Rusifikace dětí jako nástroj okupace

Děti jako zajatci říší

To, co teď dělá RF s ukrajinskými dětmi, se již v historii stalo: nacistické Německo a moderní Čína jsou příklady toho, jak se asimilace dětí stávala státní politikou.

Germanizace za každou cenu

Německo, které se postupně zotavovalo z první světové války, zažívalo v polovině 30. let 20. století pokles porodnosti, protože zemřelo mnoho mužů a ekonomika se ještě zcela nenadechla. Propaganda se zaměřovala na ženy, aby se pod tlakem věnovaly mateřství, a to s cílem získat nové vojáky pro Wehrmacht (ozbrojené síly nacistického Německa). Na podporu nových rodin vznikaly organizace: Matka a dítě a Lebensborn, což v němčině znamená „Zdroj života“. Svobodné ženy mohly rodit v útulcích a po porodu se o ně a jejich děti staral stát.

Činnost těchto organizací však nebyla založena na milosrdenství: především sloužila rasovým ideám Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera (říšského vůdce SS, tj. říšského velitele vojenských jednotek). Oba rodiče tedy museli splňovat všechna „kritéria árijské rasy“. Podporováno bylo těhotenství příslušníků ochranných jednotek SS (Schutzstaffel), které byly povoláni k plnění „čestného poslání“ oplodnitelů.

Jednou z hlavních činností Lebensbornu byla germanizace malých dětí z jiných zemí. V okupovaných státech byly vybírány děti árijského vzhledu, které byly převezeny do Německa a předány Němcům na výchovu.

Ze Slovinska byly například odebrány děti, jejichž otcové byli zastřeleni za pomoc partyzánům a matky poslány do koncentračních táborů. Největší utrpení však zažily polské děti, protože Heinrich Himmler chtěl zcela zničit identitu Poláků. Poláci se po okupaci své země vytrvale bránili a stali se trnem v oku pro Říši. Děti dostávaly nová německá jména, do dokladů se zapisovalo datum narození podle vlastního uvážení a jako místo narození se uváděla polská Poznaň, odkud Lebensborn děti nejčastěji odvážel. Jejich pravý původ tak zůstal skrytý.

Důsledky trestných činů z této operace vyšetřuje zejména moderní sdružení Ukradené děti. Zapomenuté oběti (německy: Geraubte Kinder — Vergessene Opfer). Spolu s dalšími organizacemi poskytuje následující údaje o počtu unesených a převychovaných dětí:

– Polsko: více než 200 000;

– Čechy a Morava (území dnešní České republiky): 1000;

– Slovinsko: 1100;

– SSSR: 20 000.

Čína. Genocida

Čínská vláda pod vedením generálního tajemníka Komunistické strany Číny (KS Číny) Si Ťin-pchinga od roku 2014 vězní turkické muslimy (Ujgury a Kazachy) bez jakéhokoli soudního procesu. Jedná se o původní obyvatele Číny, kteří ve snaze zachovat si svou autenticitu nemluví státním jazykem a ponechávají si své náboženství v ateistickém státě. Takový postoj samozřejmě nevyhovuje vládnoucí elitě, která se je snaží všemožně přeupravit podle sebe.

V letech 2017 až 2022 byl uvězněn více než milion lidí, což je největší zadržování etnických a náboženských komunit od druhé světové války. Čínská vláda existenci táborů popírá a označuje je za dobrovolná „centra transformace prostřednictvím vzdělávání“. Lidé, kteří se tam dostanou, však nemají právo se proti tomuto rozhodnutí odvolat.

Vláda svévolně zadržuje Ujgury v táborech, špatně s nimi zachází, vnucuje jim své politické názory, trestá je nucenými pracemi, potlačuje náboženské praktiky a provádí nucenou sterilizaci, antikoncepci a potraty. V letech 2017 až 2019 se proto porodnost v převážně ujgurských oblastech Chotan a Kašgar snížila téměř o 60 %. Tisíce mešit byly zničeny nebo poškozeny a statisíce dětí byly násilně odděleny od rodičů a poslány do internátních škol.

Mnoho ujgurských rodičů studovalo nebo se živilo v zahraničí a své děti nechávalo v péči rodinných příslušníků v domovském regionu nebo v Sin-ťiangu. Právě tento region se dostal do hledáčku v roce 2014, kdy Čína veřejně vyhlásila „lidovou válku proti terorismu“ a související opatření k boji proti „náboženskému extremismu“. Kampaň masového zadržování a systematických represí brání ujgurským rodičům v návratu do Číny, aby se sami postarali o své děti. Stejně tak jejich děti nemohou opustit Čínu a setkat se s nimi v zahraničí.

Tragédie násilně rozdělených rodin v Sin-ťiangu je jen jedním z etnických zločinů Číny. Postupná asimilace Ujgurů a dalších muslimských etnik je imperiální politikou vyhlazování porobených národů. Podobné příběhy sledujeme na Ukrajině již po staletí, jen s účastí jiné agresorské země.

Rusifikace Ukrajinců

Doba impéria

Politika rusifikace Ukrajinců se stala systematickou od druhé poloviny 18. století. Ruské impérium zahájilo aktivní centralizaci: snažilo se integrovat všechny malé národy do jednoho státu.

Díky tomu začali velkoruští výrobci a obchodníci získávat preference a vytvořili státní monopol. Následně se na Ukrajině začaly prosazovat ruské formy hospodaření a využívání půdy a na jejích východních hranicích se ocitlo velké množství ruských rolníků. Navíc bylo za hlavní náboženství prohlášeno ruské pravoslaví a postupně bylo nahrazeno i ukrajinské soudnictví a právo. Ruský jazyk, podporovaný zákazy a cenzurními nařízeními proti ukrajinštině, tak zaplnil všechny sféry veřejného života. Ruština se začala vyučovat na vysokých školách, protože se její znalost stala povinnou pro úředníky.

Dne 18. července 1863 byl podepsán tajný Valujevův oběžník který zakazoval tisk vědeckých prací v ukrajinštině, cenzuroval umělecká díla a zakazoval nedělní školy.

A o třináct let později, v roce 1876, byl vydán Dekret emský, který vyřadil ukrajinštinu z církevního života, hudby, divadla a knihtisku.

Politika ničení všeho ukrajinského dosáhla vrcholu za vlády Alexandra III. V té době byl vydán dekret, který zakazoval křtít děti s ukrajinskými jmény. Novorozenci byli předem zbaveni práva na ukrajinskou identitu. Politika kontroly člověka od nejútlejšího věku zůstala zachována i v sovětském období.

Sovětská doba: Homo sovieticus

Ačkoli asimilace do jednoho ruského národa začala již v carských dobách, její idea a název definitivně vykrystalizovaly během sovětské okupace. Výraz sovětský lid se objevil v polovině 30. let 20. století. V tomto období stalinský režim aktivně bojoval proti „buržoaznímu nacionalismu“, ale ve skutečnosti nadále zbavoval neruské národy jejich práv. Od té doby se pojem sovětský lid stal v praktické činnosti úřadů prioritou. V 70. letech tento trend pokračoval s ještě větší intenzitou.

Sovětské úřady stimulovaly migraci, vytvářely mnohonárodnostní pracovní týmy a zaváděly společný jazyk, aby smísily různé národy. Jediným dorozumívacím jazykem v takové společnosti byla ruština, takže děti narozené v tomto období neměly jinou možnost.

Již v letech 1958-1959 se ve velkých ukrajinských městech učila v rodném jazyce naprostá menšina dětí: Ivano-Frankivsk – 39,4 %, Kyjiv – 26,8 %, Dnipro – 17,4 %, Oděsa – 8,1 %, Luhansk – 6,5 %, Charkiv – 4,1 %, Doněck – 1,2 %. Výsledkem bylo, že zatímco v roce 1970 neumělo rusky pouze 7,4 % obyvatel měst Ukrajinské SSR, v roce 2001 to bylo 30,6 %. Ukrajinců, kteří žili ve městech a považovali ruštinu za svůj rodný jazyk, bylo jedenapůlkrát více než Rusů (45,1 %, resp. 30,2 %).

Po druhé světové válce probíhala asimilace také prostřednictvím milionů sirotků, kteří byli rozděleni do sirotčinců v různých republikách, zapsáni jako Rusové a dostali charakteristická příjmení: Ivanov, Petrov, Sidorov atd.

Autor knihy Dva světy dětství. Děti ve Spojených statech a Ukrajinské SSR (Two Worlds of Childhood: U.S. and U.S.S.R.,1976), americký psycholog Uri Bronfenbrenner, označil sovětské výchovné metody za mocné, účinné a propracované do detailů. Poznamenal, že tato výchova měla jasný cíl, a to formovat komunistickou morálku. „Disciplína v kolektivu je přijímána bezpodmínečně, bez ohledu na to, jak přísná může být z hlediska západních standardů,“ obdivoval chování sovětských dětí.

Sovětská vláda vytvořila systém, který z dětí vychovával oddané vlastence, aktivní budovatele komunistické společnosti a internacionalisty. To bylo považováno za nejdůležitější a nejčestnější povinnost sovětské rodiny vůči lidu a zemi. Internacionalismus v této myšlence byl však naprostým dominováním dominováním všeho ruského.

V roce 1958 přijala komunistická strana v Moskvě usnesení o přechodu ukrajinských škol na výuku v ruském jazyce. O rok později přijala Nejvyšší rada Ukrajinské SSR příslušné usnesení a zákon “O posílení spojení školy se životem a o dalším rozvoji systému veřejného školství v Ukrajinské SSR”. Od té doby bylo studium ukrajinského jazyka ve školách nepovinné. Strana to vysvětlila “poptávkou rodičů a dětí”, ale ve skutečnosti záměrně vymycovala vše ukrajinské. Snížil se počet škol s ukrajinským vyučovacím jazykem, ignorovalo se studium ukrajinského jazyka a literatury na ruských školách, snížil se počet hodin výuky ukrajinské literatury a jazyka na středních speciálních školách.

V Ukrajinské SSR, 70,6% studentů studovalo v ukrajinštině: ve školním roce 1959-1960 – 70,6%, v 1970-1971 – 60,4%, v 1976-1977 – 57,8%. V ruštině tém padem 28,6 %, 38,8 %, 41,3 %. Většina ruskojazyčných škol se nacházela v regionálních a průmyslových centrech. Konkrétně v roce 1974 se ve Vorošilovgradu vyučovalo v ruštině na 51 z 54 škol, v Záporoží na 80 z 99, v Charkivě na 139 ze 144, v Kyjevě na 106 z 222, ve Ždanově, Makijivce, Rubižném a některých dalších městech se na všech školách vyučovalo v ruštině. Už v roce 1987 se vyučovalo v jazyce severního souseda v 73,7 % škol v regionálních centrech.

Stejná situace panovala i v případě vysokoškolského a středoškolského speciálního vzdělávání. Podle tehdejších pravidel byla jednou z přijímacích zkoušek zkouška z ruského jazyka a literatury, což stavělo absolventy ukrajinských škol do nerovného postavení oproti těm, kteří studovali v ruštině. Zkoušky z odborných předmětů se rovněž skládaly pouze v tomto jazyce.

Po druhé světové válce prošly rusifikací ve větší či menší míře i země socialistického tábora, zejména ty, které byly součástí Moskvou kontrolovaných celků: Organizace Varšavské smlouvy (WTO) a Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Ve většině z nich byla ruština zavedena jako povinný jazyk.

Doba nezávislosti. Deportace dětí

Se začátkem války Ruska proti Ukrajině se začaly objevovat informace o nucené deportaci dětí na území agresorské země. První pokusy začaly v roce 2014 a od 24. února 2022 se tento jev stal masovým.

V různých zprávách se počty deportovaných dětí značně liší, protože tento pohyb nelze kontrolovat nebo alespoň sledovat. Komisař pro lidská práva Dmytro Lubinec tak v rozhovoru pro Hlas Ameriky uvedl, že od září 2022 bylo deportováno 7 tisíc dětí. Jedná se však pouze o ověřené číslo, ve skutečnosti jich může být mnohem více. Rusové tvrdí, že do jejich země “uteklo” asi 119 tisíc dětí. Skutečnost únosů potvrdil předseda dočasné vyšetřovací komise Parlamentu Ukrajiny, která se zabývá případy porušování práv dětí, Pavlo Suško. Uvádí asi 557 tisíc unesených ukrajinských dětí.

Ruská federace přistupuje k otázce rusifikace a “přivlastňování” dětí poměrně strategicky. V květnu 2022 Ruská federace zjednodušila postup pro získání občanství pro děti, kteří se ocitli pod okupací. To usnadňuje proces jejich adoptování v agresorské zemi.

Zjednodušené ruské právní předpisy o adopci přispívají ke zločinům Ruské federace proti lidskosti. Každý případ deportace Ukrajinců, ať už dětí, nebo jejich rodičů či příbuzných, je porušením mezinárodního práva. Zejména Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, IV. ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války z roku 1949 a Úmluvy o právech dítěte z roku 1989.

Aby byli Rusové motivováni k adopci násilně odebraných dětí, je jim nabízena jednorázová výplata mateřského příspěvku a státní podpora. Jedná se o 20 tisíc rublů (přibližně 7 tisíc kč) ročně za každé adoptované dítě a přibližně 150 tisíc (přibližně 50 tisíc kč) za dítě se zdravotním postižením, dítě starší 7 let, adopci sourozenců.

Je známo, že jen v ruském Krasnodarském kraji bylo dáno k adopci více než tisíc ukrajinských dětí deportovaných z Mariupolu. Odbor pro rodinu a dětství Krasnodarského kraje uvádí, že děti, které ruští okupanti odvezli z bombardovaného ukrajinského města, budou nyní žít v Ťumeni, Irkutsku, Kemerovu a Altajském kraji.

Ruským úřadům nechybí cynismus: 26. října oznámila zmocněnkyně ruského prezidenta pro práva dětí Maria Lvová-Belová, že “adoptovala” chlapce odvezeného z Mariupolu. Podle ní bylo také 350 sirotků z východní Ukrajiny “již umístěno do pěstounských rodin v 16 regionech Ruska”.

Podle ukrajinských médií okupační úřady nezákonně odvezly obrovské množství nezletilých z Tavrie a Záporoží. Ve Feodosii tak bylo k 25. říjnu z jihu násilně odvezeno více než 2 tisíce dětí ve věku od 4 do 17 let.

Ruští okupanti považují únosy dětí z ukrajinských rodin za způsob, jak potrestat rodiče. Je patrná tendence, že mezi unesenými malými Ukrajinci je mnoho těch, jejichž rodiče veřejně vyjadřovali proukrajinský postoj a účastnili se války na východě Ukrajiny, která probíhá od roku 2014, známá jako Protiteroristická operace. Mnoho takových dospělých bylo umučeno, někteří zastřeleni a jejich děti byly poslány do Ruska na “převýchovu”.

Rusko, které neustále posílá své domorodé národy a národní společenství do války, čelí demografické krizi. Obrovské ztráty na živé síle, které Rusko utrpí v plnohodnotné válce s Ukrajinou, situaci jen zhoršují. Proto lze takové doplnění obyvatelstva novou slovanskou krví považovat za způsob, jak tyto ztráty alespoň trochu kompenzovat, a za další způsob, jak Ukrajince zničit. Jedná se o tichou genocidu, kterou je velmi obtížné vystopovat, a tedy i potrestat její pachatele. Unesené děti navíc Ruská federace využívá k propagandistickým účelům pro vnitřní „vlastenecké“ publikum. Například v červnu poradce starosty Mariupolu Petro Andriuščenko na svém kanálu na Telegramu napsal, že mladí obyvatelé Mariupolu a zástupci školství byli okupanty nuceni vystupovat v propagandistickém videu, kde museli zpívat hymnu Ruska a „malých republik“, jejichž příchod byl údajně očekáván od roku 2014.

Nová fáze války. Rusifikace dětí na okupovaných územích

Ruské úřady od začátku války na východě Ukrajiny postupně ničí ukrajinský jazyk. To znamená, že ve skutečnosti provádí linguocidu. Například na Krymu se v ukrajinštině může vzdělávat pouze 0,1 % studentů. Na poloostrově je jedna oficiálně ukrajinská škola, ale ani ta nemá učebnice v ukrajinštině. Následně je počet hodin pro studium ukrajinského jazyka a literatury nižší než pro studium ruštiny. Navíc byly hromadně zničeny učebnice, které se používaly do roku 2014. A v hodinách dějepisu se ze 70 % času učí dějiny Ruska a z 30 % světové dějiny. Dějiny Ukrajiny se totiž děti vůbec neučí.

Podobná situace je i na okupovaných územích Doněcké oblasti. Tam byla na základní škole hodina ukrajinského jazyka nahrazena „jazykem národů Donbasu“ a ukrajinská literatura „literární četbou národů Donbasu“. Tyto změny byly oficiálně přijaty okupačními úřady. Učí se jednou týdně, zatímco podobné ruské předměty se studují denně. Místo Dějin Ukrajiny se v hodinách „Dějin otčizny“ učí dějiny Ruského impéria a Doněcké oblasti. A geografie Doněcké oblasti místo Geografie Ukrajiny. To znamená, že kromě toho, že je území Doněcké oblasti uměle odděleno od Ukrajiny, je také nahrazeno představou celé Ukrajiny. Vezmeme-li v úvahu, jak záměrně Rusko rusifikovalo východ Ukrajiny, je to téměř totéž, jako kdybychom neustále studovali pouze dějiny země, která nás napadla.

Ukrajinští učitelé zůstávají na svých místech pouze tehdy, pokud kolaborují. Často není dostatek lidí, kteří by byli ochotni pracovat ve školách, a tak jsou na jejich místa jmenováni lidé, kteří nemají vztah ke vzdělávání. Na ukrajinských školách jsou vyvěšeny ruské vlajky, přinášejí se ruské učebnice a vyučování začíná ruskou hymnou. Zároveň tzv. krymské úřady aktivně spolupracují s okupanty. Konkrétně se zabývají „přeškolováním učitelů ze škol tak zvaných LLR a DLR, Záporožské a Chersonské oblasti“, vysílají učitele z Krymu do Chersonu, aby jim „pomohli přizpůsobit se ruskému školskému systému“, atd.

Hlavním rysem nové školy „pa-russky“ je militarizace školáků. Téměř okamžitě po obsazení Starobilska byl ve městě otevřen největší „kadetský“ sbor na dočasně okupovaných území Luhanské oblasti se 400 místy. Ve skutečnosti jsou tyto děti připravovány na budoucí účast ve válce na straně Ruska.

Dalším příkladem „vojenského“ vzdělávání v tzv. DLR a LLR je „výuka donbaského občanství“ pro všechny třídy. Na takových „hodinách“ se dětem vypráví o „velkých vládcích ruské říše“, o „Donbasu – srdci Ruska“ atd.

Ukrajinští učitelé stále většinou odmítají pracovat pro okupanty, a tak si Rusové přivážejí učitele vlastní. Více než 250 učitelů z různých regionů RF souhlasilo s příjezdem na okupovaná ukrajinská území. Tito učitelé budou vyučovat v ruštině a samozřejmě budou ukrajinské děti zpracovávat kremelskou propagandou, to znamená rusifikovat. Učitelům, kteří s takovou prací nesouhlasí kvůli odporu Ukrajinců a nestabilní situaci, je nabízen status bojovníků a vyšší platy než doma. Kromě toho je dokonce vydírají skrze problémy v práci.

Ukrajinští učitelé, kteří se ocitli pod okupací, však někdy jdou (dobrovolně nebo pod nátlakem kvůli ohrožení života) spolupracovat s okupanty. K 1. září 2022 tak v Mariupolu zůstalo asi 1000 učitelů, z nichž většina souhlasila s absolvováním kurzů „dalšího vzdělávání“, tedy vlastně s přechodem z ukrajinských učebních osnov na ruské. Od 1. září byl ve všech tamních školách zaveden nový předmět Hovory o důležitých věcech, který má převychovat ukrajinské děti. Děti se v hodinách učí milovat Rusko a nenávidět Ukrajinu.

Podle článku 111-1 ukrajinského trestního zákoníku je učitel, který dobrovolně zavádí ruské vzdělávací standardy, a tím napomáhá agresorovi, kolaborantem. Trestem jsou nápravné práce až na 2 roky nebo vazba až na 6 měsíců, případně odnětí svobody až na 3 roky se zbavením práva zastávat určité funkce a vykonávat vzdělávací činnost po dobu 10-15 let.

Rusové aktivně prováděli politiku rusifikace a příklonu ke kolaborantství téměř okamžitě po okupaci ukrajinských území. Aby se zjistilo, jak se tam ukrajinským školákům dostává vzdělání, provedlo analytické centrum Cedos výzkum „Vzdělávání na okupovaných územích Ukrajiny“ (pro období od 24. února do 30. dubna 2022). Tam, kde boje pokračují nebo je evakuována převážná většina dětí školního věku, školy nefungují vůbec. V prostorách některých škol má ruská armáda svá velitelská stanoviště a další jednotky. Jakmile však aktivní boje ustanou, okupanti začínají místní školáky aktivně rusifikovat.

Rusifikace je příkladem ničení národní identity, který je součástí genocidy prováděné RF. Klíčovým prvkem tohoto trestného činu je záměr zcela nebo částečně zničit Ukrajince jako národnostní skupinu. Za těchto okolností jsou děti nejméně chráněnou a nejzranitelnější kategorií osob, a proto potřebují největší ochranu.