Byl slunečný, teplý den, který silně kontrastoval s pocity, které se začaly objevovat od prvních pohledů na vesnici. Přivítaly nás rozbité, vypálené domy a rozstřílená, zničená místní vozidla. Ve vzduchu byl smutek, který prostupoval tyto tři a půl ulice.
Suterén školy, v němž byla celá vesnice držena, je epicentrem hrůzy. [Místní] říkali, že spali střídavě a doslova ve stoje, přivázali se k trubkám šátkem, protože na osobu připadal necelý metr čtvereční.
[Na stěnách] si lidé dělali poznámky, „kalendáře“, aby se alespoň nějak orientovali v čase. A vedle byly seznamy: jeden z těch, kteří nepřežili podmínky [zadržení], a druhý z těch, kteří byli zabiti. V blízkosti byly různé dětské kresby. Někdo nakreslil fotbalové hřiště, někdo milovaného kocoura Markýze.
Slyšel jsem ty nejstrašnější příběhy. Příběh matky samoživitelky o tom, jak byl [okupanty] před ní zabit jeden z jejích synů a druhý byl odvezen do lesa a už ho nikdo neviděl. O tom, jak nosili miminka v náručí pod stropem k malému technickému okénku, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. O tom, jak [ruští vojáci] přejížděla auta tankem jen proto, že se tu obyvatelům „žije příliš dobře“.
Byli však i tací, kteří přes četná utrpení zůstali neoblomní a při každém setkání se usmívali. Neuvěřitelně na mě zapůsobila jejich vnitřní síla.
Bylo hezké vidět, jak ti, kteří byli na prvním setkání ve zcela zničeném morálním stavu, nakonec našli sílu se vzchopit. Postupně všechno získávalo nový život.
Jahidne je malá vesnice poblíž Černihivu, která byla na jaře 2022 po dobu 26 dní pod ruskou okupací. Útočníci drželi 300 lidí v suterénu školy o rozloze kolem 130 m². 15 starších obyvatel Jahidne tam zemřelo kvůli špatným podmínkám, včetně nedostatku čerstvého vzduchu. Další část vězňů byla okupanty vyvedena z areálu školy a zabita.
Fotograf Pasha Yuz pořídil tyto snímky v květnu 2022 během cesty do Jahidne spolu s dobrovolníky iniciativy Repair Together, která zařizuje stavební tábory ve vesnicích postižených válkou.
Byl slunečný, teplý den, který silně kontrastoval s pocity, které se začaly objevovat od prvních pohledů na vesnici. Přivítaly nás rozbité, vypálené domy a rozstřílená, zničená místní vozidla. Ve vzduchu byl smutek, který prostupoval tyto tři a půl ulice.
Suterén školy, v němž byla celá vesnice držena, je epicentrem hrůzy. [Místní] říkali, že spali střídavě a doslova ve stoje, přivázali se k trubkám šátkem, protože na osobu připadal necelý metr čtvereční.
[Na stěnách] si lidé dělali poznámky, „kalendáře“, aby se alespoň nějak orientovali v čase. A vedle byly seznamy: jeden z těch, kteří nepřežili podmínky [zadržení], a druhý z těch, kteří byli zabiti. V blízkosti byly různé dětské kresby. Někdo nakreslil fotbalové hřiště, někdo milovaného kocoura Markýze.
Slyšel jsem ty nejstrašnější příběhy. Příběh matky samoživitelky o tom, jak byl [okupanty] před ní zabit jeden z jejích synů a druhý byl odvezen do lesa a už ho nikdo neviděl. O tom, jak nosili miminka v náručí pod stropem k malému technickému okénku, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. O tom, jak [ruští vojáci] přejížděla auta tankem jen proto, že se tu obyvatelům „žije příliš dobře“.
Byli však i tací, kteří přes četná utrpení zůstali neoblomní a při každém setkání se usmívali. Neuvěřitelně na mě zapůsobila jejich vnitřní síla.
