Share this...
Facebook
Twitter

Opuštěnou továrnu izolačních materiálů, z níž se před deseti lety v průmyslové části Doněcku stal obrovský umělecký prostor Izolace, ruští bojovníci změnili na věznici a mučírnu. Autoři projektu se tak byli nuceni přestěhovat do Kyjeva a pustit se do revitalizace jiného průmyslového objektu, jenž se na kyjevské mapě objevil jako IZONE. Jak tento kulturní prostor funguje a mají jeho zakladatelé v plánu vrátit se do Doněcku po konci jeho okupace?

Mezinárodní dobročinná nadace „Izolace. Platforma kulturních iniciativ” vznikla v roce 2010 v Doněcku za účelem rozvoje kulturního a kreativního průmyslu na Ukrajině. Již deset let manažeři a umělci podporují fungování prostoru pro různorodé kulturní projekty především v Kyjevě a na Ukrajině celkově.

Prostor, kde před deseti lety nadace Izolace začínala svoji činnost, je dnes mučírnou a věznicí na území východní Ukrajiny, které je dočasně okupované Ruskem. Celý tým se však přestěhoval do hlavního města a usadil se v průmyslové oblasti podobné té, již byl nucen opustit kvůli rusko-ukrajinské válce.

Nadace Izolace. Doněck

Na jaře roku 1955 v okolí města Stalino (tehdejší název Doněcku) postavili továrnu, která vyráběla minerální vatu.

Tepelná energetika, vojensko-průmyslový komplex, letecké, loďařské a kosmické odvětví využívaly produkci této továrny až do krize, která začala po rozpadu Sovětského svazu. Tehdy továrna zůstala bez objednávek od bývalých republik, bez podpory infrastruktury a státního financování. Zkrachovala a v roce 2005 se zavřela.

Nadace Izolace vznikla v roce 2010. Dcera posledního sovětského ředitele továrny Ljubov Mychajlivná investovala do projektu, jenž měl podle jejího záměru změnit kulturní a vzdělávací podobu Doněcku a Ukrajiny.

Když v evropských zemích kulturní iniciativy zaplňovaly opuštěné městské části a rozmisťovaly se v místnostech bývalých továren či šachet, na Ukrajině se nad tímto ještě nikdo nezamyslel. Ljubov se obrátila na městskou radu s návrhem na renovaci prostoru bývalé továrny, ta však její iniciativu odmítla. Následně pak Ljubov továrnu privatizovala, samostatně investovala do Izolace a pozvala ke spolupráci další podnikatele.

Izolace z principu nevyužívala peníze jiných organizací, spojených s tzv. doněckou mafií či oligarchy. Místo toho pracovali s firmami, které spolupracovaly s Evropskou unií, Británií a USA, a také s organizacemi, jejichž hodnoty se shodovaly s těmi jejich.

Tak na území továrny izolačních materiálů začala vznikat kultura, kreativita a umění. Odtud pochází i název nadace — Izolace.

Doněck. Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Doněck. Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

První výstava měla velmi očekávaný název — «IZOLYATSIA 2.0». Tedy restartování. Pod vedením Adama Nankervise pět ukrajinských malířů: David Čičkan, Jurij Pikul’, Hamlet Zinkivskij, Volodymyr Kuzněcov a APL315 zpracovávali téma transformace a souvislosti mezi prostorem továrny a městským prostředím.

Mychajlo Hlubokyj, manažer rozvoje nadace Izolace, říká, že to byl první podobný umělecký projekt v Doněcku.

„Za oněch časů v Doněcku kromě státního uměleckého muzea a Doněckého regionálního muzea, divadla a opery žádná jiná kultura nebyla. A bylo to oficiální. Nezávislá (alternativní — pozn.red.) kultura tady samozřejmě neexistovala vůbec.”

Konkurence nebyla ani na východě Ukrajiny, stejně jako alternativní prostor pro provedení podobných událostí, a tak se tým rozhodl rozšířit na celou továrnu, aby měl více možností pro realizaci výstav a promítání filmů. Poptávka po kulturních produktech vytvořených v Izolaci byla obrovská.

Foto z archivu nadace Izolace.

Například projekt komunity doněckých umělců v čele s čínským malířem Cajem Hocjanem „1270 metrů nad zemí”. Nyni je Caj Hocjan známým malířem pracujícím v New Yorku. Narodil se a vyrůstal v Číně, a tak téma šachty, na jejímž rozvoji se spolu s Izolací podílí, se ukázalo být malíři velmi blízké. V Doněcku Caj Hocjan vytvořil obrovské portréty horníků nakreslené ohněm: umělec pokládal prach na kontury portrétů a podpaloval ho.

Výsledkem projektu se staly dvě výstavy: portréty horníků a pohyblivá instalace složená z vozů, která reprezentovala jejich každodenní život.

Mychajlo je přesvědčen o tom, že kdyby Izolace vyzývala umělce přivážet nachystané výstavy, takového zapojení publika, jak to bylo tenkrát, by nebylo.

„Lidé přicházeli, přiváděli příbuzné. S dětmi přicházeli horníci, jejichž portréty malovali, chtěli se na sebe podívat, bylo tam hodně lidí. Instituce se okamžitě stala místem, kde každý z nás chápal, že tady se hovoří o nás, o našich problémech, o tom, co se kolem nás děje.”

Právě tento přístup se stal pro Izolaci základním.

Foto z archivu nadace Izolace.

Dobytí

7. dubna 2014 se bojovníci zmocnili budovy Doněcké regionální správy. Ve městě se objevili ozbrojení separatisté, kteří začali zavádět vlastní pravidla a zároveň je uplatňovat. Nadace Izolace i nadále pracovala v normálním režimu, jelikož všichni chápali, že kultura a umění jsou obzvlášť nezbytné v době nestability a křehkosti. Právě tehdy proběhl festival „10 let španělské kinematografie”.

„Promítali jsme filmy. Přicházeli lidé, zejména starší ženy, kteří tu dřív nebyli. Na konci šly za námi a děkovaly mi, říkaly: „Tam, ve městě, se dějí takové věci! Lidé se zbraněmi, ničemu nerozumíme. Za vámi ale můžeme zajít, je tady klid, bezpečí a můžeme se kouknout na dobrý film”. Proto jsme se v této aktivitě snažili pokračovat, abychom podpořili lidi, aby k nám přicházeli a měli místo, kde by se mohli vyhnout náporu, jenž již tehdy dolehl na město.”

Stoupenci myšlenky separace tehdy říkali, že prý je „potřeba slyšet hlas Donbasu” a oddělit se od Ukrajiny. Místo toho se tým Izolace odhodlal ukázat jiný hlas a tak uspořádal velký festival ukrajinské literatury. Během týdne přijížděli do Doněcku ukrajinští spisovatelé, básníci a umělci, aby mohli ukázat svou pozici ohledně kultury a státnosti.

Opuštěná továrna izolačních materiálů se stala otevřeným prostorem, kde se konaly diskuze, a to nejen o kultuře a umění. Dialog mezi účastníky festivalu z různých koutů Ukrajiny rekonstruoval to, co se v zemi odehrávalo během prvních šesti měsíců rusko-ukrajinské války.

Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Umělci potřebovali nějaký prostor pro své úvahy o válce na území Donbasu a diváci s radostí navštěvovali výstavy, kde se mohli zúčastnit důkladného dialogu. Účastnice týmu Maryna Samochinová říká:

„Vím naprosto přesně, že před válkou byla Izolace v Doněcku zvláštním jevem, atypickým pro Doněck, atypickou organizací, v níž se navazovaly vztahy na zvláštních základech, s jakýmisi širšími myšlenkami realizace pro každého jedince. A v Doněcku Izolace poskytovala jakýsi alternativní pohled pro obyčejné lidi.”

9. dubna 2014 přišli na území Izolace ozbrojenci, kteří oznámili, že teď továrna patří jim a bude využívána pro uschování humanitární pomocí z Ruska. Většina týmu byla tehdy mimo Doněck a od doby, kdy se dozvěděli o tom, že se prostoru zmocnili bojovníci, se domů nevracela.

Od té chvíle se všechny místnosti, kde měla základnu nadace, staly věznicí a mučírnou a také muničním skladem. Budova, která byla hlavní kanceláří Izolace a výstavním prostorem, se nyní používá jako kasárny bojovníků a místo pro úschovu zbraní. Mychajlo Hlubokyj ukazuje:

„Pod tímto domem je také velký podzemní bunkr. Proto se všechny továrny v Sovětském svazu stavěly tak, aby mohly pracovat dokonce i v době jaderné války. Tyto sklepy se bohužel využívají jako místnosti, kde jsou nyní nelegálně drženi lidé.”

Stěhování

V nadaci Izolace začala nová etapa. Bez možnosti vrátit se domů kvůli rusko-ukrajinské válce a obsazenému prostoru továrny tým zůstal v Kyjevě a chápal, že je třeba pokračovat v činnosti započaté v Doněcku — rozvíjet kulturu Ukrajiny. Neboť právě kultura je tím, co pomáhá v těžké době zůstat nad vodou.

Kyjevské organizace, především coworking Časopis a umělecký klub Closer pomohly s prostory pro projekty, které realizovala Izolace, a její první velkoměstská kancelář byla v areálu expa VDNH. Tým i nadále pracoval především s doněckým publikem, které se na začátku války přestěhovalo do Kyjeva.

Většina projektů Izolace se věnovala tomu, co se odehrávalo v Doněcku a Luhansku během okupace. Nikdo nevěděl, a občas neví doteď, jak se tam změnil život po začátku rusko-ukrajinské války: podle jakých pravidel žijí lidé, v čem jsou omezováni a co je motivuje. Hlas projektů Izolace zněl v každém příběhu o jeho vývoji a v příbězích účastníků týmu a jejich rodin. Mychajlo si vzpomíná:

„Mnoho lidí se ptá na to, jak jsme reagovali, jak bylo možné v takové situaci pracovat. Ve skutečnosti hodně z toho jsme začali dělat ihned, a pomohlo to možná většině z nás zachránit rozum a klid. Museli jsme pracovat, a proto na úvahy o tom, co se děje, nebyl čas.”

Mychajlo Hlubokyj, manažer z rozvoje nadace Izolace.

V zimě 2014 se Izolace zúčastnila programu ALERTE francouzského muzea umění Palais de Tokyo v Paříži, v němž se vede dialog mezi umělci a institucemi, jejichž státy se nachází ve válečném stavu. Místo toho, aby vyprávěli o situaci na Ukrajině, rozhodl se tým ukázat publiku rozhovory s těmi, kdo se zmocnili továrny izolačních materiálů a s těmi, kdo byli v zajetí. Přístup k zajatým nemá ani mezinárodní organizace Červený kříž, ale ruskému kanalu Déšť se ho podařilo získat.

V roce 2015 na Benátském bienále tým Izolace provedl akci #Onvacation. Návštěvníci se mohli obléknout do vojenské uniformy s nápisem #Onvacation na zádech a projít do pavilonu státu, jejž považují za agresora. Pomocí takové interaktivity probíhalo vyprávění o historii rusko-ukrajinské války. Například o tom, jak ruští vojáci, kteří obsadili Doněck a Luhansk, vyhlašovali, že přijeli na Ukrajinu nikoliv na rozkaz ruského vedení, ale z vlastní vůle — na dovolenou.

Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Foto z archivu nadace Izolace.

Share this...
Facebook
Twitter

Výstava „Z Walesu na Ukrajinu. Historie Juzivky” z roku 2019 — projekt Viktorije Donovan a Stefana Keddika věnovaný britskému důlnímu inženýru Johnu Hughesovi, zakladateli Doněcku (první název města — Juzivka — pozn.red.) a skupině migrantů, kteří se nechali na pozvání Ruského impéria zlákat k investování do rozvoje průmyslu a přijeli na Donbas budovat region.

Sociální a kulturní instituce, které založili Britové, proměňovaly život místních obyvatelů. Například čajové pokoje, tenisové dvorce a anglikánská církev byly určitou dobu charakteristickými znaky Doněcku.

Skrz soukromé příběhy, dopisy, memoáry a fotografie chtěli kurátoři výstavy povyprávět o tom, jak prožívají stěhovaní migranti, o čem sní a čeho se bojí, jaký užitek přináší migrace, jaký potencial mohou tvořit migranti (například celá města), a také o izolaci průmyslových regionů. Zároveň skrz každodenní život — jednoduchým a pro všechny srozumitelným jazykem — zazněla historie industrializace a historie regionu. Mychajlo hovoří i o tom, jak se ukrajinská a britská kultura navzájem ovlivňovaly:

„Jsou tam fotografie pořízené na Donbasu: jsou to děti Johna Hughese ve vyšívaných kostýmech (vyšyvanka, ukrajinský vyšívaný kostým, součást lidového kroje — pozn.red.) či školy, do nichž chodili, instituce, které zakládali: církve, kluby. Je známo, že první ulice v Luhansku se jmenovala Anglická.”

Mychajlo je přesvědčen, že pro rozvoj je důležité zachovat historické a kulturní dědictví. Znát dějiny, pamatovat si, kdo a co přesně vytvořil, jak se stavěla města, znamená chápat svou minulost.

IZONE. Kyjev

Po příjezdu do Kyjeva se Izolace usadila v areálu expa VDNH, podmínky spolupráce jim ale nedovolovaly pracovat v plné míře. Britský architekt Rick Rowbotham, který pomáhal týmu s prostory, nabídl zaměřit pozornost na areál Kyjevské loděnice umístěné nedaleko centra města v průmyslové části Kyjeva. Tým Izolace to vzal v úvahu a stal se prvním, kdo chtěl pronajmout prostor továrny (v současné době je na pronájem velká fronta).

Tehdy Izolace kromě nadace založila také kreativní komunitu a prostor IZONE. Izolace realizuje kulturní, umělecké a sociální projekty, zatímco IZONE se zabývá komerční činností. Tak se zformoval sociální byznys, jehož zisky jdou na splacení pronájmu místností a realizaci projektů Izolace.

Coworking

Nejdřív se první patro IZONE používalo pro realizaci velkých akcí: filmových festivalů, promítání filmů, koncertů, konferencí a výstav. Na velkých obrazovkách vysílali videa různých projektů. Následně si však tým uvědomil, že zdrojů pro podporu fungování dvou výstavních sálů nemají dostatek a jeden sál vyčlenili pro coworking.

Toto rozhodnutí bylo způsobeno také žádostí o spolupráci od lidí z kreativní komunity. Ti, kteří se zabývají kinem, animací, reklamou, fotografií, pracují ve sféře architektury, urbanismu atd., tvoří pod jednou střechou. Takhle se formuje kreativní komunita.

Rick Rowbotham rozpracoval koncepci pracovního prostoru v místnosti, která fungovala v továrně jako laboratoř: zůstaly tady nosníky, jeřáby, výtahy atd. Architekt schválně nechal v sálu kov pro zachování průmyslového ducha továrny. Je důležité chránit industriální dědictví, věří Mychajlo Hlubokyj:

„Aby se tohle všechno nezměnilo na obyčejné byznysové centrum či kancelářský prostor, kterých je velmi mnoho, bylo pro nás důležité zachovat ducha továrny. Proto tady používáme ocelové konstrukce, které vypadají, jako kdyby byly v továrně i dříve. Jde o speciální železo, které velmi rychle oxiduje, proto rychle zrezivělo. Je to jako kdyby se během dlouhé doby nacházelo pod vlivem vody.”

Coworking je rozdělen do dvou částí. Otevřený prostor Open Desk je dostupný pro kohokoliv: lze tady pracovat i během pracovní doby. Jsou tu také oddělená studia pro ty, kteří pracují v kreativním průmyslu — tady tým Izolace analyzuje, zda se hodnoty projektů shodují, jelikož taková spolupráce je stabilnější než v otevřeném prostoru. Mezi rezidenty projektu IZONE jsou umělci, architekti, producenti filmů a videí, módní návrháři, programátoři, designéři a sochaři.

Poptávka po coworkingu s každým rokem roste, protože kultura spolupráce různých týmů v jediném prostoru se rozvíjí. Nyní jsou v areálů IZONE dvě patra s coworkingem, kde pracuje nejméně třicet týmů z různých kreativních projektů.

Dílna sítotisku. Maryna

V areálu IZONE se nachází dílna-coworking, kde funguje ateliér sítotisku. Umělci a podnikatelé spolupracují: lze tady realizovat jak komerční projekty, tak i vlastní umělecké.

Maryna Samochinová je designérkou a manažerkou dílny, jednou z prvních účastníc týmu, která se k Izolaci přidala již v Doněcku a přestěhovala se spolu s kolegy do Kyjeva.

„V Kyjevě vznikl nový kontext. Měli jsme přehodnotit všechno, co děláme a co teď budeme dělat. Tyto změny možná vedly k hledání nových způsobů vnímání světa a k pokusům o pochopení toho, co dělám pro společnost, která je v mém dosahu. V tomto souhrnném přehodnocení jsem našla i to svoje.”

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

V dílně je stojan pro rytiny, kde dělají výrobky z kovu, kartonu, plastu, linolea, atd. Hlavním zaměřením dílny je však sítotisk. Veškerý proces tisku se uskutečňuje ručně a tiskárna pracuje výhradně s šablonami. Pomocí světlocitlivé emulze, světla a obrazu na průhledném nosiči (pauzovací papír nebo pásek) tým vytváří šablonu. Z ní se pak obraz protlačuje na hedvábí.

Kromě vlastní výroby se v dílně také uskutečňují cvičení. Někteří studenti se pak stávají coworkery IZONu a ti, kteří chtějí jen zkusit své dovednosti v umění sítotisku, se pak účastní tiskařských večírků.

„Bavíme se, nezveme světové, ale zajímavé osobnosti, které mají určité schopnosti, které tady, v dílně, můžeme napodobit, navzájem se inspirovat. Stalo se to již dost dobrou a milou tradicí. Našli jsme vlastní význam v tom, co děláme. A o to se dělíme s lidmi.”

Veřejný a výstavní prostor. Kateryna

Ve třetím patře areálu IZONE je prostor pro veřejné události. Například každou středu malíři, sochaři a jiní umělci pořádají minivýstavy v rámci projektu „Art Středa”. Občas se kromě prací známých umělců v prostoru objeví výrobky mladých umělců, kteří ještě nemají s výstavami zkušenost.

Je to pro ně příležitost prezentovat svou tvorbu v uznávaném prostoru a zapsat si do portfolia výstavu v areálu IZONE. Téma výstavy má odpovídat hodnotám Izolace: má to být kritické umění a do prací má být vložen význam.

Výstavy a instalace v areálu IZONE existují od doby založení prostoru. Každý rok proběhlo několik velkých výstav bez omezení formátu. V únoru až březnu 2020 ve spolupráci s Pamětním centrem Holocaustu „Babí Jar” nadace Izolace představila instalaci francouzské malířky Olhy Kiseljove.

Instalace „Zahrada pamětí” byla věnována tragédii v Babím Jaru. Manažerka komunikace Kateryna Iholkina říká, že tento projekt je jedním z příkladů vědeckého umění, uměleckého směru, jenž spojuje kulturu a vědu.

„„Zahrada pamětí” — protože malířka spolu s vědci prostudovala, doslova vyslechla stromy Babího Jaru, které pamatují tragické události, jejich paměť je ale odlišná od té lidské — neangažovaná a nezabarvená do ideologických barev. Malířka prozkoumala a nahrála pohyby uvnitř kmenů těchto stromů a následně z nich spolu s vědci vytvořila videoinstalaci.”

Před tím Izolace vytvořila instalaci „Renovace”, v níž oprava vyvstávala jako metafora stavu věcí ve společnosti. Tuniská malířka ukrajinského původu Nadija Kaabi-Linkeová apelovala na změny, revoluce, politickou, ekonomickou a ekologickou situaci ve světě. Dlažební kostky rozházené ve výstavním prostoru vytvářely pocit nestability — bylo těžké po nich jít. Stejně jako je těžké existovat v nestabilním světě.

Kromě individuálních projektů v areálu IZONE probíhají také art-rezidence — jeden z klíčových proudů Izolace. Formát uměleckých rezidencí dovoluje umělcům vyměňovat si zkušenosti nejen v rámci Ukrajiny, ale také se zahraničními kolegy. Malíři přijíždějí z Kyjeva, bydlí v areálu IZONE na vybavené koleji a pracují na stejném místě.

Spolupráce týmu Izolace a ukrajinských umělců s hosty uměleckých rezidencí se proměňuje v projekty, na nichž pak během dalších měsíců pracují. Nač ukrajinští umělci potřebují takovou spolupráci? Kateryna povídá:

„Výměna informací a vyprávění světu o tom, že v Kyjevě, na Ukrajině lze dělat skvělé věci; historky o tom, že na Ukrajině mají zajímavé prostředí, které stojí za to, aby se o něm vědělo ve světě.”

Hurtobus. Clemence

Jedním z takových rezidentů je Clemence Poole, který již pátým rokem řídí projekty Izolace. Clemence je z New Yorku, kde se na konci roku 2013 seznámil s týmem Izolace. Do Kyjeva tento kurátor přijel 8. června následujícího roku, a to den předtím, než se bojovníci zmocnili továrny na izolační materiály. Idea pro první kyjevský projekt — „Zacholennja” (Dobytí) — vznikla organicky — jako úvaha nad událostmi v Doněcku.

Nyní Clemence spravuje projekt „Hurtobus” (ukr. hur — skupina — pozn.red.) — dvanáctimetrový autobus Volvo zmodernizovaný na mobilní kulturní centrum, který cestuje regiony Ukrajiny. Tým projektu pořádá kulturně-vzdělávací akce, promítání filmů, setkání se známými lidmi. A rozvíjí potenciál místních komunit.

„Vytvořili jsme mobilní kulturní centrum, které nevypráví o tom, co je kultura, ale naopak, prosí o tom povyprávět návštěvníky. Všechny programy předpokládají zapojení komunit. Kromě toho spíš klademe otázky, než na ně odpovídáme.”

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Je to efektivní způsob, jak motivovat lidi přemýšlet nad kulturními tématy, a právě proto je podle Clemence projekt dosud aktuální. Základem práce s publikem v malých městech, kde se nachází objekty těžkého průmyslu, ale nejsou žádné kulturní aktivity. Je to myšlenka decentralizace kultury.

„Pro nás to však neznamená, že se kultura soustředí na jednom místě a má být decentralizována. Jde o to, že podpora kultury, její financování a kritické myšlení jsou centralizované. Snažíme se o decentralizaci podpory lidí, kteří pracují s kulturními tématy.„

Podle výsledků velkých rezidencí v Doněcku vznikaly specific projects — projekty, které mají pomáhat pozměnit krajinu v okolí továrny Izolace. Nyní se podobné rezidence provádějí za účelem změny měst. V minulém roce v Severodoněcku tým Izolace uspořadal letní školu věnovanou multifunkčním městům. Výzkumníci, umělci a aktivisté měli možnost spolupracovat a vytvářet nový kulturní produkt, který by šířil povědomí o jinak výhradně průmyslovém regionu.

Donbaské ateliéry. Dmytro

Vedle vstupu do knihovny „Donbaských ateliérů” se nacházejí práce Hamleta Zinkivského, které vytvořil v Doněcku během art-rezidencí v roce 2010. Portréty pracovníků továrny nakreslené na kovových „plátnech” jsou jedny z nemnoha výrobků, které se podařilo zachránit poté, co se bojovníci zmocnili továrny.

Projekt „Donbaské ateliéry” byl vytvořen v roce 2014 v Doněcku, kdy vznikla potřeba mluvit o změnách geopolitické situace na východě Ukrajiny a o tehdejších náladách ve společnosti.

Dmytro Čepurnyj, ředitel projektů, říká, že tento mezinárodní projekt má veřejný program, výzkumnou orientaci a knihovnu. Důležitou částí veřejného programu je letní škola — mezinárodní rezidence, která sdružuje výzkumníky, umělce, kurátory a aktivisty.

„Výzkumníci dekonstruují, kurátoři a umělci něco vytváří, aktivisté spolupůsobí. Je pro nás důležité, aby vznikla synergie, spoluvytváření těchto tří nebo čtyř kategorií, které mohou dohromady vytvářet nějaký zajímavý výsledek.„

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Knihovna se formovala postupně a formuje se doted’. Knihy v knihovně jsou především o Doněckém a Luhanském regionu: jejich minulosti, současnosti a budoucnosti.

Součástí knihovny „Donbaských ateliérů” je knihovna „Hurtobusu”.

„Knihy se sem dostávají náhodně: občas je kupujeme, častěji ale probíhají jakési prezentace, darují nám je nebo je sem přiváží naši rezidenti. Třetí variantou je, že když zkoumáme nějaké téma, tak kupujeme knihy o konkrétním uměleckém směru nebo umělci, a to v případě monografické výstavy.”

Dmytro se dostal do týmu Izolace díky univerzitní ročníkové práci — přišel si přečíst tematickou literaturu. Později ho pozvali připojit se k projektu a Dmytro souhlasil, poněvadž byl z Luhansku a zajímal se o historii regionu.

„Když jsem měl možnost přečíst si všechny knihy, které tady byly, tak jsem ji první rok využil. Jak řekl Karl Marx, je zapotřebí nejen popsat svět, ale i ho změnit, totiž něco podniknout — nějakou rezidenci či výstavní projekt bezprostředně v tomto prostoru. Zdá se mi, že některé postsovětské průmyslové areály, města (Lysyčansk či Severodoněck, Svjatohirs’k či Mariupol) jsou stvořeny pro nějakou takovou kulturní intervenci.”

Od doby nuceného stěhování do Kyjeva Izolace i nadále pracuje s příběhy o Donbasu a jeho lidech. V roce 2020 má Izolace v plánu převést pozornost z Kyjeva na východ Ukrajiny — otevřít pobočku v regionu a spolupracovat s místními partnery. Dmytro zdůrazňuje:

„Pro Izolaci je důležitá otázka návratu Donbasu. Jakým způsobem lze decentralizovat instituci, jak lze být doma, když se není možné do rodného města dostat? Zdá se mi, že je důležité svolávat určitou komunitu, něco dělat, abychom se nezbláznili, abychom si nějak uvědomili to, co se s námi děje.”

Zatímco Izolace pracuje v Kyjevě a otevírá svět kultury, kreativity a umění a nastoluje důležitá témata, továrna zůstala na území „ruského míru” a funguje podle jeho pravidel — izoluje a uvězňuje. Svoboda hledání, jednání a experimentů, kterou nyní má tým Izolace k dispozici, je úplným opakem podmínek, v nichž funguje prostor, kde to všechno začínalo.

podporováno

Tento materiál byl přeložen za podpory Ukrajinského institutu

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Autorka:

Valerija Didenko

Redaktorka:

Zoja Ševčuk

Producent:

Karina Piljuhina

Fotograf:

Jurij Stefaňak

Kameraman:

Mychajlo Šelest

Oleh Solohub

Kameramanka:

Anna Vorobjova

Režisérka montáže:

Marija Terebus

Režisér:

Mykola Nosok

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Přepis dialogů:

Taras Berezjuk

Přepis dialogů:

Alina Kufedčuk

Anna Jemeljanova

Natalja Hryňuk

Grafický návrhář:

Kateryna Ptaška

Tazatelka:

Karina Piljuhina

Překladatelka:

Daryna Dziuba

Redaktor překladu:

Jan Martinovský