Picasso a Malevič v Parchomivce

Školní muzea na Ukrajině začala vznikat na pomezí 19. a 20. století, rozkvět jejich popularity ale spadá do 50. let 20. století. Tehdy se žáci většinou zapojovali do hledání cenných předmětů a organizovali výstavy, které probíhaly převážně v prostorách škol, kde byly rozmístěné místní dějepisné exponáty.

V 50. letech minulého století žil a přednášel ve městě Vynnyky nedaleko Lvova ukrajinský kritik umění Borys Voznytskyj. Z jeho iniciativy zde vznikla místnost, která sloužila jako muzeum, ve kterém vystavoval předměty nasbírané společně se žáky během výletů do okolních vesnic. Samotné muzeum se nedochovalo, ale mnoho exponátů se ted’ nachází v muzeu města Vynnyky a na Oleském zámku.

Umělecké muzeum založené v obci Parchomivka vzniklo také jako dějepisná místnost, ale postupem času se počet a hodnota předmětů značně rozrostly. Na rozdíl od muzea ve městě Vynnyky se tento výstavní prostor dochoval dodneška. Více než 30 let muzeum existovalo díky společenské participaci a v roce 1986 se stalo samostatným oddělením Charkovského uměleckého muzea.

Od roku 2001 je ředitelkou muzea Olena Semenčenko, žákyně Afanasije (Panasa) Luňového, která si tuto roli poprvé zkusila ještě během studia v 8. třídě na základní škole. Žáci posledních ročníků základní školy (8-10. třída) nejenom že sbírali exponáty pro muzeum a po výuce organizovali prohlídky, ale také si mohli vyzkoušet roli ředitelů a správců sbírek atd.

Otec muzea

Afanasij Luňov se narodil v roce 1919 v obci Ščeholok v Kurské gubernii. Jako dospívající muž se přestěhoval s rodinou do obce Stalino (dnes — Doneck — pozn. red.) a později studoval na fakultě historie Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka. V říjnu roku 1941 byl v Kyjevě, okupovaném německým vojskem, zajat a do konce druhé světové války byl nucen zůstat v německých koncentračních táborech.

Po návratu do USSR v roce 1945 začíná Luňov vyučovat dějepis na střední škole v obci Parchomivka a pokračuje ve svém studiu historie, tentokrát distančně v Charkově. V tomto období se aktivně zajímá o umění a svůj plat učitele investuje do sběru uměleckých předmětů. V Charkově často navštěvoval „bleší trh“ na Blahoviščenských trzích, kde v poválečné době bylo možné sehnat starožitný porcelán a cenné obrazy.

Olena Semenčenko vzpomíná, že už tehdy se učitel snažil, aby se jeho žáci zajímali o umění:

„Byl přesvědčen, že školní program není úplný vzhledem k tomu, že se ve výuce nevěnovala pozornost estetické výchově dětí. Proto přišel s nápadem zřídit ve škole muzeum, které by vyprávělo o dějinách a kultuře naší vesnice Parchomivky.“

Muzeum od nuly

Afanasij Luňov založil ve škole dějepisný kroužek „Junyj istoryk“ (Mladý historik — pozn. red.), který se pak stal součástí historického a uměleckého klubu „Rajduha“ (Duha — pozn. red.). Právě tento klub se stal základem pro budoucí muzeum. V jeho stěnách se žáci seznamovali s uměním, dějinami a kulturou cizích zemí.

Postupem času nabídl Luňov žákům vyhledat v Parchomivce a sousedních obcích předměty, které by se mohly stát základem muzea. Dětem se podařilo nasbírat staré mince, medaile, ikony, obrazy, rušnyky (tradiční ukrajinské vyšívané ručníky — pozn. red.) a oblečení a toto všechno umístili ve školní třídě:

„Naše muzeum vzniklo od nuly. Neměli jsme na začátku ani sbírku Charytonenka, který vlastnil obec Parchomivka, ani jiných slavných sběratelů.“

Takto Luňov popisuje výlety žáků ve svých memoárech: „Doslova jsme přehrabali všechny okolní vesnice, hledali jsme na půdách i v babiččiných skříních. Mnoho místních obyvatel nám přinášelo předměty, které podle nich měly historickou hodnotu a mezi nasbíranými exponáty se podařilo nalézt i opravdová umělecká díla“.

Od poloviny 50. let organizoval učitel pro své žáky výlety do měst bývalého Sovětského svazu (dnes území Ukrajiny, Ruska, Lotyšska a Litvy — pozn.red.) a Německa. Společně navštívili muzea, seznamovali se s jejich zaměstnanci a setkávali se s různými umělci a spisovateli. Výlety částečně financovali rodiče dětí, kteří pracovali v místním cukrovaru.

„Děti, které se cítily být profesionálními museology, přišly s myšlenkou založit v Parchomivce umělecké muzeum. Proto, aby jim Luňov tento sen pomohl splnit, poradil žákům napsat dopisy slavným umělcům a osobnostem z muzeí či kultury.“

Prvními podporovateli muzea v Parchomivce byli umělci z Charkova, kteří darovali muzeu 50 děl obrazů a grafik. Postupem času na dopisy reagovalo Národní muzeum umění Alexandra Puškina v Moskvě, Ermitáž, Ruské muzeum v Leningradě (nyní Petrohrad — pozn.red.) či Svaz muzeí Moskevského Kremlu. Tato muzea poskytla Parchomivce exponáty ze svých fondů.

Proč velká umělecká muzea se rozhodla předat část svých exponátů muzeu v Parchomivce? Po usnesení přijatém v roce 1965 o zřízení muzejního fondu SSSR stát disponoval souhrnným muzejním fondem, což umožnilo výměnu sbírek z muzejních fondů a jejich přesun v rámci svazu. Spolupráce malých muzeí s velkými kulturními institucemi zdůrazňovala socialistické představy o rovnosti a přátelství národů.

„Panas Fedorovyč měl rád děti a byl přesvědčen, že se musejí vzdělávat prostřednictvím opravdového umění. Děti by měly vnímat nejen rozumem, ale také, především, srdcem. Jeho ústřední myšlenkou bylo vychovavat vysoce intelektuálního člověka.“

Stovky dochovaných dopisů s umělci a historiky umění, se kterými Luňov navazoval a udržoval spolupráci, jsou nyní k dispozici pro další výzkum. Předtím, než oslovil nějakého umělce, si detailně prostudoval jeho umělecká díla. Navázal spolupráci s osobnostmi v oblasti kultury díky četným doporučením svých přátel, a také často navštěvoval různá muzea a výstavy.

Exponáty vesnického muzea, které nasbíraly děti, byly nejprve umístěny ve dvou třídách místní školy. Po dvou letech, v roce 1955, byly přemístěny do bývalého domu kupce. V současné době je těžké posoudit, jestli v této budově byly dodržovány všechny podmínky pro skladování muzejních exponátů, tedy teplota, vlhkost a světelný režim.

Později, v roce 1963, přijela do Parchomivky natáčet video o muzeu charkovská televize. V době natáčení byla sbírka přesunuta do prostorného sídla hraběte Podgoričani.

Tento dům byl postaven jako italský palác (městský palác a sídlo s velkou uliční fasádou a vnitřním atriem — pozn.red.). V tomto období byla expozice muzea umístěna v 8 pokojích v přízemí a od roku 1997 také v prvním patře.

Expozice

V obecním Parchomivském muzeu jsou k vidění kromě malé etnografické výstavy také ikony z 17. Až 19. století a expozice národních, západních a východních umění (v národní části výstavy se nachází díla umělců z bývalého Sovětského svazu — pozn.red.).

Jedním z dárků od místních, který se dochoval, je polyfonní hudební skříňka. K tomuto nástroji starému víc než sto let je k dispozici 30 kovových desek se starými romansy.

V parchomovském muzeu se nachází mnoho děl ukrajinských autorů: Teťany Jablonské, Anatolije Rudnického a jiných slavných umělců. V expozici národního umění jsou vystaveny také dva mozaikové portréty hudebního skladatele Petra Čajkovského a básníka Vladimíra Majakovského, které vytvořila francouzská umělkyně běloruského původu Nadija Chodasevyč-Leže.

V muzeu se nachází díla avantgardních umělců Vasilije Kandinského a Kazimíra Maleviče. Ukrajina disponuje jen několika obrazy od známého zakladatele suprematismu Maleviče. Jsou jimi „Suprematická kompozice 1“ z kolekce Mysteckého (Uměleckého — pozn.red.) arsenalu v Kyjevě a „Suprematismus 65“ v Parchomivce.

V 80. letech 20. století pracoval Malevičův otec inženýrem v Parchomivském cukrovaru a Kazimír zde navštěvoval zemědělské učiliště:

„Ve svých memoárech Malevič Parchomivku zmiňuje. Podle něj se právě ukrajinská vesnice stala impulsem pro další tvorbu.“

Vedle obrazu Maleviče se nachází dva obrazy Vladimíra Majakovkého „Sedm páru čistých“ a „Sedm párů nečistých“. Jedná se o návrhy kostýmů k socialistické hře „Mystéria-Bouffe“, kterou dokončil v roce 1921.

Západoevropské umění 17. Až 19. století v muzeu reprezentují díla slavných světových umělců jakými jsou italský grafik Giovanni Battista Piranesi a nizozemský rytec a žák Rembrandta Ferdinand Bol.

Spolupráce muzeí s dětmi

Moderní muzea stále více překračují rámec schraňování starožitností a stávají se interaktivními vzdělávacími centry. Pracovníci muzea stále častěji zohledňují potřeby dětí jako samostatné kategorie návštěvníků a nechají proměnit mladé lidi na aktivní účastníky muzejního prostoru.

„Dětské muzeum“ je kulturní fenomén, který se rozšířil obzvláště ve druhé polovině 20. století. Tyto instituce se mohou věnovat různým tématům a zaměřit se na děti a dospívající na principu muzejní pedagogiky. Mezinárodní Asociace dětských muzeí funguje od roku 1962 a Evropská asociace od roku 1994.

Skvělým příkladem spolupráce bylo zapojení dětí do výstavy v roli kurátorů v roce 2015 v Národním muzeu ve Varšavě. Během experimentálního muzea „Anything Goes“ (z anglického „Všechno je povoleno“ — pozn.red.) bylo 69 dětí ve věku 6-14 let rozděleno do šesti kurátorských skupin. Po dobu šesti měsíců tyto skupiny studovaly exponáty muzea a vytvářely autorské výstavy.

S neobvyklým způsobem jak seznámit děti s uměním přišla Galerie Schirn ve Frankfurtu, která vytvořila samostatnou vzdělávací a hrací plochu, připomínající obrovský dům na stromě, a oddělené výstavní sály galerie. Zde mohou děti otevírat jednu místnost za druhou, zkoumat barvy, tvary, něco vytvářet a experimentovat.

Podobné interaktivní muzeum funguje od roku 2016 v obci Vyhoda, které se nachází na Halyči. Jeho expozice seznamuje návštěvníky s ekosystémem Karpat a historií zdejší úzkorozchodné železnice a umožňuje vše poznat formou hry.

Od roku 2015 pořádá Mystecký (Umělecký — pozn.red.) arsenal každoroční festival „Arsenal ideí“, věnovaný inovativním přístupům v mimoškolním vzdělávání. Několik dní po sobě se děti účastní kreativních laboratoří, úkolů či diskusí a učí se o různých oblastech poznání.

Sbírka muzea umění je také prezentována ve vesnici Kmytiv v regionu Polesí. Zakladatel muzea Josyp Buchančuk učil civilní obranu na Leningradské akademii umění, kde se setkal s mnoha umělci a rozhodl se vytvořit muzeum. Nashromáždil stovky uměleckých děl, které mu posléze věnoval. Muzeum Kmytiv se specializuje na sovětské umění, zejména 50. a 80. let 20. století.

Kromě výstav a výzkumu, organizuje muzeum v Parchomivce setkávání s umělci, hudebníky a hudebními skladateli. Každé 2 roky se zde pořádá umělecká akce „Malevič+“, která se věnuje dílu Kazimíra Maleviče a spojuje umělce, kteří malují podobným stylem.

Nehledě na smrt zakladatele v roce 2004 muzeum stále pokračuje v práci s dětmi. Učí je zde porozumět a milovat umění už od mateřské školy. Obrázky místních žáků se stávají součástí tematických výstav, které pomáhají dětem lépe pochopit, že jejich vlastní umělecká díla mají hodnotu. Už od 1. třídy jsou ve škole pro žáky připravené workshopy, praktika a questy. Kromě toho navštěvují školu s přednáškami vědečtí pracovníci z muzea:

„Vytvořili jsme celý kurz přednášek pro každou třídu. Na hodinách literatury, umění, dějepisu děláme přednášky, díky kterým si děti mohou představit kulturu různých období. Muzeum může prohloubit jejich znalosti a změnit jejich postoj ke školní výuce. Dětem to pomáhá pochopit látku jiným způsobem a rozšířit si tak všeobecný přehled.“