Share this...
Facebook
Twitter

Letos se do finále národního výběru pro Eurovizi dostala skupina TVORCHI, kterou založili Ukrajinec Andrii Hutsulyak a Nigerijec Jeffrey Kenny. Před několika lety přijel Jeffrey na Ukrajinu studovat medicínu a už tady zůstal. Dnes žije na Ukrajině více než 30 000 lidí afrického původu, z nichž drtivá většina jsou studenti, kteří přicházejí za studiem a životem v jiném kulturním prostředí. Nigerijci jsou druhou největší africkou komunitou na Ukrajině.

Po druhé světové válce, v 60. letech, se řada evropských kolonií v Africe stala nezávislými státy. Tato událost byla tak pozoruhodná, že rok 1960 byl vyhlášen rokem Afriky. Někteří lídři nových států se obrátili k socialistickému politickému a ekonomickému systému, aby už nikdy nemuseli mít nic společného se západním světem. SSSR vzal na sebe s velkou radostí roli opatrovníka nových afrických socialistických zemí. Navázání obchodních vztahů, finanční podpora a studentské programy na sovětských univerzitách posílily vazby mezi státy se stejným politickým režimem. Takto se poprvé objevili afričtí studenti na Ukrajině, tehdy ještě součástí Sovětského svazu.

V prvních letech nezávislosti obnovila Ukrajina diplomatické vztahy s africkými zeměmi a příliv afrických migrantů se významně zvýšil. Afričané ale nebyli zahrnuti do sčítání lidu v roce 2001. Mladí Afričané přicházejí na Ukrajinu získat vysokoškolské vzdělání. Ukrajinské univerzity se v afrických zemích staly velmi populární prostřednictvím speciálních agentur, které inzerují dostupné vzdělání v zahraničí. Připravují všechny potřebné dokumenty, vydávají víza pro budoucí studenty a hromadně je dopravují na Ukrajinu.

Podle nevládní organizace Africká rada na Ukrajině, která propaguje a šíří africkou kulturu, zde žije asi 30 000 Afričanů, většinou studentů z Maroka, Nigérie a Egypta.

Po příjezdu na Ukrajinu čeká africkou mládež fáze adaptace na klima, společnost a jídlo. Někteří se seznamují s místními a aktivně se učí ukrajinský jazyk, aby si rychleji zvykli na rytmus cizího města. Jiní, kteří se necítí dobře v neznámém prostředí, hledají krajany a vytvářejí komunity, ve kterých sdílejí vzpomínky na domov.

Abi

Abekwuchi Chukwumati, nebo jednoduše Abi, studuje čtvrtým rokem na na Právnické fakultě Vysoké školy ekonomické v Ternopilu. Přestože v Nigérii jsou také vysoké školy, její matka si přála, aby dcera studovala v zahraničí.

– Dítě kamarádky mé matky studovalo v Ternopilu na lékařské univerzitě. Proto ji mé matce doporučila. A ta si řekla, že je to báječné, že je zde dobrá univerzita a získat vízum není tak těžké. A tak jsme se rozhodli, že budu studovat tady.

Abi přijela do Ternopilu se svým bratrem Jamesem, který také studuje na Vysoké škole ekonomické. Dívka si vzpomíná na své první dojmy z nové země.

— Na začátku mi byla na Ukrajině hrozná zima. Příšerná zima. Ulice mi připadaly velmi tiché a prázdné. Bylo to pro mě neobvyklé.

Rozdíl v podnebí se zdá být zřejmý, ale rozdíl v pojetí hluku může vést k nedorozuměním. Afričané obecně mluví hlasitěji než ostatní nebo poslouchají hudbu víc nahlas. To však neznamená despekt, nýbrž jinou kulturu komunikace. Postupem času se ale přizpůsobují jak ukrajinskému podnebí, tak místním pravidlům chování. S časem si Abi zvykla na rytmus města a má ráda jeho přirozený klid.

Ale je tu něco, na co si nikdy nezvykne. Abi a její nigerijští přátelé opakovaně čelí nepřátelským názorům a neuctivému chování v dopravě.

– Jednou jsem seděla v autobuse a žena se mě pokusila vytlačit ze sedadla. A nikdo nic neřekl. Jenom na to koukali, jako na něco normálního. Nevěděla jsem, co mám dělat.

O rasismu a xenofobii na Ukrajině se v médiích hovoří jen zřídka, s výjimkou ojedinělých veřejných případů. Problém nesnášenlivosti vůči jiným etnickým skupinám a lidem s jinou barvou pletí, včetně Afričanů, ale existuje a nutí nově příchozí, aby se vrátili ihned po škole zpátky do Afriky. Kyjevský mezinárodní sociologický institut provedl celonárodní studii, která ukazuje, že ve srovnání s 90. léty se úroveň xenofobie v roce 2019 zvýšila. Ukrajinci nejvíce netolerují Romy a Afričany. Z tohoto důvodu tvoří tyto skupiny uzavřené komunity.

Studenti z Konga, Etiopie, Nigérie, Ghany mají své skupiny na sociálních sítích. Někdy se dokonce scházejí a pořádají africké oslavy pro všechny Afričany. Abi ale dává přednost malému okruhu přátel.

– Většinou kamarádím s Nigerijci a Ghaňany. Z Konga nemám žádné známé, protože mluví francouzsky a většina z nich nerozumí anglicky, což je překážkou pro komunikaci.

Ze stejného důvodu je pro ni těžké najít si přátele mezi Ukrajinci. První dva roky Abi studovala ukrajinštinu, ale to nestačilo, aby dokázala mluvit plynně.

– V ukrajinštině umím jen základní fráze. Když jdu do obchodu, vím, jak se zeptat na cenu. Nebo pokud se ztratím, řeknu prosím a adresu. A to je tak všechno.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Nigerijská komunita zachraňuje před osamělostí a dává pocit domova. Studenti často pořádají domácí večírky, kde vaří nigerijské pokrmy, poslouchají africkou hudbu, tančí a baví se. Obvykle se na takových schůzkách vaří kuřecí gjolof – rýžové jídlo s rajčaty, paprikou a různým kořením. Toto je téměř jediné nigerijské jídlo, které lze připravit z ukrajinských potravin. Pokud chtějí smaženého platana (zelenina, která vypadá jako banán – pozn. red.) nebo pepřovou polévku, musejí na nákup do Afrofoods.

Vaření nigerijských jídel zabírá hodně času (včetně hledání správných ingrediencí). Studenti si přivydělávají tím, že připravují tradiční pokrmy pro své krajany. Jiní šijí tradiční oděvy nebo vyrábějí náramky, které prodávají v rámci komunity. Abi našla díru na trhu, kde zatím není velká konkurence.

— Většina Afričanů tady vaří africké jídlo. Zdálo se mi, že to dělají všichni. Chtěla jsem dělat něco jiného. Takže jsem se rozhodla zkusit vyrábět kosmetiku.

Abi vyrábí vlastní kosmetiku jako například peelingy, lesky na rty nebo shimmery na tělo a prostřednictvím Instagramu je prodává ukrajinským a africkým ženám. Její kosmetiku si objednávají slečny z Kyjeva, Ivano-Frankivska, Sum a Ternopilu. V průběhu roku si dívka vytvořila malou zákaznickou základnu a nyní Abi plánuje rozšířit své podnikání.

Afrofoods

V Ternopilu studuje kolem 3000 cizinců, ze kterých většina pochází z Nigérie a Ghany. Poptávka po exotickém ovoci, zelenině a olejích roste, takže město má dva obchody prodávající africké produkty. Jeden z nich vlastní Kateryna Malitska. Její obchůdek se nachází v centru města poblíž tržnice. Paní Malitska chápe, jaké to je, když člověku chybí domácí produkty.

— Když jsem byla v zahraničí, viděla jsem, jak těžké je pro Ukrajince koupit ukrajinské mléko, máslo nebo brambory. Chybí jím to. A pochopila jsem, že cizinci zde také chtějí jíst to, na co jsou zvyklí. Všichni Afričané jedí ukrajinské jídlo, ale chybí jim jejich vlastní. Proto jsem jim chtěla přivést část Afriky sem na Ukrajinu.

Naleznete tady produkty z Maroka, Tanzánie, Ghany a Nigérie. Kromě Afričanů navštěvují Afrofoods ještě Indové, kterým také chybí rozmanitost koření a omáček.

V Nigérii se říká: „Ẹ̀mí ti ò jata, ẹ̀mí yẹpẹrẹ“ – „Bez pepře je život k ničemu.“ Nigerijské jídlo je ve srovnání s kuchyní sousedních afrických zemí známé tím, že je hodně ostré. Od pálivých papriček jalapeno až po ohnivé habanero – každé jídlo by mělo být nejen dobré, ale také výrazné.

Buráky jsou důležitou složkou nigerijské kuchyně. Vaří se, smaží, suší a připravuje se z nich olej. Arašídová polévka je jedním z hlavních jídel a obvykle se podává s fufu, ovesnou kaší ze sladkých bramborů nebo manioku. Jedná se o okopaniny, které lze z hlediska kultivace a způsobu vaření přirovnat k ukrajinským bramborám.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Abi občas skočí na nákup do Afrofoods a nakupuje tam šneky a kandy (kousky smažené zvířecí kůže), aby si vzpomněla na chuť domova. Přesto se těší, až ochutná svá oblíbená jídla v Nigérii.

Africký obchod způsobuje vlnu nostalgie i dalšímu Nigerijci Jeffrymu Kenny, který žije v Ternopilu už 7 let. Zde si připomíná nedělní jídlo své matky z drcených sladkých brambor, fazolí s červeným palmovým olejem a trh, kde jeho matka kupovala uzené raky na výborné polévky. Sám nigerijské jídlo nevaří, ale ví, kde ho sehnat:

– V telegramu je chat s pěti nebo šesti stovkami cizinců (v Ternopilu – pozn. red.) a většina z nich jsou Nigerijci. Tam můžete něco prodat nebo si například objednat jídlo. Což dělám, když na něj mám chuť.
Jen napíšu: „Kdo má dnes jídlo? – Mám. – Beru!” Je to velice jednoduché.

Jeffrey

V prvních ročnících na medicíně maloval Jeffrey portréty na zakázku a tímto koníčkem si vydělával peníze. Zpočátku kreslil jenom pro sebe, aby měl po vyučování čím trávit volný čas. Později ho začali navštěvovat sousedé z jiných pokoju na koleji a objednávat si obrazy. Pak se to rozkřiklo po celém městě a Jeffrey začal dostávat objednávky na portréty. Maloval po večerech a jedna kresba mu trvala asi čtyři dny.

– Dělal jsem to, abych zjistil, jak se tady dají vydělat peníze. Byl to dobrý pocit, protože lidé z mojí práce měli velkou radost.

Ve třetím ročníku se Jeffrey seznámil se svým spolužákem Andriiem Hutsulyakem. Oba měli rádi hudbu, a proto v roce 2018 založili hudební skupinu TVORCHI.

V Nigérii Jeffrey zpíval ve škole a hrál na klarinet v orchestru. Po přestěhování do Ternopilu si koupil kytaru a naučil se hrát pomocí video lekcí na YouTube. Potom, co už uměl základy, začal hrát na ulici.

– Jednoho dne jsem viděl, jak kluci hrají na ulici v centru města. Přistoupil jsem k nim a zeptal jsem se, jestli s nimi někdo zpívá a jestli bych mohl zpívat s nimi. Oni souhlasili a od té doby jsme se setkali již mnohokrát a hráli v centru města pro zábavu.

Hudebník na ty časy vzpomíná s upřímným údivem, protože seznamování na ulici v cizí zemi ho děsilo. Stejně jako pro většinu Nigerijců bylo pro něj těžké na Ukrajině vytvářet přátelství. Ukrajinci nerozuměli anglicky a Jeffrey se styděl mluvit ukrajinsky. Na kurzech vystudoval základní úroveň jazyka, naučil se čísla, písmena, číst a psát.

— Postupně se učím ukrajinsky a poslouchám lidi na ulici. Ale i když vím, co v ukrajinštině říct, jsem zticha.

effreymu se nepodařilo navázat kontakt s nigerijskou komunitou v Ternopilu, protože na jeho fakultě studovali převážně Egypťané. Rozvrhy se lišily od nigerijských skupin, studium bylo náročné, a tak neměl čas na domácí večírky. Ale díky svému známému Andriiu Hutsulyaku se adaptoval mezi Ukrajince.

– Když mě Andrii oslovil, otočil jsem se a nevěděl, co bude dál. Najednou mě poplácal po rameni. To se mi ještě nikdy nestalo. Myslel jsem, že to určitě dopadne špatně. On se ale zeptal: „Chceš jít na pivo?“ Řekl jsem: „Jasně, že jo!“ A tak to všechno začalo.

Jeffrey učil Andriije anglicky a Andrii ho ukrajinsky. V letech 2018-2020 vydala jejich skupina TVORCHI tři studiová alba, vystupovala na jevištích v Ternopilu, Lvově a Kyjevě a zúčastnila se národního konkurzu na Eurovizi.

Jejich písničky nemají ani ukrajinské ani africké motivy, ačkoli Jeffreymu rodiče radili, aby hrál svou národní hudbu. Hudba se pro něj stala jazykem, ve kterém může komunikovat s kýmkoli bez ohledu na národnost. Pomohla mu na Ukrajině najít své místo.

– Byl jsem připraven podívat se na mnoho věcí novým způsobem. Bylo to, jako bych měl oči dokořán. Otevřenost člověku prospívá, protože uzavření lidé nemohou přijmout nic nového.

Share this...
Facebook
Twitter
Share this...
Facebook
Twitter

Podle Jeffreyho je otevřenost něco, co Nigerijcům chybí. Většinou po příjezdu na Ukrajinu neopouštějí hranice nigerijské komunity. Takovým uzavřeným skupinám Jeffrey říká „rehabilitační centra“. Nigerijci nejsou připoutáni jen ke své domovině, ale ke konkrétnímu národu, protože i v jejich rodné Nigérii se mohou cítit jako cizinci, pokud opustí svůj region.

Nigérie je domovem cca 250 etnických skupin s různými zvyky, jazyky a náboženským přesvědčením. Nejpočetnější z nich je Hausa (nebo Hausa Fulani), která tvoří asi 29% populace Nigérie. Představitelé této skupiny žijí hlavně na severu země a mají velký vliv na politický život státu. Vyznávají islám, umí arabsky, ale mezi sebou mluví hausky.

Druhou největší skupinou jsou Yorubové, kteří většinou žijí v jihozápadní části Nigérie, zejména v jednom z největších afrických měst Lagosu. Náboženská rozmanitost ji odlišuje od ostatních nigerijských národů. Někteří vyznávají křesťanství, jiní islám a kombinují světová náboženství se starodávnými duchovními rituály.

Yorubové dlouho věřili v jediného stvořitele Chineke nebo Chukwu ale po kolonizaci 90% z nich konvertovalo ke křesťanství. Obývají jihovýchodní část Nigérie. Podle správního rozdělení se země skládá z 36 států. V Nigérii existuje neformální rozdělení na kulturní oblasti nesoucí jména místních národů: Yorubaland, Iboland, Hausaland atd.

Každý jazyk v Nigérii má dialekty a samostatné skupiny mluvčích v rámci jednoho národu. Úředním jazykem je angličtina. Pro vzájemné porozumění lidí z různých částí země používají univerzální jazyk, nigerijský pidgin, základem kterého je angličtina a různé místní jazyky.

Rodina Jeffreyho pochází z národu Yoruba. Přesto, že mají svůj vlastní jazyk, mluví se svými rodiči anglicky. Říká, že je to jednodušší. Mezi jeho nigerijskými přáteli ale mluví jenom yorubsky. Rozdíl mezi národy podle něj nespočívá jen v jazyce nebo náboženství.

– Mám s nimi bližší vztah díky tomu, že mluvíme jedním jazykem. Kdybych se pokusil žertovat s představitelem národu Ibo, pravděpodobně by nepochopil můj vtip. Kdybych řekl nějaký vtípek Yorubům, všichni by se popadali za břicho. Důvodem je to, jak spolu mluvíme a rozumíme tomu, co vlastně říkáme.

Jeffrey je přesvědčen, že na rozdíl od Nigérie je na Ukrajině snadnější si navzájem porozumět, alespoň díky jedinému jazyku. Během svého života na Ukrajině se mu podařilo najít s místními společný jazyk a všimnout si změn ve společnosti.

— Asi před čtyřmi nebo pěti lety, když jsem sem přijel, jsem, upřímně řečeno, neměl pocit, že by Ukrajinci byli moc otevření. Kdybych tehdy dělal hudbu, asi by nebyla tak populární. Je ale hezké vidět, jak si dnes Ukrajinci užívají ukrajinskou hudbu, kterou vytváří cizinec. To je ukázkou toho, že čas mění všechno.

Materiál je připraven

Autor projektu:

Bohdan Logvynenko

Projektová manažerka:

Uljana Hentoš

Autorka:

Daša Titarova

Redaktorka:

Jevhenija Sapožnykova

Korektor:

Olha Ščerbak

Producent:

Olha Šor

Fotograf:

Oleksandr Ratušňak

Kameraman:

Oleh Solohub

Oleksij Pančenko

Володимир Гоцуляк

Režisérka montáže:

Marija Terebus

Režisér:

Mykola Nosok

Fotoeditor:

Kaťa Akvarelna

Přepis dialogů:

Roman Ažňuk

Vitalij Kravčenko

Přepis dialogů:

Alina Kondratenko

Chrystyna Archytka

Marija Petrenko

Liza Šolomova

Julija Pavljuk

Jana Hrečko

Marija Rajevska

Content manažerka:

Julija Bezpečna

Překladatelka:

Olha Libalova

Koordinátorka překladu:

Marharyta Holoborodska

Sleduj Expedici