených útoků proti Ukrajině. Ukrajina, ani většina zemí a mezinárodních organizací (včetně Valného shromáždění OSN, Parlamentního shromáždění Rady Evropy a OBSE) neuznávají dočasnou protiústavní anexi části ukrajinského území.

Od začátku ruské okupace Krymu se na pevninskou část Ukrajiny odstěhovalo téměř 45 tisíc krymských obyvatel, mezi nimiž bylo velké množství krymských Tatarů. Ruská vláda okupovaného území je na základě etnické příslušnosti aktivně pronásleduje. Bylo zaznamenáno mnoho případů únosů, domovních prohlídek, zadržení a mučení příslušníků krymskotatarského etnika. Proto se obyvatelé Krymu již 7 let nemohou vrátit do vlasti.

Díky podpoře Ukrajinského institutu vznikla série reportáží, ve kterých se hlavní postavy mohou prostřednictvím brýlí pro virtuální realitu podívat na významná místa na Krymu. Sdílejí tak své vzpomínky a příběhy spojené s rodným poloostrovem.

Achtem

Achtem Sejtablajev (krym. Ahtem Şevket oğlu Seit-Abla) říká, že většina krymských Tatarů nemá na Sovětský svaz ani celkově na toto období žádné příjemné vzpomínky.

„50% našeho národa zahynulo během deportace. Šlo zejména o děti, seniory a ženy. Podle stejné sovětské statistiky 90% mužů krymskotatarského původu, starších 16 let, bylo v té době na frontě a sloužilo v Rudé armádě. Zatímco muži odcházeli na frontu, sovětská vláda ničila jejich rodiny.“

Na Krym se Achtem přestěhoval poté, co v šestnácti absolvoval školu a začal studovat herectví na krymské umělecké škole. Šlo o speciální krymskotatarský kurz vytvořený pro obrození krymskotatarského divadla. Po jeho ukončení hrál Sejtablajev v divadelních představeních v Simferopolu a v některých z nich působil jako režisér. Právě na Krymu začal natáčet filmy.

„S Krymem jsem se seznámil právě díky filmu, když jsem hledal zajímavé lokace pro natáčení.“

Už to bude 15 let, co Achtem žije v Kyjevě. Před okupací jezdíval na Krym skoro každý měsíc, avšak již 7 let se tam nemůže dostat.

„Mám tam rodiče, dvě děti a celé pokolení. Tohle místo je můj Krym.“

Foto: Oleh Pereverzjev.

Od roku 2017 Achtem Sejtablajev stojí v čele Krymského domu. Tato kulturní platforma se věnuje otázce krymského diskurzu v ukrajinském informačním prostoru a pomáhá přistěhovalcům udržet si v paměti jejich jazyk, kulturu a tradiční řemesla.

„Často se setkávám se studenty a provádím s nimi určitý experiment. Spočívá v tom, že mi sdělí své první emoce, když uslyší slovo saraj (česky kůlna — pozn. red.). 9 z 10 obvykle říká, že jde o nějakou podivnou budovu na dvoře, kde je uschováno jakési nářadí. Já jim pak vysvětluju, že v jazyku mojí mámy se to překládá jako palác. Když řeknu slovo chochol, tak většina z nich řekne, že takhle nám říkají Rusové, když nás chtějí ponížit. Pak jsou velmi překvapeni, že v krymskotatarštině to znamená syn nebe. Kdo potřeboval měnit význam těchto slov? Odpověď na tuto otázku je naprosto zřejmá.“

Naposled byl Achtem na Krymu v únoru roku 2004 a okupaci poloostrova viděl na vlastní oči.

„Moc dobře si pamatuji ten pocit bezmocnosti. Měl jsem strach o své blízké a zlobil jsem se, protože jsem nevěděl, co bych mohl udělat. Byl jsem ale přesvědčen, že je nutné jednat.“

Není to poprvé, co se krymští Tataři zbavili možnosti pokojně bydlet na svém vlastním území. S časem se ale vracejí domů a doufají, že to je jenom otázka času a úsilí.

„V době Sovětského svazu moje rodiče nikdy neměli pochybnosti o tom, že se vrátíme na Krym. Již v dospělosti jsem se jich ptal, proč jsou si tím tak jisti. Tehdy nic nenaznačovalo tomu, že se svaz rozpadne a že se budeme moci vrátit. Odpovídali mi, že kromě víry a toho, co tehdy dělali (propagovali návrat krymských Tatarů), jim nic jiného nezbývalo. Nevěřit znamenalo nežít. Čas nám ukázal, že totéž se děje i v dnešní době.“

Výhledy Čufut Kale. Archiv Achtema Sejtablajeva

Bachčisaraj: Chánský palác a Čufut Kale

Achtem vzpomíná, že když jako šestnáctiletý kluk poprvé přijel na Krym, byl… zklamán. Celý život mu jeho známí vyprávěli o krásném poloostrovu s mořem, horami a palmami. Když se však ocitl na simferopolském letišti, nic z toho neuviděl. Za několik dní Achtema jeho bratranec odvezl do Bachčisaraje, aby mu ukázal dům, který měl jeho otec v plánu koupit pro jejich rodinu. Právě zde Achtem poprvé uviděl ten Krym, o němž mu vyprávěli rodiče.

„Byly jsme na cestě do Bachčisaraje. Bylo to v červnu a venku bylo strašné vedro. Otevřel jsem okno našeho žigulíka. Před Bachčisarajem se krajina začala měnit, viděl jsem hory a cítil vůni levandule. Tehdy jí kolem Bachčisaraje byla spousta. Od té doby se mi asociuje s návratem do vlasti.“

Chánský palác v Bachčisaraji je jedinečným příkladem krymskotatarské architektury v celosvětovém měřítku. V 16. až 18. století byl rezidencí vůdců Krymského chanstva, dynastie Girejů. Jde o politické, duchovní a kulturní středisko krymskotatarského života.

„Byl jsem tam mnohokrát s kamarády, dokonce jsem v paláci natáčel některé epizody vlastních filmů. Přímo tady v paláci jsme hráli moji hru Bachčisarajský fontan. S tímto místem je spojeno tolik hezkých vzpomínek.“

V roce 2013 byl Chánský palác zařazen do předběžného seznamu světového dědictví UNESCO. Ukrajina již připravila dokumenty pro zařazení této architektonické památky na hlavní seznam, ale anexe Krymu tomu zabránila. Na konci roku 2017 zahájila okupační mocnost poloostrova rozsáhlou „obnovu“ paláce.

„Podle místních úřadů jde o záchranu paláce. Ti, kteří v Chanském paláci kdysi pracovali a vyznají se v tom říkají, že jde spíš o jeho ničení, jelikož starodávné nosníky a obklady nahrazují moderními materiály.“

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Středověké městečko Čufut-Kale (krm. Çufut Qale, Židovská pevnost) — jedno z nejznámějších a největších krymských jeskynních měst, leží 3 kilometry na východ od Bachčisaraje.

Čufut Kale je druhým místem, které jsem na Krymu navštívil. Tady se mi stala jedna nádherná věc. Vylezli jsme na svah a míjeli jsme tehdy opuštěný Uspenskij klášter. Kousek dál se nacházel klášter karaitů a ještě jeden dům, kde bydlel legendární překladatel a kulturní činitel Ahatanhel Krymskij. Řekl jsem bratrovi:
— Za rohem bude studna.
— Tys tady ale nebyl. Tos viděl na nějakém obrázku, že jo?
— Ne.
A najednou tam byl přesně taková studna, jakou jsem si představoval. Bylo to takzvané deja vu. Měl jsem pocit, že jsem s tou zemi spjat.

V roce 2012 v Čufut Kale natáčeli epizody filmu Chajtarma (krm. qaytarma — návrat), v němž Achtem Sejtablajev hrál hlavní roli a zároveň jej režíroval. Toto historické drama vypraví o deportaci krymských Tatarů a je založeno na skutečných událostech. Hlavní postavou filmu je lidový hrdina krymských Tatarů, sovětský pilot Amet-khan Sultan.

Rodná vesnice rodičů

Na břehu Černého moře, ve vesnici Kapsichor (od roku 1949 nese název Morské) se narodila máma Achtema. Vesnice leží 20 kilometrů od Sudaka.

„Na tu vesnici mám asi nejhřejivější vzpomínky, jelikož je to vlast mé matky. Bydlí tam moji přátelé a jezdíval jsem tam docela často. Na začátku května a října, když bylo teplo a nebyly tam davy lidí, jsme se tam mohli zdržet až tři dny. Na zahradě jsme měli všechno, takže to bylo takové vychutnávání všech krymských pochoutek. A můj kámoš na mě vždy čekal a ukazoval mi nově objevená místa. Spolu jsme poznali spoustu nádherných míst, koukali jsme na moře a chodili po horách.“

Achtem si vzpomíná, že když v roce 1989 nastoupil na hereckou fakultu, jejich třídu odvezli do Sudaku sbírat jablka, hrozny a hrušky. Po sbírání bavlny v Taškentu to vypadalo jako velmi snadná práce. Studenti tudíž dopoledne stíhali nasbírat potřebnou normu (nebo dokonce i dvakrát víc) a pak se mohli jít koupat nebo navštívit nějakou krymskotatarskou rodinu.

„Když někdo z nás slyšel, že se nějaká krymskotatarská rodina přestěhovala na Krym a bydlí 2-3 kilometrů od nás, šli jsme ji navštívit. Obecně se dá říct, že krymští Tataři se mohou snadno poznat. Například když se podíváš na poznávací značky, zjistíš, že člověk pochází ze střední Asie. V té době byla 99% pravděpodobnost, že to byl krymský Tatar, který přišel na Krym. Tataři se obvykle zastavili a popovídali si, a to i v případě, že nebyli známí nebo neměli společné příbuzné (krymští Tataři ale mají příbuzné téměř všude). Pomáhali si navzájem, obzvlášť když bylo potřeba najít dům na prodej, najít nocleh a podobně.“

Pláž ve vesnici Mamašaj.

Share this...
Facebook
Twitter

Pláž ve vesnici Mamašaj.

Share this...
Facebook
Twitter

Mamašaj (od roku 1945 — Orlivka) v jihozápadní části Krymu vedle Sevastopolu je rodnou vesnicí otce Achtema. Nachází se 2 kilometry od Černého moře, na pravém břehu řeky Kača.

„Nebyl mi ani rok, když jsem onemocněl. Rodičům řekli, že mě musí odvézt na Krym, abych se vyléčil ze zapalu plic. Krymští Tataři tehdy na Krym mohli jet jenom na dovolenou, nikoliv bydlet. Přivezli mě do dnešní Orlivky, tehdy se ta vesnice jmenovala Mamašaj. Mám pocit, že si toto pobřeží pamatuju doteď, jak tam běhám a stále žádám místní o nějaké jídlo. Nedávno mi moje máma tuto vzpomínku potvrdila. Řekla mi, že si pamatuje, že ten den jsem se cítil mnohem lépe.“

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Alim Alijev

Projektová manažerka:

Kateryna Polevjanenko

Autorka:

Natalija Ponedilok

Redaktorka:

Jevhenija Sapožnykova

Tazatelka:

Karina Piljuhina

Natáčení 360°,

Režisér montáže:

Serhij Korovajnyj

Kameraman:

Mychajlo Šelest

Oleh Solohub

Režisér:

Mykola Nosok

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Content manažerka:

Krystyna Kravčenko

Překladatelka:

Daryna Dziuba

Redaktorka překladu:

Monika Plisková

Koordinátorka:

Marharyta Golobrodska

Ukrainer podporují

Stát se partnerem

Sleduj Expedici